Cesta války 9

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Autor: artrosis, artrosis<zavináč>seznam<tečka>cz
A je tu další díl.

Hawky se ani nesnažily přistávat. Piloti nechali otevřít nákladní rampy a vojáci pak museli seskakovat na zem z výšky asi tří metrů. Jakmile se dotkli země, okamžitě uhýbali do stran a dělali tak místo dalším jednotkám. Těžší nákladní lodě se posadily jen na nejnutnější dobu. Po vyložení nákladu se pak okamžitě odlepovaly a s burácením motorů odlétaly zpět do atmosféry. Poručík nechal připravit raněné a mrtvé vojáky do džípu a obrněnce a hnal se pak s nimi směrem k jedné z nákladních lodí. Joe k nim přidal i Lamovou a její posádku, protože ti byli platnější na lodích ve vesmíru. Lena sice protestovala, ale nakonec musela uznat, že jako pilotka nemá na zemi co dělat. V rychlosti přeložili zraněné do transportní lodi a mizeli spolu s dvěma těžkými tanky pryč z přistávací oblasti. Joe navedl oba tanky do rimských okopů a zakopal se se svou jednotkou po jejich bocích. Teď už měli konečně pořádnou palebnou sílu na likvidaci útočících nepřátel.

Rimové se po leteckém útoku stáhli, ale zřejmě se přeskupili a znovu zaútočili. Joe hledal očima poručíka a protože ho neviděl, zavolal ho vysílačkou.

„Miller volá Johnsona, kde seš?“

„Bravo a Delta je vlevo od tanků, Charlie by mělo být hned vedle vás, jako obrana obrněnce.“

„No to vidím, ale já hledám tebe.“ zavrtěl nevěřícně hlavou Joe.

„A tak. Jsem v tanku, domlouvám se s jeho velitelem.“

„No já že Rimové znova útočí.“ odpověděl mu s klidem Joe a podíval se k obloze. Šestý smysl zase zapracoval. Joe uviděl několik desítek maličkých letících předmětů: „Co to sakra je?“ ptal se sám sebe a pozorněji zaostřil. Během zlomku vteřiny poznal o co jde.

„K zemi! Krejte se!“ zařval do mikrofonu a praštil sebou na dno zákopu. Nevěděl jestli ho ostatní slyšeli a jestli splnili jeho rozkaz, ale to mu bylo pro tuhle chvíli jedno. Z oblohy se na ně totiž snášelo mračno dělostřeleckých plazmagranátů. Během okamžiku se v prostoru před přistávací plochou rozpoutal ohnivý tanec. Desítky projektilů dopadaly na zem, pak následoval výbuch a totální zkáza. Ostré modrozelené záblesky se mísily se žlutooranžovou barvou ohně, tlakové vlny vyvracely stromy, třásly zemí a vířily mračna prachu a ohromující rachot ohlušoval uši vojáků. I přes skaf cítil Joe silné vibrace a obrovský žár, který dokázalo rimské dělostřelectvo pomocí plazmagranátů vytvořit.

„Zasraný střelci.“ klel Joe a zavrtával se hlouběji do zákopu. Hrany okopu nad ním olizovaly plameny a každou chvíli ho trefil nějaký kámen nebo sprška hlíny. Když palba ustala, Joe se vyhrabal z hromady hlíny a postavil se.

„Dostal to někdo?“ zeptal se mikrofonem a přijímal od jednotlivců hlášení. „Právě přebíjej a určitě se zaměřej mnohem přesněji. Musíme vypadnout.“ rozhlásil pak na všeobecném rádiovém okruhu.

„A kam?“ optal se ho viditelně vyděšený Rower, který se mezitím objevil v jednom ze spojovacích zákopů se svou jednotkou v zádech.

„Tam dopředu.“ řekl Joe a ukázal na vybombardovanou plochu před nimi.

„Ale tam nic není!“ zajíkl se Rower.

„Nic tam není, právě proto po nás nebudou střílet.“ odsekl mu Joe a už se škrábal z okopu ven, ještě se otočil a podíval se, co se děje s tanky. Ale poručík, a zřejmě i tankisti pochopili, že musí vypadnout. Mašiny pomalu vycouvaly ze svých úkrytů, hravě překonaly zákopy a najely do kráterů po explozích. Celá linie se tak posunula o několik desítek metrů.

„Tak a teď se modlete.“ hlesl Stereo a zalezl do kráteru jak nejhlouběji mohl.

„Hmm,“ zabručel Ole „nic jiného nám ani nezbývá.“

„Bacha letí!“ ozval se ve sluchátkách hlas velitele Bravo družstva a za záda vojáků dopadla nová vlna střel. Znovu se opakoval stejný kolotoč se zábleskem, rachotem výbuchu a všespalujícícm žárem, doprovázený silnými otřesy a nepříjemnou tlakovou vlnou. Během několika vteřin byla rozorána i zbylá plocha a kolem teď nebylo nic, než spálená a doutnající zem. Od lesa se konečně ozval řev Rimů a jejich jednotky vyrazily do útoku.

„Teď tady bude horko!“ zařval poručík, který se mezitím vysoukal z tanku a běžel zákopem k Joeovi.

„Co se děje?“

„Rimové se přesouvají z původních pozic směrem k nám. Máme počkat na několik dalších posil“ a ukázal na přistávající letadla „a pak přejít do protiútoku a zabrat další území.“

„Rozumím. Kde budeš?“ zeptal se ho ještě Joe, když ze sebe setřásl veškerou hlínu.

„Připojím se k Bravu a Deltě, ty pohlídej Charlie a Rowera.“

„Jasně. Vy vlevo, my vpravo.“ kývnul hlavou Joe a znovu zaklekl. Přilnul k zaměřovači a začal se připravovat k boji. Neviděl dozadu, ale vycítil, že za ním někdo stojí. Otočil se a spatřil před sebou univerzála s důstojnickými výložkami. Podíval se na něj ještě jednou a pořádně a poznal v něm majora Lobodzkého.

„Tak jak to vypadá?“ zeptal se ho major a rukou pokynul na pozdrav ostatním vojákům v zákopu.

„Na pěknou rvačku. Přišel jste si zaválčit?“ odpověděl mu s úsměvem Joe.

„Jasně že jo, přece nenechám všechnu slávu jen vám.“ zasmál se major a poplácal svůj paprskomet. „Kde je poručík?“

„Někde vlevo, u Brava.“

„Díky. Dobrej lov.“ poplácal ho major a zmizel spolu se svými nohsledy za prvním z tanků.

„Už je to tady.“ plácnul Dugan Millera po rameni, aby upoutal jeho pozornost.

Z lesního podrostu se do prostoru vyvalilo několik těžkých rimských tanků. Kolem nich se rojila pěchota, obrněnce i džípy. Sem tam se objevilo i nějaké to federační vznášedlo. Tanky se valily kupředu a jejich pásy udusávaly hlínu a drtily kameny, které se jim postavily do cesty. Brzy se na hlavních tanků zablesklo a do štítů zakopaných strojů federační armády udeřily první střely. Joe uslyšel silné zasvištění, zapraskání elektrického výboje, ucítil vůni ozónu a vlivem nárůstu elektromagnetického pole v okolí federačního tanku se mu zježily chlupy po celém těle. Zasažený tank se lehce zachvěl, ale střela skrze štít nepronikla. Věž se s hvízdnutím otočila, střelec odjistil obě hlavně, zaměřil se na cíl a vypálil první salvu. Joe sledoval obě energetické střely, jak letí přes planinu a jak zasahují čelní pancíř jednoho rimského tanku. První dvě střely mu pouze oslabily štít, další dvě rány ho úplně vyřadily z provozu a poslední dvě smrtelné rány zasadil tank číslo dvě, který byl pod ochranou poručíka. Tankisti se konečně synchronizovali a začali střídavě mlátit do rimských pásáků. Zprava se také ozval lehčí laserový kanon obrněnce a zadrkotal kulomet džípu. Z obou stran fronty se pak začaly přidávat i další pěchotní zbraně. Sniperky a kulomety si vybíraly daň mezi rimskou pěchotou a raketomety spolu s minomety se zase snažily zničit lehká vozidla. Joe stále vyčkával. Mohl sice použít kumulované střely jako sniper, ale nechtěl zbytečně plácat energií. Raději se chopil raket a nabíjel Stereovi Gruberovu rouru. Zezadu, od přistávacího prostoru, se přisouvali další tanky a vojáci. Tanky se řadily a schovávaly do kráterů a okopů, vojáci zalehávali pod ně, nebo vedle nich tak, aby byli chráněni jejich silovým polem. Tank vedle Joea schytal další zásah, ale štít pořád účinkoval. Jen výboj byl tentokrát větší, a Joe ucítil pořádné mravenčení.

„Zatracená elektrika!“ zaklel.

„Je to pěkně nepříjemný.“ přitakal mu Dugan, který se krčil na dně kráteru a podával Joeovi rakety.

„Už aby sme se hnuli.“ otočil se k nim Stereo po té, co odpálil další z raket po džípu, který se neopatrně odkryl ze stínu silového pole tanku.

„Však se neboj. Čekáme jen na signál.“ odpověděl mu Joe.

Najednou se v sluchátkách každého vojáka ozval notoricky známý signál k útoku a také major zavelel „Do útoku!“.

„Jdeme na to.“ zařval Joe a už se škrábal z kráteru ven.

„Útok!“ řvali i ostatní vojáci a vyskakovali ven. Pásy tanků zabraly, zakously se do země a hnuly mnohatunovými kolosy vpřed. Millerův tank se převalil přes hranu kráteru, zhoupl se a plnou rychlostí se rozjel vpřed. Obě hlavně začaly plivat střely a také palubní kulomety tanku se připojily. Joe vyběhl a řval další rozkazy:

„Vpřed, vpřed! Držte rychlost s tankem a palte po všem, co se pohne!“

Sám pak pokosil dávkou střel skupinku granátníků. K pozemnímu útoku se znovu připojilo i letectvo a hloubkové bombardéry a útočné stíhačky zaútočily na cíle. V momentě nastal na bojišti zmatek. Rimové byli zaskočeni nenadálou silou úderu nepřítele a tak se začali otáčet a stahovat k jedné z vnějších obraných linií bývalého velitelství.

„Musíme se dostat až k tý linii.“ uslyšel Joe na okruhu majorův hlas.

„Rozumím!“ odpovídali mu jednotliví velitelé tanků i jednotek.

„To se lehko řekne.“ vyheknul Dugan, který se hnal vedle Joea a právě ho trefila do štítu jedna ze střel. Trochu zavrávoral a padl na zem. Joe vypálil po domnělém střelci a druhou rukou zvedal Dugana na nohy.

„Tak se zvedej, ty balíku.“ hekal námahou Joe a táhl Jimmyho za sebou. Ten se konečně zmátořil a Joe poznal, že už může jít sám.

Celou touhle událostí se trochu zdrželi a teď zůstali tak třicet metrů za tankem.

„Dělej musíme je dohnat!“ popoháněl ho Joe a očima hledal svoji jednotku.

„Eriksone, kde jste?“ ptal se.

„Jsme u družstva Charlie. Pod těžkou palbou.“

„A kdo hlídá tank.“

„Nikdo, Rimové nás k němu nepustěj.“

„Dělej dem!“ zařval teď Joe a vyběhl se skrčenou postavou vpřed. Tank byl teď skutečně nehlídán, a to se mu stalo osudným. Chytil několik zásahů do štítu. Ten zasvítil jasně žlutou barvou, zapraskal a během setiny sekundy zmizel. Joe věděl, že teď je zle. Stačí jedna rána a z tanku zbude jen hromada ohořelých trosek. Joe se skrčil ještě víc, protože nechtěl aby ho trefil nějaký letící šrapnel a hnal se dál k tanku. V poslední chvíli uviděl zvedajícího se granátníka napravo od nich. Ten zmetek se tam schovával v nějaké díře a čekal na svoji příležitost. Než ho konečně Joe zasáhl, Rim odpálil protipancéřovou hlavici a ta se se svištěním zasekla do boku tanku. Proletěla skrze pancíř a vybuchla. Neměla sílu, aby zničila tank, ale posádku a vnitřní vybavení dokázala řádně pocuchat. Joe stále ostražitě sledoval jestli nedojde k nějaké explozi, ale nakonec se přihnal k tanku. Na boku věže se konečně otvíral nouzový poklop a objevila se v něm hlava. Joe vyskočil na pancíř pomáhal veliteli tanku se zraněným střelcem.

„Doktor, potřebujeme doktora!“ zařval a předával tělo vojáka Duganovi. Ten ho položil na zem a kryl střelbou svého velitele. Joe pomáhal druhému tankistovi, který byl také zraněn.

„Řidič a kulometčík?“

„Jsou mrtví.“ zasykl bolestí velitel tanku a sklouzával spolu s Joem z pancíře.

„Musíme pryč.“ zavelel Joe, chopil se nohou střelce. Jimmy ho chytil za ruce a vlekli ho co nejdál od tanku. Velitel se jim kulhavým krokem držel v patách. Celá tahle záchranná akce netrvala snad ani třicet vteřin, ale Joe věděl, že pro Rimy je to zatraceně dlouhá doba k zaměření a úplnému zničení nepojízdného tanku. Jen co vojáci zalezli do jednoho z kráterů, ozvala se detonace a tank se roztrhl na několik kusů. Věž spolu s tlakovou vlnou přeletěla nad hlavami vojáků a zasekla se vedle obrněnce. Joe začal provizorně ošetřovat raněné, ale zezadu už přibíhali první zdravotníci a převzali si tuhle nelehkou práci. Joe je musel obdivovat, když v plné palbě, se zbraní v jedné a s lékárnou nebo nosítky v druhé ruce, běhali po bitevním poli a ošetřovali a odnášeli své raněné, nebo mrtvé kamarády.

„Kde jste?“ zeptal se znovu svých lidí, když se zbavil starostí s tankisty.

„Tady u obrněnce, vždyť jsem ti to říkal.“ zabručel vztekle Ole „Tu máš hajzle!“ a zadrkotal jeho kulomet. Joe opatrně vykoukl z kráteru a uviděl věžičku obrněnce vykukující ze země a vedle ní i několik hlavní, mezi nimi i Švédův kulomet plivající oheň.

„Jdeme k vám.“ zahlásil mu Joe. Velitel družstva Charlie spustil krycí palbu a Joe vyskočil ven. Dugan ho okamžitě následoval a společně se hnali k úkrytu jejich jednotky. Běželi jak nejrychleji mohli a nakonec, díky explozi za jejich zády, dokončili svou cestu elegantní šipkou zakončenou kotoulem letmo. Joe dopadl na Rotchestera a porazil ho na zem.

„Co kurva blbneš.“ začal mu hned nadávat a odkuloval ho ze sebe. Ani Dugan nedopadl o nic lépe. Přeletěl asi tři metry vzduchem a rozplácl se mezi několika kluky z Charlie. Joe se odsunul od Rotchestera a kontroloval si záda. Když zjistil, že je všechno v pořádku, otočil se po Duganovi a zeptal se: „Dobrý?“

Zabručení a zdvižený palec dávali jasně najevo, že to sice dobrý není, ale že to přežije.

„Jaká je situace?“ ptal se velitele Charlie družstva.

„Pěkně na hovno.“ odpověděl mu nakvašeně velitel, aniž by se pohnul od zaměřovače své pušky.

„Jak to?“

„Celá linie se zastavila. Rimové jsou tamhle u lesa a perou to do nás. Poručík říkal, že se tady budeme muset zakopat.“

„Miller volá Johnsona.“ zapnul Joe mikrofon.

„Co potřebuješ, nemám čas. Právě bojuju.“

„To my taky, ale nemůžem vpřed. Co teď?“

„Major rozkázal, že se máme zakopat a počkat na další vlnu. Má tu být do půl hodiny.“

„To už tady ale my nebudeme.“ řekl polohlasem Joe, ale Leo ho zřejmě slyšel, protože se zeptal: „Cože.“

„Ále nic.“ protáhl Joe „takže zakopat.“ pak se otočil ke svým vojákům a zařval: „Tak jste to slyšeli. Zakopeme se na bocích obrněnce a budeme ho krejt.“

„Rowere, vy jste tady taky?“ zeptal se pak velitele zelenáčů, kteří byli kupodivu stále v plném počtu.

„Ano pane.“

„To je dobře.“ odpověděl mu Joe „budete držet tenhle kráter. Já se se svojí jednotkou přesunu támhle do tý díry vpravo.“

„Dobře pane.“ řekl mu neradostně Rower. „Myslíte, že je to dobrý nápad.“

„No to asi není, ale nic jiného mi nezbejvá. Budete tady a budete chránit ten obrněnec. Všechno co se pohne a bude vypadat jako Rim zabijete. Munice na to máte dost. Je to jasný?“ zatřásl Joe jeho ramenem.

„Jasný pane.“ ozval se Rower a Joe se otočil ke svým lidem.

„Tak jo, jdem. Krycí palba.“ zařval pak a všechny pěchotní zbraně družstva Charlie i rowerovců se rozštěkaly jako o závod. Joe vyrazil jako obvykle první. Několika skoky překonal vzdálenost k cílovému místu a po nohou sklouzl do kráteru. Na dně ležela dvě mrtvá těla vojáků federační armády. Joe je v rychlosti posunul stranou a udělal tak místo pro ostatní. Jeden za druhým naskákali do kráteru a začali pracovat na vylepšení opevnění svého prozatímního útočiště. Polní lopatky a nože se zakusovaly do hlíny a rychle vytvářely hranatou díru nahrazující zákop. V práci se střídali. Jedna část střílela a ta druhá část kopala. Za pár minut tak měli zhotoven poměrně dobrý úkryt před nepřátelskou palbou. Rimové se teď na ohořelou planinu neodvažovali, protože jim došlo, že by je federační jednotky mohli masakrovat. Zdržovali se na okrajích lesa a ostřelovali pozice invazních sil.

„Jak to vypadá tam vpředu?“ zeptal se pro informaci Joe.

„Rimové se zakopali na vnějším okruhu zákopů.“ oznámil mu major „Počkáme na posily a pak přejdem do útoku.“

„Rozumím.“ začalo se ozývat hlášení od jednotlivých bojových jednotek.

„Hmm.“ zabručel nakvašeně Joe. „Dyť sme tady jak na střelnici.“

„Jo, stačí aby spustilo jejich dělostřelectvo.“ odpověděl mu Dugan.

„Ty by z nás teď nadělali sekanou.“ ušklíbl se Stereo a poslal další džíp na okraji lesa do věčných lovišť.

„To je úplně na hlavu.“ zakřičel směrem k Joeovi Erikson.

„Co?“ zeptal se ho nechápavě.

„No to, že v době vesmírnejch letů a recyklovanejch vojáků se na týhle frontě vede zákopová válka jak za první světový.“

„Tak to máš teda pravdu.“ odpověděl mu s úsměvem Joe a rychle se sehnul před několika dopadajícími granáty. Nad okopem se několikrát zablesklo, exploze se slily v jedno mohutné burácení a kamení a kusy hlíny začaly zasypávat vojáky v kráteru. Ti se krčili co nejvíce u dna díry a snažili se nepřijít o některou z částí těla.

„To je ale na hovno.“ zaklel Nwankwo a naštvaně vypálil celou dávku směrem k lesu.

„Copak? Něco se nám nelíbí?“ zeptal se ho jízlivě Ole.

„A co se mi na tom má líbit.“ vztekal se dál Willy „Dřepíme tady jak bažanti na mezi. Jen nás odstřelit.“

„Já bych taky nejradši šel do útoku,“ řekl mu Joe „ale major řekl ať se zakopem, tak se musíme zakopat.“

„Bacha, dělostřelci.“ zařval kdosi do všeobecného okruhu a na planinu znovu začaly dopadat nepříjemně nebezpečné rimské granáty. Nejprve se objevilo několik výbuchů dosti daleko vlevo od Joeova úkrytu, ale palba postupně houstla, až se měnila v nepropustnou hradbu a rychle se přibližovala.

„Hergot, kde se to tady vzalo?“ slyšel Joe poručíka a pak už jen rychlou žádost o spojení s velením letectva.

„Zapni vysílačku na příjem letectva.“ otočil se Joe na svého radistu. Stereo na chvíli odložil raketomet a přeladil radiostanici. Joe pak odposlouchával rozhovor mezi poručíkem a jedním z letových dispečerů.

„Myslel jsem, že jste ty děla zlikvidovali?“

„Ano zlikvidovali.“ odpověděl mu klidně dispečer.

„Jóó,“ protáhl poručík „tak pak mi vysvětli, proč to tady do nás šijou. Koukejte s tím něco udělat, jinak jsme na sračku.“

„Rozumím, musíme je ale nejdříve zaměřit. Jakmile objevíme jejich pozice, pošleme tam pár letadel.“

„No tak sebou koukejte hodit.“ zahučel Johnson a jeho slova potvrdil major „Ale hněte sebou, protože jinak si vás podám osobně, jakože se major Lobodzki jmenuju.“

„Ano pane, provedu.“ zahlásil dispečer a odmlčel se. Zřejmě si vzal majorovu výhružku k srdci, protože se na obloze za chvíli odlepilo od další invazní skupiny několik letounů a změnilo svůj směr letu.

„Dělejte kluci, dělejte.“ popoháněl Li piloty a po očku sledoval blížící se stěnu výbuchů. Země už se začala mnohem intenzivněji otřásat.

„To už nestihnou!“ zařval Joe „Všichni na zem a kryjte se.“

Vojáci v kráteru se sesunuli jak nejníže mohli. Zkroutili se do klubíček a výbuchům nastavili záda. Břicho, končetiny a obličej tak měli otočené k zemi a tím i trochu víc chráněné.

„Modlete se, ať se do nás netrefí přímo.“ řekl naposledy Dugan a pak už je obklopil jen nepředstavitelný rachot. Vojáci se tiskli k sobě a snažili se pudově se zarýt ještě hlouběji a hlouběji. Země se otřásala teď už nepřetržitými otřesy, na záda jim padaly hromady hlíny a kameny, některé i dost veliké, takže je dobře cítili. Žár, který vznikl díky výbuchům, jim rozpaloval skafandry a i přes naplno běžící klimatizaci jim řádně připékal kůži a vysušoval hrdla. Najednou se ozvala mohutná rána, hned vedle nich, jejíž tlaková vlna je rozhodila po kráteru a jejíž zvukový efekt jim snad protrhal ušní bubínky. Četařovo tělo nadzvedla nepředstavitelná síla a mrštila s ním do vzduchu. Po několika přemetech a rotaci kolem vlastní osy, žuchlo Millerových tři sta kilo z výšky asi pěti metrů na zem. Joe se ochromený válel na zádech a nevěděl, jestli je naživu, nebo po smrti. Nemohl se zvednout, pohybovat a i dech popadal jen velmi ztěžka. Cítil, že mu něco chybí. Celé jeho tělo bylo jak po ráně elektrickým proudem. Hlava ho bolela, vůbec nic neslyšel a pomalu ale jistě se mu zatmívalo před očima. Pomalu s vypětím všech sil otočil hlavu a spatřil vedle sebe ležícího Dugana s nepřirozeně zkrouceným tělem. Pomalu otáčel hlavou dál, až spatřil svou ruku. Teda alespoň to, co z ní zbylo. Při tomto posledním pohybu hlavou zjistil, že mu od půlky ramenní kosti chybí celá paže. Lapal po dechu, částečně bolestí, částečně z toho, že měl vyražený dech a snažil se křičet o pomoc. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by ho někdo slyšel. A nikdo ho ani slyšet nemohl. Údaje na displeji jeho hledí hlásily chybu systému, poškození nejrůznějších funkcí a v neposlední řadě i poruchu spojení s okolním světem. Poslední, co vnímal byl ještě jeden výbuch, tentokrát na druhé straně. Pak na něj dopadlo několik metráků hlíny, které ho pohřbily za živa a obklopila ho temnota rušená tlumenými záchvěvy výbuchů. Joe vzdal jakoukoliv snahu se vyprostit ze svého hrobu a omdlel.


Probrala ho až ostrá bolest v rameni. Joe se hryzl do spodního rtu a zasykl. Pomalu otevřel oči a začal vnímat. Jeho tělo pomalu přicházelo k sobě a Joe začínal cítit nějaké doteky po celém těle. Nebyly mu dvakrát příjemné, protože při každém dotyku se ozvala tupá bolest. Joe si uvědomil, že musí mít tělo jednu velkou modřinu. Potom se někdo dotkl jeho helmy a Joe uviděl na průzoru obrys něčí ruky. Rukavice pomalu odhrnula hlínu z obličeje a alespoň trochu očistila hledí přilby. Joe otevřel oči a do očí mu pronikl proud oslňujícího světla.

„Žije. Reakce zornic.“ uslyšel zdálky něčí tlumený hlas.

„Opatrně, musíte s ním zacházet opatrně. Má amputovanou končetinu“ odpověděl mu kdosi a Joe pocítil, že k odhrabování hlíny se přidal i další pár rukou. Polní lopatky i ruce vojáků odhrnovaly nánosy hlíny a snažily se osvobodit uvězněné tělo. Joe se konečně trochu vzpamatoval a donutil svůj mozek k aktivaci léčebného programu. Při pohledu na oblohu se zhrozil. Venku byla totiž tma a na černém nebi se mihotaly hvězdy. Joe si konečně uvědomil, že ten kužel světla nebyl sluneční paprsek jak se domníval, ale že šlo o baterku někoho z vojáků. Po chvilce kopání se k němu do díry sesunuli asi čtyři vojáci. Nebyl si jist jejich počtem, protože nehybný skafandr mu neumožňoval nijak extra rozhled. Potom ucítil, jak ho někdo chytil za nohy a za ramena, opatrně nadzvedl jeho tělo a uložil ho na nosítka. Musel se dost přemáhat, ale stejně zařval bolestí a to tak nahlas, že se vojáci zarazili. Jeden z vojáků, zřejmě to byl doktor, se nad něj nahnul a s velkým úsilím mu odklopil hledí přilby.

„Máte bolesti?“

„Jasně že jo.“ vydechl Joe „dyť mi chybí ruka.“

„Píchnu vám sedativa.“

„Hmm, počkej!“ zastavil ho četař.

„Co?“

„Kde je moje družstvo?“

„Jsou tady.“ řekl mu doktor a rukou ukázal za sebe. „Jste pěkně pomlácený.“

„Jsou naživu?“

„S trochou štěstí zůstanou, musíme vás ale dostat co nejdřív pryč.“ dokončil ještě doktor a už mu bodal infuzi s regeneračním roztokem, nanity a sedativy.

„A zbytek roty?“ ptal se dál Joe, ale už hodně ospalým hlasem, protože sedativa zaúčinkovala.

„To nevím, asi jsou už několik kilometrů odsud. Před dvouma hodinama jsme prorazili linie a postoupili jsme. Proto vás tady teď můžeme v klidu sesbírat. Měli jste kliku, že nás ten mladej kluk upozornil.“ řekl doktor, ale Joe už jeho poslední slova nevnímal.

Saniťáci, kteří vyhrabali zasypané se postarali o první pomoc a zajištění životních funkcí, a pak se urychleně spolu s nosítky začali přemisťovat na místo odletu. Rower se spolu s doktorem chopil Joeových nosítek a šinuli si to husím pochodem jedním ze zákopů. Boje se sice přesunuly, ale stejně nikdo z nich nechtěl riskovat náhodný zásah od nějakého zapomenutého Rima.

Na shromaždišti stálo, sedělo nebo leželo několik desítek raněných a ze všech stran přijížděly nové džípy a sanitní obrněnce a stále přivážely další. Mezi nimi pobíhali zdravotníci, doktoři i lapiduchové a snažili se jim zachránit životy. Joe se občas probral, a tak matně vnímal, co se kolem něj děje. Zrovna když ho přinesli na shromaždiště, byl jakž takž při smyslech. Díval se unavenýma očima kolem sebe a přál si, aby neviděl. Kolem sebe viděl jen živoucí mrtvoly. Jeho spolubojovníci, členové hrdé federativní armády tu stáli, nebo leželi jako poražení. Rozedrané skafandry vojáků špinavé od bláta, rimské i lidské krve, smrad spáleného masa, nasládlá vůně krve a do toho všeho vzlykání a sténání raněných promíchané s pokřiky zdravotníků. Celou oblast osvětlovalo několik reflektorů a luceren, takže Joe měl docela slušný přehled o táboře první pomoci. Uprostřed byla plocha pro přistávání letounů, kolem níž bylo rozloženo několik nosítek. Na nich leželi ti vážněji zranění a u každého z nich seděl jeden z vojáků, kteří měli zranění menšího významu. Sem tam se mezi nimi mihnul i zdravotník. Tady podal vodu, tamhle obvázal krvácející rány, sem tam prohodil pár povzbudivých slov a už zase mizel k dalším pacientům. Okolo stálo i několik primitivních stanů, ve kterých se svítilo a Joe tak díky siluetám poznal, že se jedná o provizorní operační sály typu zastavit-krvácení-a-poslat-dál. Jeho pohled sklouzl ještě dál, vedle stany, a tam uviděl na zemi vyrovnané pytle s mrtvolami těch, kteří to nepřežili. Spatřil mezi nimi i několik těl, která nebyla v pytlích, měla pouze hlavu a trup překrytý dekou, nebo vojenskou blůzou. „Tak ani pytle na těla nestačej.“ pomyslel si smutně Joe, ale to už ho z úvah vyrušil Rowerův hlas.

„Jak se vede pane?“ zeptal se nejistě.

„Už mi bylo i líp.“ vydechl, aniž by pořádně věděl komu odpovídá. Potom se podíval na chlápka, který nesl nosítka a poznal v něm Rowera. Ale už to nebyl ten holobrádek, jak ho poznal při setkání po havárii. Tenhle kluk už nebyl zelenáč, tenhle kluk už věděl, co je to boj a co znamená smrt. Joe to poznal. Vídal bezstarostné kluky, kteří se po bitvě změnili k nepoznání. Něco se v nich zlomilo a oni už nikdy nebyli takoví, jako dřív. A jedním z nich se dnes stal i Rower. Joe se díval do jeho ztrhaného a unaveného obličeje a sledoval jeho kalný pohled, který směřoval jakoby jinam, někam do dálky, neznámo kam.

„Proč nejsi u svojí jednotky?“ zeptal se ho tiše Joe, ale předem tušil odpověď.

„Všichni jsou mrtví.“ řekl mu Rower smutným hlasem. „Běžel jsem k Charlie pro munici, když náš kráter dostal zásah. Viděl jsem, že ta tlakovka rozhodila i vás a pak jste to koupili ještě jednou. Nevěděl jsem co mám dělat. Major pískl útok a celá fronta se zvedla. Já jsem ale do útoku nešel. Běžel jsem ke svý jednotce, ale nic tam z nich nezbylo. Tak jsem se vrhnul k vám, a začal vás vyhrabovat. Nevím jak dlouho, ale hrabal jsem pořád a pořád, než mi pomohli saniťáci.

To je asi tak všechno.“

„A jak jsou na tom ostatní?“

„Dost pomlácený, ale snad to zvládnou.“

„Dobrá práce mladej, zatraceně dobrá práce.“ odpověděl mu Joe, ale jejich další hovor zanikl v burácení motorů přistávajícího letounu.

Na provizorní letištní plochu dosedal jeden ze středních nákladních letounů upravený do verze pro sanitní a lékařské účely. Ještě ani nedosedl a už se otvírala nákladní rampa. Palubní technici okamžitě vykládali zdravotnický materiál a uvolňovali tak místo pro raněné a mrtvé. Doktor a Rower donesli Joea dovnitř a upevnili ho do poutačů upravených právě pro převoz nosítek. Doktor vyměnil kapačku a zavěsil jí na nosítka chlápka nad ním.

„Hlídej ho!“ nakázal pak Rowerovi „A když už budeš v tom, tak můžeš dát bacha i na ty ostatní.“ dokončil pak větu a zmizel někde venku. Rower se usadil na výklopnou sedačku vedle Joeovy hlavy a čekal až se letoun odlepí. Trvalo asi deset minut, než byly všechny zásoby vyměněny za vojáky a technici konečně začínali zavírat dveře. Motory letounu se rozburácely ještě hlasitěji než při přistání, celá loď se zachvěla a začala se odlepovat od země. Pak nabrala rychlost a začala stoupat do atmosféry.

„Za chvíli budete v nemocnici, pane.“ řekl nahlas Rower k Joeovi. Ten jen pokýval hlavou a díky únavě, sedativům a monotónnímu vrnění motorů začal zase usínat. Když to Rower uviděl, přestal se o něj zajímat a kontroloval okolní vojáky v nosítkách. Potom se zatoulal až k jednomu z techniků a zavedl s ním hovor.

„Kam letíme?“

„Na Ares. Je to vaše mateřská loď, ne?“

„Moje ne, ale jejich jo.“ řekl Rower a ukázal na většinu ležících vojáků, kteří měli insignie Area.

„Co se stalo?“ zeptal se ho technik a doplnil „jsou dost pomlácený.“

„Dělostřelectvo. Než je letectvo zničilo, tak nám slušně rozsekali prdel. Celá moje jednotka je…“ odmlčel se Rower a výmluvným gestem pod krkem dokončil načatou větu.

Palubní technik se posadil do sedadla a nabídl Rowerovi místo vedle sebe. Ten se sice chvíli ošíval s tím, že se má starat o raněné, ale technik jen ukázal na zdravotníky a řekl, že ti to zvládnou tisíckrát líp než on. Rower se tedy nakonec usadil a přijal čutoru, kterou technik kdovíodkud vytáhl. Odšrouboval uzávěr a pěkně jí do sebe naklopil. Jenže se zakuckal a málem celý obsah úst vyprskl na podlahu.

„Pomalu, pomalu.“ začal se smát technik a plácal ho přátelsky po rameni. „To víš, domácí, tohle není žádný mlíko.“

„Brrr,“ otřepal se Rower, když popadl dech „to je teda síla.“ řekl a znovu, tentokrát už opatrněji, se napil. Alkohol blíže nespecifikovaného druhu mu pomalu začal rozpalovat žaludek.

„Tohle si dám líbit.“ řekl labužnicky a předal čutoru technikovi.

„Já teď nemůžu, mám službu. Ale někdy spolu můžem zajít na panáka.“

„Jo, to můžem.“ odpověděl mu Rower a znovu se napil. Právě se rozhodl, že se zlije jako dělo.

Cesta ubíhala bez nejmenších potíží. Pilot vyletěl z atmosféry a nabral kurs k mateřské bitevní lodi Ares. Cestou se sice musel vyhýbat mnoha troskám rimských i federačních lodí, ale nakonec se bezpečně dostal až do přístavního doku na nemocniční palubě. Letoun přistál poblíž turniketů a otevřel nástupní rampu. Dovnitř se ihned nahrnul zdravotní personál, začal třídit raněné a vynášet je ven. Na podlaze hangáru je pak nakládali na vozíky a mizeli s nimi v turniketech. Rower se potácivě vymotal z letounu a šel se uklidit někam stranou. Našel si klidnější místo mezi nějakými bednami a spokojeně se rozvalil na jedné z nich. Trupem se pohodlně opřel o druhou bednu a spokojeně přimhouřil oči. Zbraň, kterou měl na rameni si přehodil do klína a pomalu začal klimbat.

Miller se zase začal probouzet. Opět se díval kolem sebe a snažil se uvědomit si kde je.

„Aha,“ pravil sám k sobě „už jsem na lodi.“

„Tohohle tady zatím nechte,“ promluvil k saniťákovi doktor v chirurgickém plášti „je stabilní, takže může počkat.“ dokončil pak, když zevrubně prohlédl Joea.

Vojáci ho pak uložili stranou a věnovali se dalším zraněným. Joe teď musel jen čekat. Sestra mu vyměnila další kapačku, zkontrovala mu ruku a zmizela. Nemohl se hnout, jediné, čím pohnul byla hlava, kterou mu konečně osvobodili ze skafu. Rozhlížel se kolem sebe a pozoroval okolní hemžení. Ležel v bíle natřené místnosti, ze které vedlo několik různých dveří. Rychle si uvědomil, že jde o předoperační sál. Kolem něj leželi více, či méně zranění vojáci. Spojením „méně zranění“ se myslí ti, kdož jsou při vědomí a můžou vydržet naživu déle než ostatní. Většina z nich měla amputace končetin, popáleniny, nejrůznější průstřely a další a další zranění. Pod každým vojákem se barvila menší, nebo větší skvrna od krve a saniťáci, kteří pobíhali sem a tam jí na botách roznášeli po celém sálu. Joe potichu ležel a pokaždé, když se k němu chtěl naklonit nějaký doktor, nebo sestra, hlasitě oznamoval, že je v pořádku. Doktoři se totiž řídili jediným pravidlem. Ti co řvou a sténají jsou naživu a určitě to ještě nějakou chvíli zvládnou. A ti, co jsou potichu, jsou na pokraji smrti, a proto se o ně musejí postarat jako první. Joe se rozhlížel kolem sebe a s údivem zjišťoval, že moc lidí z 3. bojového praporu tady není. Na insigniích skafandrů, pokud ještě nějaké insignie měly, poznával nejrůznější jednotky od záklaďáků přes zálohy, standardní federační armádu, speciální síly až po univerzální jednotky recyklantů. Vojáci, kteří se mezi sebou v době míru, a mimo válečnou frontu, neměli dvakrát v lásce, tady společně krváceli a společně umírali. Joe sledoval, jak důstojníci ze speciálky podpírají ochrnuté, nebo amputacemi znehybněné záklaďáky a naopak. Lidé, kteří by se jinak kromě vojenského pozdravu a nejnutnějšího hlášení nikdy nedali do řeči, tu společně čelili smrti a podporovali jeden druhého. Nakonec přišla řada i na četaře Millera. Sestra přiběhla spolu s dvěma lapiduchy, ti popadli nosítka a už se hnali na operační sál. Joea položili na stůl. Doktor, nebo spíš to byl technik, připojil Joeův skafandr na externí zdroj energie a spolu s ostatními ho začal z Joea sundávat. Za malou chvíli už ležel Joe jen v kombinéze a hekal bolestí. Sestra mu kombinézu rozstřihla nůžkami a Joe spatřil svoje tělo, jehož kůže hrála nejrůznějšími barvami, od žluto-zelené, přes červeno-modrou až k fialově-černé. Potom mu anesteziolog přiložil na ústa a nos kyslíkovou masku a pustil uspávací plyn. Netrvalo to ani dvacet vteřin a Joe byl v limbu.

Četař Miller se probral. Ani nevěděl, jak dlouho byl na sále, nebo jak dlouho ho udržovali v umělém spánku, ale probral se a to bylo to nejdůležitější. Ležel na klasickém nemocničním pokoji v obyčejné posteli, na ruce měl připojen detektor pulsu, dvě čidla měl i na hrudníku a do žíly v předloktí mu ústila kapačka. Pomalu otočil hlavu stranou a uviděl i svou druhou ruku. Byla to ta ruka, která tam předtím nebyla. Joe sledoval obvazy na rameni a cítil jemné brnění a cukání. Opatrně se pokusil pohnout prsty. Sice cítil bolest a nepříjemné štípání, ale prsty se pomaličku pohnuly. Ruka byla krásně prokrvená, takže bioprotéza se s největší pravděpodobností dobře ujala. Joe se pokusil ruku zatnout v pěst. Nakonec se mu to povedlo, ale zasykl přitom bolestí.

„Ale, ale. Musíte na to opatrně.“ ozval se vedle něj povědomý hlas „Ještě se musíte šetřit.“

Joe se otočil po hlase a s potěšením se zadíval do tváře krásné sestřičky. Díval se a díval a vzpomínal odkud jí zná. Pak ho to náhle trklo.

„Dobrej.“ pozdravil rychle Jane a ta se posadila vedle něj.

„Tak jak se vede četaři.“ zeptala se a začala mu kontrolovat tělesné funkce a zjištěné údaje zapsal do přenosného počítače.

„Docela to jde.“ odpověděl jí Joe a zazubil se. „A jak se vede vám?“ oplatil stejnou otázkou.

„Až na tu hrůzu a dřinu kolem,“ řekla smutně sestra Aguri a máchla elegantně rukou kolem sebe „taky docela dobře.“

„Kde jsou vůbec moji kluci.“

„Tak porůznu. Máme v nemocnici málo místa a tak jsou rozstrkaní po celé lodi. Máte vůbec štěstí, že jste to všichni přežili. Ten mladej kluk, co sem za váma chodí mi říkal, že jste to koupili pěkně natvrdo.“

„Mladej kluk?“ zeptal se Joe a zatvářil se překvapeně.

„Jo, nějakej Romel, Romer, nebo tak nějak.“

„Rower!“

„Ano, to je přesně on.“

„Dobře a jak jsou na tom ostatní, co je s nima?“ ptal se dál netrpělivě Joe.

„Nevím úplně všechno, řekla bych, že víc vám řekne ten Rower. Zřejmě vás navštěvuje všechny.“

„A nevíte kdy přijde?“

„Jen se nebojte, chodí každý den tak kolem oběda.“

„Hm, tak to mám dost času.“ zabručel Joe, když se podíval na nástěnné hodiny v místnosti a viděl, že do oběda ještě zbývají tři hodiny.

„To máte“ přitakala mu Jane „radši se ještě pořádně prospěte. Musíte nabrat sílu.“ řekla mu nakonec a zvedla se z jeho lůžka. Joe pak ještě chvíli pozoroval její počínání a hlavně pohyby sesterské uniformy, která ukrývala tělo bohyně. Jenomže únava a temné mručení z nitra lodi ho nakonec ukolébali a Joe znovu usnul.

Probudilo ho až trochu nepříjemné zatřesení ramenem. Rozlepil oko a s nespokojeným zabručením se otočil za hlasem.

„No kuk, četaři, přišla návštěva.“ volal na něj vesele Rower.

„Vole.“ houknul na něj Joe a už mu podával zdravou ruku. Rower ji vesele stiskl a zazubil se.

„To se vám to válí, že jo, četaři.“

Joe zalapal po dechu: „Ty jeden zmetku, nejseš nějak moc drzej?“

„Ehm, já to nemyslel zle. Jak se vede?“

„Nebejt tvýho ksichtu a toho, žes mě probudil, tak by se mi vedlo fajn.“ ušklíbl se Joe. „Prej víš něco o Alfě?“

„No jasně, že vim. Ale nevim, nevim. Jste na mě nějak zlej, takže asi nic neřeknu.“

„Koukej to vysypat, nebo ti jednu střihnu.“ naštval se Joe a už se zvedal na posteli. Rowerovi evidentně dělalo radost, že může dráždit četaře a Joe měl zase radost, že si může s někým poklábosit. „Tak jak jsou na tom?“ zeptal se teď už klidnějším hlasem.

„Tak to vezmeme pěkně popořádku.“ odmlčel se Rower a čekal na Millerův souhlas. Ten jen kývnul hlavou a poslouchal.

„No, tak když se na nás vrhli Rimové, tak jsem zůstal u svojí jednotky a vy jste měli kráter kousek od nás.“

„Jojo, tohle si tak nějak pamatuju. Šel jsi pro munici a celá tvoje jednotka … no a pak nás prej trefilo pár granátů. Pak si pamatuju, že jste mě vyhrabávali, první pomoc a letoun. Taky si pamatuju něco z Area, ale moc toho není.“ přerušil ho Joe.

„Tak to jo. No, když to mý kluci koupili, nevěděl jsem co dál. Tak jsem zalehl a čekal až se ta hradba přehoupne. Jenže se ke mně ani nedostala. Letci ty děla zničili dřív. Pro vás ale bohužel pozdě. První z granátů dopadl hned vedle vás. Viděl jsem jak několik těl vylítlo do vzduchu a jak potom padali na zem. Pak se ozvala druhá rána a všechno to zasypala. Fronta se hnula a já jsem se na to vykašlal. Neměl jsem jednotku a k jiný jsem se nepřidal. Vyběhl jsem pod palbou k vám a začal jsem vás všechny vyhrabávat. Roblewski a Erikson byli hned navrchu. Ole měl spoustu šrapnelů v zádech a chyběl mu kus nohy. Taky Stereo měl tři nebo čtyři díry ve skafu, dokonce měl proražený i hledí. Myslel jsem, že je po něm, ale stáli při něm všichni svatí. Pak jsem vyhrabal i Nwankwa. Ten taky nejevil známky života. Po něm jsem dostal ven i Lia a Sommerse. Oba dva byli v bezvědomí a chyběli jim ruce. Jednomu levá, druhému pravá. Pak přiběhli odněkud zdravotníci a pomohli mi vyhrabat vás, Dugana, Rotchestera a doktora. Doc s Rotchesterem na tom jsou asi ze všech nejlíp. Měli jen popáleniny a pohmožděniny, taky několik zlomenin. Ale Dugan, ten to vodsral snad nejvíc ze všech. Jednu nohu měl ucvaklou pod kolenem a tu druhou v půlce stehna. Navíc byl tak divně zkroucenej, že jsme mysleli, že má zlomenou páteř. Doktoři ho nakonec dali dohromady, ale dělali na něm osm hodin. Víte co to je? Osm hodin na jednom chlapovi?“ zeptal se Rower.

„Jasně že vim.“ odsekl mu Joe a přemýšlel nad ochranou rukou, kterou nad nimi kdosi musel držet.

„A jak je Gruberovi?“

„To je ten, jak ho trefili před protiútokem?“

„Jo ten.“

„Taky to přežije. Je už v domácím léčení. Ten parchant má dokonce i dvě pečovatelky.“ zasmál se Rower.

„A poručík?“ zeptal se Joe.

„Myslíte Johnsona, pane?“

„Hm.“

„Ten je pořád na planetě. Teď už je to tam jakžtakž vyčištěný a tak tam třetí bojovej prapor slouží jen jako jedna z mnoha hlídek a úklidovejch jednotek. A jestli se budete ptát na majora, tak ten je taky v pohodě. Sice to koupil chvíli po vás, ale po ošetření na lodi se hned vrátil na povrch. Jo a ještě stihl tohle.“ řekl Rower a hrdě se poklepal přes vyznamenání na uniformě. Joe se pořádně podíval a poznal stužky medaile za zásluhy.

„Když se dozvěděl, že jsem vás vyhrabal, navrhl mě na místě na tohle vyznamenání. Ale před tím mě ještě pořádně seřval a strhl mi žold, protože jsem byl nalitej jak dělo.“ zasmál se Rower. Joe mu podal ruku a pogratuloval mu k vyznamenání. Byl to trochu paradox. U úplného zelenáče a medaile za zásluhy.

„Kam ten svět spěje.“ povzdechl si Joe, ale další rozhovor přerušil doktor, který přišel spolu se sestrou a ještě jednou ženou. Joe v ní okamžitě poznal pilotku Lamovou.

„Tak pánové, je čas.“ začal doktor.

„Na co?“

„Musíme vás přestěhovat. Máme tady málo místa. Přivážejí další raněné z ostatních planet soustavy a my potřebujeme místo. Právě se přesunujeme k poslední planetě Daganu, která je ještě pod nadvládou Rimů.“

„Tak honem četaři.“ zvolala zvesela Jane a odsunula z Joea deku „pojedeš do svýho pokoje.“ Joe se pomalu a neochotně zvedl, přece jen byl samá modřina, a opatrně se přesunul na vozík, který k tomu účelu přistavil Rower. Sestra ještě vzala kapačku a podala jí Joeovi do zdravé ruky. Pak se k němu sehnula a políbila ho: „Ať už tě tady nikdy nevidím.“ řekla jen a zmizela za doktorem. Joe jen nablble zíral za její mizející postavou a z myšlenek ho probral až Rowerův štulec.

„Koukám, že si děláš snadno a rychle nové známosti.“ smál se Rower a zatlačil do vozíku.

„To já taky.“ ozvala se jízlivě Lena, která jen s velkou nelibostí sledovala jak ta „potvora“ líbá jejího četaře a on se na ní dívá jak na svatý obrázek.

„Vy chlapi, jste všichni stejný. Uvidíte sukni a můžete se zbláznit.“ pokračovala dál nakvašeně.

„Ale já za nic nemůžu.“ bránil se Joe. „Znám jí jen z výcviku, já jí přece nelíbal.“ začal se omlouvat Joe a nadávat si v duchu do pitomců. Na druhou stranu ho ale potěšilo, že Lena žárlí.

„Tak aspoň že byla známá. No jistě, ty bys přece cizí holku nelíbal, ale hrozně by se ti to líbilo viď?“ kousla dál jedovatě Lena.

„A kdyby jo, tak co by se stalo, he?“ odsekl jí drze Joe a s potutelným úsměvem čekal na její reakci.

„To bys viděl, co by se stalo.“ řekla uraženě, otočila se na podpatku a vykročila ven ze dveří. Rower se okamžitě vydal za ní a docela hlasitě pošeptal Joeovi do ucha. „Nejsem sice odborník, ale ta ženská tě má ráda. Kdybych vás oba dva neznal, řekl bych, že jste manželé. Aspoň podle toho jak se hádáte.“

„Jak se říká: Co se škádlívá, to se rádo mívá.“ odpověděl mu šeptem Joe „A já doufám, že tohle pravidlo bude platit i pro nás dva.“

I přesto, že nemluvili nahlas, Lena zachytila všechno z jejich rozhovoru a trochu jí potěšilo, že ani ona není Joeovi lhostejná. Sice nic neřekla, ale rozhodla se, že nechá Joea ať se trochu podusí. Mlčky pak urazili celou cestu z nemocničního traktu až k ubikacím mužstva, speciálně k pokoji, ve kterém bylo ubytováno Millerovo družstvo. Lena otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Za ní vjel okamžitě Rower s vozíkem a hlasitě pozdravil. Odpovědí mu bylo několik více či méně vřelejších pozdravů, které přešly ve skutečnou radost, když zjistili, koho to Rower přivezl. Doc s Rotchem se k němu hned hnali a podávali mu ruce. Na dvou postelích, které byly sraženy těsně k sobě se na něj culili Li a Sommers a mávali mu zdravýma rukama. Také Erikson se o berlích přebelhal za svým velitelem a drtil mu stiskem ruku. Stereo ležel v posteli a spal, Gruber seděl vedle něj a hlídal ho a Nwankwo kutil něco v jejich malé kuchyňce. Konečně se k Joeovi dostaly i obě sestry. Přivítaly se s ním a zase se začaly věnovat svým raněným ochráncům.

„Kde je vůbec Dugan? A co kluci?“ zeptal se konečně Joe, když se se všemi přivítal.

„Dugan je na JIPce.“ odpověděla mu za všechny Lamová. „Byla jsem tam, než jsme šli pro tebe. Doktoři ho naložili do regeneračního roztoku a čekají, co bude dál.“

„Takže se sem hned tak nedostane.“

„To určitě ne. Podle jeho poškození je to léčení minimálně na měsíc. Řekla bych, že před dalším přesunem ho pošlou transportem na nějaké klidnější místo v galaxii.“

„A co se týče kluků,“ vložila se do hovoru Mia „tak ty mají teď hlídku. Jsou proškolení jako piloti hlídkových letounů. Každý den se střídají na několikahodinových obletech v nejbližším vesmíru.“

„Tak rychle?“ zeptal se nejistě Joe.

„Jo tak rychle.“ odpověděla mu s povzdechem Lena. „Při výsadcích jsme přišli o dost pilotů, a tak vzali každého, kdo měl zájem. Navíc služba u letových hlídek není nijak náročná na pilotáž.“

Joe se na chvíli zamyslel a konečně se zeptal: „Jak vlastně dopadlo vylodění?“

Lena a Rower ho mezitím položili na jeho postel a Nwankwo mu přinesl nějakou kašovitou břečku, o níž hrdě tvrdil, že je vrcholem jeho kuchařského umění. Joe tomu sice moc nevěřil, ale když to ochutnal, musel uznat, že nic lepšího nikdy nejedl. Ani se neptal, co v tom je, spokojeně soukal jídlo do žaludku a naslouchal vyprávění.

„Když jsme se já a posádka,“ začala Lena „ vrátili na loď, udělali jsme ještě tři výsadky zpět na planetu. Tehdy už po nás nikdo ale nestřílel a my jsme se vždycky v pohodě vrátili. Vozili jsme hlavně posily a zásoby tam, a raněné a mrtvé vojáky zpátky.“

„To je celkem běžná praxe.“ Přerušil jí s úšklebkem Joe „Já myslel tak všeobecně. Jak dopadlo celý vylodění?“

Lena se na něj podívala nepříjemným pohledem a řekla jen „Katastrofa.“

„Všechno od začátku nevycházelo přesně podle plánů. První vlna byla zničena. Vojska, která přistávala v místě vylodění neměla šanci. Také druhá vlna byla odražena. Teprve až třetí vlna, kdy jsme se do boje zapojili i my se trochu podařila a část vojsk se drápkem chytila na povrchu, aby vybudovala předmostí. To se nakonec povedlo, ale stejně Rimové nepřestávali útočit. Ještě donedávna probíhaly na planetě tuhé boje mezi rimskou a federační armádou, teď už jsou to jen místní bitky a partyzánské přepady ze strany Rimů.“

„Celá federativní armáda za to slušně zaplatila.“ vložil se do hovoru Gruber. „Včera jsem viděl čísla.“

„Jaký čísla?“ zeptal se ho nechápavě Willy.

„No ze štábu.“ odsekl mu Hans a nevěřícně pokýval hlavou.

„Tak ven s tím.“ otočil se k němu Joe.

„Takže“ začal Gruber „celej svaz, kterej zaútočil na tuhle planetu přišel o padesát procent všech lítajících lodí. Při výsadcích a bojích na planetě jsme pak přišli o šedesát procent bojových prostředků a skoro osmdesát procent vojáků. Nejvíc se na těch ztrátách podíleli záklaďáci, pak jednotky řadový armády no a konečně i univerzálové. Dost recyklantů, který vydrželi naživu až k nemocnici to přežilo, ale většina z nich byla totálně na sračky. Slyšel jsem, že z roty A to přežila sotva jedna četa. Mluvil jsem s jedním z velitelů družstva, a ten mi řekl, že dokud měli ruce, ve kterejch udrželi zbraň, tak bojovali. Určitě si dokážeš představit, jak pak vypadalo to, co z nich zbylo.“

„To se dalo čekat. Říkal jsem, že to nebude snadný. A co naše četa a béčko?“

„V rámci možností dobrý. Naše četa přišla celkem o pět lidí plus rowerovci. Zbytek je více či méně zraněn. Nikdo se nepohřešuje. S rotou už je to horší. Major je zraněn, první a druhá četa mají poloviční ztráty, třetí pohřešuje čtyři lidi a dalších osm to má za sebou.“

„To jsme z toho vyvázli poměrně dobře.“ odpověděl mu Joe a v duchu si gratuloval, jakou měli kliku. Když se tak díval kolem sebe, uvědomoval si, že být v jedničce, nebo dvojce, polovina kluků z místnosti by tady už neseděla.

„A co bude dál, to nevíte?“ zeptal se teď už všech.

„Ale víme.“ odpověděla mu Lena. „Podle posledních informací se k nám blíží zásobovací konvoje z centra galaxie a vezou nám potřebné prostředky a nové posádky. Nevím, co je na tom pravdy, ale mám kamaráda u rozvědky, kterej pro ně lítá. Nedávno se zastavoval na Areu a měl hrozně naspěch. Neřekl mi sice nic oficiálního, ale rozvědka prý zjistila, že se Rimové chystají zaútočit na Quinetu.“

„To je ale hotová sebevražda.“ vložil se do debaty Erikson.

„Vždyť je to centrum celý federace. To je snad nejchráněnější místo v celým vesmíru.“ přidal se k němu Nwankwo.

„Jenom když nemají dost kranitu.“ sdělil prostě Gruber a všichni v místnosti ztichli.

„Ty myslíš, že …?“ zeptal se ho Rotchester.

„Já nemám co myslet, od toho jsou tady jiný. Ale viděli jste to sami. Když jsme byli na planetě, tak se přece odlepilo několik tankerů.“

„Ale ty byli ničeny stíhači.“ odporovala mu Lena.

„A můžeš nám to zaručit na sto procent?“ zeptal se jí Gruber.

„To ne, mohlo se stát, že některý z nich proklouzl.“ řekla omluvně.

„No právě. A jestli ho měli Rimové dostatek, pak můžou sestrojit bombu a efektně vymazat celou quinetskou soustavu z mapy vesmíru.“

„Tím by nás dokonale ochromili.“ řekl s úšklebkem Joe, který nikdy nebyl zastáncem centralizovaného systému správy. Ač byla galaxie vedená jako federace několika soustav, pořád měli spojené velení a správu v jednom centru. Quinetská soustava byla drahokamem mezi soustavami. Na planetách se nacházeli jen významní a vysoce postavení politici, úředníci, vojáci, vědci a další celebrity. Obyčejný smrtelník se tam dostal jen málokdy a pokud se tam už dostal, pak jen na velmi krátkou dobu. Bylo to zkrátka nejdůležitější a nejprestižnější místo v celé federaci.

Joeovi by sice nevadilo, kdyby Rimové zlikvidovali ty „darmožrouty“, co si žijí jak králové z peněz celé federace, ale chápal, že by to mělo neblahý vliv na stabilitu v ostatních systémech. Quineta byla jakýmsi symbolem a pojítkem, které drželo celou federaci pohromadě.

„Co bys udělal ty, bejt Rimem?“ zeptal se ho najednou Stereo, který se probral a už chvíli poslouchal zdejší úvahy.

„Nejsem sice žádnej velkej stratég, ale útok na Quinetu bych risknul. I za cenu sebevražedné akce. Rimové nás nemůžou v dlouhodobé válce porazit. Na to nemají zdroje ani potřebné technologie, ale pokud způsobí chaos a ten zničením Quinety nastanete, pak se ani nebudou muset namáhat. Sami víte, že v minulosti už došlo k několika revolucím a nepokojům, ale vždy byli quinetskou vládou potlačeny. Pokud tahle vláda zanikne, tak v celé federaci propukne občanská válka. A to by se Rimům náramně hodilo, abysme se začali mlátit mezi sebou.“

„Hmm, to zní rozumně.“ ozvalo se Joeovi za zády. Ten se otočil a poznal poručíka Johnsona.

„Nazdar Leo.“ pozdravil ho a už se nadzvedával na posteli, aby mu podal ruku. Poručík ruku přijal a pokynutím pozdravil i ostatní.

„Nenesu moc dobrý zprávy. Mluvil jsem s majorem a ten zas mluvil s někým od štábu. Máme čtrnáct dní na plnou bojovou přípravu k nasazení v centrálních soustavách. To s tou Quinetou bude nakonec pravda. Rimové vytvořili bombu a dokonce ji úspěšně otestovali na jedné naší okrajové soustavě.“

„Jak taková superbomba asi vypadá?“ zeptal se sám pro sebe Erikson, ale poručík mu hned odpovídal.

„To nikdo neví, ale ze získaných poznatků to bude nejspíš nějaká rimská loď pro tento účel upravená. První odhady mluví o dvoukilometrovém křižníku. Jen tak velká loď unese dostatek kranitu potřebného k výbuchu celé quinetské soustavy. Jeho nákladní prostory a hangáry budou zřejmě vyplněny přídavnými generátory, roznětkami a hlavně kranitem. Ta loď bude mít určitě ty nejlepší štíty, zbraně a pancéřování. Rozvědka také tvrdí, že bude chráněná celým konvojem bitevních lodí, několika svazy křížníků a torpédoborců.“

„To vypadá na pěknou polízanici. A co s tím máme my?“ zeptal se ho Joe, když si vyslechl tento úvodní brífink.

„My se máme dát co nejdříve dohromady. Na Alkosu na nás bude čekat konvoj zásobovačů, kteří nás doplní na plné stavy. Ares se pak bude účastnit honu na bombu.“

„To si dělaj prdel, ne?“ zeptal se vyděšeně Smith.

„Přece nemůžeme stihnout připravit loď, která se vrací z bitvy, na další bitvu a ještě v tak krátkém čase?“ přizvukoval mu Li.

„Já to chápu, ale císař a vláda si to tak přejou. Po doplnění sil na Alkosu máme hlídkovat v určených sektorech. Tyto sektory byly rozděleny tak, aby každá bojeschopná loď na jednom konci sektoru stihla dosáhnout druhou stranu sektoru do jedné hodiny. Rimská bomba se vylodí z hyperprostoru a my na ní máme zaútočit.“

„A proč to sakra neudělá letectvo a jejich bitevky. My jsme jen pěchota.“ rozčiloval se teď pro změnu Sommers a výhružně mával zdravou rukou.

„Protože bomba bude mít určitě autonavigaci, autopilota a zřejmě i autodestrukci. Letectvo jí nemůže jen tak rozstřílet, protože by mohli způsobit její výbuch.“

„Jo, ale to mi furt nevysvětluje, proč jdeme do toho i my?“ zeptal se znovu Sommers.

„No protože ji přeci chceme obsadit, to je přeci jasný ne?“ odpověděl mu s širokým úsměvem Joe a podíval se na poručíka „Nemám pravdu?“

Poručík jen pokýval hlavou: „Přesně tak. Bombu musíme obsadit, vyřadit případnou posádku, autodestrukci a poslat jí expresem pryč z quinetské soustavy.“

„To se tak snadno řekne.“

„Ale hůř se to udělá.“ odpověděl Joeově ironické poznámce poručík. „Někdo nás tam nahoře opravdu nemá rád.“

„Jak chtějí na tu bomba-loď proniknout?“ zeptala se Lena.

„Zkusí oslabit štíty a soustřednou palbou je na chvíli určitě vyřadí z provozu. Ale nic není jisté.“ odpovídal jí Leo.

„Jenom teorie?“

„Bohužel, jenom teorie.“ odpověděl jí poručík.

„Takže se rozflákáme o bariéru silového pole.“ řekla suše Lena.

„Když nás ovšem nesestřelej dřív.“ vpadl Nwankwo.

Ještě notnou chvíli rozebírali současné i budoucí události, když je vyrušil lodní signál oznamující vstup do hyperprostoru. Loď se zachvěla jako při zemětřesení, přepážky zalupaly, ozval se nepříjemný zvuk v uších a svíravý pocit na prsou a loď vstoupila do hyperprostorového proudu. Chvíli se ještě otřásala a skřípala, ale zvuky a otřesy byly slabší a slabší, až nakonec zmizely úplně. Ares se hnal hyperprostorem vstříc zásobovacímu konvoji na Alkosu. Joe si sám pro sebe spočítal, že při troše dobré vůle se jim podaří dosáhnout cíle včas. Týden cesty na Alkos, pak dva, možná tři dny překládání a nakonec několikadenní cesta na určenou pozici do centrální soustavy. Pokud všechno půjde dobře, dalo by se překládání stihnout za dva dny, ale vždycky se něco stane a tak se to protáhne. Joe se rozhodl, že první týden věnuje plnému zotavení. Většinou odpočíval, doplňoval energii a sem tam se zabýval nějakou lehčí prací spojenou s čištěním a přípravou výstroje a výzbroje. Často se také zašel podívat za svým zástupcem, který se koupal v zeleném regeneračním roztoku a pomalu se dostával z těžkých vnitřních i vnějších zranění. Ostatní ho také více či méně napodobovali. Pomalu se začínali hýbat a začínali procvičovat svoje údy poškozené v bojích. To všechno pod přísným a starostlivým dohledem Leii a Mii. Občas k nim zašli i oba mládenci, ale spíš se jen vyspat, nebo najíst. Létali každý den na několikahodinové hlídkové lety, a když nelítali, tak se vzdělávali na memorátorech a zdokonalovali svoje pilotní umění, nebo jen tak seděli spolu s dalšími letci v kantýně a probírali nejrůznější záležitosti.

Joe se jako už každý den věnoval svojí ruce. Mia mu jí právě namasírovala regeneračním gelem a Joe se chopil cvičebního míčku a začal s ním ruku procvičovat. Najednou se loď zachvěla a vystoupila z hyperprostoru. Mia, která ztratila rovnováhu nenadálým otřesem, se zapotácela a spadla celou vahou na Joea. Ten jí však bleskurychle zachytil a svalil se s ní na postel. Oba se tomu smáli, ale Joea smích brzy přešel.

„A už je to tady zase.“ ozvala se naoko naštvaně Lamová, která stála právě ve dveřích. „Teď jsem tě přistihla in flagranti. Z toho už se nevykroutíš“ a začala se smát Joeově vykulenému výrazu.

„Já za nic …“ a začal ze sebe pomalu sundávat Miu. „Jsi v pořádku?“ zeptal se jí.

„Já vím, ty za nic nemůžeš. Ono to přišlo nějak tak samo, že jo?“ ryla dál Lena a pomáhal Mie vstát.

„Dobrý?“ zeptala se jí a odpovědí bylo jen přikývnutí.

„Jaktože neoznámili, že přecházíme na podsvětelnou rychlost.“ bručel rozmrzele Erikson a sbíral z podlahy to, co mělo být jeho obědem.

„To je celý slavný námořnictvo.“ suše s úšklebkem konstatoval Li a začal se oblékat. V reproduktorech po celé lodi zapraskalo a ozvalo se hlášení. Všichni pohybuschopní členové posádky se měli hlásit u svých velitelů a začít s překládáním. Lena se v nepřítomnosti poručíka ujala velení a hned je rozdělila na dvě části. Joe sice remcal, že o tom nic neví, ale pilotka mu pod nos strčila papír s poručíkovým podpisem, na kterém jasně stálo, že po dobu jeho nepřítomnosti budou vykonávat její příkazy. Li, Sommers, Erikson a Nwankwo měli zůstat na Areovi a pomáhat sestrám s nakládkou nemocničních pacientů. Joe, Gruber, Stereo a Smith se spolu s Rowerem, který se za poslední týden tak nějak samozvaně stal členem týmu se pak pod taktovkou Lamové přesunuli do hangáru k jedné ze středních nákladních lodí. Joe nestačil zírat. Ten cvrkot, který v momentě nastal byl úžasný. Po palubě se sunuly desítky vozíků, traferáků a nákladních robotů. Jeřáby a transportéry to pak všechno soukaly do útrob lodí. Tam kde chyběly transportéry, tam se z vojáků vytvořil řetěz a loď se plnila stejně rychle, jako lodě nakládané technikou. Lena je nahnala do lodi a řekla jim ať přerovnávají a upevňují náklad. Sama se pak se svým kopilotem přesunula do kokpitu a zahájila předletovou přípravu. Joe sice neshledával manuální práci nijak zábavnou, ale chápal, že je to nutné zlo a tak proklínal každou bednu, kterou vzal do rukou a kterou umístil na její místo. Během necelých dvaceti minut byla loď naplněná bednami, které obsahovali nejrůznější druhy odpadů, ale které bylo škoda, kvůli možnosti recyklace, vyhodit.

„Jsme jak velký popeláři.“ pronesl nakvašeně Gruber. „Tohle jsem si při podpisu v rekruťáku nepředstavoval.“

„To nikdo z nás.“ poplácal ho kamarádsky Joe po rameni a popostrkoval je ke kokpitu. Rower mezitím zavřel rampu, přezkoušel těsnost nákladového prostoru a doháněl ztrátu. Všech pět vojáků se nahrnulo do kokpitu a začali se hlučně usazovat na sedadla. Místa tam bylo jen pomálu a tak se dlouhou dobu strkali a šťouchali, než se konečně usadili. Lena jen nevěřícně kroutila očima a pilot se musel smát.

„To jste nemohli zůstat vzadu? Budete se tady mačkat jak sardinky.“

„V tom smradu?“ vyjel Stereo. „To si snad děláš srandu?“

„Jo. Ty poslední krabice nějak divně smrděj. Kdovíco v nich je.“ přizvukoval mu Rower.

„Jako kdyby se někdo posral. A v tom tam vážně sedět nebudeme.“ zahlásil nakonec Gruber a tím byla celá věc vyřízená. Lena si jen povzdechla a oznámila kontrolní věži odlet. Ta jí dala povolení a loď se začala pomalu sunout v řadě ven z Area. Když opustili hangár, otevřel se jim velkolepý výhled na zásobovací flotilu federační armády. Tvořily jí snad všechny možné typy lodí všech velikostí a druhů, jaké Joe znal. Kam až oko dohlédlo, všude byla nějaká loď od které a hlavně ke které směřovaly desítky, či spíše stovky lodí menších. Přesně tak, Joe viděl, že i od konvoje se odpojují desítky menších letounů a míří se svým nákladem na Ares. Potom uviděl jak Lena zaměřuje cílovou nákladní loď na průhledovém čelním skle a podle navigačních údajů k ní zamířila. Spolu s nimi tam zamířilo i několik dalších lodí, zřejmě se stejným „popelářským“ nákladem. To že vezou odpad Joeovi potvrdil i pohled na loď, ke které se už dostatečně přiblížili. Byl to starý bachratý typ přepravního tankeru, který měl nejlepší roky svého života už dávno za sebou. Sice se na něm skvěl nádherný nátěr, ale ani ten nezakryl, že tahle loď pochází z roku raz dva.

„To je rachotina.“ vydechl kopilot, když uviděl, že se trhaně otevírá celý čumák lodi jako obrovský požerák.

„Ale zatraceně dobrá. Tahle loď je starší než tvoje babička a pořád lítá.“ řekl mu Joe.

„No to sice jo, ale sloužit bych na ní nechtěl. Na to se mám moc rád.“ usmál se na něj kopilot a převzal si do rukou na Lenin pokyn řízení. Pomalu zamířil přímo do rozevřených vrat a sledoval naváděcí značky v lodi. Byl to vlastně jeden obrovský hangár rozdělený na několik nejrůznějších oddílů. Značky pilota dovedly až k jedné kóji a tam mu daly signál k přistání. Loď pomalu dosedla na palubu a po kontrole okolní atmosféry mohli ven. Joe už se i se svou partou přesunul do nákladového prostoru a čekal až Rower otevře vrata. Ta se spolu s jemným zavrněním otevřela a rampa klesala k zemi. Do nosu je okamžitě udeřil neuvěřitelný smrad.

„Panebože, co to sakra je?“ ptal se Stereo a krčil nos.

„Pfuj,“ zalapal po dechu Rower „to je ale puch.“

„Nevoní to tady zrovna po fialkách.“ prohlásil Joe, když spatřil na rampě jednoho z dělníků na odpadkové lodi. Měl na sobě neprodyšný gumový skafandr s velkým průhledem na hlavě a Joe pod ním viděl jeho usměvavou tvář.

„Vítejte v žumpě.“ oznámil jim vesele, když viděl jejich ohrnující se nosy. „Rychle to vyložíme a můžete zmizet.“ potom přivolal několik spolupracovníků a začali urychleně vykládat. Takhle rychle Joe snad ještě nikdy nedělal. Všichni makali o sto šest, aby konečně mohli zmizet.

„Budete nám něco nakládat?“ zeptal se mezi prací chlapíka v obleku.

„Ne-e, pochybuju, že budete Rimy bombardovat odpadem.“ zasmál se hlasitě chlápek a plácl špinavou rukavicí Joea po rameni.

„Hotovo!“ zařval po půlhodině velitel vykládačů a zmizel ven. Rower zavíral rampu a po jejím utěsnění okamžitě vyměňoval vzduch. Jejich čichové buňky už byly na smrádek navyklé, a tak si mysleli, že výměnou vzduchu se všechno spraví. Nahrnuli se proto zpátky do kokpitu, ale jakmile otevřeli dveře, ozvaly se velmi silné protesty obou pilotů.

„Panebože, co to je?“ ptala se s odporem Lamová.

„To je puch, táhněte!“ křičel kopilot a dusil se smradem a smíchy, když viděl jejich překvapené obličeje a víc než rozpačité čuchání k vlastním kombinézám.

„Ven!“ zavelela Lena a s grácií sobě vlastní je vyhodila do nákladního prostoru.

„To jsme to dopadli.“ hudral Smith a přičichával si k rukávu kombinézy.

„Vždyť to není tak hrozný, jde jen o zvyk.“ zaprosil ještě Joe, ale Lena byla neoblomná, ukázala jim na sedadla palubních techniků a zmizela v kokpitu. Joe jen mávl rukou a posadil se do křesla.

„No co, nejsme z cukru, tak něco vydržíme. Já přece nemůžu za to, že piloti jsou takový citlivky.“

„To máš plnou pravdu.“ přitakal mu Stereo a poutal se fixačním pásem.

„Už letíme.“ zahlásil celkem zbytečně Doc, protože všichni ucítili, že se loď zachvěla.

Teď měli tu nevýhodu, že se nemohli dívat ven do volného vesmíru. V nákladovém prostoru totiž žádná okna nebyla a Lena si je do kokpitu nepustí. Joe se jí ozval interkomem a zeptal se kam teď poletí. Odpověď byla krátká a velmi stručná. Naloží několik desítek pěšáků a vrátí se na Ares. Pro něj tu teď nebyla žádná práce, ani zábava a tak aby zahnal nudu, vytáhl si doutník a labužnicky si zapálil. Brzy ho napodobili i ostatní, jenomže s cigaretami. Jenom Stereo, který obvykle nekouřil přijal jeden Millerův doutník. Taková věc, navíc od velícího četaře, se přece jen tak neodmítá. Za chvíli se už smrádek odpadu mísil se smradem cigaret, jak tvrdil Joe, a voňavým kouřem doutníku, jak zase jízlivě poznamenal Smith. Joe nestihl vykouřit ani polovičku svého milovaného doutníčku a už se ozýval hlas Lamové v reproduktoru, aby se připravili, že budou přistávat a že mají otevřít rampu. Loď konečně dosedla v hangáru neznámého plavidla a Joe se líným krokem, s doutníkem v ústech sunul ke dveřím. Stiskl tlačítko a postavil se doprostředka rampy. Dveře pomalu klesaly dolů a na Joea musel být zezdola impozantní pohled. Zvláště pro skupinku zelenejch záklaďáků, které měli transportovat na Ares. Joe stál zpříma, ruce v bok a mohutně bafal kouř kolem sebe. Obláčky modravého dýmu obletovaly jeho hlavu a pomalu stoupaly ke stropu nákladní místnosti. Zezadu ho navíc nasvěcovalo lodní osvětlení a to celé pak navozovalo dojem impozantnosti a neomezené nadřazenosti.

„Tak co bude?“ zabručel Joe napůl huby směrem k vojákům. „Nastupovat, nastupovat.“

„Jedu, jedu!“ přidal se i Rower, který se přišel ze zvědavosti podívat, koho že to povezou. Vojáci se konečně probrali z prvotního ohromení a začali se soukat do lodi. Každý z nich valil plnou polní a zřejmě s sebou dostali navíc i zásoby na několik dní. Neohrabaně se posunovali vpřed a navzájem do sebe strkali puškami, batohy, nebo svými vlastními těly. Joe jen kroutil hlavou, pak vylezl na výstupek u zdi prostoru, aby byl lépe vidět a zařval: „Končit!“

Všechen ruch utichl a vojáci se otočili po hlase. Také ve dveřích kokpitu se objevila kopilotova hlava a dívala se po tom, kdo tam tak řve. Když si Joe získal jejich pozornost, zeptal se, kdo velí.

Nakonec se osmělil jeden z blízko stojících vojáků a řekl, že žádného velitele nedostali, že budou přiděleni k jednotkám až na mateřské lodi. Joe znovu zakroutil hlavou a začal těm zelenáčům ukazovat, jak se složit s plnou polní a kvérem tak, aby zabrali co nejméně místa a aby způsobili co nejméně škod na zdraví, životech i majetku. To už se k němu přidali i ostatní a nakonec vojáky základní služby usadili. Museli sedět na zemi, ale sedačku jim nahradily batohy a zbraň si postavili ústím ke stropu mezi nohy a pohodlně se o ní opřeli. Chvíli sice remcali, protože se jim nelíbil smrad v nákladním prostoru, ale Joe jim všechno vysvětlil a řekl, že jednou jsou vojáci a tak si musejí zvykat. Když zaplnili loď do posledního místa, Joe zavřel rampu a uličkou mezi sedícími vojáky se přesunul na svůj trůn. Tam se opět připoutal a čekal na návrat do Area.

Na mateřské lodi vysadili náklad, naložili další odpady a znovu vyrazili ven. Takovouto cestu absolvovali během dvou dní překládání ještě dvacetkrát. Joe pak zjistil, že na odpad byli nasazeni skoro samí recyklanti, takže s nima velení zase krásně „vyjebalo“, jak výstižně prohlásil Gruber. Zpátky na Ares vezli ještě párkrát vojáky, jinak jen munici, nové obrněnce, zbraně a zásoby. Celý překládací manévr probíhal za letu Area i zásobovacího konvoje, což ho činilo ještě obtížnější a Joe se sám divil, že o žádnou loď nepřišli. V takovém množství lodí a při leteckém provozu, který v této části vesmíru teď panoval to byl učiněný zázrak.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.2, povídka byla hodnocena 35 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Strany: [|<] [<] [1] [2] [3] [4] [5] [>] [>|]

ElvaVjt - 26.12.2017 02:19
ŕďđŕďđŕďđ
Zlobmut - 24.12.2017 04:25
If you’re interested in winning millions, then I’m here to help!
At <a href=skyliteboom.com>Casino</a > you can play over 450 world-class games and I’m giving you an exclusive Welcome Bonus to get you stuck into winning.
Use it today to increase your chances of hitting our jackpots.
All you have to do is <a href=skyliteboom.com>sign up today</a> and watch the rewards come rolling in.
skyliteboom.com
<a href=skyliteboom.com>Prepare to hit the big time</a>
<a href=skyliteboom.com>Hacer giros para ganar millones</a>
<a href=skyliteboom.com>Holen Sie sich spinnen, um Millionen zu gewinnen</a>
<IMG>http://i63.tinypic.com/ ofdmds.jpg</IMG>
Rudy - 22.12.2017 11:19
https://essayerudite.com/expos itory-essay-topics/
https://e ssayerudite.com/college-essay- help/
https://essayerudite.co m/compare-and-contrast-essay-t opics/
https://essayerudite.c om/descriptive-essay-topics/
https://essayerudite.com/buy-e ssays-online/
https://essayer udite.com/argumentative-essay- topics/
https://essayerudite. com/write-my-essay/
https://e ssayerudite.com/definition-ess ay-topics/
https://essayerudi te.com/informative-essay-topic s/
Josef - 22.12.2017 10:28
<a href="https://essayerudite.com /write-my-research-paper/" />help me write my research paper</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-essay-help/" />college essay writing</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-essay-help/" />college essay</a>
<a href="https://essayerudite.com /dissertation-writing-service/ " />dissertation writing company</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-paper-writing-service /" />college papers written for you</a>
<a href="https://essayerudite.com /best-essay-writing-service/" />best essay writers</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-essay-for-me/" />do my essay</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-essay-for-me/" />help writing an essay</a>
<a href="https://essayerudite.com /dissertation-writing-service/ " />professional dissertation writers</a>
<a href="https://essayerudite.com /buy-essay/" />buy essay cheap</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-my-research-paper/" />write a research paper for me</a>
Greg - 22.12.2017 10:08
<a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>thesis online</a>
<a href=https://essayerudite.com/ assignment-help/>online assignment help</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-essay-for-me/>type my essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-essay-for-me/>write an essay for me</a>
<a href=https://essayerudite.com/ do-my-homework/>cpm homework</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buy essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ college-essay-help/>college essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ cheap-essay-writing-service/>c heap essay writing service</a>
<a href=https://essayerudite.com/ cheap-essay-writing-service/>c heap essay writers</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buy essay online cheap</a>
<a href=https://essayerudite.com/ college-paper-writing-service/ >college paper help</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essay/>buy essay online</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buying essays online</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buy essay online</a>
<a href=https://essayerudite.com/ cheap-essay-writing-service/>c heap custom essay writing services</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buy essays</a>
<a href=https://essayerudite.com/ college-paper-writing-service/ >college paper writing</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buy an essay online</a>
<a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>thesis writing service uk</a>
<a href=https://essayerudite.com/ do-my-homework/>homework now</a>
ElvaSih - 15.11.2017 05:01
Hey guys!!!
designs and builds specialty lines of lead oxide production equipment, material handling systems, battery related process machinery, parts, and accessories for the battery, pigment, glass, and chemical industries. http://techbasys.com offers technical application and engineering services to help the customer acheive maximum benefit from their equipment and manufacturing processes.
AlysonPjj - 29.10.2017 03:51
http://freegameshd.com/index.p hp?task=profile&id=193294
AlysonKvw - 25.10.2017 05:43
http://www.dekut.com/story.php ?title=blog-archives-rx-info-c enter-the-only-pharmacy-sellin g-tablets-without-prescription s
Charlesemalp - 23.10.2017 14:09
Thesis Writing Service - EssayErudite.com

If you look for a trustworthy <a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>thesis writing service</a> and want to benefit from a higher grade, your editors, proofreaders, and instructors are here to lend you a hand.
Some students afraid of hiring professional writers due to ethical issues. As a result, they fail the course due to various reasons not able to defend their degree.
You should note that there is nothing wrong with opting for a <a href="https://essayerudite.com /thesis-writing-service/" />thesis writing service</a>. EssayErudite is certainly the best place for that.

Thesis Writing Service https://essayerudite.com/thesi s-writing-service/
Jameslague - 22.10.2017 16:04
Best Essay Writing Service - EssayErudite.com

Looking for the <a href=https://essayerudite.com/ best-essay-writing-service/>be st essay writing service</a> can turn into a pain in the neck especially if you are not an experienced essay buyer.
<a href="https://essayerudite.com " />EssayErudite.com</a> is well known among students from the USA, UK, Canada and Australia.
We provide a superior writing assistance and handle all types of academic papers ranging from dissertations and thesis statements to reviews and coursework.
Whatever the challenge is, you can always count on us.

Best Essay Writing Service - https://essayerudite.com/best- essay-writing-service/
Williamabame - 22.10.2017 15:24
Buy Essay - EssayErudite.com

Where to <a href=https://essayerudite.com/ buy-essay/>buy essay</a> online ? Our experienced writers can boast higher degrees in addition to exceptional writing skills.
You now have a great chance to buy essay papers online with only a couple of clicks.

<a href="https://essayerudite.com /buy-essay/" />Buy Essay</a>

Buy Essay Online - https://essayerudite.com/buy-e ssay/
MIAGgn - 21.10.2017 20:15
https://www.smore.com/0w64q-am bien-for-sale
Johnfix - 21.10.2017 17:38
Write My Essay - EssayErudite.com

Fed up of typing "who can write my essay" in the search bar?
Would you like to have a reliable helper always by your side?
Our website will come as an excellent solution to <a href=https://essayerudite.com/ write-my-essay/>write my essay</a> for everyone!

<a href="https://essayerudite.com /write-my-essay/" />write my essay</a>

Write My Essay - https://essayerudite.com/write -my-essay/
Rogersceno - 21.10.2017 16:46
Essay Writing Service - EssayErudite.com

Our <a href=https://essayerudite.com> essay writing service</a> provides a full-scale writing assistance accessible online 24/7.
Apart from many other writing companies, we are rather picky when forming a professional staff of experts.
Moreover, we try to make our every customer feel safe and pleased with the service.

<a href="https://essayerudite.com " />essay writing service</a>

Essay Writing Service - https://essayerudite.com
Stevengew - 21.10.2017 16:04
Write My Paper - EssayErudite.com

Looking for an expert to <a href=https://essayerudite.com/ write-my-paper/>write my paper</a> for you? You are at the right place.
Providing superior writing service appears to be our main specialization and passion.
Our website is the best destination for every English-speaking student who calls for assistance when handling his or her daily academic tasks.

<a href="https://essayerudite.com /write-my-paper/" />write my paper</a>

Write My Paper - https://essayerudite.com/write -my-paper/

Strany: [|<] [<] [1] [2] [3] [4] [5] [>] [>|]