Dveře Viaovi

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Bylo pozdě v noci. Venku mrzlo a ulice byly prázdné. Každý kdo nemusel, tak té noci neopustil teplo domova. I mladý Ben by raději seděl ve svém útulném bytečku a u hrnku horké kávy, by poslouchal své oblíbené desky s Johnem Coltranem. Naneštěstí se toho dne musel, kvůli svému potrhlému šéfovi, vrátit zpět do práce a domů se tak přes půl města vracel až pozdě v noci. Když se postavil před dveře svého bytu, měl ruce řádně promrzlé, jelikož si hlupák zapomněl vzít rukavice. V duchu se sám sobě musel smát, když si uvědomil, že zrovna předevčírem si jedny takové palčáky koupil. Doma si k horké kávě otevřel sváteční koláčky. Ty mu minulý týden, k oslavě čtyřiadvacátých narozenin, přinesla tetička. Ovšem už po prvním soustu, skončily v odpadkovém koši. Tetička se ho zřejmě pokusila zabít, jelikož něco tak hnusného ještě v životě nevzal do pusy. Snad možná jako dítě, když pro hloupou sázku, musel před kamarády spolknout žížalu. ´Možná, že tenkrát i ta žížala chutnala lépe´ pomyslil si. Chvíli hledal v ledničce něco, čím by si spravil chuť, až nakonec usedl k hrnku kávy s obyčejnými sušenkami, které tam měl už od silvestra. Konečně se po tom celodenním lítáni, mohl na chvilku zastavit a nabít ztracenou energii. Spokojeně se uvelebil v křesle, nohy položil na stůl a pustil televizi. Zrovna běžela nějaká americká kriminálka a ačkoliv není zrovna jejich fanouškem, sledoval ji se zaujetím. Ovšem jak už to tak bývá, zrovna v tom nejlepším zazvonil telefon. To poslední po čem teď Ben toužil, byl rozhovor se svou matkou. Ty nekonečné monology o tom, že by si měl konečně najít stálou partnerku a založit s ní rodinu, ho už doslova ubíjely. Zvedl sluchátko a tím nejotrávenějším možným způsobem vyštěkl:

„Tady Fredrickson. Kdo volá v tuhle hodinu?“

„Bene, tady Daymond,“ ozval se na druhé straně dobře známý hlas „Dobře mě poslouchej kámo. Víš jak jsem si u tebe před lety schoval tu krabici s nářadím?“

„Co? Nářadí? Ty mi voláš v půl jedné v noci, kvůli nářadí?“ Ben nevěřil svým uším.

„Poslouchej! Mezi tím nářadím je klíč! Ten musíš vzít a okamžitě odtamtud vypadnout, rozumíš?“

„Nezbláznil si se? To má být vtip?“

„Věř mi! Musíš hned zmizet! Vezmi ten klíč a zmiz odtamtud! Už jsou na cestě k tobě! Pospěš si a do hodiny buď před kavárnou u Garfielda!“ po těchto slovech Daymond zavěsil.

Ben se nezmohl ani na odpověď. Chvíli mu trvalo, než se z toho krátkého telefonátu vzpamatoval a vstřebal to, co po něm jeho nejlepší kamarád vůbec chtěl. Motal se po bytě a nevěděl co má vlastně dělat. Nakonec zamířil do kumbálu a horlivě v něm hledal onu krabici. Když ji pod haldou všemožného harampádí našel, pídil se po klíči. Po klíči, kvůli kterému mu jeho kamarád volá o půl jedné v noci a kvůli kterému, teď prý k jeho dveřím kdosi míří. Popadl klíč, hodil na sebe teplé oblečení a byl už pár kroků od dveří, když v tom se ozvalo bouchání. ´Doprdele! To jsou oni! Jsem mrtvej člověk, prostě vyřízenej!´ Ben začal panikařit. Konečně mu došlo, že se Daymond do něčeho zapletl a že ten klíč s tím nějak souvisí. Zmocnil se ho strach a rychle začal přemýšlet, jak teď z toho co nejrychleji ven. Měl jedinou možnost. Slézt po starém požárním schodišti. A taky, že tak učinil. Dolů to měl pět pater. Cestou si v hlavě představoval, jak teď asi do jeho bytu vnikli ozbrojení mafiáni a obracejí mu to tam vzhůru nohama. Když se dostal na zem, na nic dlouho nečekal, přeběhl ulici a vzal nohy na ramena. Myšlenku, že by si vzal svoje auto a byl tak rychleji pryč, okamžitě zavrhl. Z mnoha důvodů. Jedním z nich byl ten, že by ho stejně v tomhle mrazu nenastartoval.

Na kost promrzlý Ben, se dostavil na smluvené místo, pár minut po jedné hodině v noci. Ulice v Basildonu byly liduprázdné, jen tu a tam projelo občas nějaké to auto. Ben by se raději svezl taxíkem, jenomže u sebe neměl žádné peníze a tak musel jít v tom šíleném mrazu pěšky. Chodníky připomínaly spíše klouzačku a když si člověk nedal pozor, pořádně sebou seknul. Ovšem silnice nebyly o nic lepší. Když se už blížil k ulici Victoria, kde je ona kavárna, byl svědkem nehody dvou vozidel, přičemž jedno z nich - ač stihlo včas zabrzdit - se svezlo po kluzké silnici a prudce zezadu narazilo do druhého. Byla to pořádná rána, avšak Ben jí nevěnoval žádnou pozornost. Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky, z nichž se všechny točily kolem jeho povedeného kamaráda a toho klíče, co měl v pravé kapse kabátu. Byl nanejvýš zvědavý, jak mu to všechno ten starý dobrý Daymond vysvětlí. Možná, že kdesi hluboko v sobě živil takový malý plamínek naděje, že to všechno je jen stupidní žert, který si na něho jeho kamarádi vymysleli. Znal Daymonda velice dobře, i jeho zvrácený smysl pro humor. Ale, že by zašel takhle daleko? To se mu nechtělo věřit.

„Bene!“ ozvalo se zčista jasna za jeho zády.

Ben se nejdříve lekl. Otočil se a tam stál, pod nefungující pouliční lampou, mladý muž v černé bundě a zimním kulichu na hlavě. Na očích měl brýle ala John Lennon a pod nosem malý knírek. Byl to Daymond. Stál tam, ruce měl v kapsách a z jeho pohledu byla znát radost z toho, že ho vidí. To Ben prožíval jiné pocity a hned je taky dal najevo.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, o co tu jde?!“ začal se rozčilovat.

„Máš ten klíč?“

„Co? Myslíš ten klíč, kvůli kterému jsem lezl po požárním schodišti a kvůli kterému mi teď zřejmě prohledávají byt? Jo, tak ten mám!“

„Nech si to vysvětlit.“

„Do čeho jsi zase zapletl? A hlavně mi neříkej, že jsi v tom nevinně, dobře? Radši mi řekni, co se vlastně v poslední půlhodině stalo, protože já to nevím! Nevím proč jsem musel v půl jedné v noci utéct z vlastního bytu!“

„Uklidni se. Pojď, vyříkáme si to někde v teple. Tady by nám nohy za chvíli zamrzly do země.“

Ben souhlasně přikývl a tak spolu s Daymondem přešli ulici a sedli si v kavárně U Garfielda. Posadili se hned u kraje, tak aby viděli ven na zasněženou ulici. Ben si hned objednal horkou kávu. Potřeboval do sebe dostat něco teplého. Celý se klepal zimou a horká káva mu tak přišla náramně vhod.

„Nezlob se.“ začal Daymond „Nechtěl jsem tě do to tahat, věř mi. Potřeboval jsem ten klíč někde schovat. Kdyby mě přece jenom nějak vyšmátrali a našli u mě ten klíč, bylo by po mě!“

„Ale kdo a proč? Tys ho ukradl?“

„Už je to dávno. Ještě v Londýně, kde jsem pracoval jako knihkupec. Šlohnul jsem ho z jedné soukromé sbírky. Musel jsem ho mít. Bylo to silnější než já, musíš mi to věřit. Ten klíč mu nepatřil. Takový klíč nepatří nikomu.“

„O čem to mluvíš? Co je to za klíč?“

„Já vím, že mě budeš mít za blázna, ale ty přece víš, co je mou životní vášní! Už jako malého mě fascinovalo vše kolem nejrůznějších legend, okultismu a…“

„Kam tím sakra míříš?“

Ben začal mít takové zvláštní tušení. To se mu, ale jevilo tak neuvěřitelně a tak nesmyslně, že v zájmu samotného Daymonda doufal, že se mílí. Protože pokud ne, asi ho v tu ránu svleče do naha a vyhodí ven na mráz. Bohužel jeho tušení se ukázalo být správné.

„Mluvím o Dveřích Viaových! Ty víš jak mě tahle legenda vždy fascinovala! Obří ztracené dveře, celé z kamene a nezničitelný klíč, z pravého zlata vyrobený, který jako jediný dveře odemkne a umožní tak vstup do ráje i nenapraveným hříšníkům!“

„A ty si myslíš, že je to ten klíč, co jsi před lety ukradl?“

„Ano. Jsem o tom přesvědčen. Před deseti lety, se vydražil za astronomickou částku v Miláně, jako klíč ke Dveřím Viaovým. Všechno nasvědčuje tomu, že je to on. Tak například jeho stáří, se odhaduje na počátek patnáctého století a jak dobře víš, tak podle legendy, nechal kníže Via dveře zhotovit právě někdy na přelomu čtrnáctého a patnáctého století…“

„Jenomže ty jsi ho neukradl proto, aby jsi ho měl jako suvenýr, že? Znám tu tvou pošahanou palici velice dobře a vím, že jsi schopen té pohádce uvěřit. Ba co víc, že jsi schopen se sebrat a letět ty dveře do Španělska hledat. Oprav mě jestli se pletu, ale nemáš náhodou něco takového v úmyslu?“

Daymond jen sklopil zrak a to Benovi jako odpověď stačilo.

„Ty jsi se musel zbláznit! Už jsi se vážně dočista zcvoknul! Přece mi nechceš tvrdit, že vážně poletíš do Španělska, hledat ty posraný dveře?!“

„Vydali bychom se je hledat už dávno, ale nechtěli jsem nic uspěchat…“

„Proč mluvíš v množném čísle? Kdo v tom ještě jede?“

„Toho neznáš. Je to jeden Američan, který, ačkoliv už dávno dospěl, zůstal tím nenapravitelným fantastou, jakým býval. Stejně jako já. I ty jsi jím býval, vzpomínáš si? Přitom teď jenom do noci sedíš v té své mrňavé kanceláři a pak skuhráš, jak moc tě to nebaví a kdesi cosi…“

To už Ben nerozdýchal, natáhl se po něm přes stůl a chytil ho pod krkem. Přitom převrhnul kávu a ta se vylila.

„A co ti chlápci, co mi bouchali na dveře? Co ti byli zač? Jak věděli, že ten klíč je u mě?“

„To ti povím, ale nejdřív mě pusť.“

Vytočený Ben ho tedy pustil a Daymond se dal hned do vyprávění.

„Něco málo před dvanáctou, ke mně do bytu vnikli ozbrojení muži a násilím mě vytáhli z postele. Přivázali mě k židli a začali mě vyslýchat. Chtěli ten klíč. Řvali a vyhrožovali, ale já jsem dělal jakože o ničem nevím. Pak mi jeden z nich, takový tlustý prase, namířil pistolí na koleno a počítal do pěti. Prý, když nebudu mluvit, udělá mi do něho díru. A já to vyklopil. Oni se sebrali, vydali se za tebou a mě nechali svázaného na židli. Hlídal mě tam jeden z nich, už od pohledu naprostý primitiv. No a mě se nějakým zázrakem, podařilo z té židle dostat a jeho přemoct. Hned jsem běžel k telefonu a zavolal jsem ti. To je celý. Nezlob se kámo, vážně jsem tě do toho nechtěl zatáhnout.“

„Ale zatáhl jsi. Víš aspoň co jsou ti chlapi zač?“

„Musí pracovat pro bývalého majitele klíče. To dá rozum. Kdo jiný by o tom věděl?“

„To nevím, ale jak vidíš, tak si tě našel. Co budeš dělat? Nebo, abych byl přesný, co my budeme dělat? Jsem teď v tom namočený s vámi. Nemůžu se ani vrátit domů. Doprdele, to jsi ten klíč nemohl schovat k někomu jinému?“

„Ty Bene, ještě něco bych ti měl říct. Nebyl jsem tak úplně přesný. Ten klíč jsem vlastně neukradl přímo já, ale George. Pracoval tehdy pod falešným jménem, v rezidenci toho sběratele. Takže pokud po někom šli, byl to George a ne já. O mě nemohli nic vědět, pokud…“

„Pokud jim o tobě neřekl George!“

„Přesně. Asi ho chudáka dostali. Nevím co mám teď dělat. Když se jen přiblížím k jeho bytu, tak mě seberou taky. Určitě tam mají svoje lidi.“

„Posrali jste si to sami! Co je ten člověk, jak jste ho okradli, vůbec zač? Zdá se, že je ochoten, jít pro ten klíč i přes mrtvoly!“

„Byl to nějaký, šíleně bohatý podnikatel. Myslím, že původem Ital. Měl jednu z největších sbírek starožitností ve Velké Británii. Ovšem teď už musí být po něm. Už tenkrát mu bylo něco přes osmdesát let a působil jako senilní stařík, který stál jednou nohou v hrobě. George říkal, že byl asi vážně nemocný a že mu zbývalo pár let života. Proto si myslím, že po tom klíči touží asi jeden z jeho potomků.“

„Jsi v pěkným průšvihu. Musíš opustit město a to co nejdřív. Nic jiného ti nezbývá.“

„A ty půjdeš se mnou. Jestli George dostali, budu tě potřebovat. Pomůžeš mi, viď že jo? Stejně se teď budeš muset někam zašít. Oni po tobě půjdou.“

Ben znechuceně zašátral v kapse svého kabátu a vyndal z něho onen klíč, zabalený do bílo-fialového kapesníku. Položil ho na stůl, podíval se na Daymonda a tichým, ale rázným hlasem povídal:

„Tady máš ten klíč! Vezmi si ho a dělej si s ním co chceš, dobře? Já s tím nechci mít nic společného! Vezmi si ho a leť si klidně do toho Španělska, když jinak nedáš! Já se už o sebe nějak postarám, neměj péči!“

A po těchto slovech se sebral a opustil kavárnu. Mezitím Daymond s posvátnou opatrností uchopil klíč a schoval ho v kapse své bundy. Objednal si ještě jednu horkou kávu a přemýšlel o tom, co v následujících hodinách bude dělat. Ještě dlouho poté, co Ben odešel, tam mlčky seděl a nepřítomně se díval ven, kde mezitím začalo hustě sněžit.



(pokračování příště)

Hodnocení

Průměrná známka je 1.6, povídka byla hodnocena 33 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Calippo - 11.04.2010 22:21
Moc pěkný! Už se neumůžu dočkat na pokračování :)
jagerek - 17.03.2010 16:56
A zasa tu máme čakanie na ďaľší diel. Škoda.
petr - 01.03.2010 10:20
Tak co jéééé???? Kde je další díl??? :-(
Hasan - 28.02.2010 10:13
Piš !!!!!
jagerek - 13.02.2010 15:37
Je obrovská škoda ak hodnotiacu osobu interesuje viac forma ako obsah.
petr - 12.02.2010 14:04
je to dobrý začátek, který člověka naláká. Pak se už jen dlouho a dlouho čeká na pokračování. Doufám, že to nebude Tvůj případ. Na pravopis se vyklašli je dobrej. Vžycky se najde nějakej šťoural.
Hlavně pošli další díl!!!!!:-)
lukrecia - 11.02.2010 20:41
Koho čeho čí dveře? Dveře Viaovy! No fuj, a hned úvodem. Hodnocení by vypadalo jinak, nebýt té strašlivé hrubky.
jagerek - 11.02.2010 18:56
Nezacalo to zle. Mne osobne sa to paci. Teraz bude dolezite ake bude pokracovanie. Ten zaciatok a zapletka sa tvaria nadejne. Zelam vela stastia do dalsieho pokracovania. A nenechaj na seba dlho cakat.