Čtvrtá říše - Kniha II.

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Den 51., zřejmě poslední záznam.

Děs a běs přichází. A já stále tu sedím v rohu místnosti s deníkem na kolenou a píšu tyto řádky. Nevím, co mě čeká, ale vím co tomu předcházelo a s tím, co nyní vím, že to nebylo nic hezkého, nečekám na vzestup na nebe, ale spíše na peklo na zemi. Moje smrt bude pomalá a velmi bolestivá, ale to by mi tolik nevadilo, ale nejhorší je, že vezmu sebou všechny, opravdu VŠECHNY!!! Tedy i vás. Můžete mi někdy prominout?

Dveře už ten nápor dlouho nevydrží, ale ani ten nejlepší titan by to nezadržel – osud, který nás čeká. Všichni ve středisku už podle všeho zemřeli a já jediný zbývám, ten který za to může. Docela ironie, ne?! Myslel jsem, že budu mezi prvními mrtvými, ale někdo tomu chtěl, abych jen přihlížel jak moje rodina, přátelé a sousedé, ale i úplně cizí lidé, umírají. Otevřel jsem dveře, které měli zůstat navždy zavřené. Ale úděl lidstva se zase opakuje, jako před 10 000 lety. Už v bájné kolébce lidstva tušili, že přijde jejich konec, a proto zanechali několik vodítek a stop, které nás měli varovat, ale spíše nás přivedli k záhubě. Já jsem sledoval tyto drobky a jako hladový vlk po senzaci jsem je polykal po velkých kusech. Avšak jsem byl pomalu otravován a moje mysl nedokázala přijmout to, co jsem kdesi v hloubi srdce cítil. Byl to posvátný strach a varování, které jsem neakceptoval. Prosím ještě jednou za odpuštění. Pradávní z hlubin temna a světla přichází.

Dveře už praskají a sténají. Jejich zvuk je voláním mnoha miliard mrtvých po odplatě. Jestli to někdo přežije a najde tyto řádky, prosím vyvarujte se stejné chyby jako já a mnoho mně podobných v minulosti.

S úctou váš…


V onu chvíli „to“ proniklo do temné místnosti rudě osvícenou jenom záložními světly. Temnota pohltila celý prostor a obklopila i samotného člověka, který s hrůzou v očích přihlížel vlastní smrti. Nic necítil, ale věděl, že už v této chvíli nemá nohy a to teplo které cítil pod svýma ruka, byla jeho vlastní krev. Byla temně rudá a kaluž se stále zvětšovala jak pomalu temnota ukrajovala z jeho těla. Otevřel ústa dokořán, ale nevydal ani hlásku. Bylo to proto, že přišel o jazyk. Jeho tichý křik byl jenom směšnou grimasou, která se mohla přímo vysmívat temným očím, které jej sledovaly. To stále pomalu a s rozvahou ukrajovala z jeho živého těla maso. Smrt jen tak nepřijde. Ta by byla osvobozením. Už dávno přišel o všechny údy. Temnota mu neviditelným ostřím rozřízla jeho hruď, aby prozkoumala jeho nitro. Plíce jako dva měchy se rychle naplňovaly a vyprazdňovaly, srdce bylo poháněné adrenalinem a ostošest tlouklo, jen aby rozlévalo životodárnou tekutinu do zbytku těla či aby nakonec skončila pod třesoucím se tělem. Byl to zajímavý pohled pro něj. Vidět vlastní vnitřnosti jako by ani nebyly jeho. V duchu stále přemítal co udělal. Během toho jak si převíjel celý film, temnota ho porcovala zaživa na malé kousíčky.

Cizinci

2005 - Před sedmi lety, Indie, Univerzita Rajasthan

Po venkovním nádvoří starého institutu si to hnal muž v obleku. Od hlavy až k botám byl oděn do černého. Vůbec mu nevadilo dosti teplé ráno a s nezmenšenou intenzitou pokračoval po liduprázdném prostoru kolem budov univerzity. Ostré slunce dopadalo přímo na šedivou dlažbu, od které se odrážely sluneční paprsky přímo do černých brýlí muže. Boty došlapovaly důrazně na kamenný povrch dlaždic. V jedné ruce ošoupanou aktovku, v druhé štos složek a v podpaždí malý notebook.

Vši vervou rozrazil dvoukřídlé dveře a popovyběh po schodech do prvního patra, kde byla jeho pracovna. Položil aktovku vedle dveří a z kapsy vyndal chumel cinkajících klíčů. Než našel ten správný, uběhlo několik minut. Otevřel dveře na kterých byl rukou psaný štítek: H.P. Jones. Musel si rozsvítit, protože venkovní dřevěné rolety byly zavřené a skrze šlo jen minimu světla. Uprostřed místnosti se na stropě rozžehla stará žárovka usazena do větráků, který se líně otáčel a sotva rozháněl vedro v místnosti. Jeho pracovna byla ve starém křídle univerzity a většina učitelů měla své pracovny už v nedávno zrenovované budově na druhé straně areálu univerzity, ale on přijel do Indie teprve před několika málo týdny a všechny kanceláře již byly rozdělené a při té vší byrokracii se na něj zapomnělo. Proto se musel spokojit s vlhkou a zatuchlou dírou v místech, kam už většina lidí nechodila. To mu však až tolik nevadilo. Měl rád své soukromí a tato kancelář mu ho nabízela více než dost.

Hodil složky na stolek vedle dveří a tašku do křesla před svým stolem. Počítač odložil na desku stolu. Sednul si do pohodlné židle ještě z koloniálního období a zapnul laptop. Když už chtěl začít znovu pracovat, vyrušil jej telefon, Zvedl černé matné sluchátko a poslouchal. Byla to jeho sekretářka, která seděla právě v té zrenovované budově na druhé straně než on, což bylo k smíchu (v duchu si vždy zasmál tomu, že pro obyčejnou sekretářku, kterou ani nemusel mít, se kancelář našla). Sdělila mu, že ho přišli navštívit dva muži, kteří se představili jako zástupci jednoho evropského muzea.

Bylo to dosti zvláštní, že ho tu hledali. Nikomu nedal vědět kam odjíždí. Ale nenechal se znepokojit a klidně ji řekl ať je pošle za ním. Mužům trvalo celou čtvrt hodinu než to našli a bylo to na nich i vidět. Oba zmoženi a oroseni potem. Ten silnější, asi tak padesátník, těžce oddechoval a ten hubenější a mladší si sundal sako. V podpaždí měl dvě mokré skvrny. Jones si nemohl nevšimnou značky na vnitřní straně saka, když ji muž přehazoval přes opěradlo židle. Armani, dosti drahá značka na obyčejné úředníčky muzea, stejně jako švýcarské hodinky staršího muže. Co jsou zač?

Nedal nic znát a sledoval, jak si muži dělali pohodlí. Čekal, že promluví ten silnější, ale začal ten druhý. Představil se jménem, které bylo určitě falešné, jako důvod proč jej přijeli navštívit. V Evropě se prý chystá velká výstava zasvěcená kultuře, která byla nedávno odhalena kdesi v Antarktidě. Svět byl šokován z možnosti výskytu lidské civilizace na jižním pólu před tím než jej pokryl led. Nikdo nepředpokládal ani ve snu jeho existenci. A oni po něm chtěli, aby s nimi odjel a pomohl jim uspořádat exhibici, protože on jako první již dávno přišel s teorii lidské kultury na ledem pokrytém kontinentu, ale odborná veřejnost to odmítala jako fikci a on byl nucen se stáhnou do ústraní, kde jeho nepopulární názory nebudou mít vliv na jeho kariéru dokud mu ještě nějaká zůstala. Po objevu Inncognitů – takto Jones nazval obyvatelé prý údajně smyšlené civilizace, podle dřívějšího latinského názvu Antarktidy (Terra Australis Inncognita, Neznámá země jihu) – se zcela zapomnělo na jeho teorie a dokonce i na jeho přispěni k věci. Nemohl to přenést přes srdce. Odjel velmi daleko, kde nebude nikým rušen, ale jeho záliba v „zakázané archeologii“ jej neopustila a sem tam díky internetu se dozvídal o nových objevech a zpracovával dále svou teorii. Až do téhle doby… Přijdou dva muži a snaží se mu vychytralýma řečičkami o jeho neuznaných zásluhách a slávě, která mu měla patřit, říct ať se vrátit před vědeckou obec a snaží se získat své místo zpět. Kdyby nebyl chytrý, asi by jim na to skočil a hned prvním letadlem by s nimi bůhví kam odletěl, ale on takový nebyl a čekal dál.

Po hodině, kdy muži viděli, že to nepomáhá, se rozhodli pro jinou strategii. Na to byl vědec zvědavý.

Starší muž, který se měl jmenovat Novakov, zajel svou silnou rukou do kapsy v podšívce saka, aby z ni něco vyndal. Jones měl trochu obavy, že to bude pistole, ale ihned si oddychl, když uviděl že je to obálka. Podal ji hubenějšímu muži a ten ji odlepenou hodil před muže. Vyklouzlo z ni několik balíčku s bankovkami – několik tisíc euro. To se mě jako teď pokoušejí podplatit?.

Muži mlčeli a on jenom koukl na ten balík. Byla to slušná záloha, jak pak jeden z nich řekl. Další peníze, prý až trojnásobek, ho budou čekat pokud se rozhodne s nimi odletět do Evropy. Jones se rozhodl, že poletí, ale nebylo to kvůli penězům, ale kvůli tomu, co mu nakonec řekli: „Vy jste nejen odhalil pravdu, ale jako jediný jste se ji i nepřímo dotkl. Všichni jenom těží z vaší práce, ale pokud s námi odjedete, máte možnost poznat skutečnost a všechny je trumfnout. V Antarktidě jsme něco našli a nejsou to třepy od hrnců.“

Místo

Den 23, asi tak krátce po poledni.

Snažím se jak nejvíce umím, ale to písmo mi dává zabrat. Je a zároveň není ničemu podobné co znám. Když už to vypadá, že to budu mít, úspěch mi uteče mezi prsty. Ostatní semnou už nemají trpělivost. Vždyť jsem na to sám, lidi!! Odhalili jsme alespoň jistý smysl či podstatu toho všeho, ale uvést to do chodu zabere mnoho času – a jeden průměrný lidský život tomu nebude stačit. To zřejmě nebudou chtít slyšet. Už ti před námi skončili nezdarem, ale oni nevěděli co my a neměli ani takové prostředky. Avšak nebýt jejich práce tady dole, byly by jsme ještě na začátku.“


Ještě téhož dne odjeli na mezinárodní letiště a nejbližším spojem odletěli směr Evropa. Cesta trvala téměř celý den. V zádi letadla seděli všichni tři spolu. Tlusťoch se jenom cpal čipsama, o které každých pět minut otravoval mladou letušku, nebo polehával. Ten mladý zas mlčky koukal z okénka. A Jones, který seděl mezi nimi, se snažil srovnat v hlavě všechny fakta.

Bylo tomu asi rok co Rusové našli něco v ledu. Všechny vlády světa, které byly do věci zainteresované, a to byly téměř všechny, které měli své základny v Antarktidě, se to snažily ututlat. Svět se to dozvěděl až po třech měsících, když se to nějak dostalo ven. Všechny světové noviny nepsaly o ničem jiném. Na jižní pól mířily desítky lodí s novináři a vědci, ale ti se nakonec nikam nedostali. Oblast kolem naleziště hermeticky uzavřely spojenecké síly Ruska, USA, Británie a mnoha dalších států. Pod vodou hlídkovaly jaderné ponorky třídy Akula a Los Angeles, na hladině bylo pár letadlových lodí a ve vzduchu neustále hlídkovaly bombardéry. Nikdo nechápal proč tolik povyku, ale ostražitost byla na místě. Spekulovalo se o smrtících mikrobech uvězněných v ledu, které by lidská činnost mohla vypustit do světa jako nový mor, nebo kvůli tomu, že se mohl uvolnit pevninský ledovec, který by vyvolal ohromnou vlnu tsunami. Ale také se spekulovalo o nálezu ztroskotané mimozemské lodi nebo zfušovaném tajném vojenském projektu, který, pokud by se to dozvěděl svět, by znamenal nepokoje na celém světě. Avšak nikdo neočekával nález tajemné lidské civilizace. Tenhle nález otočil všechno vzhůru nohama.

Najednou se objevilo mnoho otázek. Objevily se otázky jak konstruktivní tak i spekulativní až k smíchu: Jak bylo možné, že se lidé dostali na jižní kontinent? Jak byla kultura Inncognitů stará, když Antarktida byla naposledy bez ledu údajně před 14-ti miliony let? Jací vůbec byli? Jak skončili? Je možné, že se jedná podle některých o lidi z Atlantidy?

Otázek bylo mnoho, ale odpovědí málo. Podle datování nálezů šlo o nejstarší známou civilizaci, dokonce starší než ta na blízkém východě, byla stará 8 000 let. I když je Antarktida velká a nálezy po její kultuře se našli všude, Inncognitové obývali spíše oblast dnes známou jako Země královny Maud. Ostatní informace jsou spíše jen čiré spekulace a teorie, které nemají v ničem oporu. Města nebyla taková jak si většina představuje, byly to spíše vesnice, které zapadaly do tehdejšího krajního rázu a zřejmě ani tu neexistovalo ústřední náboženství, protože archeologové nenašli mnoho či spíše žádné důkazy pro jeho existenci. Na první pohled to vypadalo na kulturu zemědělců, kteří se starali jen o světské věci, ale Jones si tím nebyl plně jist, a proto odletěl s těmi zvláštními muži, o kterých stále nic nevěděl, do Evropy, kde se měl setkat s jejich šéfem.

Po třetím přestupu se konečně dostali kam potřebovali. Letadlo měkce dosedlo na ranvej a odrolovalo k terminálu letištní budovy. Tichý hluk v kabině ustal a lidé si odepnuly pásy. Všichni vystoupili. Jako poslední vyšla ven trojice mužů. Pasová kontrola nebyla již nutná, protože je již prověřili na londýnském letišti a uvnitř Evropské unie nebyla mnoho let zapotřebí. Pokračovali kolem pásů, kde si cestující brali svá zavazadla, až na parkoviště venku.

Tu je čekal řidič s již připraveným černým vozem. Jones s hubeným nasedli do zadu a tlusťoch vedle opáleného muže. Vozidlo tiše naskočilo a vyrazilo do města. Ulice byli plné lidí v době, kdy zrovna vrcholila dopravní špička. Dostat se, kam chtěli, jim zabralo bezmála hodinu. Neustálé potrubování ostatních jejich šoféra nevyvádělo z míry a v poklidu se zařadil do kolony a způsobem plyn-brzda-plyn dojeli až k paláci.

Okázalá budova pocházela z období královny Viktorie. Kamera nad bránou se zaměřila na automobil a jeho posádku. S tichým zavrčením elektromotoru se otevřely brány paláce. Archeolog si na vratech všiml zlatem vykládaných písmen: WMcD.

Vůz vjel na pozemek. Pneumatiky se zaryly do štěrku a vozidlo se trochu zpomalilo. Šofér přišlápl plyn a zrychlil. Ujel po příjezdové cestě kolem rozlehlého parku, který poskytoval zámeckému pánovi soukromí, několik set metrů a nedaleko hlavní budovy prudce přibrzdil. Podíval se s posměšným úšklebkem do zadu a odhalil tak běloskvoucí chrup. Jones byl vylekaný a nebýt pásů dozajista by skončil hlavou v sedadle tlusťocha.

Řidič mezitím stačil vystoupit a otevřít mužům dveře. Auto tak rychle jak přijelo tak zase odjelo.

Skupinka mužů vystoupala po šikmé plošině vedoucí k masivním dveřím. Stejně jako vrata se sami otevřely. Vstoupili dovnitř. Ohromná hala působila na návštěvníky stejně jako katedrála. Před nimi stoupalo do vyšších pater dvojité schodiště. Na stěnách haly vysely obrazy významných umělců, gobelíny a hlavy zvířat. Doktor historie si po chvilce údivu všiml, že se tu i nacházejí ploché obrazovky. Celkově to vypadalo velkolepě a do jisté míry to však bylo i přehnaně nevkusné. Tady bydlel někdo, kdo měl mnoho peněz a chtěl to ukázat na obdiv.

Stáli uprostřed toho všeho a čekali. Z horního patra se ozvalo slabé zabzučení, které se blížilo. Podívali ve směru jeho zdroje. Z horního patra se mezi schody spouštěla malá plošina výtahu. Na kolečkovém křesle se dolu snášel starý muž. V obrovském elektrickém křesle se jeho postava téměř ztrácela, byl nahrbený, aby vůbec z něj nevypadl, byl k němu připoután. Téměř se nehýbal. Jones poznal, že je téměř ochrnutý. Zmohl se jenom na pohyby několika prsty levé ruky, hlavou a krkem a jinak zbytek těla byl vesměs „mrtvý.“

Jones nemohl od té zhroucené postavičky odtrhnout zrak, i když věděl, že je to neslušné. Sledoval jak vozík pomalu sjel z rampy a výtah opět zmizel. Muž jej ovládal malou páčkou po své levici.

Všichni se přesunuli do velikého pokoje, kde se v centrální části nacházela obrovská plasmová obrazovka. Stojící muži se posadili do sedací kožené soupravy a ukázali návštěvníkovi nějaký záznam z lodi

Občas rozmazaný obraz paluby se pohupoval v rytmu vzdouvajících se vln jižního Atlantiku. Z výšky můstku bylo v dáli možno spatřit majestátný bílý ostrov – ohromný kus ledovce uvolněný z pevniny jižního pólu. Kdosi zaostřil kameru na ledovou stěnu. Led už nevypadal tak hladce jako před chvíli. Bylo možné rozeznat nerovnosti jeho povrchu; ostré výčnělky i malé kousky uvolňované z masy zmrzlé vody. Kamera se dále pohnula, aby zabrala černý bod na bělostném pozadí ostrova. Rozmazaná skvrna rostla, jak se záběr přibližoval. V tu chvíli H.P. Jones poznal nač se dívá. Neodvrátil zrak od obrazovky a sotva vnímal popis událostí pána domu. Podle síly jeho hlasu to nevypadalo, že by mluvila ona ochablá postavička.

„Můj satelit umístěný nad Antarktidou v nedávné době zaznamenal vyšší hladinu radioaktivity vzdálený několik námořních mil od pobřeží kontinentu. Snímky mi ukázané poukazovaly na zdroj z tohoto ledovce. Bylo to divné, proto jsem tam vyslal loď. Existovalo jisté podezření na nelegální jadernou skládku. Na bílém území vědy bylo před mnoha lety zakázáno testování zbraní do čehož spadaly samozřejmě i jaderné. Proto zajisté uznáte, jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že oním zdrojem záření je toto.“

V rohu obrazovky naskočilo STOP. Jones přimhouřil oči a přišel blíže k obrazovce. Nemohl stále uvěřit, čeho byl svědkem.

Onou vráskou na první pohled bíle a hladké stěny byla ponorka uvízlá v ledu. Ale nešlo o moderní ponorku, které touto dobou křižovaly vody kolem Antarktidy. Nýbrž o téměř sedmdesát let starší plavidlo, německou ponorku typu U-boat. Najednou mu hlavou probleskl zvláštní sled myšlenek.

Satelit zachytil radioaktivitu. Nacož v ledu se objeví místo očekávaného jaderného odpadu či rakety stará ponorka z války. Kde se vůbec v ponorce vzalo ono záření? Vždyť atomová energie byla tehdy ještě v plenkách?

S tázavým pohledem se otočí na McDonalda, který tuto reakci čekal. „Nejedná se o nějakou náhodu, pane Jonesi. Opravdu to záření vychází z té ponorky. Její vyproštění nebylo sice jednoduché, ale zjistili jsme co je zdrojem záření. Možná, že jste slyšel o nedokončeném vývoji německé atomové bomby. Mysleli jsme, že ponorka mohla převážet ztracený uran, ale jaké bylo naše překvapení, když jsme místo toho objevily toto.“ Obraz ponorky zmizel a nahradil jej jiný. Šlo o fotografii vnitřku U-boatu. Uprostřed strojovny stál malý válec, od kterého vedlo několik kabelů a potrubí, a nedaleko něj někdo v ochranném obleku přidržoval Gaigrův počítač. Stupnice na něm naznačovala odkud radioaktivita vychází.

Stačila jenom dvě slova, aby Jones poznal jaký dopad by to mohlo mít na pohled na druhou světovou válku. Miliardář řekl: „Jaderný reaktor.“

První známá ponorka s atomovým pohonem sice byl Nautilus z roku 1954, a první úspěšně postavený reaktor vybudoval už v roce 1942 Enrico Fermi pod squashový kurtem na Chicagské univerzitě, na kterém se prokázala v pouze omezené míře schopnost řízené jaderné reakce. Použil k řízení reakce grafit, což způsobilo, že izotop uranu 235 se mohl rozštěpit a uvolnit větší množství neutronů a reakce se tak udržet v chodu. Ale tady šlo o úspěšně řízenou atomovou energii daleko dříve než se kdokoliv domníval a k tomu jako pohon ponorky. Jones jako profesor historie chápal všechny důsledky. To zcela všechno měnilo.

„Co vlastně použili Nacisté jako moderátor reakce?“ zeptal se, protože věděl, že Němci také experimentovali s použitím grafitu. Ale z analýzy provedenou profesorem Waltherem Bothem v Heidelbergu vyšlo, že grafit pohlcoval příliš velké množství použitelných neutronů. Aby jaderná reakce proběhla, musel moderátor zpomalit neutrony, tak, aby způsobily štěpení, ne je zcela vyloučit z reakce. Proto Hitlerovi vědci přišli s vlastním řešením; využití tzv. těžké vody. Jenže využití těžké vody bylo skoro nepravděpodobné. Zaprvé jediným zdrojem těžké vody byla Vemorská továrna Hydro Norsk, kterou Spojenci v roce 1943 zničili a zničili i poslední barely zředěné těžké vody, kterou nacisté zachránili ze zničené továrny, a zadruhé výroba této drahocenné tekutiny byla velice obtížná.

„Grafit.“ Zněla jasná odpověď.

Jeho reakce byla spontánní a vůči hostiteli nevhodná. „Jak sakra…?!“ Zastavil se a zvážil svoji reakci. „Promiňte, ale vždyť od toho konceptu opustili jako o jasném nezdaru. Proč se vůbec k tomu vracely, když už to nemělo žádnou cenu?“

„To nikdo neví; můžeme jenom spekulovat. Asi nejpravděpodobnější je to, že ke konci války se vrátili k rýsovacím prknům a začali od začátku, aniž by všechny dřívější výsledky pokusů brali jako hotovou věc. Zřejmě přišli v čem udělal Both chybu a napravili ji. Předpokládáme na základě našeho objevu, že odhalili původní znečištění grafitu bórem.“

Bór totiž pohlcuje neutrony. Dosažení absolutní čistoty grafitu je sice obtížné, ale mnohem snazší než výroba těžké vody.

„Dokonce tento náš předpoklad utvrzuje nález grafitové kostky ve Stadtilmu. Je zajímavé, že si to toho do teďka nikdo nevšiml.“

Ve vzduchu vyselo stále tolik otázek ale málo odpovědí. Jedna stejně převyšovala ostatní. Odkud se vzala ona ponorka?. Na toto Sir McDonald hned neodpověděl a nechal vědce se namáhat.

Věděl, že Německé námořnictvo na počátku druhé světové války vlastnilo největší ponorkovou flotilu na světě a ovládali tak většinu severního Atlantiku a dokonce se objevili i v jeho jižní části, což tak platilo do třiačtyřicátého. V roce 1942 německé ponorky potopily 1200 spojeneckých plavidel, sedm milionů tun! Ale v březnu 1943 se vše změnilo. Spojenci přišli s novými metodami a zbraněmi lovu podmořských vlků. Za pár týdnů zcela zničili čtyřicet procent německých ponorkových sil. Kdysi největší trumf ve válce o Atlantik velké Třetí říše neuspěl. Jenže nikdy neslyšel o manévrech nepřátelských ponorek či spojenecké flotily u chladných vod jižního pólu. Neexistoval proto důvod, nebo přeci?

„Mořské proudy v této oblasti jsou dosti zrádné, to vám řekne kdejaký zkušený námořník, ale díky ním se nám podařilo vysledovat cestu ledovce až k místu k jeho odlomení.“ Obrazovku zaujímal pohled z ptačí perspektivy na Zemi. Přiblížení náhle ukázalo na oblast Antarktidy zvanou Země královny Maud.

„Chci aby jste jel s mým týmem do Antarktidy a zjistil, co tam Nacisté prováděli. Pokud to přijmete, slibuji, že se budete moci podílet na výzkumu Inncognitů na pozici, kterou si sám vyberete.“

Zkusil své štěstí a plácnul… „Třeba i jako vedoucí stanice v Antarktidě, tedy ten, který rozhoduje o všem?“

„Ano pokud o to stojíte. Berete tedy to místo?“

Jones na něj zíral a s otevřenou pusou. Nemusel ani nic říkat a už byl na cestě na jižní pól.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.3, povídka byla hodnocena 26 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Roman - 24.06.2011 12:04
Vrať se na základní školu a oprav si hrubky. A ještě jedna připomínka - v čem je povídka sci-fi?
jahl - 04.03.2010 20:16
Celkem dobré, ale než něco uveřejníš, nech si to pravopisně zkontrolovat, tvé pravopisné chyby degradují děj na úroveň absolutního amaterismu. Pokud máš zájem, jsem ti k dispozici. rubbon@email.cz
petr - 08.02.2010 16:44
jsem zvědav kdy bude pokračování:-( je to super.
karciw - 22.12.2009 22:15
supr
těším se na pokračování, kdy sím bude?
čitateľ - 22.12.2009 11:29
po pravde, prvý diel akoby ani nesúvisel s druhým, toto je oveľa lepšie a teším sa na pokračovanie :)