Cesta války

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Autor: artrosis, artrosis<zavináč>seznam<tečka>cz
Je to moje prvotina. Zatím jen začátek. Když se to bude líbit možná přidělám i pokračování. Pokud budete mít jakékoliv výhrady, klidně mi to zkritizujte. Možná tam někdo najde motivy z už hotových povídek nebo románů, ale to mi promiňte. Jsem jenom začátečník.

Jeho akvárium stálo mezi několika dalšími uprostřed velké bílé haly. Po stranách místnosti byli nějaké vědecké přístroje a počítače. „Zřejmě je to nějaká laboratoř, ale co tady k čertu dělám?“ pomyslel si Joe a prohlížel si dál okolí. Ve vedlejších akváriích rozeznal obrysy lidských postav. Před nádrží hned vedle něj stála skupina zahalených osob. Byly oblečené do bílých imunologických obleků a na zádech měly dýchací přístroje. Někteří z nich měli nějaké elektronické deníky a cosi si zapisovali.

„Pane doktore“ ozvala se sestra v bílém obleku, která si všimla pohybu v nádrži s Joem. „Už se probral.“

„Výborně“ odpověděl doktor a spolu s ostatními se přesunul před Joea.

Joe sice neslyšel všechno, ale tak nějak pochopil, že se jedná o zdravotnický personál. Zvenčí k němu doléhaly hlasy, ale byly tlumené a rušilo je šumění kapaliny. Doktor zmáčkl tlačítko na spodní části nádrže a z podstavce vyjel informační displej.

„Pište si“ otočil se směrem k jednomu ze zakuklenců, zřejmě nějakému asistentovi.

„Krevní tlak i puls v normálu, tělesná teplota lehce zvýšená. Průstřel ramene se uspokojivě hojí. Pravá noha zajizvená, zastavena infekce. Biobotická protéza na levé končetině srostla v pořádku, je lehce narůžovělá a to znamená, že do ní proudí krev. Jizva na spojení v půlce levého stehna je sotva znatelná. Zkusíme test nervů.“ řekl a vzal do ruky krabičku s několika tlačítky. Začal mačkat jedno podruhém. Joe si myslel, že se zbláznil. Noha mu začala cukat a házet sebou jako ryba na suchu. Díky prudkým pohybům ho zase pekelně rozbolela.

„Co blbneš, ty magore?! zařval do kyslíkové masky „dyť to bolí jak sviňa!“

Doktor ho zřejmě i přes tekutinu a sklo slyšel a tak přestal.

„Promiňte“ začal se omlouvat „ale je to pro vaše dobro“

„Tak pro moje dobro, joo“ protáhl Joe, ale nikdo zřejmě neslyšel, protože doktor pokračoval dál.

„Uklidněte se prosím, potřebovali jsme jen vyzkoušet, jak jsou na tom nervy ve vaší noze. Jak je vidět, srostly, a fungují přesně tak jak mají. Musíte odpočívat a já vám zaručuji, že do týdne budete zase jako rybička.“ Pak se otočil k sestrě a pokračoval dál svým monotónním hlasem: „Dejte mu ještě antibiotika, dvěstě jednotek nanitů, infuzi plazmy a nezapomeňte na nějaká ta anestetika, ať se trochu prospí.“

„Ano pane doktore“ řekla sestra a začala se zadanému úkolu věnovat. Joe viděl jak vytáhla z příručního vozíku několik nádržek. Ty postavila na stoleček a pak se otočila k němu. Z podstavce akvária vyndala několik podobných válců a uložila je do vozíku. Pak vzala nádržky za stolečku, odplombovala je a vsunula je přesně do otvorů, odkud vytáhla nádržky prázdné.

„Co to děláte, co je to?“ křičel na ně Joe „ a kde to vlastně sem, jaktože jsem naživu?“ snažil se zjistit.

„Uklidněte se“ promluvil na něj doktor „musíte se pořádně vyspat, dáváme vám jen léky a nějaká anestetika. Ničeho se nebojte a v klidu odpočívejte“ uklidňoval ho doktor.

Joe mu sice moc nevěřil, v hlavě se mu rojily stovky, možná tisíce myšlenek a otazníků, ale všechno se najednou začalo jakoby vzdalovat, splývat a pomalu mizet. Cítil, že se mu zavírají víčka. Anestetika pomalu, ale jistě zabírala. Chvíli se tomu bránil, ale pak to vzdal a poddal se království snů.

***

„Zima, je mi sakra nějaká zima“ říkalo Joeovi jeho tělo a třáslo se zimnicí. Joe se pomalu probíral. Rozlepil víčka od sebe a snažil se zaostřit. Nejdříve mu to dost dobře nešlo, ale jakmile si oči zvykly na světlo v místnosti pomalu rozeznával víc a víc detailů. „Jejda, už neplavu v tom zelenym a jsem úplně nahej, tak proto je mi zima“ řekl mu jeho mozek. Joe se rozhlédl a skutečně. Nádrž byla úplně prázdná a její víko bylo odklopeno. Vedle něj sjížděly na maličkém výtahu dvě postavy. Byla to sestra a ještě nějaký muž, zřejmě lapiduch.

„Dobré ráno“ řekl milým hlasem sestra „dejte nám pár minut a dostaneme vás odsud ven.“ Klekla si vedle něj a pomalu mu sundale dýchací masku z obličeje.

„Klidně se nadechněte, vzduch není nijak toxický.“ řekla, když viděla nejistotu v Joeově tváři. Kdo si taky mohl být něčím jistý,že. Je naživu, i když měl být mrtvý, prospal aspoň týden a kdoví, co sním celou tu dobu dělali. Navíc všichni okolo něj běhali v oblecích a on celou dobu přece dýchal skrze masku. Pomalu vydechl zadržovaný vzduch z plic a zlehka, jenom mělce se nadechl. „Ach, to je blaho“ pomyslel si a znovu, tentokrát už zhluboka, nasál okolní vzduch. Byl lehce ionizovaný a příjemně voněl ozónem.

Sestra mezitím odpojila z jeho těla všechny senzory a trubičky kapaček.

„Tak a teď se opatrně pokusíme vstát, ano?“ obrátila se na Joea a spolu s lapiduchem ho pomalu začali zvedat. Joe by nikdy neřekl, že pro tak jednoduchou činnost, jakou je stání na vlastních nohou bude potřebovat oporu. Jakmile ho postavili na nohy a povolili svoje sevření, Joe ucítil, jak se mu podlamují nohy a padá k zemi. Lapiduch ho však pevně držel a Joe obdivoval jeho sílu v rukou, protože unést jeho stodeset kilo byl slušný výkon.

„Opatrně, jen opatrně.“ pokárala sestra lapiducha a přehodila přes Joea kus nějakého županu.

„Tak a teď pomalu ven.“ řekla a podepřela Joea z jedné strany. Lapiduch ho chytil z druhé strany a pomalu ho vlekli k výtahy. Potom se postavily do výtahu a plošina se začala zvedat. Přehoupli se přes okraj nádrže. Rameno jeřábu se trochu pootočilo a nechalo výtach klesnout nazem. Tam už bylo připraveno kolečkové křeslo. Joe byl stále ještě pod vlivem anestetik, a tak mu bylo jedno, co s ním dělají. Poslušně plnil jejich pokyny, aby se usadil do křesla, vlastně nic jiného mu nezbývalo, protože nohy zase vypovídaly službu, a čekal, co bude dál. Křeslo bylo z nějakého plastu a nepříjemně záblo. Chvilku trvalo než se Joeova kůže přizpůsobila chladnému plastu. Lapiduch se chopil držadel a už si to sypal i s vozíkem za sestrou. Jeli halou. Ve které se nacházely desítky nádrží, stejných, jako ta v níž byl umístěn i Joe. Ve většině z nich byla ona nazelenalá tekutina a v ní se vznášelo lidské tělo. Několik nádrží bylo prázdných, bez tekutiny, ale uvnitř byli zakuklenci a něco tam dělali. Vypadalo to, jako kdyby ty nádrže čistili. Na druhé straně místnosti bylo několik dveří. Pět jich bylo označeno jako OP1 – OP5, na dalších byl nápis Pitevna 1 a hned vedle Pitevna 2. Pak bylo několik dalších dveří, které nesly prosté označení jako Laboratoř plus nějaké číslo, které Joeovy nedávalo smysl. Z jedné místnost do druhé i po hale se neustále pohybovali zakuklenci. Joe si uvědomil, že prozatím neviděl nikoho bez dýchacích přístrojů. Podíval se na sestru a zeptal se jí: „Proč dýcháte přes masky, když jste říkala že vzduch není toxický?“

„Uklidněte se, pro vás toxický není, vy se v areálu budete pohybovat minimálně. My tu však trávíme několik hodin a jak jste si jistě všiml, celé ovzduší je zde prosyceno ozónem a to nedělá dobře lidskému dýchacímu systému.“

„No jo, ale kde se tu bere.“ začal se zajímat Joe a uvědomil si, skládání myšlenek do smysluplných celků mu už nečiní takové potíže jako dřív. Také byl rád, že si po dlouhé době může zase promluvit s ženou.

„Používáme statickou elektřinu jako zdroj energie. Je nevyčerpatelná, ale jako vedlejší produkt vzniká právě silnější koncentrace ozónu. Právě v této hale se nachází jedno čerpadlo statické energie, které zásobuje všechny laboratoře, sály i nádrže, které vidíte. Ostatní prostory základny jsou odstíněné.“ odpověděla mu sestra a vyťukala kód na zařízení u dveří, ke kterým mezitím došli. Dveře byly vzduchotěsté a po vyrovnání tlaku se otevřely. Oba zakuklenci spolu s Joem vešli dovnitř. Byla to malá čtvercová místnost, celá vykachlíkovaná. Místo podlahy tam byly jen jakési rošty a na stopě bylo umístěno v pravidelných rozestupech několik sprch.

„Sundejte si ten župan,“ řekla mu sestra a začala ho zvedat z křesla „budeme se koupat.“

Lapiduch jí hned přiskočil na pomoc a ona mu konečně mohla sundat župan. Byl celý nasáklý tou zelenou tekutinou, která ulpěla na Joeově kůži. Sestra župan vzala a vložila ho do odklopných dvířek ve stěně sprchy. Potom Joea dovedli pod nejbližší sprchu a někomu dali vysílačkou signál. Ze sprchy začala téct příjemně teplá voda. „Ách, to je úleva“ říkal si pro sebe potichu Joe a nastavil kapičkám vody svoji tvář. Voda mu příjemně ohřívala tělo a odplavovala zbytky mátožné únavy stejně rychle jako zbytky zelenavé tekutiny, která se po delším pobytu na „suchu“ začala nepříjemně lepit. Cítil, že se mu pomalu vrací síla a i jeho nohy už nebyly tak vratké. Stál by tam klidně půl hodiny, ale po necelých deseti minutách se sprcha vypnula a voda přestala téct. V místnosti se ovalo trojí pípnutí a na opačném konci, než kterým sem přišli se otevřely dveře. V nich stál dotor, kterého Joe už jednou viděl při vizitě a který mu tak nepříjemně cukal nohou. Vedle něj byl další člověk, o poznání mladší než doktor, zřejmě jeho asistent, ten který si něco při vizitě zapisoval. V rukou držel nějaký balík a když se Joe podíval pořádně, zjistil, že je to ručník, nějaké spodní prádlo a kombinéza. Asistent vstoupil do místnosti a podal Joeovi ručník.

„Osušte se a tohle si oblékněte.“ A než stačil Joe cokoliv říct nebo udělat, ručníku se chopila sestra a začala s ním utírat jeho tělo. Chvilku jí to sice trvalo, ale rozhodně ne tak dlouho. Jak by to trvalo jemu. Sice se mu síla pomalu vracela, ale stále ještě neměl potřebný cit pro koordinaci pohybů. Spolu s lapiduchem ho pak navlékli do kombinézy a pomalým krokem ho vyvedli ven ze sprchy. Vstoupili do jakési šatny, kde ho už posadili na mnohem pohodlnější, postrovaný vozík. Asistent zavřel dveře a odešel někam pryč. Sestra a lapiduch si navzájem pomáhali sundat obleky a Joe se tak mohl věnovat prozkoumání okolí. Byli v obdélníkové místnosti, na jejíchž stranách byly prosklené skříňky s věšáky a v nich zavěšené obleky. Bylo tam asi deset obleků a dalších padesát věšáků zelo prázdnotou. „Ty budou mít na sobě asi jejich majitelé tam v tý hale.“ blesklo hlavou Joeovi. Potom svůj zrak obrátil směrem k doktorovi a zkoumavě ho začal prohlížet. Doktor si toho nevšímal, věděl že ho Joe bedlivě pozoruje, ale nedával to na sobě znát. Stále se díval směrem k sestře, jakoby kontroloval, zda se soukají z obleků správně. Bylo mu asi pětačtyřicet až padesát let. Měl lehce prošedivělé hnědé vlasy nakrátko ostříhané a na obličeji strniště stejné barvy. Na sobě měl volný bílý plášť, ale i skrze něj Joe poznal, že doktor musí mít zatraceně dobrou fyzičku. Jeho atletická postava se tyčila do výšky 190 cetimetrů a Joe odhadoval jeho hmotnost na 85 až 95 kilo.

Pak stočil svůj pohled zpět na sestru s lapiduchem. Lapiduch byl chlap jak hora, Joe se přestal divit, kde vzal svou sílu. Mohlo mu být tak třicet let, měl na ježka ostříhané blond vlasy, modré oči a postavu hodnou kulturisty. Měl na sobě světle modrou kombinézu, největší velikost, jakou snad kdo kdy vyrobil, ale i ta mu byla jaksi těsná a malá. Při každém jeho pohybu to vypadalo, že kombinéza praskne a pustí ven všechno to nabobtnané svalstvo.

Po chvilce se přestal zaobírat kulturistou a svůj pohled svezl na sestru. Bylo to nádherná brunetka, nejhezčí jakou kdy snad viděl. Rovné vlasy jí splývaly až na ramena a rámovaly nadherně tvarovaný snědý obličej s hlubokýma tmavě hnědýma očima. Ostré rysy a tmavší odstín pleti utvrdily Joea v přesvědčení, že tahle mladá dívka má nejspíš indiánské předky. Když se dosytosti nabažil pohledu na tu nádhernou tvář, začal si také všímat ostatních částí jejího těla. Měla na sobě světle modrou kombinézu upnutou stejně jako kulturista, jenže na ní vypadala líp. Tisíckrát líp. Přesně ohraničoval oblé ženské tvary její postavy a to se Joeovi líbilo a zatraceně moc se mu ten pohled líbil. „Tak takhle pěknou kočku jsem už dlouho neviděl. Vlastně sem neviděl už tři měsíce žádnou ženskou. Už od toho vylodění na Encorage.“ zamyslel, ale znovu mu v mozku vyskočila ta neodbytná otázka, na kterou teď tak trochu zapomněl.

„Kde to vlastně jsem?, A jak to, že jsem naživu?, Co jste to se mnou provedli?, Proč jsem tak unavenej?, A jakto, že mám levou nohu zpátky?“ chrlil Joe jednu otázku za druhou.

Doktorův pohled konečně zpřítomněl a upřel se na Joea.

„Povím vám všechno, co budete chtít vědět, ale ne tady v šatně. Převezeme si vás do mojí kanceláře a tam se vše dozvíte.“ Pohybem ruky naznačil, že o ničem teď nebude diskutovat a vyšel ven ze dveří.

Hodnocení

Průměrná známka je 2, povídka byla hodnocena 39 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Petr Kovář - 17.01.2011 19:59
velmi dobré doopravd dobré
nerv - 15.09.2008 16:31
A hele co se z toho nakonec vyklubalo...