Cvičení

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Letoun začínal být neovladatelný.

Kolem mě hořel vzduch, dvojka motor čoudil, jak sklizeň konopí po zátahu protidrogových a to všechno přispělo k tomu, že se ta moje herka začala pomalu propadat do vývrtky.

<<<<

Dokončili jsme zážeh a opustili jsme gravitační pole Země. Na povel velitele jsem stáhl páku přípustě paliva na nulu a uzavřel přívody pohonných hmot do aerokosmických motorů typu Sabre s čísly jedna a dvě. Trojku VASIMR jsem si přesně podle předpisů nechal v pohotovosti.

Ovšem loď, kterou jsme doposud doprovázeli, motory nevypla. Tryskami příčného řízení se náš roj malinko rozptýlil a onen takřka výletní šíf, nesoucí poeticky znějící jméno Astral Queen vyrazil vpřed vstříc vesmírným dálavám.

„Astral Queen pro Bloodhound blue leadera, přepínám,“ zapraskalo ve vysílačce.

„Blue leader příjem,“ odpověděl náš náčelník major „Sly“ Silversterson.

„Vypadá to, že tady se naše cesty rozdělují. Bylo nám ctí mít vás na křídle a děkujeme za doprovod.“

„Za málo Astral Queen. Teď by vám už žádné nebezpečí hrozit nemělo. Jste mimo dosah protivesmírných střel všech kalibrů. God speed a dopravte ty podvratné živly bezpečně na Mars.

„Vám taky a lovu zdar vy postrachu nebes.“ Nemůžu si pomoct, ale cítil jsem v tom trochu ironie. „Astral Queen konec.“

Několika zážehy RCS jsme odmanévrovali trochu dál a v bezpečné vzdálenosti za zrychlující lodí jsme naše čtyři fungl nové aerokosmické stíhače Eurofighter Seafire srovnali do standardní formace „čtyř prstů“ a dvoumístný Seafire C s výbavou pro elektronický boj se nám zavěsil na levé křídlo. Následně jsme synchronizovaným korekčním zážehem přešli na dráhu ke vzdálenému Lagrangu. Astral Queen jsme doprovázeli, protože ne každý souhlasí s rezolucí OSN o přesunu jednotek a usvědčených kolaborantů poražených v poslední válce do pracovního habitatu New Rock ve Xanté na Marsu, kde se po odpracování nějakých těch obecně prospěšných hodin stanou poněkud nedobrovolně doživotními kolonisty. Radši by je viděli mrtvé a tak se to všemožnými způsoby pokouší nějak zaonačit. Připouštím, že na tom něco bude, ale asi by z nich jenom udělali mučedníky a takhle se aspoň stará Plesnivka zbaví dobrých třech milionů hladových krků.

>>>>

Ta moje herka se začala pomalu propadat do vývrtky. S vypětím všech sil jsem se zapřel do pák a pokusil se to nějak srovnat, nicméně s nevalným výsledkem. Eurofighter Seafire je sice boží éro, ale když se ta obrovská masa kovu k něčemu rozhodne, tak ho ani stádo volů nezastaví.

Najednou všechno zhaslo.

<<<

Stanice už byla na dohled.

Sice jenom jako trochu větší tečka na černém pozadí, ale vidět byla. Podle dálkoměru to bylo nějakých devadesát tisíc kiláků.

Na okanžik do mého kosmoplánu ťukl zaměřovací laser z družice poblíž a ve sluchátkách se ozvalo: „Tady UNS Phaeton.“ To byla jedna z osmi hlídkových šalup modrých přileb v celé soustavě. „Všichni návštěvníci už jsou tady, takže považujte cvičení Červnový chlad za zahájené. Phaeton konec.“ To byl signál pro nás. Doprovod Astral Queen byl jenom takový melouch na okraj, aby se neplýtvalo palivem na další starty. Proto taky kvůli nám musel startovat poloprázdný. To už je tak, že ve vesmíru teď všechno podléhá zájmům vojska a to tak, že evropského hlavně. Každý se totiž bojí, že mu ta nová korzárská banda z pásu nebo třeba i parta zelených mužíčků s fázovými flintami natrhne zadnici.

Ale zpět k tématu. Pravý důvod našeho startu byl simulovaný bojový test nové zbraně královských složek strategické vzdušné obrany, a to sice my – vesmírní stíhači. Byly vyvíjené už za Luňanské války o nezávislost a popud k tomu dal incident na Freeportu 1, když se dva čluny, nacpané jak to jen rezerva tahu motorů dovolila rebelskou „boarding party“ bez problému vyhnuly jakémukoliv pokusu o sestřelení raketami a stacionárními bateriemi a no problemo onu stanici zahákovali a obsadili. A taky proto, že „ti druzí,“ ať už to byl kdokoli, tuto možnost zkoumali taky. Vývoj znovu pokračoval krátce po začátku Čtvrté války a teď, když zmíněná složka RAF konečně dostala první sériové exempláře se 1. vzdušný lord rozhodl, že si nás ještě před vyexpedováním do dalších zemí konsorcia Eurofighter vyzkouší.

A protože rozkaz k bombardování pozic Svobodné lunární republiky se kvůli všemožným mírovým smlouvám a obranným paktům, na kterých ještě ani inkoust pořádně nezaschl jen tak z hecu nevydává, bylo po delších debatách se společností Virgin, vlastnící jediné soukromé vesmírné zbraně rozhodnuto o simulovaném náletu na svobodnou obchodní/diplomatickou/vojenskou/kdovíještějakou stanici Lagrang 1 pod vlaječkou zmíněné společnosti. To, že Společnost souhlasila, až tak divné není. Možnost, jakkoli bláhová, roznést na kopytech nejstarší samostatné letectvo na světě… to se prostě neodmítá. Výsledek tedy zákonitě musel být pro jejich ega šok, ale to předbíhám.

Plán celé akce vypadal následovně: modrý roj Bloodhound, představující stíhací předvoj, napadne „nic netušící“ stanici. Ta zalarmuje bojová stanoviště a vyšle podle nového protokolu o napadení do luftu ty jejich škatule, co jim tak honosně říkají „víceúčelové bitevní čluny.“ Modří, tedy my se s těmi čluny střetneme a v případě výhry podnikneme útok na stanici za účelem minimalizace jejich bodové obrany. Červený roj Bloodhound, suplující dosud vyvíjené aerokosmické bombardéry Vampire, odstartuje po modrých a když všechno půjde dobře, tak se přiblíží do kontaktní vzdálenosti a udělají stanici simulovaný nukleární klystýr.

Tak zněl základní popis. Ale provedení, to už je něco jiného.

Sly promluvil do vysílačky. Po takových těch obvyklých kecech, jakože tohle je naše chvíle, že píšeme dějiny kosmického věku a tak dál (tedy to samé, co říkal starý MacAllister ještě dole) přikázal provést ten plán, co jsme ho tak dlouho vymýšleli. Přeletěl jsem se svým číslem nad velitelovu dvojici a co nejvíc jsme semkli formaci, takže najednou čtyři vypadali jako dva. Snížení tepelných a elektronických emisí a změna nastavení IFF odpovídače bylo samozřejmostí. Seafire C s volacím znakem „Bloodhound Yellow“ se od nás oddělil a děvčata, které ho sedlaly začaly „rachotit“ těma svejma mašinkama pro elektronický boj, takže naráz vypadaly jako dva jednomístné stroje. Navzájem jsme se oddělili a každá „skupina“ nalétala z opačné strany, takže to vypadalo, jako bysme je chtěli vzít postaru do kleští.

Teď mi došlo, že jsem pěkný nezdvořák. Nepředstavil jsem se totiž. Roy „Butcher“ Reznicek jméno mé, toho času kapitán letectva Jejího veličenstva Královny anglické. Mimochodem, jsem čechobrit. Můj děda ještě jako dítě s rodinou emigroval za komunistů z Československa a jeho rodina se usadila v Británii.

Podíval jsem se na počítačem vyhodnocený sdružený výstup ze senzorů. I na tuto malou vzdálenost vypadalo „céčko“ jakkoli kromě vizuálu jako dva útočné. To se z toho operační toaster na Lagrangu dřív posere, než by je nějak odhalil. Teda když se nepodívá do teleskopu. Já vím. Je to celkem chabý. Ale s naší technikou jsme na nic lepšího nepřišli. A i ten rušičkový letoun, zlatý hřeb a názorná ukázka geniality našeho plánu, je jenom na koleně překopaný cvičný stroj. Ono totiž v prázdném vesmíru mezi planetou a jejím jediným měsícem zrovna moc míst pro útok ze zálohy není.

Teda až na jedno.

>>>

Najednou všechno zhaslo.

Hlavní rozvod shořel. Okamžitě sice naběhla záloha, ale to jenom na tak dlouho, abych postřehl, že mi vytekla všechna hydraulická kapalina.

A protože veškeré řízení letounu je to zasrané „By-wire,“ tak šla celá chabá ovladatelnost do háje a stroj se naplno propadl do hodin.

Došlo mi, že tenhle part jsem už dohrál. Vysílačkou, která se napojila na nouzový okruh, jsem odvysílal „mayday“ a pak jsem se pokusil natáhnout po páce katapultu.

Ale odstředivá síla měla trochu jiný názor a já tak-tak zvedl ruku.

<<

Blížili jsme se do oblasti vizuálního pozorování. Tady už bylo riziko, že by poznali, že jsme čtyři a ne dva.

Teda za předpokladu, že bysme neletěli se sluncem v zádech. To je to jediné místo, odkud se v tomhle úseku vesmíru dá zaútočit jakž-takž ze zálohy. Osud, zdá se, má zvláštní smysl pro humor, když nás nechal útočit stejným způsobem, jaký používaly trojplošníky Fokker už v První válce.

Rudý roj byl kus za námi. Drželi se dost stranou, ale tady by nám se svou simulovanou úlohou stejně moc nápomocní nebyli.

Ty čtyři útočné čluny ze Stanice se už zvedly a mířily proti nám. Ne, že by to byly nějaké hrozby. Jsou to takové malé zvonovité potvory, připomínající víc, než je zdrávo stařičké kabiny Gemini s dvojčlennou posádkou, malým zásobníkem na samonaváděčky a mizerným RCS. Spíše doprovodné a lodivodné, než bojové. Společnost na ně sice nedá dopustit, ale po tomhle cvičení si ještě rádi koupí místo těch na šrotiště zralých plechovek párek Seafirů nebo těch amerikánských Mustangů. A hádejte, kdo asi bude určovat cenu.

Nicméně špetka taktického ducha se jim upřít nedá. I když zas tak moc taky ne. Vzhledem k tomu že Stanice si nemůže kvůli praktické absenci větších zbraní dovolit kontaktní boj, rozhodli se všechno vsadit na jednu kartu, a to sice na čluny. Osobně bych dal přednost radši kombinaci čluny-Stanice. Ale je to jejich věc. Jsou to jejich zadky, na kterých přistanou naše simulované okované podrážky.

Ovšem, tak trochu jsme s tímto scénářem protiútoku počítali. I když je přímočarý útok při pididostřelu jejich raketek z mého pohledu dost hloupý nápad. Na náhodné zásahy totiž moc nevěřím.

Protnuli vzdálenost našeho účinného dostřelu a Sly to spustil. Já si vybral jednoho, náčelník druhého a každému jsme po sluneční bouří ztíženém zaměřování poslali vstříc jednu simulovanou protiletounovou střelu.

Jenomže tam nebyl ani jeden.

Mít možnost útočit bez vizuálního kontaktu je sice príma věc, ale být blíž tak bysme si všimli, že tam jsou jenom dvě volavky.

Ti praví se na nás pod rouškou bouře a maskování vrhli z vyšší hladiny (já vím, že takové pojmy, jako „nahoře,“ „dole“ a „vyšší hladina“ a tak dál jsou v kosmu relativní, ale líp se mi to takhle vypráví)

„Rozpustit formaci!“ zvolal Sly, jakmile na nás ťukl první zaměřovací paprsek a mě došlo, že nás načapali takřka s kalhotami dole. On šel se svým parťákem doprava a já to se svým číslem zalomil doleva dolů.

Počítač mi vyhodil dva potvrzené cíle nad námi. Slyho dvojice si vzala ten vpravo a nám se automaticky zaměřil ten druhý. Mít ty jejich raketky větší dostřel, neměli by s námi skoro žádnou práci. Bohužel pro ně se musí odpalovat z přímého kontaktu a to by čelo na čelo byla v reálu poslední chyba jejich života.

Když ztratili záměr, pokusili se pod plynem o překrut, ale místo toho si to za pomalého zvedání prohasili zhruba místem, kde jsme byli před tím a tam se rozdělili. Taky parádní chyba, ale nedali jsme těm lodivodům šanci ji napravit. Sly odvysílal na Bloodhound Yellow daleko na druhé straně „kleští“ varování před klamnými cíly a ať se zdekují a já s číslem jsme mezitím zapnuli motory Sabre a pod plným tahem jsme to zalomili za naším cílem.

Na tuhle vzdálenost mu nebylo možné do zadku poslat jednu z našich simulovaných protiletounovek. Mohl jsem sice couvnout, ale radši jsem si řekl, že si trochu zamachřím a přepl jsem na kanony.

Mezi piloty se ne příliš nahlas proslýchá, že další verze Seafirů a hlavně ty exportní už kanony mít nebudou. Kdyby se to potvrdilo, tak bych definitivně ztratil víru ve zdravý rozum vedení Společnosti. Vím, že mašinkvér je už trochu archaismus, ale stejně tak je to prostě nutnost. A pokaždé, když ho v historii letectví chtěli z nějakého stroje sundat se to krvavě potvrdilo.

Zřejmě si mě v té piksle všimli, protože zrychlili a pokoušeli se nějak manévrovat. Ale upřímně, celkem bez užitku. Podlétl jsem mu pod ocas, páčkou příčného řízení na páce přípusti paliva jsem trochu upravil směr, srovnal rychlosti… klidně jsem na tu vzdálenost mohl střílet od boku, ale chtěl jsem posádce druhého člunu dát čas uvědomit si svou chybu.

První pravidlo dogfightu: NIKDY neopouštěj svého parťáka.

Jestli mu to došlo, nevím. Každopádně jsem s pomocí radarového zaměřovače (taky anachronismus až na půdu) i přes jeho „zběsilé“ manévrování srovnal kříže, pak trošku nadhodil a poslal mu přes příď ostrou dávku z kanonu.

Ti se tam uvnitř museli při tom posrat strachy.

Pak jsem si řekl, že škádlení bylo dost, přepl jsem na cvičné lasery a zablikal mu na záď. V tu chvíli jim už určitě houkala v kabině siréna simulované smrti. Aby taky ne. Být to v reálu, tak už má od mých průrazných střel ráže 30 mm s ochuzeným uranem z hlavní vedle laserů zadnici na cucky.

Frekvence jeho transpondéru se změnila a jeho silueta na radaru se z červené změnila na žlutou, což znamenalo, že jsem vyhrál. „Bloodhound blue two všem,“ řekl jsem do vysílačky. „Jeden zásah k dobru pro větší slávu Impéria Jejího veličenstva Královny anglické.“

„Fakt úžasná rána pane,“ okomentoval můj wingman, co mu ještě teče mlíko po bradě. „Fakt se povedla.“

„Nelez mi do prdele,“ poradil jsem mu. „Já tu tvoji taky nechávám na pokoji.“

Neodpověděl. Asi jsem ho urazil.

„Zas tak dobrý to nebylo,“ řekl Sly. „Byls o půl vteřiny pomalejší, než já.“

„Tys to počítal?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ zasmál se. „A to pořád nic není oproti našim holkám z elektronky. Ty bez kanonů, jenom se dvěma simulovanými lehkými střelami sundaly oba dva cíle.“

„Upřímně, je mi těch chlápků od Virginu skoro líto,“ podotkl jsem a zařadil se zpátky do formace.

>>

Odvysílal jsem „mayday“ a pak se pokusil natáhnout po páce katapultu.

Ale odstředivá síla měla trochu jiný názor a já tak-tak zvedl ruku.

Napnul jsem všechny svaly v těle a zkusil to znovu.

Pomalu, cenťák po cenťáku jsem se posouval kupředu, až jsem se dostal pod sedadlo, tam jsem se pevně chytil madla obsluhy katapultáže, odeslal k Bohu tichou modlitbičku a vší silou škubl.

<

Celá naše formace, čítající teď devět strojů (modrý a červený roj plus „elektronka“) ukončila krátký zážeh a nalétli jsme na orbit Luny, ze kterého jsme se po půl obletu kratičkým zážehem měli vymrštit na cestu domů. Ještě, že se parlamentu podařilo vyžebrat od luňanské vlády povolení k přeletu. Po tom, jaké jsme z Virginu udělali voly by nás asi na Lagrangi dotankovat nenechali.

Pod námi ubíhal krátery zjizvený povrch Měsíce, nebo Šutru či Šediváku, jak mu ti lunární občané, čili šutráci říkají. Otočil jsem stroj na záda, abych si ho líp prohlédl. Na Šutru jsem se totiž stavil zatím jenom jednou s čínskou cestovkou a – upřímně – z Šen-čou není zrovna dobrý výhled.

Útok na Lagrang probíhal naprosto bez chyb. Z bezpečné vzdálenosti jsme odpálili simulované protiobranové střely, takové podlouhlé nosiče, které kousek před cílem vypustí oblak ocelových plíšků na zahlcení radarů a pak salvu raketek proti samotným obranným hnízdům. Taková malá příprava před hlavním útokem. „Zničili“ jsme je díky nadbytku „střel“ všechny do jednoho. Potom přiletěly simulované bombardéry, vypustily své simulované těžké protivesmírné střely a stanice šla simulovaně do kytek. Pak jsme se sformovali a po úsporné dráze, vyžadující jen několik zážehů jsme zamířili domů.

Lunární krajina utíkala pod našimi stroji. Tak blízko a přitom tak cizí. Tak nehostinná, a přece už obydlená. Tak zmapovaná, a stejně jsem na povrchu poznával úplný kuloví. Sice si myslím, že jsem tu a tam zachytil nějaký ten povědomý kráter, či pohoří, ale s jistotou bych to říct nemohl. K padlému sněhu ji přirovnávali. Když člověk dokáže přežít tady, je schopen vzkvétat kdekoliv. Možná je přece jenom dětem lidstva souzeno si podmanit a ovládnout celý vesmír, už jenom proto, že je toho schopen. Tím spíš, jestli jsme v něm sami. Anebo možná bychom se měli obrátit zpátky ke své planetě, oprostit se od techniky a dalších nepřírodních věcí. Nevím. Nejsem filozof, ani prezident. Jsem pilot a mou prací je létat a, když je to nutné, i ničit. A víte co? Mám svůj džob rád.

Na povrchu se na okamžik mihla pavoukovitá struktura těžebního habitatu, jako vystřiženého z románu od Neffa. Rypadla a nákladní vozy se pohybovaly po okolí a rubaly měsíční regolit pro pozdější rafinaci. Téměř okamžitě však tento pohled přezářilo vycházející Slunce a mě došlo, že za chvíli opustíme orbit. Korekčními tryskami jsem se obrátil zpátky na břicho a začal se připravovat na zážeh.

****

Klesali jsme.

I přes výšku lehce nad devět set kiláků nás už celkem dotěrně olizovala pozemská atmosféra a vytvářela podél našich letounů první záblesky plazmy. Nad námi se najednou na okamžik zaskvěla nová a velmi jasná hvězda. Nějaký solární maxtrajler rozvinul plachty a nasadil na kurs ke vnějším koloniím. Možná vezl tu opožděnou kolonizační výbavu na Titan. Podrobněji jsem si ho ale prohlédnout nemohl, protože ionizovaný vzduch mi zastřel výhled z průzoru.

Zkontroloval jsem uzavření přívodů vzduchu k motorům typu Sabre. V obou sáních po bocích trupu mého středoplošníku s lichoběžníkovými křídly se nacházely uzavíratelná vrata, blokující průnik horkého vzduchu do motorového prostoru a odvádějící ho chladícími vývody na hřbetě stroje ven.

Teplota stoupala. Při naší rychlosti (značné) a úhlu vstupu (ostrém) je i takhle vysoko dost horko. A navíc začínaly trochu otravovat život v sáních se tvořící přetlaky. Počítač trochu upravil otevření lamel chladících průduchů, což mělo za následek dva jevy. Letoun se hned líp řídil a navíc se za ním vytvořily dva charakteristické ohnivé ohony horkého vzduchu.

Ale v tu chvíli se něco stalo. Letoun se mohutně zatřásl a na displejích mě vyskočila varovná hlášení. Rychle jsem si prošel schémata chyby a zbledl.

Možná odešlo těsnění vrat, možná byla teplota tak velká, že je propálila. Nevím. Faktem ale je, že se mi vzduch dostal do motoru a ten začal bafat.

„Bloodhound Blue two pro Bloodhound Leadera,“ žekl jsem do vysílačky. „Asi mám trochu narušenou záklopku na dvojce motoru. Rád bych se vrátil na orbitu.“

Bez reakce.

„Bloodhound Blue two pro Bloodhound Leadera. Slyšíš mě Slyi?“

Opět bez reakce. Napadlo mě, že jsem asi upekl anténu. Při takovýchto sestupech to nebylo v té době nic neobvyklého.

Rozhodl jsem se že se zvednu bez povolení. Zatáhl jsem za páku, jenomže v tu chvíli se musela záklopka urvat úplně, protože se stroj ještě mohutněji zatřásl, mírně se vyhodil z dráhy a na panelu se rozsvítilo ENGINE 2 – FIRE.

Ani jsem si neprošel schémata, co mi naběhla na displeji. Maximálně jsem se soustředil na udržení směru a pokus o stoupání, ale letoun začínal být částečně i vinou zhušťující se atmosféry neovladatelný.

Když si na to teďka vzpomínám, vybavuju si to sice jenom mlhavě, protože většina mých reakcí bylo reflexivní, ale nepamatuju si, že bych se bál. Což je dost zvláštní. Kolem mě hořel vzduch, dvojka motor čoudil, jak sklizeň konopí po zásahu protidrogových a to všechno, spolu s vypadávajícím stabilizačním systémem přispělo k tomu, že se ta moje herka začala pomalu propadat do vývrtky.

Pravděpodobně jsem se nebál, protože jsem na takový kraviny neměl čas. Místo toho jsem se s vypjetím všech sil zapřel do pák a pokusil se to nějak srovnat, nicméně s nevalným výsledkem. Eurofighter Seafire je sice boží éro, ale když se ta obrovská masa kovu k něčemu rozhodne, tak ho ani stádo volů nezastaví.

V tu chvíli si už snad někdo z našich všiml, co se mnou děje, ale jistě vám to neřeknu, protože jsem nic neviděl, ani neslyšel.

Pokusil jsem se přenastavit stabilizační systém a přemluvit hlavní počítač, aby spolupracoval, když všechno zhaslo.

Hlavní rozvod shořel. Okamžitě sice naběhla záloha, ale to jenom na tak dlouho, abych postřehl, že mi vytekla všechna hydraulická kapalina.

A protože veškeré řízení letounu je to zasrané „By-wire,“ tak šla celá chabá ovladatelnost do háje a stroj se naplno propadl do hodin.

Došlo mi, že tenhle part už jsem dohrál. Vysílačkou, která se napojila na nouzový okruh jsem v chabé naději na úspěch rychle, než shoří i ten odvysílal „mayday“ a pak jsem se pokusil natáhnout po páce katapultu.

Ale odstředivá síla měla jiný názor a já tak-tak zvedl ruku.

Napnul jsem všechny svaly v těle a zkusil to znovu.

Pomalu, cenťák po cenťáku jsem se posouval kupředu, až jsem se dostal pod sedadlo, tam jsem se pevně chytil madla obsluhy katapultáže, odeslal k Bohu tichou modlitbičku a vší silou škubl.

Napřed se nestalo nic. Ta mašinka má totiž malý zpožďovač. Ten okamžik čekání jsem využil, abych se v té nesnesitelné odstředivé síle zkroutil do předpisové polohy, tedy prásknout do tlačítka fixace hlavy v helmě, ruce na ramena, nohy z pedálů.

Pak se odpálil pancéřový překryt kabiny a dovnitř vnikl pekelný vzduch z venku, na který byl ale můj skafandr dobře připravený. Několik milisekund potom se probral k životu pružino-raketový katapult, který mě vymrštil ven z padajícího letadla. Moje poslední myšlenka před ztrátou vědomí byla, že mě za tohle MacAllister nejspíš nadosmrti uzemní.


Probral jsem se o chvíli později, když do mě MEDICOMP obleku píchl nějaké životabudiče. Klidně mohl zvládnout pád i se mnou v bezvědomí, ale radši si to takhle posichroval.

Od sedačky jsem se už oddělil. Rozpadala se pár metrů vlevo ode mě. Můj naskrz prohořívající orlík se ještě svíjel ve smrtelných křečích nade mnou. Předběhl jsem ho, protože kvůli jisté nižší setrvačností dané ztrátě dopředné hybnosti a s menším třením jsem padal skoro kolmo.

Podíval jsem se kolem sebe. Nikoho z našich jsem neviděl, ale byl jsem si jistý, že oni vidí mě.

Mezitím se můj oblek už celkem slušně rozehřál. Díky Bohu za Nomexový potah a vnitřní chlazení. Kdybych je neměl, tak by teď už z milého zlatého Roye Rezniceka bylo kuře á la ohnivák.

Padal jsem zády napřed, protože ty jsem měl nejvíc chráněné. Polarizátor překrytu mé helmy byl skoro černý, takže jsem viděl úplný kuloví kam letím. A neměl jsem ani tucha, jak rychle letím. Tři machy? Čtyři? Pět? Deset? Dvacet? Nevím. Ty chytré hlavy z V&V sice namontovali do obleku všechno od výše zmíněné kryo jednotky, až po brčko s energy drinkem, ale na ten blbý tachometr za pár liber tak nějak zapomněli. Ale ono to bylo stejně jedno.

Jak jsem se propadal hloub, zpomaloval jsem a chladl. V nějakých dvaceti kilácích jsem už byl natolik studený, že se mi ze zad vysunula GPS anténa a já určil svou polohu. Byl jsem nad Atlantikem, takových pět set kiláků východojihovýchodně od břehů Anglie.

Ne, že by mi to k něčemu bylo.

Tady jsem nebyl nad územím nepřítele, takže jsem si mohl dovolit normální sestup. Otevřel jsem malé vztlakové klapky po celém těle a začal brzdit. Víc jsem v tu chvíli dělat nemohl.

V deseti kilometrech se mi otevřel první padák. Nevydržel dlouho, ale to od něj ani nikdo nečekal. Jeden mocný záškub, jak nabral vzduch do záhybů, pak se přetrhla poutací lana a šel si po svých. Pak o chvíli později se mi automaticky rozevřely klapky druhého stupně, které mě už zbrzdily natolik, že se mi v šesti tisících mohl bezchybně otevřít můj hlavní padák.

Jak jsem si tam tak padal, zapnul jsem nouzový radiomaják a mezitím abych si ukrátil dlouhou chvíli, jsem se na své širokopásmové vysílačce snažil bezúspěšně naladit nějakou jazzovou stanici.

O kousek níž se mi na skafandru otevřely průduchy a automatika dovnitř pustila trochu ledového čerstvého vzduchu s vůní soli.

Voda se blížila.

Dvacet metrů nad relativně klidným oceánem vystřelila automatika z mého backpacku žlutý člun, který se za letu nafukoval a přistál na hladině.

V pěti metrech jsem sepnul pyropatrony, které mě oddělily od padáku, nafoukl něco, co vzdáleně připomínalo integrovanou plovací vestu a řízl sebou do chladných vod Atlantiku.

Chvíli jsem zůstal pod vodou. Trénovali jsme to už dřív, takže mě to moc nepřekvapilo. Podle instruktorů se dokonce může stát, že ten dotyčný zůstane pod vodou kvůli váze skafandru i několik minut, než se znovu vynoří. Ale žádné nebezpečí mu prý nehrozí.

Já se vynořil tak po půlminutě. Doplaval jsem ke svému člunu, pracně se vyškrábal dovnitř, otevřel patrony se signální barvou a s velkou úlevou si konečně sundal durch propocenou helmu.

Kus nade mnou jsem zaslechl slabé hřmění, jenž stále sílilo, až přerostlo do ohlušujícího řevu dvou aerokosmických motorů Sabre v atmosférickém nastavení.

Nejkrásnější písnička na světě.

Krátce potom se nade mnou pomalým letem přehnal i jejich majitel, Seafire s maskováním RAF, podle „espézetky“ na boku ten řiťolezec, co mi dělal číslo. Párkrát nade mnou zakroužil a já s ním okamžitě navázal spojení.

*****

Z moře mě o pár hodin později vylovila jedna naše civilní loď. Několik rybářů, co bylo poblíž. O něco později si pro mě přiletěl vrtulník a hodil mě na základnu, kde se na mě okamžitě všichni sesypali a chtěli vědět, jaké je to v tom pancéřovém hábitu polykat andělíčky v reálu.

A co dělám teď?

Byl jsem odvelen do předčasného důchodu. RAF se totiž po roce a půl zaváděcího provozu rozhodla, že program pilotovaných vesmírných stíhaček je pro ně moc drahý a tak si místo nás, hochů s ptáky z ocele, koupila radši od americké společnosti DARPA pár těch jejich létajících toasterů. Jediné země, kam byly Seafiry nakonec vyexpedovány, byly Rakousko a má pradomovina Česko.

Ale nestěžuju si. Odešel jsem z letectva, přestěhoval se na Lunu a s ženou (já se o ní nezmínil?) a pár známými jsem si založil malou podzemní vinici. Celkem slušně to vynáší. Dokonce natolik, že jsme si na povrchu mohli dovolit založit malou vinárnu (Vinárna Astrální bojovník, osmdesát kiláků po třetí dálnici z Arkádie, směr New Peking, exit 201. Stavte se. Čepujeme i dovozového Guinesse a Krušovice.) a poslat děti do škol nahoru na Plesnivku (pro blaťáky přeloženo: dolů na Zem). Z dalších novinek bych tak zmínil, že jsem si nechal zařídit doživotní lunární občanství a, nejspíš na truc RAF, jsem se dobrovolně přihlásil jako stíhač k šutrácké Hvězdné milici a teď dvakrát za rok na cvičeních létám na tom jejich zázraku techniky. A řeknu vám, že kdyby se s ním můj starý Seafire nebo jedna z těch piksel, co tam jsou místo nich potkaly ve vesmíru, pravděpodobně by toho do konce života litovali.

Obě dvě vteřiny.

Taky jsem si koupil ojetý rover a od jednoho vzdáleného příbuzného z Brna, který teďka vede v Arkádii tržiště „Bazar Barák-dům“ jsem sehnal gravicykl „Phoenix 850R Zero Atmosphere“ od Harley-Davidsona plus skafandr ve stylu „Hell´s Angels“ a takhle teď v každé volné chvíli brázdím půl metru nad povrchem lunární pustinu.

A Bordeaux z našich vinic je zatraceně nejlepší pitivo v celé soustavě!

Hodnocení

Průměrná známka je 2.4, povídka byla hodnocena 12 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

mruhuy - 13.09.2011 03:41
Gl1zd0 <a href="http://usqlorufvshx.com /">usqlorufvshx</a>, [url=http://nqxuhuquobuy.com/] nqxuhuquobuy[/url], [link=http://eejxjelqcykt.com/ ]eejxjelqcykt[/link], http://hpbkuwrjevfg.com/
Nestor - 09.11.2009 00:41
Hmm jedna s tych slabsich ale hadam autor zbada kde spravil chybi a nabuduce sa ich vyvaruje.Autor to mal nepochybne v hlave ucelene len sa mu to nepodarilo predat aj citatelovi.