Drahá Matičko

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Vesmírná loď Victoria, 1. 1. 2037 SČ

Drahá Matičko,

je to už pár týdnů, co jsem přijal poslední zprávu z řídícího střediska. Bylo to 29. listopadu a všichni jste přáli mnoho štěstí a falešné naděje. Pak Probbe - 7 oznámil, že i třetí náhradní satelit AE-35 je poškozen a já jsem ztratil veškerý kontakt s domovem. V záznamu sice nikdo nevyřkl onu strašlivou pravdu, ale věř mi, že jsem na to dávno přišel sám. Teď sedím na podlaze a ani nevím, jak se v mé ruce ocitla obyčejná tužka a kus čistého papíru. V nejtěžších chvílích mého života začínám psát dopis. Tobě, Matičko, jež už nikdy nespatřím.

Ptám se sám sebe, jestli jsem někde neudělal chybu, něco nepřehlédl, či nedostatečně zkontroloval. Ale ne. Bohužel neselhal lidský faktor, nýbrž technika. Zdálo by se, že to člověka uklidní a znovu nalezené sebevědomí mu opět dodá odvahu. Ale ne. Myšlenky se mi mnohokrát stočily k minulosti, ovšem ani v nich nenašly požadovanou útěchu. Já jsem utvářel budoucnost, já jsem byl ten vyvolený, to na mě jsi měla být hrdá, Matičko! Ale ne. Nemáš proč.

Sleduji pomalý ale jistý chod mých hodinek a nepatrné tikání se mi vrývá do mozku. Tik – tak – tik – tak – pět – čtyři – tři – dva – jedna – Šťastný a veselý, Joshi. Kde jsem měl být touhle dobou? Snad někde na kokosové pláži ve víru tance a zábavy, ověnčen úspěchem a s tučným kontem. Odvracím se od hodinek a mé oči propalují tu nekonečnou prázdnotu vesmíru. Stejně tak obrovskou jako nastávající rok 2037. Jaký asi bude, Matičko? Hloupá otázka. Můj psychický stav způsobeným uzavřeným prostorem a samotou se bude neustále zhoršovat. Při záchvatech neovladatelné deprese si pravděpodobně sáhnu na život, což jsem možná měl udělat toho 29. listopadu, tedy hned po té, co jsem ztratil kontakt s domovem a došlo mi, že se loď moc odchýlila od původního směru, což mělo za následek vymrštění do absolutního neznáma, do beznaděje.

Možná vydržím až do října! Zásoby jsou spočítány do tohoto data, ale pochybuji, že bych to zvládl. Kousek za Jupiterem jsem se přistihl, jak potají doufám, že má psychika povolí, než dosáhnu Saturnu. Teď jsem před Uranem a dávám si šanci maximálně k Neptunu. Nebo myslíš, že bych se mohl dožít i června? To budu někde kolem mračna prachu jižně od oběžné dráhy Pluta. Ani nevím, jestli chci. Vím, co mě čeká. Můj rok 2037 strávím sám na okraji Galaxie v černočerné tmě vesmíru bez špetky naděje na záchranu. Budu nehybně ležet na podlaze, civět do prázdna a přemítat o různých věcech. Několikrát se budu natahovat po dýce v té stříbřité levé zásuvce, ale vícekrát to zavrhnu. A pak, jednoho dne (třeba až v tom říjnu), se odvážím a mé prsty pevně obepnou chladnou rukojeť mé spásy. Mého vysvobození. Jen se bojím, že to nedokážu. Že v některé chvíli roku 2037 nevezmu do rukou svůj osud a nenamířím čepel na své prázdné srdce.

Několikrát v průběhu měsíců si také rozmyslím, jakým způsobem ukončím svůj život. Vím, že budu bloudit po lodi a hledat kapsle s kyanidem. Ale pak si zase vzpomenu na tu dýku a uznám, že probodnout se nožem bude zajisté více heroické. Co myslíš Ty, Matičko? Jak Ty bys dobrovolně skočila do náruče smrti? Vlastně – co se tě ptám – Ty nebudeš potřebovat sebevraždu. Ne. O to se postarají lidé svou nadřazeností a pýchou. Třeba se jim to povede už tento rok! Co myslíš? Jak se cítíš, Matičko?

Všichni jsme pokrytci! Odsuzujeme tyrany historie, stavíme na pranýř zrůdnosti Hitlera a bičujeme Nera, ale sami o sobě si myslíme, že vládneme Tobě, Matičko!

Proto každý den v roce 2037, který ještě vydržím, se Ti budu omlouvat za všechny. Ale hlavně za sebe, že jsem uvěřil, že Tě můžeme ovládnout, že jsem souhlasil a letěl do vesmíru, abych pokořil i jeho! Jak bláhový a sobecký jsem byl…

Teď v tuto chvíli nic necítím. Sand jen prázdno a trochu lítosti nad tím, že se ani v roce 2037 s Tebou nesetkám. Ani v dalších letech. Vlastně už nikdy. Nechám můj dopis pro tebe schovaný ve stříbřité levé zásuvce vedle dýky. Třeba se někdy v budoucnu setkáme. Já už budu mrtvý a Ty možná taky.

Šťastný nový rok Ti přeji. A promiň mi to, Matičko Země!

S láskou a úctou Josh Roberts,
kapitán lodi Victoria, která měla za úkol
přivést lidský virus i do vesmíru…

Hodnocení

Průměrná známka je 2.9, povídka byla hodnocena 27 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Brittany.Black - 14.08.2007 11:56
Jen nevím, jestli by člověk, kterej je už přes rok sám kdesi ve vesmíru psal takhle sorumitelně, já sama bych za takovejch okolností nebyla schopná dát dohromady souvislou větu. Jinak ale u mě za jedna...