Cesta války 5

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

„Nasedat.“ zavelel poručík a sám se vyhoupl do sedla motoletu.

„Žádný světla.“ upozornil je zbytečně Joe.

„Přece nejsme blbý.“ zareagoval na něj Stereo, který se také soukal na motolet.

„No někdy to tak nevypadá.“ řekl tiše Joe: „Poručíku, pojedeme se Stereem napřed a trochu se porozhlídnem. Pak vás přivoláme rádiem.“

„Dobře, ale pomalu a hlavně potichu.“

Joe nastartoval motolet a spolu se Stereem zmizeli mezi stromy.

„Poleť pomalu za mnou.“ přikázal Joe parťákovi a přepnul si obrazovku navigátoru motoletu na úsporný režim. Barevná obrazovka se rázem změnila na černou s bílými čarami a tečkami. Podle ní se Joe snažil udržet kurz ke stanici, jejíž souřadnice předtím nahrál do paměti přístroje. Jeli pomalu lesem a vyhýbali se kmenům stromů, až se dostali na okraj lesa. Joe zastavil a sestoupil na zem. Potichu se přikradl k posledním stromům a rozhlížel se. Před ním byla široká pláň, porostlá travou. Sem tam rostl strom, ale jinak bylo celé území pěkně rovné a co hůř, výborně přehledné. Navíc se na obloze objevil měsíc planety a osvětloval celou planinu namodralým světlem.

„Co se děje?“ zeptal se Stereo, když se přikradl vedle Joea.

„Tohle je nebezpečnej úsek.“ ukázal Joe před sebe. „Je to celý pěkně osvícený a my bysme byli na ráně. Nechce se mi to líbit.“

„Tak to zkontrolujte termovizí, nebo rentgenem.“

„To už jsem zkoušel, ale je to víc než deset kilometrů a tak velkej dosah naše helmy nemají ani náhodou. Zavolej naše a dej jim pozici. Ale zakóduj to.“

Stereo odeslal zprávu a posadil se vedle Joea. Čekali asi hodinku než zaslechli jemné šustění z lesa.

„Už jedou.“ šeptnul Stereo a vydal se jim naproti. Po chvilce se vrátil i s mnohem mohutnějším přístrojem, který nahrazoval dalekohled. Podal ho Joeovi a ten ho přiložil k očím. Pozorně si prohlédl celý okraj planiny na opačném konci, než kde byli. Stejně tak ho napodobil i Rotchester, který měl podobnou mašinku v menším provedení na své pušce. Joe pak předal poručíkovi dalekohled a ten zopakoval celý okruh znovu.

„Tak viděls něco?“ zeptal se Joe.

„Ne vůbec nic, zdá se to čistý.“

„Dobře, tak my to risknem.“

„Tak jo. Rotchester vám bude krejt sniperkou záda.“ řekl poručík a otočil se na Rotchestera. Ten na nic nečekal a provizorně si upravil střeleckou pozici na blízké vyvýšenince. Rozložil dvojnožku pod puškou a našrouboval tlumič na hlaveň s ocelovými náboji.

„Proč nepoužiješ energetickou střelu, je přeci přesnější a účinnější.“ zeptal se ho Smith.

„Jo, ale je taky mnohem víc vidět. A to my přece nepotřebujeme, ne?“ usmál se na něj Rotchester a přilepil se k zaměřovači pušky. „Jsem připraven.“ řekl pak směrem k poručíkovi.

„Tak do toho.“ poklepal na rameno Joeovi Leo. Spolu se Stereem vyskočili na motolety a vyrazili plnou rychlostí vpřed. Motolety drželi v minimální výšce, ale museli dávat velký pozor na nerovnosti terénu. Krajina kolem nich ubíhala pekelnou rychlostí a zatím se nic nedělo. Joe se už málem dvakrát vyseknul, ale vždy stačil motolet včas ovládnout a zkrotit. Mezi stromy na protější straně planiny přímo vletěli. Joe se bál, aby se nerozsekali o nějaké stromy a Stereovi se to málem povedlo. Nakonec však šťastně zastavili a vypnuli motolety. Joe odjistil zbraň a naznačil aby Roblewski udělal to samé. Potichu se prodírali temným roštím a zkoumali, zda se neobjeví nějaké známky života. Když takhle prolezli asi dva kilometry, vrátili se zpět k motoletům a Stereo opět přivolal zbytek jednotky. Sledovali čtyři stíny, jak se ženou přes planinu a čekali až k nim dorazí. Po deseti minutách minutách už zase stáli všichni vedle sebe.

„Jak ještě daleko?“ zeptal se Dugan.

„Asi dvacet kilometrů.“ odpověděl mu Johnson, když zkontroloval navigátor.

„Teď ale musíme bejt opatrnější. Můžeme narazit na nějakou hlídku.“ vložil se do hovoru Joe. „Přesuneme se tak na pět kiláků od stanice, a najdeme si tam někde úkryt.“ zakončil poručík a znovu poslal motolety na průzkum.

Joe a Stereo na nic nečekali a vyrazili na další cestu. Jeli pomalu, často se zastavovali a zkoumali okolní krajinu. Sice se pohybovali v otevřeném prostoru, ale v okolí rostlo poměrně dost stromů a keřů, v jejichž stínu se mohli schovávat. Postupovali už automaticky: prověření terénu, přesun o pár set metrů, znovu prověření terénu a opět přesun. Jakmile urazili dva až tři kilometry, našli příhodný úkryt, kde by se mohl schovat zbytek jednotky a přivolali je vysílačkou. Takto překonali bez větších potíží celých dvacet kilometrů.

Joe zastavil na kraji lesa a vyšel za Stereem, který seděl na bobku a něco si prohlížel.

„Koukni se.“ řekl a natáhl ruku před sebe. Joe se podíval směrem, který ukazovala ruka. Dole pod nimi byl obrovský důl. Byla to odkrytá vrstva zeminy nejméně do hloubky sta metrů. Na celé té obrovské ploše byl nespočet vrtných automatů, těžebních věží, dopravních pásů, rafinérií a jiných strojů, jejichž účel byl prozatím Joeovi utajen. Celá plocha vypadalo jako město vystavěné jen z oceli a protkané tisíci cestami dopravníků a trubek. Joe se jen udiveně rozhlížel po světélkujících pásech a sledoval, kam všechny míří. Všechny kabely, roury i pásy se sbíhaly do středu propadliny. Uprostřed byl obrovský komplex budov.

„To je řídící centrum a taky doky.“ oznámil mu Stereo, když viděl, že si Joe prohlíží právě tyto budovy. „Vidíš tam někde nějaký Rimy?“

„Zatím ne, ale počkej, támhle vedle těch doků je několik lodí.“

„A jo, a hlídkujou tam vojáci.“

„Ticho!“ šeptl najednou Joe a přiskl se co nejvíc k zemi. Stereo ho okamžitě napodobil a zalehl vedle něj. Joe uslyšel nějaký šramot a jeho šestý smysl, který už ho dostal z mnoha problémů, ho varoval. Sotva zalehli na zem, objevila se na kraji lesa dvoučlenná hlídka.

„Říkám ti, že jsem něco slyšel.“ řekl hrdelní rimštinou jeden z vojáků tomu druhému.

„To se ti jen zdálo, zřejmě to bylo nějaký zvíře.“ odpověděl mu druhý voják, ale stejně se podíval do okolního roští. Joe už trnul hrůzou, protože se přibližovali k motoletům a stačilo málo, aby je odhalili. Potichu vytáhl nůž a připravil si jeden z vrhacích disků, aby v případě nouze hlídku zneškodnil. Moc se mu do toho nechtělo, protože nevěděl, jak často se hlídky hlásí a kontrolují, ale pokud by došlo k jejich prozrazení, neměl prostě na výběr. Naštěstí jeho starosti vyřešila sama náhoda. Jeden z Rimů právě šťouchal hlavní svojí zbraně do roští, když tu najednou vyjekl a poskočil stranou. Z roští se vyvalilo malé zvíře. Joe ani nevěděl, co to bylo, ale zřejmě šlo o nějakého místního býložravce. Zvířátko se s pištěním prohnalo okolo obou Rimů a zmizelo v jedné díře v zemi.

„Hahaha“ smál se chrochtavým hlasem jeden z Rimů „Tady máš toho špiona.“ pokračoval dál a ukázal na díru, v níž zmizel živočich.

„Teda ten mi dal.“ řekl druhý voják a přestal se zajímat o roští. Když to Joe uviděl, spadl mu kámen ze srdce.

„Pojď, jdem se najíst.“ zachrochtal jeden z Rimů a oba se pomalu ztratili v houštinách. Joe a Stereo leželi ještě hodnou chvíli na zemi a poslouchali odcházející Rimy. Slyšeli je ještě dlouho, protože se zřejmě cítili natolik bezpečně, že si s nějakým plížením nebo opatrným postupem nedělali příliš těžkou hlavu.

„Tak tohle bylo o fous.“ řekl Stereo Joeovi, když zmizelo i poslední šramocení.

„Jo, měli jsme z pekla štěstí. Už jsem je chtěl zabít. Díky bohu za to zvíře.“

„Mám zavolat ostatní?“

„Asi jo, ale musíme najít nějakej úkryt. Počkej tady na ně a já se zatím po něčem podívám.“ řekl Joe a potichu zmizel v roští. Pomalu postupoval vpřed. Střídal jednotlivé režimy vidění a neustále naslouchal pomocí všech mikrofonů okolním zvukům. Prodíral se skrze husté křoví a snažil se dělat, co nejmenší hluk. Ne vždy se mu to podařilo, ale nikdo ho nezaregistroval, takže vesele pokračoval dál. Průběžně ukládal svou polohu do navigace a snažil se najít vhodný úkryt pro jedenáct chlapů a pár vozidel. Nakonec se zadařilo a Joe našel díru do země krytou hustým závojem přepadávajících rostlin. Pomocí rentgenu a termovize zkontroloval vchod, odjistil paprskomet a odhrnul šlahouny rostlin. Pomalu vstoupil dovnitř. Nacházel se v chodbě, která byla na sto procent vytvořena uměle. Měla obdélníkový průřez a na zemi našel Joe dvě vodorovně běžící kolejnice. Při jejich bližším prozkoumání zjistil, že jsou dost orezlé. „Tohle bude nějaká hodně dlouho nepoužívaná štola“ pomyslel si Joe a postupoval dál do nitra země. Cestou nenarazil na nic zvláštního, ale po sto padesáti metrech se zastavil před kupou hlíny, kamení a dřeva. Tady tunel končil. Došlo k závalu a jinou cestu Joe neviděl. Vracel se tedy zpět a pozorně si prohlížel všechny stěny i strop. Nikde nic nenašel, jen asi padesát metrů od ústí štoly objevil ve stropě díru o průměru dvou metrů. Podíval se nahoru a poznal, že jde o větrací šachtu. „Tohle bude dobrá skrejš.“ řekl si pro sebe a vylezl ven. Prozkoumal okolí, hlavně hledal nějaké stopy, ale nic nenašel. Podle navigace se vrátil zpátky na místo setkání.

„Jaktože jsi šel sám?“ vyjel na něj hned poručík.

„Protože Stereo tady musel počkat na vás a hlídat, jestli se nevrátí Rimové.“

„To tě ale neomlouvá. Znáš pravidla, všechno se dělá ve dvou.“

„Tak se tak nevztekej, umím se o sebe postarat. A navíc jsem našel bezva schovku. Je tam sice trochu vlhko, ale jedinej hlavní vchod plus šachta, kterou můžeme použít jako nouzák.“

„Tak nás tam doveď.“ řekl už smířlivěji Johnson.

Joe naskočil na motolet a spolu se Stereem vyrazili. Ostatní je hned následovali a za malou chvíli se stěhovali do nového bytečku. Poručík poslal Sommerse a Lia, aby prověřili šachtu, připevnili tam někde únikové lano a všechno pořádně zamaskovali. Joe si vzal Dugana a šli společně zamaskovat stopy, které nadělali v místě jejich posledního setkání. Gruber a Stereo pak rozmístilo po okolí čidla a spolu s poručíkem a Rotchesterem pak upravili vchod do štoly tak, aby se dal bránit a aby zvenčí nebylo vidět světlo od luceren. Švéd s Willym si mezitím vzali na starost přípravu jídla, teď už vlastně snídaně. Doc a Stereo se mezitím postarali o zabezpečení vybavení a pak se posadili před vchod na hlídku. Po hodince se vrátil i Joe s Duganem a vlezli do štoly. Venku pomalu začalo vycházet slunce a tak poručík zakázal vycházet ven. Jedinou výjimku mohl udělit on a to ještě jen hlídce, která seděla před vchodem, nebo slídila v nejbližším okolí. Během jídla se rozběhla živá debata o tom, co se stalo Joeovi a Stereovi při setkání s Rimy. Všichni doslova viseli Stereovi na rtech, když jim líčil jak se Rimové procházeli těsně podle nich. Joe se až musel usmát jeho vyprávění, protože Stereo mluvil i o věcech, které si Joe vůbec, ale vůbec nevybavoval. Švéd, který si toho všiml se otočil ke Stereovi a řekl: „Myslim, že pěkně kecáš.“

„Co, co já, já že kecám?“ vyjel uraženě Igor „se zeptej Joea, že to tak bylo, že jo šéfe.“ odporoval mu Stereo a otáčel se na Millera.

„No když to říkáš, tak to bude asi pravda.“ řekl se smíchem Joe a obrátil se na Johnsona a nechal v tom Sterea samotného. Ten se mezitím snažil vyhnout rukám Oleho, které ho chtěly ztrestat za lež, ale nějak se mu to nedařilo a za chvilku se svíjel smíchy v jeho tlapách. Joe jenom zakroutil hlavou a podíval se na Lea. Ten se také usmál a řekl: „No je to pořád lepší, než kdyby jen tak seděli a tupě civěli do blba.“

„No jo, ale dyť se chovaj jak malý haranti.“

„Jen je nech. Hele Stereo mi říkal, že jste si prohlídli to město. Řekni mi o tom něco víc.“

„No byla tma, ale je vidět, že se pořád těží. Žádný lidi jsem neviděl, jen pár rimskejch hlídek. Taky několik lodí, ale většinou nákladní. Bitevníky budou mít nejspíš na orbitě.“

„To určitě. A co nějaký obrněnce, nebo stíhače?“

„Nic moc jsem neviděl. Jen tři nebo čtyři stíhačky a jednu naši koptéru. Taky tam maji nějaký vznášedla, ale zřejmě budou používat hlavně naší techniku.“

„Budeme to muset všechno zjistit. Máme na to jen pár dní. Za chvíli je tady invazní svaz a my musíme podat zprávu Lobodzkému. Pak se snad začne konečně něco dít.“

„Mohli bysme to omrknut teď, za dne.“

„No je to sice nebezpečný, ale proč ne. Budou ale muset jít jen dva lidi.“ řekl mu poručík. „Půjdeš se mnou?“ a otočil se na Joea.

„Jasně že jo.“ odpověděl mu Joe a začal se chystat. Když to uviděli ostatní, začali se zajímat, co se děje. Johnson jim v klidu vysvětlil, že jdou na průzkum a hned se mu přihlásilo několik dobrovolníků. Musel je ale odmítnout, protože nemohl vzít všechny a navíc věděl, že nikdo z nich nemá tolik zkušeností s pohybem v lese jako Joe. Vojáci sice reptali, protože nechtěli celý den dřepět jen v díře a čekat na tmu, ale nakonec jeho důvody museli uznat. Dugan se sice chtěl připojit k průzkumu, ale Joe mu to rázně zatrhl: „Nikam nepudeš. Máš teď velení nad celou jednotkou. Kdyby nás náhodou dostali, víš co máš dělat.“

„Dobře, já vím.“ řekl dost neochotně Dugan „ale stejně…“ pokusil se ještě zlomit Joeovu vůli.

„Jak jsem řek, nikam!“

Joe a Johnson si dodělali poslední úpravy na skafech a přetáhli přes sebe maskovací plachty. Tyto plachty dokázaly částečně přizpůsobit své zabarvení okolnímu prostředí. Bylo to sice primitivní, leč stále poměrně účinné maskování v terénu. Potom vyšli před díru, Joe dal poslední příkazy hlídce, a opatrně se vydali na cestu. Poručík se nechal vést Joeem, protože ten znal cestu lépe než on. Joe se pozorně rozhlížel a opatrně našlapoval. Vyhledával místa, kde nebyly žádné větve, nebo listí, které by je mohlo prozradit. Také se vyhýbal měkké hlíně a raději šlapal na kameny a tvrdou zem. Mohli sice jít přímo, ale tak by zanechali spoustu zřetelných stop a tak se Joe rozhodl pro kličkování. Hned šel doprava, hned doleva. Našlapali tak spoustu metrů navíc, ale poručík věděl, že nejde o žádné zbytečné opatření. Joe si dokonce nechal otevřené hledí helmy a nasával do plic vůni lesa. Teď ve dne vypadala krajina úplně jinak než v noci. Vzduch voněl jehličím a z planin přinášel vítr vůni lučních květin. Joe se každou chvíli zastavoval a poslouchal okolní zvuky. Sem tam zašustilo křoví, nebo se pohnula větev stromu, ale nikde ani stopa po nějakém Rimovi. Konečně došli až do křovin, kde se Joe setkal s hlídkou.

„Tady jsme byli včera.“ řekl Joe tiše a naznačil Johnsonovi, aby se skrčil. Ten ho napodobil a pomalu se plazil po zemi za ním. Nadělali trochu hluku, než se pohodlně uvelebili v křoví, ale nikde nebylo ani živáčka a tak mohli v klidu pozorovat krajinu pod nimi. Joe opatrně rozhrnul křoví a opatrně ohnul větve tak, aby vznikl průzor. Pohled za dne byl ještě úžasnější než v noci. Celý lom, který měl průměr minimálně deset kilometrů, byl něco jako velké ocelové město. Přibližně uprostřed této propadliny stál komplex budov, který vypadal jako jedna ohromná budova. Joe se díval dalekohledem v helmě a rozpoznával obytné budovy, správní střediska, skladiště, tankery na suroviny, rafinérie a v neposlední řadě hangáry a garáže. Tento komplex tvořil střed lomu a ze všech stran se k němu sbíhaly roury, transportní pásy, koleje a cesty. Po kolejích a cestách jezdily automatické dopravní prostředky a přivážely surovinu do skladišť. Joe se hned začal zajímat o to, jak se ty stroje do lomu dostávají. Zaměřil proto svůj dalekohled na stěny lomu a uviděl, že každá dopravní cesta vede do některého z tunelů, jichž bylo ve stěnách lomu nepočítaně.

„Ty zmetkové to tady slušně ždímou.“ řekl mu poručík, který si prohlížel vrata skladišť a počítal vlaky jedoucí dovnitř. „Vidíš tam nějaký Rimy?“

„Ne zatím…“ odpovídal mu pomalu Joe „počkej, támhle u toho skladu pod komunikační věží.“

„Jo, už je vidím. Teda čekal bych jich tady víc.“

„Zřejmě považujou planetu za zabezpečenou, tak ji hlídají jen z orbity.“

„Asi jo, hele podívej, je tam nějakej hlavoun a nad něčim se rozčiluje.“ zašeptal mu Joe. A skutečně. Před budovou stál jeden Rim, zřejmě nějaký vysoký důstojník a něco vztekle vykládal podřízenému, zřejmě veliteli místní posádky. Joe se snažil zaměřit směrový mikrofon, ale byli moc daleko, takže slyšel jen hlasitou a rozčilenou řeč, ale nerozuměl jednotlivým slovům. Pochytil jen něco v tom smyslu, že neplní plán, a že se kvůli nim zpozdí operace Z.

„Je to na nic, vůbec jim nerozumím.“ řekl Johnson.

„Já taky moc ne, co bych dal za to bejt o pár kilometrů blíž. Slyšel jsem jen něco o operaci Z. Nevíš, co by to mohlo bejt?“ zeptal se ho smutně Joe.

„Tak to vůbec netuším, ale zřejmě to zas bude nějaká sviňárna.“

„No a co se tam jít mrknout a prověřit to?“ zkusil nahodit udičku Joe a zasvitly mu oči.

„Je to risk, moc velkej.“

„Jo ale za pokus to stojí a třeba bysme dostali i toho hlavouna.“ zazubil se Joe.

„Je ti ale jasný, že jestli to posereme, tak se prozradíme a sbohem vylodění.“

„Já vim, ale my to přece zvládnem. A třeba pak ze zajatce dostanem něco hodně důležitýho.“

„Sakra.“ zaklel Johnson. Nechtěl se do téhle hurá akce pouštět, ale věděl, že ten zajatec může být hodně důležitý. Znal myšlení Rimů a věděl, že když něco pojmenují jako operace Z, nebo tak nějak, tak že půjde o dost velkou věc. „Tak dobře, spoj se s táborem a řekni jim, že se trochu zdržíme.“

Joe zavolal vysílačkou Sterea a nahlásil mu přibližný počet Rimů i techniky, kterou mohli disponovat. Pak jim oznámil, že se pozorování trochu protáhne a ukončil spojení. Podíval se na Johnsona a řekl: „Tak jdeme na to.“

„A jak se tam dostanem? He?“ zeptal se Leo.

„Támhle“ řekl Joe a ukázal o pár set metrů nalevo od nich „vidíš, je tam tunel. Slaníme dolů a pak se necháme svízt transportérem až k centru.“

„Snad nás nikdo neuvidí.“

„Jen se neboj. Na stěně nás bude trochu krejt maskovačka a v transportéru se můžeš zahrabat mezi hlínu a kamení.“ odpověděl mu Joe a už se hrabal ven z křoví. Johnson se okamžitě vydal za ním. Opatrně došli až k místu, které si Joe vybral pro slanění. Rozhlížel se a hledal, kam připnout lanko. Nakonec ho přidělal k jednomu silnému kořenu a přhrnul na něj hlínu. Potom si lanko připnul k navijáčku na opasku a pomalu se převalil přes okraj srázu. Lanko s sebou trhlo, ale naviják zasekl a Joe visel asi dva metry pod okrajem.

„Sejdeme se dole.“ řekl a povolil brzdu navijáku. Během několika vteřin sjel dolů. Odepnul se a Johnson viděl, jak zalehl a paprskometem kontroluje okolí. Leo se také připnul k lanku a opatrně se přehoupl. Musel to dělat pomaleji než Joe, protože chtěl alespoň trochu zamaskovat stopy, které nadělali. Po pár vteřinách už byl na dně lomu a odepínal se od lana.

„Okolí je čistý.“ uslyšel Joea.

„Jdeme.“ řekl, skrčil se, a s paprskometem v rukou se rozeběhl k dopravnímu pásu. Joe ho okamžitě následoval a kryl mu záda. S tichou chůzí se vůbec nezabývali, protože pás rachotil víc než dost a tak se v klidu dostali až pod vodicí kola pásu.

„Tak a teď nahoru.“ řekl Joe a použil AG boty. Boty zavrněly a nadhodily dvě stě kilo váhy jakoby nic. Joe dopadl na hromadu nějaké šotoliny a okamžitě se do ní začal zavrtávat. Viděl ještě jak vyskočil Johnson a dopadl nějakých deset metrů za Joeem. Jízda nebyla moc příjemná, protože pás drncal a házel, ale měli štěstí, že skončili v šotolině. Horší by bylo, kdyby se dostali mezi kamení. Pás se hnal úžasnou rychlostí a tak během pár minut překonali několikakilometrovou vzdálenost mezi tunelem a centrálou. Jakmile pás vjel do prostoru nějakého skladiště, Joe se převalil a dopadl na břicho vedle pásu. Okamžitě byl na nohou a se zbraní v ruce připraven na střet. Zajistil okolí a čekal na poručíka. Ten se objevil během několika vteřin se stejným žuchnutím jako Joe. Oba dva pak co nejrychleji zmizeli mezi bednami ve skladišti.

„Tak a co teď?“ zeptal se interkomem Joe.

„No musíme najít toho hlavouna. Pak ho něčim bacíme a odtáhneme si ho do tábora.“

„To je zatraceně dobrej plán, teď jen jak ho províst.“ ušklíbl se v helmě Joe.

„Drž se za mnou. A utlum si zbraň.“ řekl Johnson a sám našrouboval trubku tlumiče na hlaveň. Tlumiče paprskometů nebyly kdovíjak účinné, ale museli si vystačit s tím, co měli. Joe se pomalu vydal za poručíkem a ostražitě sledoval okolí. Přepínal jednotlivá vidění a pomalu postupovali vpřed. Celou cestu zatím neviděli ani jediného Rima a vlastně ani nic živého.

„Myslíš, že nechali někoho naživu?“ zeptal se Joe, ale tušil neblahou odpověď.

„Myslím, že ne. Rimové moc zajatce neberou. Ale dívej se i do vedlejších místností, třeba termovizí, a možná někoho najdeme.“ řekl s malou nadějí v hlase Johnson.

„Bacha!“ hlesl Joe a zatáhl poručíka do výklenku ve zdi.

Kolem nich prošla dvoučlenná hlídka. Jako na potvoru se zastavili na konci chodby, kterou přišli z hangáru a začali spolu mluvit.

„To je v hajzlu.“ zaklel Joe.

„Drž hubu a poslouchej.“ odsekl mu poručík a snažil se mikrofonem zachytit rozhovor obou Rimů.

„Cheche, starej dostal pěkně vynadáno.“ řekl jeden z nich.

„Jo, dobře mu tak, když takhle jedná s náma, tak je to dobrý. Ale když seřve někdo jeho, tak je pěkně nasranej. Dneska se rozčiloval v jídelně, že se nenechá od nějakýho blba ze štábu urážet. Pak načnul lahev chlastu a zase se ožral.“

„To je mu podobný.“ řekl chrchlavě první voják. „A kdo to vlastě je?“

„Jo, to přesně nevim, ale asi je to velkej potentát, protože má čtyři otroky a taky si zabral byt guvernéra týhle planety.“

„Tam jsem snad ani ještě nebyl.“

„Jo a ani se tam hned tak nedostaneš.“ řekl mu druhý voják. „Pojď, jdem to projít zvenku.“

Oba vojáci vyšli do hangáru a pokračovali ven. Joe ještě chvíli čekal a pak se zeptal: „Slyšels?“

„Jo. Sice sem nerozuměl všemu, protože ta jejich hrčivá řeč je něco strašnýho, ale na sto procent jsem rozuměl tomu, kde je náš cíl. Takže jdem.“ řekl poručík a vyjel si z paměti navigace mapy a plány základny. Jako cíl zadal guvernérův byt a vydali se na cestu. Záměrně šli po méně frekventovaných chodbách, často se museli vracet a schovávat před hlídkami, ale postupně se propracovávali blíž a blíž. Konečně se dostali na patro, kde byl byt guvernéra. Před dveřmi stála hlídka Rimů. Joe si pozorně prohlédl chodbu a shledal, že není nijak jinak hlídaná.

„Hlavounek se cítí bezpečně.“ řekl posměšně Leo a otočil se na Joea „tak jak to provedeme?“

„Odděláme stráže, vletíme dovnitř a sejmem ho.“

„Jo, ale nejdřív prověříme, kolik jich je vevnitř.“

„Jdem na to.“ řekl Joe a zaťukal rukou na trubku, která byla za jeho zády. Vytáhl nůž a schoval se vedle trubky. Johnson se mezitím stáhl za roh a čekal. Rimové hluk slyšeli a jeden z nich se šel okamžitě podívat, co se děje. Joe se tomu podivil. Nechápal, jak může bejt někdo tak blbej, aby šel bez krytí. Ale u Rimů to pomalu začínal brát jako samozřejmost. Rim šel pomalu s odjištěnou zbraní a pomalu vysunul hlavu zpoza rohu. Nic neviděl a tak se odvážil dál. Šel dál, až se dostal na úroveň Joea. Ten po něm hrábl, nohou mu vykopl zbraň, pravačkou mu přikryl ústa a pak mu nožem v levačce prořízl hrdlo od ucha k uchu, jestli se tak dají nazvat útvary na bocích hlavy sloužící jako orgán sluch. Na ruku mu vystříklo trochu nazelenalé krevní tekutiny, ozval se klokotavý zvuk a Rim sebou lehce škubal. Joe ho držel jako ve svěráku a cítil, jak Rim ochabuje a jak z něj prchá život. Netrvalo to ani deset vteřin a bylo po prvním vojákovi. Johnson mezitím přiběhl, chytil mrtvolu a zbraň a zmizel za rohem. Rána a podivné zvuky přivolali i druhého strážce. Joe se znovu podivil rimské blbosti, ale to už se vrhal i po druhém vojákovi. Dopadl mu na hrudník a povalil ho na zem. Rim sebou praštil na záda a vytrhl nůž z pochvy u pasu. Jeho pěchotní zbraň se odkulila stranou a tak spolu zapásili na nože. Joe měl volnou jenom jednu ruku, protože druhou bránil Rimovi v křiku. Ten se mu do ní zahryzával ostrými zuby a snažil se ji trhat na kusy. Joe měl naštěstí rukavici a tak cítil jen silný stisk. Rim sebou házel jako úhoř, máchal kolem sebe nožem, ale Joe ho držel pevně a pancíř skafu ho chránil před čepelí nože. Joea už to pomalu přestávalo bavit a tak vší silou udeřil svojí helmou do ruky na rimových ústech. Byla to pořádná rána, sice tlumená Joeovou rukou, ale Rima otřásla natolik, že na chvilku zaváhal a umožnil tak zasadit Joeovi smrtící úder. Joe přepnul na rentgen vidění a vší silou zarazil nůž do rimova srdce. To se okamžitě zastavilo, celým tělem projel záchvěv, smrtelná křeč a nakonec rimovo tělo ochablo. Johnson se znovu objevil a řekl Joeovi: „Tos ho nemoh oddělat nějak rychlejc? Málem nás prozradil.“

„Nekecej a radši ho někam ukliď.“odpověděl mu Joe a začal se dávat dohromady. V krvi mu kolovalo obrovské množství adrenalinu a endorfinů. Konečně se zase dostal do akce. Zabil, ale měl radost z toho, že je naživu a že přemohl nepřítele. Ani se nezajímal, kam Johnson uklidil mrtvoly. Pomalu se přesunul ke dveřím a čekal na poručíka. Ten se objevil během chvilky a podíval se na Joea „Jak to vypadá uvnitř?“ zeptal se ho.

„Mno, nic moc. Vidím tam jen čtyři postavy, asi lidi a pak ještě jednu postavu ve vedlejší místnosti. Ale je to nějak rozmazaný.“

„To bude nejspíš koupelna. Ten šum je teplá voda ze sprchy.“ řekl poručík, když se podíval směrem, kterým ukazoval Joe.

„Jestli je to ten hlavoun, tak máme jedinečnou šanci.“

„Tak jdem na to.“ řekl Joe a pomalu otevřel dveře knoflíkem na zdi vedle rámu. Dveře se se šuměním odsunuly a oba dva vstoupili do místnosti. Ačkoliv se jednalo o guvernérův byt, nebyl nijak luxusně zařízen. Pár židlí okolo jídelního stolu, pohovka a telestěna, několik dveří, zřejmě do kuchyně, ložnice a koupelny. Uprostřed místnosti, okolo stolu seděli čtyři lidé. Šlo o dva muže a dvě ženy. Všichni byli oblečeni do stejných uniforem a okolo krku měli otrokářský obojek. Joe je krátkou chvilku sledoval a viděl, že nikdo z nich určitě není starší víc než dvacet let. I oni byli viditelně překvapeni, kdo to vstoupil do místnosti. Joe pochyboval o tom, že někdy viděli svobodného člověka, natož vojáka a navíc univerzála. Naštěstí byli natolik duchapřítomní, že ani nedutali. Johnson jim pro jistotu důrazným posunkem ruky naznačil, aby byli zticha a naznačil Joeovi, aby se přesunuli ke dveřím do koupelny. Joe zavřel dveře a postavil se na pravou část rámu dveří. Johnson stál na straně druhé. Zevnitř koupelny se ozval rimský hlas: „Vy kůže líný, doneste mi další ručník.“

Otroci seděli a ani nedutali.

„Copak jste neslyšeli?“ ozvalo se hrdelní rimštinou. „Asi vás budu muset nechat zpráskat.“

Teď už to s otroky cuklo a chtěli se zvednout, ale Johnson otevřel hledí přilby a velmi výmluvným výrazem obličeje je donutil k tomu, aby se usadili zpět na židle.

„Koledovali jste si o to.“ řekl vztekle Rim a bylo slyšet, jak se hrabe z koupelny.

Leo se podíval na Joe a čekal až se Rim objeví ve dveřích. Ten nic netušil a tak vstoupil do rámu a se vzteklým výrazem v tváři vkročil do místnosti. Pak se však podíval na své otroky a uviděl v jejich očích strach. Tušil, že se něco děje, ale přesto se nejistě otočil, jakoby doufal, že za ním nikdo nestojí. Zmohl se jen na vzteklé zaklení a už na spánek jeho hlavy dopadla Joeova pěst. Rim se s vyheknutím zhroutil k zemi a ani se nehnul.

„Doufám, žes ho nezabil. To byla šlupka.“ řekl poručík a pokleknul k Rimovi, aby zkontroloval jeho životní funkce.

„No nebyla by ho škoda.“ zabručel Joe a prohlížel si ho. Konečně viděl Rima bez jakéhokoliv obleku. Byl vysoký asi dva metry a pod šupinatou zelenou kůží se mu rýsovalo silné svalstvo. Vypadal jako velká přerostlá ještěrka bez ocasu, se vzpřímenou chůzí. Ruce i nohy byly zakončeny třemi prsty, které nesly poměrně silné drápy. Hlava Rima byla o něco světlejší než tělo, ale vypadala jak z nějakého prvotřídního hororu. Na temeni lebky mu vyrůstaly jakési drobné kostní výrůstky podobné rohům. Pod mohutným nadočnicovým obloukem se schovávaly dvě kočičí oči. Místo nosu měl jen výstupek v obličeji se dvěma dýchacími otvory a pod tímto nosem se šklebila ústa rámovaná úzkými rty a s vyceněným dravčím chrupem. Z brady mu vyrůstalo také několik výrůstků, ale byly o trochu menší a jinak tvarované než výrůstky na hlavě.

„Je naživu?“ zeptal se Joe.

„Jo, je. Je to pěknej hnusák viď?“

„Jo to teda je. Takovej odpornej kříženec lidí a ještěrů. Jak vůbec mohla příroda stvořit něco takovýho.“ dokončil Joe a obracel se na otroky.

„Na co tak zíráte?“ zeptal se jich, když si odklopil hledí a podíval se do jejich vyděšených tváří. Johnson mezitím svazoval zajatce, pak ho zabalil do přehozu, který sebral z gauče a celé to znovu pěkně převázal. Do tlamy strčil Rimovi kus hadru jako roubík a převázal to kusem látky, kterou utrhl z uniformy Rima. Joe se mezitím přiblížil k otrokům a řekl jim: „Tak co je, nerozuměli jste? Koukejte si vzít pár věcí. Musíme odsud vypadnout.“

Otroci se na něj dívali s vytřeštěnýma očima a jeden z kluků začal brebentit v rimštině.

Joe mu rozuměl jen každé druhé slovo a proto ho posunkem ruky zarazil a řekl lidskou rimštinou.

„Nebojte se, neublížíme vám, ale musíte jít s náma. Až zjistěji, že je pryč“ ukázal na jejich pána, „tak vás zabijou.“

Kluk začal brebentit dál a k němu se přidali i další. Mluvili jeden přes druhého a Joe jim skoro nic nerozuměl. Zaslechl jen něco v tom smyslu, že svobodní lidé neexistují, že jsou vyhlazeni nebo v otroctví a že celou galaxii už deset let ovládají Rimové. Joea to pomalu přestávalo bavit. Nevěděl, jak dlouho byli v zajetí, ale asi dost dlouho, když mu tady vyprávěli takové bludy.

„Ticho! A sednout!“ řekl víc než důrazně Joe v rimštině.

„Půjdete s náma! Ať chcete nebo ne. Jinak vás zabiju.“ skončil tvrdě a poplácal svůj paprskomet. Otroci začali horlivě přikyvovat. Viděli, že Joe se nerozpakoval udeřit jejich mocného pána a bylo jim jasné, že mu na jejich životech pramálo záleží. Proto si co nejrychleji zbalili nejnutnější věci a ustrašeně se chystali k odchodu. Johnson mezitím do Rima napumpoval trochu sedativ.

„Vezmem je s sebou?“ otočil se na Joea.

„Jasně. Nemůžeme je tady nechat.“ řekl Joe a přehodil si svázaného zajatce přes rameno jako pytel brambor. Jednou rukou ho přidržoval a do druhé ruky vzal paprskomet, který mu visel na popruhu z ramene. Johnson opatrně vykoukl z místnosti a vešel do chodby. Po prověření zavolal i ostatní a zavřel dveře. Vydali se stejnou cestou, kterou přišli, zpět do hangáru. Když přišli na místo, schovali se zase mezi bedny a čekali.

„Co, teď. Jak se odsud dostanem?“ zeptal se Joe. „To jsme nějak nedomysleli.“

„A co zkusit nějakej servisní auťák?“ zeptal se poručík.

„To by šlo, ale musel by to bejt automat. Ale kde ho vzít?“

„Někde tady přece něco musí bejt.“ řekl poručík a vytratil se.

Joe už čekal půl hodiny a poručík se pořád nikde neobjevoval. Joe začínal mít strach, ale neslyšel, že by někdo spustil poplach, takže doufal, že poručík je v pořádku. Venku se pomalu začínalo šeřit a Joe z předchozí zkušenosti věděl, že za chvíli tady bude tma jak v pytli. Najednou se ve vratech hangáru ozvalo vrnění a v otvoru se objevil obrys nějakého stroje. Podle siluety Joe poznal, že jde o automatického vrtacího průzkumníka. Od siluety stroje se odlepil obrys postavy a zamával na ně. Byl to poručík.

„Kdes byl tak dlouho?“ zeptal se naoko vyčítavě Joe.

„Ani nevíš, co bych dal za Sterea. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem přišel na to, jak to přeprogramovat.“ řekl poručík a pomáhal naskočit oběma dívkám. Joe si nadhodil ranec na rameni, podal ho dvěma klukům a sám vyskočil na vršek stroje.

„Držte ho, a dobře ho hlídejte.“ řekl jim rimsky a vyšplhal se na konec vrtného ramena, které bylo nyní sklopené. Zalehl a zbraní kontroloval okolí. Poručík udělal něco podobného, jen v nižší části stroje. Otroky i zajatce schoval za bočnice stroje a pak zapnul zdroj. Stroj se dal opět do pohybu. Jel pomalu prašnou cestou, která vedle kolem pásů, jimiž se dostali k centrále. Celá cesta trvala skoro hodinu, než se dostali k lanu, které zanechali na místě. Cestou oba trnuli, aby si jich někdo nevšiml. Ale někdo tam nahoře je musel mít zatraceně rád, protože se v klidu dostali až k ústí tunelu. Tam Joe naznačil otrokům, aby seskočili a sám houpl z věže na zem. Šel podél stroje a převzal od poručíka tělo zajatce. Poručík pak také seskočil a vozidlo pomalu zmizelo v tunelu. Vyšli ven před tunel a Joe začal hledat lano. Po chvilce ho našel a připnul se k němu.

„Ty!“ řekl jedné z dívek „Vlez mi na záda a chyť se mě kolem krku.“ pokračoval a zavřel hledí přilby. Jakmile mu vylezla na záda, Joe zapnul naviják a nechal se táhnout nahoru. Když se blížil k okraji, něco ho varovalo. Jakmile se přehoupl přes okraj propasti, uviděl stojící siluetu se zbraní v ruce. Tak rychle jako teď snad ještě nikdy netasil. Jeho pistole se bleskem objevila v napřažené ruce, ale hned zase poklesla.

„Kurva!“ zaklel „Ty blbče, moh sem tě zabít.“ začal nadávat, když poznal, že jde o Dugana.

„Co tady děláš?“ ptal se dál.

„Co já tady dělám? Spíš co jste ďáli vy dole?“ odpovídal mu Dugan.

„To je teď jedno. Vezmi ji a hlídej. Mluví jen rimsky.“ řekl Joe a předával překvapenému Duganovi děvče. Potom sjel znovu dolů a naložil si druhou holku. Nakonec tak předal i oba dva kluky. Když vysazoval posledního, řekl Duganovi: „Spusť ještě jedno lano. Teď pudeme spolu s poručíkem a jedním zajatcem.“

Za chvíli už stáli všichni nahoře na okraji propasti. Joe odepnul obě lana a svinul je. Mezitím se z lesa vynořila dvojice. Byl to Erikson a Nwankwo.

„Co tady sakra děláte?“ ptal se poručík.

„Šli jsme vás hledat a pak jsme chtěli taky obhlídnout centrum.“ odpověděl mu Dugan.

„A neměli jste náhodou zůstat v dole?“

„Jo to měli, ale dlouho jste se nevraceli a tak jsme mysleli…“

„Mysleli, nemysleli. Rozkaz je rozkaz. Jste tady pěšky?“ zeptal se už klidněji poručík.

„Ne, máme v křoví vznášedlo. Nechtěli jsme nechat stopy.“

„Tak jdem. Veďte nás.“ obrátil se poručík na Švéda a Williho. Joe mezitím přistoupil k Duganovi a pleskl ho rukou po helmě: „Tohle si spolu ještě vyřídíme.“

„Běžte napřed. My s Duganem trochu zamažeme stopy.“ pokračoval pak k poručíkovi.

Když zůstali sami, dal se Joe do úklidu stop a káral při tom Dugana. Ten si výtky vyslechl a zřejmě si je vzal i k srdci, protože se Joeovi omluvil a slíbil, že už se to nebude opakovat. Joe, aby mu trochu zvedl náladu, mu nakonec poděkoval, že pro ně přijeli a provedli průzkum místo nich. Dugan, když viděl,že se Joe uklidnil a že mu od něj nic nehrozí, se začal vyptávat kde byli a co dělali, a koho to vlastně přivedli. Joe mu to nechtěl vyprávět moc podrobně, protože věděl, že tohle ho čeká až v táboře. Řekl mu jen pár základních věcí a spíš se zajímal o to, co zjistili průzkumem. Cesta jim rychle uběhla a za chvíli uviděli svoje vznášedlo.

„Jsem rád, že jste zpátky.“ zazubil se Stereo, když nastupoval Joe a nastartoval vznášedlo.

„Chyběls nám. Potřebovali jsme tvojí pomoc.“ řekl mu poručík a poplácal ho po zádech „Tak jedem.“

Vznášedlo zavrnělo a pod rouškou tmy se vydalo na cestu do tábora. Celou cestu na ně doráželi s otázkami, ale Joe to rázně zarazil se slovy že: „všechno nebude kolikrát opakovat a že se všechno dovědí až v táboře.“ Vojáci radši ztichli a věnovali se okolní krajině. Vznášedlo se prodíralo lesem, až vyjelo na volné prostranství. Stereo sešlápl naplno plyn a hnal se ke štole. Trvalo jen pět minut, než dosáhli cíle. Před štolou byl právě na hlídce Rotchester. Jakmile je uviděl, zavolal dovnitř a hned se před dírou objevila celá jednotka. Všichni byli zvědaví, co se stalo a jejich zvědavost ještě rozdmýchalo objevení čtyř lidí a jednoho zajatce, kteří se objevili spolu s poručíkem a Joem. Hned se začali vyptávat, ale Joe je zarazil a nahnal je zpátky do štoly.

„Dugane,“ obrátil se na desátníka „ty už něco víš, takže budeš mít hlídku. Ber to jako trest.“

„Beru šéfe.“ řekl Jimmy a vystřídal Rotchestera. Ten se s radostí přesunul dovnitř, usadil se vedle ostatních a čekal, co se bude dít. Švéd a Nwankwo mezitím usadili otroky a dali jim něco jíst. Ti se nejdříve zdráhali, ale když viděli Joeův pohled, radši si jídlo vzali a začali jíst.

„Co se stalo?“ zeptal se za všechny konečně Doc.

„Mám to říct já?“ otočil se Joe na poručíka.

„Jestli chceš, tak do toho.“ řekl tiše poručík a začal se zabývat svým zajatcem. Joe jim potom vylíčil, co viděli, jak se rozhodli prozkoumat to zblízka, jak zabil dva strážné a jak unesli Rima. Také jim pověděl, kdo jsou ti lidé, které přivedli.

„Tak to je asi tak všechno.“ dokončil svojí řeč a díval se na svoje vojáky.

„A co jste zjistili vy?“ podíval se na Oleho, který mu podával jídlo.

„No pozorovali jsme je dost dlouho, ale nic moc. Buď jsou dobře zašitý, nebo je jich tady opravdu jen pár.“

„Máte nějaký přesnější počty?“

„No co sme viděli, to sme natočili. Teď to má Stereo a vyhodnocuje to.“

„Dobře.“ řekl Joe a podíval se na otroky. Už seděli v klidu a pomalu dojídali svoje porce jídla. Sledovali vojáky a tiše se mezi sebou bavili. Teprve teď si je Joe mohl pořádně prohlédnout. Obě dívky si byly natolik podobné, že Joe nepochyboval o tom, že jsou sestry. Dva mladíci byli asi ve stejném věku jako dívky, ne starší než dvacet let. Jeden z nich měl špinavě blond vlasy a druhý vlasy hnědé zastřižené stejným střihem. Oběma se pod uniformou otroků rýsovalo svalstvo. Také obě dívky měly všechno na správných místech. Toho si Joe všiml už dřív, ale teprve teď měl čas kochat se tou nádherou. Když se rozhlédl okolo sebe, uviděl, že není sám kdo se kochá stejně jako on. Všichni si se zájmem prohlíželi otroky a hlavně otrokyně. Hlavně na Sommersovi bylo vidět, že s ním šijou všichni čerti.

„Co je!“ obořil se na ně Joe „to jste eště neviděli ženskou?“

„No, pár tejdnů už ne.“ řekl smutně Li a pousmál se.

„No tak si laskavě hleďte svojí práce.“ řekl nabručeně Joe a znovu se zadíval směrem k otrokům.

„Pán může, ale psi ne.“ řekl potichu směrem k jednotce Gruber a už uhýbal Joeově pěsti.

Přestal se zajímat, co si mezi sebou povídají jeho vojáci a znovu se zaměřil na otroky. Na krku každého z nich byl nějaký obojek. Joe jen odhadoval, k čemu asi slouží. Poručík, který si toho všiml mu řekl: „To je pěkný svistvo tyhle obojky.“

„Nejspíš je maj zabít, že jo? Ještě jsem nic takovýho neviděl.“

„Já taky ne, ale ve škole nám říkali, že používají buď výbušninu, nebo nějakej jed.“ odpověděl mu Leo.

Teď už zřejmě došla i trpělivost otrokům a tak se jeden z kluků zeptal: „Proč si nás tak prohlížíte? A kdo vlastně jste? Co s náma chcete dělat?“

„Nic vám neuděláme. Jsme průzkumná jednotka a patříme k federaci.“ odpověděl mu Joe.

„Ale federace byla zničena. A lidi, jsou vyhlazeni, nebo v otroctví.“ odporoval mu v rimštině druhý kluk.

„Tak hele mladej, ten parchant“ a ukázal na ranec se zajatcem „vás krmil pěknejma nesmyslama. Federace pořád existuje, lidí je tam víc než dost a všichni jsou svobodní.“ řekl mu už nakvašeně Joe, pak se obrátil k poručíkovi a řekl mu už rodným jazykem „S nima teda bude práce.“

Otroci se udiveně dívali jeden na druhého a nevěřícně kroutili hlavami. Joea už přestávalo bavit to jejich brebeňtění a tak hlasitě pronesl: „Poslouchejte, teď jste pod naší ochranou. Jste svobodní, můžete si dělat co chcete, ale doporučuju poslouchat naše příkazy. Dostaneme se z týhle planety a vy budete moct začít novej život bez Rimů.“

„Ale to přece nejde. Jakmile opustí otrok svého pána, musí zemřít. A to samé se stane i nám, když opustíme jeho.“ řekla jedna z dívek a smutně ukázala na Rima a pak na svůj obojek.

„Aha, tak na to bych se podíval.“ řekl Joe a přistoupil k ní. „Ničeho se neboj a řekni mi, jak se jmenuješ.“

„Můj pán mi říkal Leia.“

„Tak Leio, teď se nehejbej a já zkouknu ten obojek.“ řekl jí klidným hlasem Joe a začal si prohlížet věc na jejím krku. Šlo jen o kovový řemen opatřený elektronickým zámkem a nádržkou. Joe při prohlídce zjistil, že v nádržce není žádná výbušnina, ale nějaký jed.

„Stereo, pojď sem.“

„Co je šéfe?“ zvedl oči Roblewski od monitoru, kde analyzoval získaná data.

„Pojď se na něco podívat.“ řekl Joe a uvolnil mu místo.

„Mnó, to je pěkný svinstvo. Nějaká trhavina?“

„Ne. Jed, asi nervovej toxin. Dokážeš jim to sundat?“

„Budu muset. Určitě je tam vysílač nebo lokalizátor a tak to budeme muset deaktivovat. Pošli mi sem Doca. Pro jistotu, ale snad ho nebude potřeba.“ pokračoval Stereo a odešel si pro svůj počítač. Doc si mezitím přinesl nádobíčko a čekal.

„Co chcete dělat?“ zeptala se vyděšeně sestra Leiy.

„Sundáme to dolů.“ řekl klidně Joe a usmál se. „Vy jste sestry, že jo?“

„Ano jsme, ale vždyť jí můžete zabít.“ pokračovala dál vyděšeně.

„Neboj se, oni se v tom vyznaj.“ a ukázal na Sterea s Docem.

„Tak jdem na to.“ řekl Stereo vyděšené Leie a připojil konektor k zámku obojku. Párkrát bouchnul do klávesnice, spustil nějaký program a něco odkódoval. Pak se ozvalo pípnutí a zámek obojku s cvaknutím povolil. Stereo okamžitě sejmul obojek z dívčina krku a podal ho Joeovi: „Zlikviduj vysílač, ale před tím vyndej lahvičku s jedem.“

„Nejsem přeci blbej.“ řekl Joe a už vydluboval nožem lahvičku s jedem z jejího lůžka. Potom našel vysílač pozice a položil ho na kámen. Pak do něj udeřil rukojetí nože a rozdrtil ho na stovku malých kousíčků. Ještě třikrát zopakovali tento proces a otroci byli volní. Teprve teď se konečně uklidnili a na řadu konečně přišel Johnson.

„Ahoj, já jsem poručík Johnson a velím týhle bandě.“ řekl přátelským tónem a ukázal na vysmáté obličeje svých vojáků. „Jak se jmenujete vy a jak jste skončili u toho Rima?“

Jako první se osmělila Leia a potichu promluvila: „Jak už víte, já jsem Leia. Nevím, jak mě pojmenovali rodiče, ale náš pán mi dal jméno Leia. Moje sestra“ řekla a ukázala na druhou dívku „se jmenuje Mia a tohle jsou Nico a Rico.“ dokončila a ukázala na dva mládence.

„Těší mě.“ odpověděl jí Johnson a zeptal se dál: „Jak jste se dostali k tomu Rimovi a co je vlastně zač?“

„Jsme u něj v otroctví už od malička. Aspoň co si pamatuji. Celou dobu nám tvrdil, že jediní lidé ve vesmíru jsou otroci ve službách Rimů.“

„Jak jste se k němu dostali?“

„To si nepamatujeme.“

„A co je zač? To víte?“

„Je jedním z představitelů nejsilnějšího rimského klanu. Jmenuje se Endžar Ko a je vysokým důstojníkem jejich armády. Co přesně dělá, to nevím, ale myslím si, že je jedním z velitelů hlavního štábu.“ odpověděl místo Leiy Nico. „Nikdy se před námi nebavil o své práci, ale něco jsme zaslechli a také jsme se dozvěděli pár informací od otroků jiných Rimů.“

„Takže štábní důstojník.“ hvízdl potichu Joe. „To je teda terno.“

„To je“ obrátil se na něj poručík „ale jestli ho začnou hledat, tak teprve pak nám bude ouzko.“

„Snad na to přijdou co nejdýl.“ dokončil Joe.

„Takže o jeho práci nic nevíte?“ otočil se znovu poručík na otroky.

„Ne. Nikdy o tom doma nemluvil.“ řekla Mia.

„A o operaci „Z“ jste nic neslyšeli?“

„Ne. Je to něco důležitého? zeptal se Nico.

„Nejspíš jo, hlavně když se tím zabejvá takovej hlavoun.“ řekl Johnson a ukázal na zajatce. Ten pořád ležel sešněrován v přehozu a spal pod účinkem sedativ. Najednou zabzučela vysílačka. Otroci leknutím nadskočili, ale Joe je uklidnil, že se nic neděje. Stereo se hned přesunul k vysílačce a uvolnil kanál. Přepnul na kódovaný kanál a začal mluvit.

„Stereo rozumí, přepínám.“ v reproduktoru zapraskalo a ozval se hlas majora Lobodzkého.

„Tady Lobodzki, jsme na pozici, můžete mi podat zprávu o situaci?“

Konečně se začínalo něco dít. Podle majora se u stanice shromáždily invazní síly a byly připraveny na výsadek na planetě.

„Předám velitele skupiny.“ řekl Stereo a podával mikrofon poručíkovi.

„Poručík Johnson, všichni v pořádku, máme dokonce o čtyři krky víc a jednoho zřejmě velmi důležitého zajatce.“ oznámil poručík a díval se na Sterea.

„Dobrá zpráva, a informace o pozicích nepřítele?“ zeptal se už netrpělivě major.

Johnson se podíval na Sterea a ten se jen usmál: „Posílám jako datovou přílohu komunikace. Je to kompletní vyhodnocení našeho dosavadního pozorování. Potvrďte příjem.“

„Data přijata. Nechám je okamžitě zpracovat. Držte se, za pár dní už budete z planety pryč.“ oznámil nakonec major a ukončil spojení.

„Už se to blíží.“ řekl potichu Stereo a vypnul vysílačku.

„Doufám, že ta zpráva za něco stojí?“ zeptal se ho Johnson.

„Co si to o mě myslíte veliteli.“ naoko se rozčílil Stereo. „Dělal jsem to s láskou.“

„A jak to pro nás vypadá?“

„No podle toho, co jsme všichni viděli, tak docela dobře. Rimové nemají moc silnou posádku na planetě a kdybychom chtěli, tak bysme je partyzánskou válkou zlikvidovali jen v deseti. Ale pouze za předpokladu, že by nedostali posily z orbity. Tam to už bude horší. Nejspíš tam mají pár bitevníků, který hlídaj prostor kolem planety.“

„Doufám, že si major přiveze pořádnou kavalerii.“ vložil se do hovoru Joe a otočil se zpátky na otroky.

„Takže operace „Z“ vám nic neříká?“ začal se znovu ujišťovat.

„Ne pane, nikdy jsem o tom neslyšel.“ odpověděl mu znovu Nico a ostatní jen přikývli hlavou na souhlas.

„No tak to se nedá nic dělat.“ povzdechl si Joe.

„Však ona to z něj rozvědka dostane. Jen co se odsud dostaneme.“ odpověděl mu suše Gruber, který si právě prohlížel Rima a zároveň ho i hlídal. Najednou s sebou škubnul a vyskočil s paprskometem na nohy: „Hele, von se hnul.“ a ukázal na Rima. Sedativa pomalu přestávala působit a Rim konečně přicházel k vědomí. Nejdřív začal otvírat oči a zvykat si na světlo luceren, pak s sebou začal vrtět a zkoušel se osvobodit. Brzy však pochopil, že je to nemožné a tak začal vražedným pohledem přejíždět osazenstvo štoly. Svoje otroky přejel jen opovržlivým pohledem, ale vojáci jeho pozornost upoutávali. Nikdy neviděl nic z toho, co měli na sobě. I zbraně a výložky byly odlišné od těch, které viděl, nebo znal. Začal se znovu vrtět až se sesunul na zem.

„Máš to marný hochu.“ řekl mu v rimštině Joe a spolu s Gruberem ten balík zvedl a znovu posadil do původní pozice. Pak mu sundal roubík. Rim nejprve mlčel a znovu si je všechny prohlížel. Pak se zadíval na otroky a syčivě jim začal nadávat, že ho zradili a vyhrožovat, že je bude mučit a pak je zabije. Otroci se zatvářili znovu vyděšeně, ale Joe jim naznačil, že se nemají čeho bát.

„Tak hele, ty zmetku. Nevyhrožuj, nebo uvidíš.“ řekl mu drsně Joe a vrazil mu palec pod bradu. Rim zasykl bolestí a zasypal Joea přívalem nadávek.

„Bác! Bum!“ Dvě rány přistály v Rimově obličeji. Nejříve facka zleva a potom úder pěstí přímo do nosu. Rimovi se okamžitě spustila nazelenalá krev. Nebylo to sice podle vojenských konvencí a meziplanetárních dohod, ale mělo to účinek. Rim ztichl a už ani nedutal.

„No vidíš, a jde to i bez keců.“ řekl mu Joe a pokračoval dál ve výslechu.

„Jak se jmenuješ.“

„Nebudu mluvit s obyčejným poddůstojníkem.“ opovržlivě mu odpověděl Rim.

„Plesk!“ další facka dopadla na jeho tvář.

„Na něco jsem se tě ptal.“ zeptal se Joe znovu, teď už vztekleji.

„Na tohle nemáte právo.“ kroutil se Rim.

„Jakože ne? Vy taky nedodržujete pravidla. ptal jsem se jak se jmenuješ.“ odpověděl mu stroze Joe a znovu se napřahoval. Rim se asi zalekl, protože hrdě řekl: „Jsem Endžar Ko, vrchní velitel 2. bojové flotily a jeden z náčelníků generálního štábu rimské armády.“

„Vida, že to jde.“ řekl Joe a otočil se na poručíka. Ten předstoupil před zajatce a promluvil:

„Jsem poručík Johnson, velitel čety B čtvrté roty u třetího bojového praporu. Jste naším zajatcem a tím způsobem s vámi bude nakládáno. Pokud zodpovíte naše otázky, jenom dobře. Pokud ne, budeme nuceni vás předat rozvědce. Rozuměl jste mi?“

„Jistě, že rozuměl, ale nic kromě jména hodnosti a čísla vám neřeknu. Tím jsem tuto debatu skončil.“ řekl s drzým výrazem ve tváři Rim a odmlčel se.

„To je ale drzej zmetek.“ naštval se Joe a už už se napřahoval, že mu jednu vystřihne.

„Počkej.“ zachytil jeho ruku Leo „to nemá smysl, je to hrdej parchant a ten nám nic neřekne, i kdybychom ho rozkrájeli.“ Potom se poručík otočil k Švédovi s Willem a dal jim za úkol hlídat zajatce. Potom pokynul ostatním a vylezli ven před štolu. Tam se dohodli, že ještě jednou pořádně zmapují celý areál centra. Teď už se lépe vybavili. Vzali si s sebou i množství výbušnin, které se dají dálkově odpálit. Dohodli se, že se k centru přiblíží po dvojicích, ze všech čtyř stran. Joe si vzal Dugana a měli se přiblížit z jihu. Gruber a Stereo šli za západu, Rotchester a Smith se blížili z východu a poručík spolu s Liem a Sommersem šli ze severní strany. Pohybovali se co nejopatrněji, počítali sílu nepřítele a zakreslovali si jeho obranné pozice do svých navigátorů. Potom na strategická místa ukryli výbušniny a opustili prostor. Na celé základně nenasvědčovalo nic tomu, že by Rimové objevili zmizení jejich velitele. Tato práce jim zabrala celé odpoledne a centrum opouštěli až po setmění. Pomalu a obezřetně se vraceli zpět do nory, kde na ně čekal Will se Švédem. Jakmile vlezli dovnitř, začali si vyměňovat informace a doplňovat mapu o nově získané poznatky. Stereo se chopil svého počítače a začal připravovat další, tentokrát mnohem podrobnější a přesnější zprávu pro majora. Švéd jim mezitím s vydatnou pomocí obou sester připravil něco k večeři. Joe si všiml, že otroci se už uklidnili a zřejmě se i docela spřátelili s oběma hlídači. Vojáci jim od začátku normálně tykali, ale otroci si to k nim nedovolovali. Až teď Joe viděl, nebo spíše slyšel, že Willovi i Švédovi vesele tykají.

„Koukám, že už se pomalu přizpůsobojou.“ pronesl na adresu otroků směrem k Olemu.

„Jo, nejdřív se trochu zdráhali a drželi stranou, ale pak nějak rozvázali a myslím, že už budou v pohodě. Vyprávěli jsme jim o federaci a o svobodnejch lidech. Nejdřív nám moc nevěřili, ale pak jsme si půjčili Stereův počítač a ukázali jim pár dokumentů. Už se nemůžou dočkat, až uviděj velkej vesmír.“

„Jen aby je ten velkej vesmír nezklamal.“ odpověděl mu Joe a posadil se vedle Rica se svým přídělem večeře. Ten si ho po očku prohlížel a pak se natáhl rukou po Joeově paprskometu.

„Mohl bych se podívat?“ zeptal se nesměle.

„Ne tak hrr, mladej. To je moc nebezpečná hračka.“ řekl Joe, odložil jídlo a přitáhl si pušku za řemen. Deaktivoval zásobník, vyjmul ho a pak zbraň zajistil.

„Na nic nešahej, nic nemačkej a na nikoho nemiř.“ řekl stroze Ricovi a podával mu zbraň k potěžkání. Ten ji vzal do rukou a s velkým zájmem si jí začal prohlížet. Každou chvíli se ptal, co a jak funguje, k čemu je kterej čudlík a jak se z toho střílí. Joe dál pokračoval v jídle, v klidu odpovídal na jeho otázky, ale to už se k Ricovi připojil i jeho kamarád Nico. Hned si zbraň vzal do ruky, potěžkal ji, zkoušel přilícit a pak se začal zajímat o výstroj a výzbroj, která byla umístěna na Joeově skafu. Joe se jen díval na vytlemené obličeje svých kamarádů a dál trpělivě s učitelským tónem v hlase vysvětloval, co k čemu patří a jak to funguje. Jeho banda na tom byla o poznání líp. Tedy až na Strerea, který s poručíkem vytvářel zprávu a Grubera s Docem, kteří měli hlídku před štolou. Ostatní se rozesadili okolo obou děvčat a vesele je bavili. Hlavně pro Sommerse to bylo něco jako druhé Vánoce. Doráželi na obě sestry a lehce si je dobírali. Holky nevěděly jak jim odpovídat a tak byly často v rozpacích.

„Nechte toho volové,“ řekl Joe „copak nevidíte, že z vás mají div ne šok?“

„Ale šéfe, dopřejte nám tu trochu radosti.“ zaškemral Sommers a věnoval se dál Leie.

„Vždyť přece neděláme nic špatného.“ přidal se k němu Dugan a zašklebil se.

„Ty aby ses nepřidal. Ale jestli něco provedete, tak si mě nepřejte.“ řekl Joe a pak se obrátil na obě dívky: „Dámy, pokud si k vám někdo z nich dovolí něco vám nepříjemného, klidně mi to řekněte a já si to s nima vyřídím.“ pokračoval dál a přitom si promnul prsty tak silně, až mu zapraskaly všechny jejich klouby.

„Ano pane. Určitě vám dáme vědět.“ řekla se znatelným usměvem Leia.

„Jo a málem bych zapomněl. Toho pána si nechte. Jmenuju se Joe Miller a vy mi klidně říkejte Joe.“ Pak se obrátil zpátky k oběma klukům a pokračoval ve svém výkladu. Nakonec se, když viděl jejich zájem a chtivost, s jakou brali do rukou zbraně, zvedl a šel k jednomu ze vznášedel. Vytáhl odtamtud čtyři bojové nože v pouzdrech a pak k nim přibral i čtyři slabší pistole.

„Tohle máte na svou obranu.“ řekl a podával zbraně nejprve Nicovi a pak i Ricovi. Oběma se rozzářily oči a okamžitě si je připnuli. Joe jim ještě ukázal, jak se zachází s pistolemi a jak se s nimi míří a střílí. Dívkám pistole nedával, dal jim pouze nože, ale oběma mládencům nakázal, že se o svoje kolegyně musejí postarat a že je budou hlídat.

„Myslíš, že je to dobrej nápad, dát jim zbraně?“ zeptal se s obavou v hlase Johnson a pak ukázal bradou na zajatce. „Aby ho nakonec neosvobodili.“

„To se nestane. Vždycky je někdo vzhůru a já už si je pohlídám.“ odpověděl mu klidně Joe a poplácal svůj stehenní holster, ve kterém vězela jeho bouchačka. „Víš, že sem dost rychlej.“

„No jak myslíš. Zpráva už je hotová. Zkusíme se spojit s majorem.“

„Tak jdem na to.“ řekl Joe a opustil debatní kroužek. Přešli ke Stereovi a ten už volal majora.

„Major Lobodzki, příjem.“

„Poručík Johnson, posílám podrobnou zprávu o pozicích nepřítele v oblasti centra. Pasti nastraženy, čekáme na vylodění. Během akce v centru osvobozeny čtyři osoby a jedna osoba zajata. Jde o člena štábu rimské armády a velitele 2. flotily Endžar Koa. Zaslechli jsme také něco o operaci Z, ale nevíme o co se jedná. Zajatec odmítá mluvit, takže ho předáme do rukou rozvědky.“

„Výborně pánové, dobrá práce. Ten zajatec může být důležitý. Potřebujeme ho živého. Jaké jsou síly na planetě?“

„Nic moc, prapor je snadno přemůže. Horší je to s orbitou. Ta bude určitě střežena mnohem silněji. Ale o ní nemám žádné informace.“ pokračoval poručík.

„O to se postarám já. Podle průzkumu je orbita střežena několika bitevníky, ale my si s tím už nějak poradíme. Útok je naplánován na zítřek. Čekejte, že se kolem poledne objeví na obloze první výsadkové lodě.“ dokončil major svou řeč.

„Rozumím, budeme vás čekat a pokusíme se Rimy co nejvíc zaměstnat.“ řekl Johnson.

„Dobře. Na brzkou shledanou. Major Lobodzki končí.“ řekl naposledy major a vysílačka se odmlčela.

Poslední majorova slova zaslechli všichni z jedotky. Jen otroci nechápali co se děje a tak se tázavě dívali po tvářích vojáků.

„Tak zejtra v poledne to začne.“ hlesl tiše Dugan a podíval se na Joea.

„Jo, jo“ přitakal mu Joe „zejtra se konečně dočkáte pořádný akce.“

„Na to jste se přece těšili, ne? Jste univerzálové, tak budem bojovat, ne?“ pobídl je poručík.

„Urá!“ ozval se štolou bojový pokřik.

„Tak zejtra to vypukne. Koukejte si překontrolovat vybavení. Připravte si zbraně a munici. Dopoledne musíme zaujmout pozice.“ řekl jim Joe.

„To je fakt“ přidal se Dugan „taky se koukejte najíst a vyspat. Žádný ponocování.“

„Á, zástupce velitele už úřaduje.“ rejpnul si Nwankwo.

„Od toho tady jsem, abych tě proháněl.“ odpověděl mu se smíchem Dugan.

Venku se znovu začalo stmívat a vojáci se pomalu začínali připravovat na noc. Joe vysvětlil otrokům, co se stalo a hlavně co se bude dít zítra. Mluvil potichu, aby je nezaslechl rimský velitel a uklidnil je, že se nemají čeho bát. Při večeři se domlouvali na tom, jaký bude zítřejší postup. Nakonec se dohodli, že se k centru přiblíží ze všech čtyř stran, stejně jako při průzkumu. V táboře měl zůstat zajatec, otroci a Gruber. Ten sice protestoval pusou, rukama, nohama, ale nebylo mu to nic platné. Joe mu totiž jasně řekl: „Hele, bomby můžeme odpálit sami, k tomu tě nepotřebujeme. Ale potřebuju někoho spolehlivýho, kdo pohlídá je“ a ukázal na otroky „a hlavně pohlídá jeho.“ a ukázal na zajatce. Gruber nakonec ač nerad musel uznat, že má četař pravdu a smířil se s tím, že bude sedět v díře na zadku. Po večeři si rozdělili hlídky a šli spát.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.2, povídka byla hodnocena 34 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Není žádný komentář k povídce.