Archeolog

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Jmenuji se Dakar, možná mám i příjmení ale nikdy ho nikdo nepoužíval, ani jsem to nevyžadoval, tak zůstańme jen u jména.
Historie byla můj koníček i moje práce. Není moc těch co dělají to co chtějí. Jezdili jsme celá skupina po vykopávkách, byly jsme skvělá parta nerozlučných přátel. Sem tam jsem měl nějakou přednášku a napsal jsem i pár knížek o starých Etrusských městech. Možná jste dokonce i něco četli. I když o tom pochybuji nikdy se moc dobře neprodávali.
Nikdy jsem neměl peněz nazbyt ale na spokojený život to stačilo. Ale tomu je teď konec.
Asi před rokem jsme se rozhodli, že se podíváme na oblast severně od Benátek. Jen tak nic nás tam nehnalo a ani jsme nečekali, že bychom tam mohli něco najít. Ale už jsme byly dlouho doma a chybělo nám to napětí. Přípravy nám přirozeně zabrali nějaký ten čas, ale uběhlo půl roku a byly jsme připraveni odcestovat.
Po příletu do Benátek jsme začali uvažovat kam se vlastně podíváme. Nejeli jsme za nějakým konkrétním cílem. Po nějakém tom přemýšlení jsme se rozhodli, že si půjčíme auto a prostě někam vyrazíme. Nejeli jsme dlouho a narazili jsme na takovou malou vesnici. Spousta vinic pár baráčků, jinak nic. Divné bylo, že vesnice byla prázdná. Procházeli jsme vesnicí, nikde ani hlásek. Jen sem tam nějaký pes.
Najednou to přišlo. Zaslechli jsme mluvení. Potichu. Šli jsme za tím, pouze ze zvědavosti. Pro nás archeology na výletě nemůže být nic zajímavějšího než rozbořený chrám a ten tady přece nikde nestál.
Šli jsme za těmi hlasy a musím říct, že to na můj vkus bylo docela daleko. Šli jsme lesem, po takové úzké vyšlapané cestičče dál do kopců. Hlasy jsme slyšeli docela zřetelně, ale nikoho jsme neviděli. Na těch hlasech bylo něco zvláštního. Dlouho jsme nemohli přijít na to co. Najednou jsme pochopili oni mluví Etrusky. Proboha vždyť ten jazyk se nepoužívá už tisíc let.
Došli jsme na mítinu. Museli jsme mít halucinace. Hlasy se ozývali kolem nás a byly tak zřetelné jako bysme byli mezi těmi kdo tak mluvil. Chtěli jsme utéct a dělat jako, že se to nikdy nestalo, ale pak jsme zaslechli něco co nás přikovalo k zemi.
Bavili se o „dokonalých“, že mají dnes přijít. Že by nějaká náboženská skupina?? Není se čemu divit dnes je 21.června letní slunovrat. Den všech možných i nemožných rituálů, známých i neznámých náboženských skupin.
Bylo rozhodnuto. Trochu se tady porozhlídneme a počkáme na ten rituál. Já jsem šel dál na sever po pár metrech jsem nevěřil svým očím. Narazil jsem na starý chrám. Malý, ale chrám. A navíc plně zachovalý, jako by se o něj někdo celá ta léta staral. Před ním byly 2 zvláštní sochy, ještě jsem žádné takové neviděl. Žena a muž, ale oba neuvěřitelné krásy a vypadali jako živí. Nemohl jsem od nich odtrhnout zrak.
„Adam a Eva.“
Otočil jsem se za mnou stál muž kolem 20 let, bylo vidět, že hodně sportuje. Měl na sobě jen bederní roušku. Ale víc mě zaujalo tetování, které měl na pravé paži. Bylo trojrozměrné.
„Prosím, co jste to říkal?“
„V klasickém náboženství jim říkají Adam a Eva. Nejsou nádherní?“
„Ano je to krása, to ano. Ještě nikdy jsem neviděl tak krásné sochy.“
„Sochy? Ale kdepak to jsou jen hologramy.“ Když tohle říkal vesele se usmíval.
„Hologramy?“
„Ano pojďte dovnitř. Všechno Vám vysvětlím.“
„Ale moji přátelé…“ nedořekl jsem, jeho pohled ztvrdl a prstem ukázel na dveře.
„O ty je postaráno.“ Řekl to tvrdě a nekompromisně.
Otevřeli se dveře do chrámu. Nikde jsem neviděl ani živáčka. Prý uvidím ostatní později. Cestou začal vyprávět.
„Máme teď chvíli času tak Vám mohu pár věcí objasnit. Adam a Eva jak vy je znáte byly vyhnáni, ale ne z ráje. Byly to vědci patřili do rasy, která se vyvinula dříve než vy.“
„Vy? Copak?“
„Ano já taky patřím k té rase. A jsem rád, že budu moci jet domů. To sem ale nepatří. Takže byly to jak vy říkáte manželé, ale u nás jeden nenáleží druhému takže to není sňatek podle pozemských měřítek. Jednou je to už hrozně dávno narazili při svých toulkách na Zemi. Žili zde pouze opice s minimální mozkovou kapacitou a několik mořských druhů, které byly sice inteligentnější, ale zase s minimální možností sestrojit nějaké složitější zařízení. Ti dva se tehdy rozhodli, že několika opům pomohou s rozvojem jejich mozkové kapacity. Netrvalo dlouho a po zemi pobíhali již poněkud chytřejší opy. Jenže jejich čin popudil naši nejvyšší radu a ta rozhodla, že jim odeberou veškeré oprávnění pro jejich práci. Ti dva ale nakonec utekli na planetu, kterou pomáhali stvořit. Usadili se v této oblasti a pokračovali v práci. Čas pro nás nehraje takovou roli, proto pokračovali ještě hodně dlouhou dobu. Podle pozemských měřítek asi tak 3000 let. Mezitím se nejvyšší rada začala starat o to co se na zemi děje. Pochopili, že takový výzkum může být užitečný. Proto vyslali několik lodí s posádkou a rozšířili tady základnu. Po už nevím kolika letech jsme přestali dělat zásahy do genů a už jen pozorujeme Váš přirozený vývoj. Máme tady pouze malou pozorovací stanici, abychom věděli jakým způsobem se pohybuje Vaše myšlení a jednou za čas přistane loď, která vymění posádku a vyzvedne vzorky.“
„Mohu vědět jaké vzorky?“
„Ale jistě Vás. Lidi. Samozřejmě. Koho jste proboha myslel? Vždyť Vám říkam, že Vás pozorujem celou Vaši existenci. My jsme Vás stvořili.“
„A já jsem zřejmě jeden ze vzorků.“
„Ano dalo by se to tak říct. Jenže s Vámi máme jiné plány. Víte bohužel jsme udělali někde chybu. Váš druh se stává velmi nebezpečným jak pro sebe tak pro své okolí. Dokud jste byly na planetě tak nám to bylo poněkud jedno, ale teď se tlačíte do vesmíru a tam pro takové jako Vy není místo. Bylo rozhodnuto, že tahle planeta bude zničena. A Vy s Vašimi přáteli budete převezeni na planetu, na které pro studijní účely uchováváme v rezervacích pár exemplářů od každého druhu. Tady naše konverzace končí.“
V tom se mi zatmělo před očima a já se probudil v téhle místnosti. V kapse jsem našel kousek papíru a starou tužku, povinná výbava na cestách, a napsal příběh toho, jak jsem se sem dostal. Nenechám se zavřít někde v rezervaci. To radši zemřu, pokud k tomu najdu odvahu. Už jste si zkoušeli někdo řezat žíly tužkou?

Hodnocení

Průměrná známka je 2.9, povídka byla hodnocena 46 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Jarda - 17.08.2013 21:03
našel jsem zub je velký asi jako palec ale nevím komu patří jestli zvíře nebo člověk.
Roman - 03.08.2011 12:50
To snad není možný - takový hrubky !!!
Radana - 12.02.2009 14:06
Nápad zajímavý, škoda že autor ho nedokázal rozvést a ano, ten pravopis!
Karlos - 12.05.2007 16:58
Takhle to dopadne, když si někdo při hodinách češtiny hraje pod lavicí s kružítkem.
Marcel - 19.02.2007 13:49
Povídka začala slibně, myšlenka dobrá, ale ten konec... Mohl se hlavní hrdina bránit, bojovat, pokusit se zachránit svět až pak zemřít, když měl zemřít.
Taky ten pravopis...
Head2000 - 07.12.2006 19:11
Korektora pravopisu, kurva!