Hvězdy nad Mariner City

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Drobný flíček červenooranžového slunce zapadl v dálce za pyšnými rudými horami a lososově růžová denní obloha nenápadně prolnula ve tmavě modrou. Nad Mariner City, přes jehož vyhlídkovou kopuli jsem tuto proměnu pozoroval, zavládla noc. Vzápětí nato zaplála vysoko v kopuli jasně bílá světla xenonových výbojek a znemožnila mi, stejně jako vždy, spatřit hvězdy marťanské oblohy. Jednou přeruším kabely vedoucí k výbojkám a alespoň na chvíli, než dorazí opravářské čety, uvidím jak vypadají hvězdy odtud, z Marsu, který jsem sám až donedávna byl zvyklý vídat na nočním nebi Země. Možná že se mi podaří spatřit i ji - zapovězenou planetu, kterou už nikdy nesmím navštívit, jinak...
Zaplašil jsem myšlenky na smrt v lapáku a mrkl na hodinky. Sakra, nejvyšší čas vyrazit, abych stihl noční šichtu. Zvedl jsem se z lavičky, minul hlouček zazobaných japonských turistů a vstoupil do bezpečnostního turniketu magnetické dráhy. Tak - tak jsem naskočil do zavírajících se dveří rychlovlaku a uvelebil se na měkce polstrované sedačce. Znovu jsem zkontroloval čas - sedm minut do začátku pracovní směny, těch dvě stě metrů od stanice dráhy budu muset běžet, abych dorazil včas.
Udýchaný a zpocený jsem se přiřítil ke vchodu číslo 113A - 210 a přitiskl palec k identifikačnímu čtverečku. Dioda zámkového systému zeleně mrkla, ozvalo se zasyčení otevíraných dveří a já byl vpuštěn do areálu továrny na kyslík, zásobující celé Mariner City, do svého nynějšího pracoviště. Jako blesk jsem se prohnal okolo vrátného, který mi věnoval pouze zběžný pohled - byl už na mé pozdní příchody zvyklý - z věšáku v šatně jsem serval pracovní plášť zelené barvy, určený pro kontrolní techniky, nasoukal jsem se do něj, pomocí otisku palce otevřel další dveře a plavně usedl na otáčivou židli před počítačovým terminálem. Nalogoval jsem se, naťukal přístupový kód a na trojrozměrném monitoru před mýma očima se rozsvítil barevný schematický model továrny, respektive sekce pro separaci kyslíku z vody. Vodu jsme v Mariner City získávali z podpovrchových kapes ve středně hlubokých vrstvách permafrostu, věčně zamrzlé marťanské půdy. Samozřejmě to nebyla kapalná voda, jaká proudila z vodovodních kohoutků v koupelnách a kuchyních Města, ale voda ve formě ledu smíšená s různými nečistotami, mezi kterými převládal trojmocný oxid železa, zbarvující marťanské pláně do charakteristické rudé barvy. Po převedení do kapalného stavu, přečištění důmyslnou soustavou filtrů a následné destilaci přicházela voda do sekce, nad kterou jsem vykonával dozor - zde se elektrolyticky rozkládala na kyslík a vodík. Vodík se okamžitě zkapalňoval, napouštěl do ocelových tanků a sloužil potom jako palivo pro kolová, polopásová a pásová vozidla, vznášedla a raketové tahače létající den co den na oběžnou dráhu Marsu a uskutečňující spojení s orbitálními stanicemi. Většina objemu kyslíku se sice zkapalňovala také a byla používána jako oxidační činidlo k těm samým účelům, ale primární smysl továrny byl jiný - a to zásobovat kyslíkem, namixovaným v tom správném poměru s dusíkem a dalšími plyny celé Mariner City, město čítající okolo tří set tisíc obyvatel. Pokud by z jakéhokoliv důvodu produkce kyslíku poklesla, omezil by se objem dodávaný pro palivový průmysl ve prospěch kyslíku, respektive vzduchu určeného k dýchání a tím i k udržení života obyvatel Mariner City. Život kolonistů byl mnohem cennější než cokoliv jiného...
Všechny linie plánu továrny svítily zeleně, žlutě a modře, ani jeden pixel zobrazovaného modelu neblikal červeně - všechno bylo v pořádku. Konečně jsem si mohl vydechnout. Mrkl jsem na digitální hodiny modře zobrazující čas pod stropem  mé kontrolní místnosti - dorazil jsem přesně o třicet vteřin později. Fajn, průser nejspíš nebude. Šéf kontrolních sekcí měl ve zvyku obvolávat pracoviště tři minuty po začátku pracovní směny, měl bych být z obliga. Až teď mě zarazila jedna věc - člověk, kterého jsem měl střídat, tady nebyl. To bylo hrubé porušení pracovních předpisů - směna se měla předávat vždy osobně. Rozhlédl jsem se po místnosti a zaregistroval jsem cár papíru z tiskárny terminálu, přichycený ke  stěně magnetickým připínáčkem. "Promiň Side," stálo tam vytištěno tučnou kurzívou ve fontu  Helios, "právě jsem se stal otcem.. Letím za Mary do porodnice. Všechno je v pohodě, kdyby něco kryj mě. Díky moc, Goffy." V záhlaví byl i čas vytištění zprávy - dvě minuty před koncem směny. Musel jsem se pousmát. Goffy už dlouho bájil o tom, jestli bude mít s Mary syna nebo dceru a já jsem mu pomáhal vybírat jména jeho potencionálních potomků.  Kdysi, krátce poté, co jsem přiletěl na Mars, tedy zhruba před dvěma roky, jsem mu dost pomohl - jeden grázl, známá firma, které se všichni z okolí báli, mu obtěžoval ženu a já jsem jeho problém poměrně jednoduše vyřešil. Zašel jsem za tím individuem, vrazil mu do obličeje ústí hlavně poloautomatické brokovnice a v klidu mu vysvětlil, co by se stalo, kdyby ve své činnosti pokračoval. Pochopil velmi rychle a velmi dobře a od té doby jsem měl v Goffym toho nejoddanějšího přítele, jakého jsem si jen mohl přát. Měl jsem ho rád a chápal jsem ho - byli jsme si totiž duševně dost blízcí. Kdyby mě nepotkalo to, co mě potkalo, byl bych to samé co Goffy - jenomže... Holt jsem zažil dost hrůzy na to, abych věděl jak s grázly jednat. Je to podobné jako se zvířaty - musíte v nich vzbudit dojem, že jste silnější, rozhodnější a větší blázni než oni, i když to třeba není pravda. Svou roli ale musíte hrát naprosto věrně a nesmíte se dopustit sebemenší chyby, jinak jste odepsaní. No, konec úvah, tenkrát mi to vyšlo, ať už to bylo kvůli tomu že bych se v podobných situacích naučil chodit nebo jsem měl prostě štěstí.
Sáhl jsem po svém mobilu a poslal Goffymu zprávu - "Hodně štěstí a dej mi vědět, jestli je to kluk nebo holka a jak se jmenuje. Jo a pozdravuj Mary."
Doručenka došla vzápětí a já se ponořil do obvyklé fušky systémových kontrol. Po šesti hodinách úmorné, nepřetržité práce jsem si dal půlhodinovou přestávku, vypil kávu z plastikového šálku (cena dva kredity v nápojovém automatu na chodbě), snědl sendvič (čtyři kredity v automatu na proviant) a vykouřil cigaretu značky Phobos (půl kreditu v automatu na cigarety).  Pak jsem se znovu ponořil do své zodpovědné, možná i trochu zajímavé ale rozhodně jednotvárné práce. Po dalších šesti hodinách mě ze zadumání nad kontrolou systému vytrhl Zed, který mě přišel vystřídat. Tak už to se mnou chodí - přicházím většinou pozdě, ale když se do něčeho zažeru, zapomínám na čas a zcela se ponořím do své práce, dokud mě něco nepřinutí ji ukončit.
"Tak už běž," řekl Zed, "potřebuješ si odpočinout." Věděl jsem, že má pravdu a tak jsem neprotestoval, ale stejně jsem s ním ještě chvilku pobyl, dal si další kávu, sendvič a cigaretu a prostě jenom tak pokecal o životě, jak to jde ale spíš nejde, a zanadával, že na nic nejsou peníze. Kdybys tak věděl, napadlo mě, když jsem odcházel, kdybys tak věděl, co jsem dělal na Zemi, ve Městě, jak jsem se tam živil, koukal bys na mě nejspíš úplně jinak... Možná by ses mě i bál, ale to všechno jenom proto, že jsi v sobě nikdy nenašel odvahu vzepřít se zákonům a oficiální moci, odvahu žít podle vlastních pravidel, odvahu, která se sice špatně hledá, ale přináší neskonale dobrý pocit z vlastní soběstačnosti, nezávislé na jakémkoliv systému a společenském zřízení...
Ten den se mi nějak nechtělo jít domů, zalézt do těsné kóje, možná shlédnout nějaký ten naivní film lokální televize, kde vítězí dobro nad zlem a kde se nakonec všichni vezmou. Na druhou stranu nerad chodím někam do nonstop podniků sám, bez přátel, protože pít nebo brát drogy o samotě budí často deprese. Nakonec ale zvítězila chuť utéct ze zaběhnutého koloběhu života, a tak jsem vyrazil do ulic Mariner City, i teď brzy po ránu plných života, hledat nějaké to rozptýlení. Prošel jsem několik vyhlášených bulvárů, vyhnul se dvěma rvačkám, z nichž jedna byla vedena na nože, odmítl pár pouličních šlapek a rozrazil dveře Šedého draka, lokálu, ve kterém jsem se cítil vždy nejbezpečněji. Místní barman, vyhazovač a majitel podniku v jedné osobě, udělaný holohlavý chlapík s ostře nabitou devítkou Glock ukrytou pod výčepním pultem, byl totiž můj přítel. Přes něj jsem kšeftoval s mobilními telefony a příslušenstvím - no ano, ani tady, v hájemství Svobodné republiky Mars se nedalo žít na důstojné úrovni z normálního platu. Do nelegálních kšeftů jsem spadl brzy po svém příletu, jakmile jsem se trochu oklepal a zjistil, co a jak. Najít ty správné kontakty mi sice dalo trochu práce a zabralo dost času, ale nakonec to stálo za to. Policie byla zde, na Marsu, mnohem, mnohem benevolentnější než ve Městě a sama se zúčastňovala spousty zajímavých a výnosných podniků, a tak jsem byl relativně v bezpečí. Pravda ale byla, že jsem měl o téhle planetě původně trochu jiné představy a dost mě zklamala. To je ale úplně jiná kapitola - dnes mě to neštvalo, chtěl jsem se jen trochu pobavit.
Barman mě zaregistroval, sotva jsem vešel dovnitř.
"Ahoj Side," kývl na mě. "Jako obvykle, jo?"
"Jasně," přikývl jsem. Jako obvykle - to znamenalo pivo vyhlášené marťanské značky Olympus, pojmenované podle nejvyšší sopky téhle planety a mimochodem i celé sluneční soustavy, tyčící se do výše pětadvaceti kilometrů nad okolní terén. Jestli si dám nějakou tu psychoaktivní drogu, o tom jsem rozhodoval vždy až později, podle nálady. Když jsem měl deprese, nic jsem nebral - moc dobře jsem věděl, co je stíha a jakou dokáže natropit neplechu.
Přijal jsem od barmana tuplák piva ozdobený impozantní pěnovou čepicí a zamířil k jednomu z volných stolů. Platit jsem nemusel, měl jsem tady otevřený účet, který jsem vyrovnával pravidelně každý šestý den v měsíci, natolik mi holohlavec důvěřoval.
Usadil jsem se u stolu a opatrně upil. Pivo mi chutnalo jako málokdy a velkoplošná projekce akčního filmu promítaná přes celou jednu stěnu lokálu taky nebyla špatná. Ani mi nevadilo, že jsem sám, docela dobře jsem se bavil. Po pátém  pivu o příznačné síle pětadvaceti stupňů jsem už měl opravdu dost, rozloučil jsem se s barmanem a vyrazil domů.  
V ulicích pomalu končila dopolední dopravní špička, však taky bylo skoro půl dvanácté. Nejvyšší čas jít si lehnout abych se trochu vyspal před další noční směnou, uvědomil jsem si i přes alkoholový opar zatemňující můj mozek. Udělal jsem pár nejistých kroků a vrazil do tmavě oblečeného týpka se slunečními brýlemi obtočenými zlatou obroučkou.
"Pa - pardon," omluvil jsem se. Vlivem alkoholu mi docela slušně zdřevěněl jazyk. Frajer v tmavých brýlích se jen pousmál. "V pořádku, příteli. Nic se neděje. Poslyšte - , " zahleděl se mi pozorně do tváře, "nejste vy náhodou Sid Wachovski?" Sid Wachowski bylo mé oficiální jméno, zanesené do databází Svobodné republiky Mars. Bylo odvozeno od přezdívky, kterou jsem získal ještě na Zemi, v ulicích Města a od příjmení jednoho slavného filmového režiséra z přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Cosi mi napovídalo, abych si dal pozor, ale ve stavu, v jakém jsem byl, jsem jen s pitomým opileckým úsměvem přikývl.
"Jsem rád že vás poznávám," řekl brejloun a sáhl do náprsní kapsy, "rád bych vám něco ukázal..."
Píp - píp, ozval se můj mobil. Dostal jsem textovku, blesklo mi hlavou. Zašátral jsem v kapse po telefonu a mrkl do příchozích zpráv. "Máme kluka," stálo tam, "pojmenovali jsme ho po tobě, Side. S pozdravem Goffy." Nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že mě to zahřálo u srdce. Goffy po mě pojmenoval syna.... Sakra, já toho člověka mám vážně rád!
Vzápětí mě ale u srdce zahřálo i něco úplně jiného, co mi radost vůbec neudělalo. Byl to krátký, ale sakra silný výboj elektrické energie o napětí odhadem okolo třiceti tisíc voltů, vyprodukovaný paralyzérem, který mezitím přiložil muž v brýlích se zlatými obroučkami k mému předloktí. Zhroutil jsem se na zem, svaly stažené v bolestivé křeči, mobil odlétl kamsi do dáli a já po kontaktu s tvrdou limonitovou dlažbou ztratil vědomí.

* * *

"No tak, chlapečku, probuď se mi," slyšel jsem svou matku říkat plačtivým hlasem. "Neodcházej, prosím tě, neodcházej!" Kolem dokola bylo zelenavé příšeří a strašná zima a já jsem věděl, že jsem se utopil. Byla to blbost, skákat do vodní nádrže, ve které jsem ani náhodou nestačil, však byla taky hluboká přes metr osmdesát a já měřil o dost méně. Ale... Dělali to tak všichni a já neodolal pokušení. Voda je přeci nadnášela a já chtěl plavat stejně elegantně a snadně jako oni... Jenomže to nějak nevyšlo. Marně jsem se snažil dostat nad hladinu, marně jsem lapal po dechu, až mě nakonec ta studená náruč pohltila.
"Probuď se ," zařval téměř hystericky můj bratr a vlepil mi strašlivou facku. Namáhavě jsem rozlepil víčka a zamrkal do oslnivého světla. "No to je dost," ozval se hlas naprosto nepodobný hlasu mého bratra. "Pán se nám konečně probral!"
"Co... co se děje?," zamumlal jsem překvapeně. Člověka v tmavých brýlích jsem už někde viděl, ale zbylí dva mi byli naprosto cizí. Tlustý šedovlasý páprda a namakaný magor s vlasy ulízanými dozadu - ty dva jsem neznal. Oni mě ale zřejmě ano.
"Vítejte v mém skromném útočišti, pane Wachovski," promluvil páprda. "Možná, že teď zakoušíte trochu nepohodlí - , "pokynul tučnou paží směrem ke mě a já si teprve teď uvědomil, že sedím v křesle velmi podobném zubařskému, k němuž mě poutají pásky z plastové tkaniny, obtočené kolem mých zápěstí a kotníků. Zkusil jsem se pohnout - samozřejmě to nešlo. Připoutali mě opravdu dobře.
"- ale to se samozřejmě může změnit. Když budete rozumný a přistoupíte na mou nabídku, garantuji vám, že se stanete  jedním z nejbohatších a nejmocnějších mužů v historii lidstva. Stačí udělat zlomek toho, čím jste se živil ve Městě, tenkrát sice pod trochu jiným jménem..., ale jsem si jistý, že vaše schopnosti změnou identity nijak neutrpěly. Je to tak?"
"Nevím, o čem mluvíte," zkusil jsem zatloukat, i když mi bylo jasné, že jsem v řiti. Věděli kdo jsem a věděli o mé původní profesi. Kromě toho mě měli v hrsti a mohli si se mnou dělat co by se jim jen zlíbilo - jen blázen by v mé situaci nesouhlasil s čímkoliv, co mi navrhnou. Na protiúder bude dost času později. Na druhou stranu jsem nemohl hned nadšeně říci že udělám co budou chtít, to by bylo podezřelé. Muselo to vypadat, jako bych se od nich nechal přemluvit.
"Jistě že nevíte," odhalil tlusťoch dvě řady dokonale bílých zubů v širokém úsměvu. "Ale už určitě tušíte. Vše, co po vás chci, je drobná genetická manipulace jistého viru. Pro vás to nebude nic těžkého a mě tím velmi, velmi pomůžete. Ostatně stejně jako sobě. Rozhodně ale nepřijdete zkrátka, za to vám ručím."
Tady se chystá něco velkého, zareagoval můj šestý smysl, kterému jsem sám pro sebe přezdíval "čich na průsery." Něco velkého a strašně nechutného.
"O co jde?," zeptal jsem se, napůl s hraným a napůl opravdovým zájmem.
Šedovlasý muž si pravou rukou promnul hladce oholenou bradu a pokývl.
"Chtěl jste někdy vládnout světu?," řekl. "Mít pod kontrolou absolutně všechno, veškeré lidstvo, ať už na Zemi nebo kdekoliv jinde, včetně veškerých jejich hmotných i duševních statků?"
"Možná," přiznal jsem váhavě. Koho by někdy něco podobného nenapadlo. Málokdo se o to ale v historii lidské společnosti pokusil a nikomu se to dosud nepodařilo. Naštěstí.
"Pak si jistě sám dáte dohromady, jakou roli v mém plánu asi hrajete. Nechte si vše projít hlavou, pane. Doufám, že se dohodneme po dobrém." Kývl na muže v černých brýlích, ten přistoupil z pravé strany ke křeslu, se kterým jsem byl spojen pouty z umělé hmoty a mě se znovu zatměl svět. Krátké, ostré zasyčení pneumatické injekční pistole a pak už jen tma, ticho a klid.

* * *

Šroubovice ribonukleové kyseliny viru, znázorňovaná modrozelenými konturami se přede mnou ochotně rozestupovala, dokud jsem z ní úplně nevyplul. Srazil jsem zvětšení o dvě stě procent, otočil se o sto osmdesát stupňů a prohlédl si strukturu celého viru z dálky. Nově nainstalované a změněné sekvence zářily žlutě a jak se zdálo, naprosto přesně zapadaly do celého schématu. Jestli budou ale opravdu funkční, to se ukáže až po namnožení virové kultury a jejím otestování na vhodných modelových subjektech. Na laboratorních myších, krysách, psech, opicích a pak... Nechtělo se mi na to myslet, ale věděl jsem, že nakonec dojde i k testování na lidech a to rozhodně ne na dobrovolnících.
Rozbalil jsem si před sebou nástrojový panel a vybral ikonu pro návrat z virtuálního rozhraní manipulátoru. Schéma viru se rozplynulo a vzápětí pohaslo i kouřově šedé pozadí. Nastala tma, z níž na mne svítil pouze rudý nápis APLIKACE UKONČENA a pod ním blikající kurzor. Sňal jsem z hlavy virtuální helmu a z rukou stáhl senzorové rukavice. Nade mnou stojícímu laborantovi jsem vložil do dlaně dvouapůlcentimetrový váleček, ve kterém jsem se během uplynulých tří hodin de facto nacházel a pozoroval, jak odchází směrem ke kádi s živnou půdou, připravenou k namnožení mou maličkostí právě pozměněného viru. Teď už vše záleželo jen na něm a jeho spolupracovnících, má část úkolu byla pro dnešek splněna. Jestli úspěšně, to se ukáže až během dvou, tří dnů, po provedení řady pokusů in vitro.
Hrábl jsem do náprsní kapsy laboratorního pláště a přes přísný zákaz kouření, vyhlášený ve všech prostorách genetických a biomolekulárních laboratoří Pevnosti, jsem si zapálil cigaretu. Věděl jsem, že si nikdo nedovolí mě okřiknout - bez mé účasti by byl celý Wolfenbergerův plán na ovládnutí světa neuskutečnitelný. Pravda, mohl si klidně najít někoho jiného, třeba i zběhlejšího v metodách genetické manipulace než jsem byl já, ale dovézt někoho ze Země by stálo nekřesťanské peníze a po celém Marsu nepobíhal nikdo, kdo by měl alespoň z poloviny tolik zkušeností s tímto řemeslem jako já. V současnosti jsem byl tím nejlepším, co mohl sehnat. To Wolfenberger moc dobře věděl.
Rozhlédl jsem se po "své" laboratoři - separátory, manipulátory, kádě se živnými půdami, elektronové mikroskopy, kompletní biochemická analytická konzole - vybavení za pěkných pár desítek miliónů. Můj samozvaný hostitel na vybavení opravdu nešetřil. Bůhvíkde sebral tolik peněz, ale legální cestou to určitě nebylo. Byla by blbost myslet si něco jiného.
Pomalu jsem vstal od pracovního stolu, jehož podstatnou část zabírala aparatura pro manipulaci s molekulárními strukturami, prošel okolo podpůrného systému virtuální reality a nevzrušeně zamáčkl nedopalek cigarety tvrzenou podrážkou své boty. Však on ho někdo uklidí.
V šatně jsem ze sebe svlékl bílý laboratorní plášť, blůzu a kalhoty stejné barvy a hodil to všechno do šachty spalovací pece. Z laboratoře nesmělo neplánovaně uniknout vůbec nic, ani setina gramu materiálů, se kterými jsem pracoval. Byl by to slušný paradox, snažit se ovládnout svět a dřív, než se to povede, se nechat zahubit některým ze svých výtvorů.
Deset minut jsem strávil pod dezinfekční sprchou, oblékl se do svých civilních šatů a vyrazil k Wolfenbergerovi, ostatně jako každý den po skončení pracovní doby.
Mecenáš, tyran a nejspíš i mafián v jedné osobě seděl ve své pracovně za mohutným psacím stolem z pravého dubového dřeva (vzácný kousek z devatenáctého století, jehož cena se snad ani nedala vylíčit) a spokojeně chroupal jablko. Ovoce bylo tady, na Marsu, opravdovou vzácností, ale protože součástí Pevnosti byla i velká zimní zahrada, mohl si ho dovolit. Ne tak naprostá většina kolonistů, odkázaná na syntetické vitamínové koncentráty. Brr, otřásl jsem se při vzpomínce na jejich odpornou umělou příchuť.
"Tak co," zeptal se jako každý den, když si papírovým ubrouskem otřel z tučné brady sladkou jablečnou šťávu. Prase, pomyslel jsem si, odporné tlusté prase, ale nahlas jsem to samozřejmě nevyslovil.
"Nic zvláštního," odpověděl jsem, "výsledky budou až za tři dny. Mám ale pocit, že se mi konečně podařilo nastavit ten správný čas životnosti, včetně snížení odolnosti proti antilátce. Tentokrát už by to mohlo být ono."
"Výborně, Side," zamnul si Wolfenberger spokojeně ruce. "Jablko?," přistrčil směrem ke mě broušenou křišťálovou mísu s načervenalými plody. S díky jsem odmítl.

* * *

Čtvrtého dne poté nezazněl v mé cele ranní signál, nutící mě každý den v půl šesté vstávat a po skrovné snídani jít do laboratoří provozovat své řemeslo. Bylo to za celý půlrok, který jsem v Pevnosti strávil, poprvé. Wolfenberger, který sám nevstával nikdy dřív než po dvanácté hodině, nutil všechny ostatní zachovávat přísný režim. To, že mě nenechal vzbudit, mohlo znamenat jen dvě věci - buď vpád vojsk Svobodné republiky Mars do prostor Pevnosti, což bylo krajně nepravděpodobné, protože měl většinu důstojnického sboru na své výplatní listině, nebo průlom v dosud nepříliš úspěšné výzkumné činnosti. První alternativa by pro mě znamenala vysvobození, ale ta druhá.... Pochyboval jsem, že by snad někdy chtěl splnit byť i jen zlomek svých slibů. Wolfenberger byl megaloman, posedlý touhou po moci a určitě neměl v úmyslu nechávat drobty jiným. Jestli byl výzkum díky mě skutečně dovršen, už mě nepotřeboval a neznamenal jsem pro něj nic, jen bezcennou lidskou bytost, jakých jsou na světě miliardy. Pokud by mi dal moc, mohl bych pro něj v budoucnu dokonce představovat jisté nebezpečí a to člověk jeho inteligence nemohl připustit za žádnou cenu. S trochou hořkosti jsem si pomyslel, že mé dny už jsou asi sečteny. Ano, jen s trochou - od začátku jsem si byl vědom, že pokud splním svůj úkol, ztratím výsadní postavení, které jsem měl mezi jeho pracovníky - nebo snad otroky, těžko říct, protože za celý půlrok se mi nepodařilo s nikým z nich ani prohodit pár zdvořilostních frází. Všichni mlčeli jako zařezaní, ať už jsem říkal cokoliv, ani když jsem jim nadával, nepohnuli jediným svalem v obličeji. Jako těla bez duše...
Vstal jsem, udělal pár kliků a dřepů abych si troch protáhl svaly a zkusmo přejel dlaní po konzoli dotykových senzorů před svým terminálem. Nic, ani ťuk. Konzole, jindy okamžitě reagující na dotyk rozsvícením funkčních tlačítek, tentokrát ani neblikla. No jasně, odpojili mě.
"Ty kurvo," řekl jsem směrem ke kameře u stropu místnosti, která neustále snímala jakoukoliv mou činnost. "Jsem v prdeli, co?"
Usedl jsem zpět na postel a přemýšlel co dál. Jenomže... Útěk z Pevnosti nebo jakákoliv jiná akce nepřicházely v úvahu. Pevnost samotná, ohromný betonový komplex přikrytý dvacetimetrovou vrstvou marťanského písku, měla jen dva východy, standardní a nouzový, oba samozřejmě dokonale střežené. To bylo asi tak všechno, co se mi podařilo hrabáním se v počítači zjistit a i to mi zabralo skoro celou dobu, kterou jsem zde strávil.
Sakra.... Jaktože to ale vyšlo? Vždycky jsem přece dělal při svých manipulacích s viry drobné chyby, aby výsledné parametry neodpovídaly Wolfenbergerovým záměrům. Buď se tedy spokojil s méně účinnou zbraní, nebo... Nebo našel někoho, kdo mou práci poopravil a dovedl ke zdárnému konci. Zapátral jsem v paměti - musel to být virus Goblin, nejnadějnější kandidát na post smrtící zbraně použitelné k ovládnutí světa a snad i jediný, u kterého jsem si byl jistý, že splňuje téměř všechny požadavky. Tahle neviditelná mrška, schopná proniknout přes ty nejdokonalejší vzduchové filtry stejně snadno jako kočka dírou v plotě, způsobovala hemoragickou horečku, stejně jako její vzdálený příbuzný, kdysi tolik známý a obávaný virus Ebola. Prostě jste jednoho dne dostali horečku, bylo vám špatně od žaludku a když jste na svém těle zpozorovali podivné modřiny, bylo už pozdě. Během pár hodin následovalo bezvědomí, popraskání veškerých cév v těle a neodvratná smrt. Neexistovalo absolutně nic, co by vám mohlo pomoci. Goblin se přenášel vzduchem, krví, přímým dotykem, prostě mu svědčilo téměř jakékoliv prostředí kromě kyselin, louhů a prostor ozařovaných tvrdým zářením. Jediná ochrana před ním byla všechno do posledního čtverečního milimetru prostoru v okruhu několika kilometrů dokonale spálit. Takže napalm, supernapalm nebo spíš historií už tolikrát prověřená jaderná bomba. Goblin by byl prostě příliš nebezpečný pro kohokoliv, kdo by ho použil - dokud jsem se v něm nezačal hrabat já... Jenomže já jsem u něj nastavil dobu životnosti populace v omezeném prostoru na deset let! Jestli někdo vylepšil mé zásahy do jeho struktury a zkrátil tuto dobu na pár měsíců, nebo dokonce týdnů... Do prdele! Že jsem se vůbec v životnosti tohohle viru vrtal!
Mou pozornost náhle upoutalo cosi nezvyklého. Nevěděl jsem ještě, co to bylo, ale rozhodně šlo o něco neobvyklého. Pomalu jsem se posadil na posteli a naslouchal, nervy napjaté k prasknutí. Nic, jen šumění klimatizace jako kdyby dostalo jakýsi nový rytmus... A nebo ne?
Když zasyklo pneumatické zařízení otevíraných dveří, zareagoval jsem jako blesk. Skulil jsem se z postele na zem, do obou rukou uchopil kancelářskou židli, což byl jediný tvrdší předmět v nejbližším okolí, a vrhl ji proti zvětšujícímu se otvoru dveří. Člověk, který vcházel, to koupil naplno do hlavy a hrudníku a se zmateným výrazem ve tváři šel do kolen. Skočil jsem ke dveřím, ale ty už se zase stačily zavřít. A já jsem byl zase tam, kde předtím - ovládání zámkového systému bylo umístěno pouze z vnějšku.
Nečekaný návštěvník se trochu vzpamatoval a pokusil se vstát. Okamžitě jsem ho uzemnil řádným kopancem do hlavy a tím ho definitivně poslal do blažených krajin bezvědomí. Jeho tělo těžce zadunělo o podlahu klidně na ní zůstalo ležet.
Teprve teď jsem se dostal k tomu, abych si svého nezvaného hosta detailně prohlédl a pokusil se ho nějak zařadit. Oblečen byl dost nezvykle, v tmavých kapsáčích vojenského střihu a khaki svetru, nohy nazuté do vysokých kožených bot a nakrátko ostříhané vlasy mu z větší části zakrýval černý baret s rudě vyšitým symbolem otevřeného oka. Přes rameno mu visela plátěná brašna z níž vyčuhovaly konce zřejmě datových kabelů a v podpaží pevně svíral laptop. Po obličeji mu stékala tenká stružka krve z rozseknutého obočí.
Hacker, vytanulo mi v mysli. Počítačový hacker. Nejspíš. Co tady ale ksakru dělá? V Pevnosti jsem se s ním ještě nikdy nesetkal, to jsem věděl určitě.
Rychle jsem ho prohledal - ne, neměl u sebe vůbec žádnou zbraň. Aspoň že tak, nejspíš mi nechtěl nijak uškodit.
Doběhl jsem k umyvadlu, naplnil sklenici vodou z kohoutku a chrstl mu ji do obličeje. Opěradlo židle jsem pro jistotu pevně sevřel pravačkou. Co kdyby.
Víčka pod tmavým baretem sebou několikrát zacukala, pak se zvedla a odkryla světle modré, otřesené oči. "Co to," řekl chraplavým hlasem. "Au," vylétla mu vzápětí ruka k obočí rozraženému vrženou židlí. Pomalu si prohmatal celou hlavu a když nenašel vážnější zranění, obrátil se jeho pohled ke mě.
"Ty idiote," spustil na mě. "Už dávno jsme mohli být pryč! Teď už se po nás nejspíš shánějí!"
"Cože?," vytřeštil jsem oči a musím přiznat, že jsem v tu chvíli nevypadal zrovna moc inteligentně.
"No jasně! Když se mi konečně povedlo oblafnout výstražný systém celého patra a dostat se až k tobě, tak mě přetáhneš židlí!," začal se hrabat na nohy. "No tak dělej, zdrháme!"
"Počkat," zahrozil jsem mu zmiňovanou židlí, kterou jsem znovu uchopil obouruč. "Kdo jsi vlastně zač?"
"Boha jeho, neptej se! Teď ne, nemáme na blbý kecy čas!" Hbitě, na člověka po otřesu mozku neuvěřitelně hbitě přiskočil k terminálu, propojil ho infraportem se svým laptopem, ťukl na pár dotykových senzorů... a dveře mé cely se znovu otevřely. "Pojď za mnou," křikl a vyběhl na chodbu. Nemám už co ztratit, uvědomil jsem si a rozběhl se za ním.
Překvapilo mě, jak prázdná byla hlavní chodba, do níž ústily dveře mé cely. Nikde nikdo, ani živáčka - žádní laboranti, žádné stráže, prostě nikdo. Kde všichni sakra jsou?
Hacker šel očividně najisto - na třetí křižovatce zatočil doleva do postranní chodby, pak znovu doleva a nato doprava - a vběhli jsme přímo do náruče dvoučlenné, po zuby ozbrojené hlídky.
Ti dva se naštěstí lekli víc než my a tak jsme mohli vytěžit maximum z momentu překvapení. Než stačili pozdvihnout zbraně, letěl už z rukou mého osvoboditele směrem k obličeji jednoho strážného prudce vržený laptop, zatímco druhý vyinkasoval postranní kop v karate známý jako yoko - geri přímo na ohryzek. Zapotácel se, zalapal po dechu a vzápětí mu jeho vlastní útočný nůž, vytržený z opaskového pouzdra u pravého boku přeťal krční tepnu a hned nato se špičkou zabořil mezi první krční obratel zvaný atlas a lebku, kde přerušil jemné nervové pletivo míchy. Strážný padl na zem, párkrát sebou škubl a byl konec. Smrt přišla, vzala si ho a čekala na další příležitost zvýšit si skóre. Tu příležitost jsem jí dal já.
Druhý strážný stačil pozdvihnout poloautomatickou útočnou pušku značky Silverstorm 356A a odrazit její hlavní letící laptop právě v okamžiku, kdy jsem se na něho vrhl. Pravým vnějším předloktím jsem odrazil zbraň stranou a zahákl se za ni loketní jamkou tak, aby mířila mimo mé tělo. Kolenem jsem ho prudce zasáhl mezi nohy a palcem levé ruky mu zatlačil hluboko do očního důlku. Ta - ta - ta, zaduněla ve stísněném prostoru chodby krátká dávka z jeho pušky, ozbrojenec zařval bolestí a prudce mě od sebe odstrčil, pravou ruku přitištěnou ke krvácejícímu oku a levou zabořenou v oblasti genitálií. Na zbraň v tu chvíli zapomněl a toho jsem využil - obrátil jsem hlaveň proti němu a několika dávkami mu nadělal z hrudi fašírku.
Najednou bylo po problému a já spatřil, co ti dva vlastně v chodbě dělali - doslova vlastními těly bránili kovová vrata nákladního magnetického výtahu. Hacker zvedl ze země druhou útočnou pušku a ukázal její hlavní k vratům.
"Tudy," utrousil, stiskl tlačítko přivolávače a dveře se otevřely. Výtah byl prázdný a zdálo se, že tu čeká jenom na nás.

* * *

Zatímco jsme se řítili směrem k povrchu planety, uzavřeni v kovové kobce o rozměrech circa dvanáct krát šest krát čtyři metry, naskytla se mi příležitost svého osvoboditele trochu vyzpovídat.
"Jak se vlastně jmenuješ?," zadíval jsem se mu přímo do očí. Neuhnul pohledem ani o píď.
"Ronny," řekl, napojil svůj laptop přes kabel do zdířky ve stěně výtahu a začal cosi vyťukávat na senzorové klávesnici.
"A jak ses dostal do Pevnosti?"
"Vlastně stejně jako ty, Side. Wolfenbereger tady tenkrát sotva začínal a potřeboval někoho, kdo by mu sehnal peníze a nenápadně je převedl na jeho tajná konta. Natrefil na mě - čtrnáct dní poté, co jsem přiletěl ze Země, mě tu poznal jeden grázl a prásknul mě. Hned další den jsem se dozvěděl, že buď budu pracovat pro Wolfenbergera nebo pomalu a bolestivě umřu. Hádej, co jsem si vybral."
Souhlasně jsem přikývl. "Chápu tě. To by udělal každý, komu funguje mozek tak, jak má."
"Mě taky musel někdo poznat a prásknout," zamyslel jsem se. "Jinak by o mě Wolfenberger neměl ani tušení."
Ronnyho obličej se náhle zakabonil. "Tebe jsem jim našel já, Side. Neměj mi to za zlé, prosím tě. Vlastně máš štěstí, že jsem to byl já - každý druhý by utekl sám a nechal tě napospas osudu."
Tak to byla docela rána. "Co - cože?," vyjel jsem na něj naštvaně. "To ty za to můžeš? Kvůli tobě tady dřepím přes půl roku a ohýbám hřbet před tlustým, uslintaným prasetem??"
"Jo, udělal jsem blbost," uznal Ronny. "Ale právě teď pracuju na tom, abych odčinil všechny chyby, kterých jsem se tady na Marsu dopustil. Buď bez obav, všechno bude zase v pořádku."
"Mám to pod kontrolou."
"Pevně doufám že jo," ušklíbl jsem se.
-15, -14, -13, ubíhaly číslice na počítadle podlaží. Jestli na nás budou nahoře čekat, jsme ztraceni. Ve stísněném prostoru výtahu bychom se nemohli nijak účinně bránit - jeden jediný granát vhozený dovnitř a byl by konec. Řekl jsem to Ronnymu.
"Já vím," pokýval hlavou. "A je mi jasné, že na nás budou v nultém čekat. Vystoupíme v mínus třetím a dál polezeme ventilačními průduchy. Je to trochu nepohodlné, ale rozhodně bezpečnější než si stoupnout před popravčí četu."
"To jistě," souhlasil jsem.
-5, - 4, -3... cink! Dveře výtahu se otevřely a my vyskákali do chodby, nervózní prsty přitisknuté ke kovovým jazýčkům spouští našich zbraní. Já šel nalevo a Ronny napravo. Výborně, chodba byla prázdná.
"Za mnou," sykl na mě Ronny. Otočil jsem se a spatřil, jak rve ze stěny mříž zakrývající ve výši hlavy dospělého člověka ústí ventilační šachty. Pomohl jsem mu zabrat a pak ho vysadil do černě zejícího otvoru, který se objevil po odstranění mříže. Ronny se do něj vyšvihl a zmizel ve tmě, aby mi vzápětí podal ruku. Pevně jsem se chytil, odrazil se od podlahy a vlezl za ním. Napůl vyvrácenou mříž jsme přichytili kusem drátu z Ronnyho brašny a po čtyřech se vydali dál.
"Jsou tady poplachová čidla?," napadlo mě po několika minutách plazení se v naprosté tmě.
"Ne, kdepak," uklidnil mě Ronny. "Ve ventilačkách najdeš leda tak požární hlásiče. Doufám, že nejsi tak silný kuřák, že bys nemohl překonat absťák - hned by nás měli."
"Nejsem blbec," odsekl jsem.
Asi po padesáti metrech další cesty se Ronny náhle zastavil, což jsem zjistil tak, že jsem do něj dost bolestivě narazil. "Co blbneš?," sykl jsem.
"Teď polezeme nahoru, tak dávej pozor, abys nespadnul. Pod námi je sedmnáct pater," řekl a byl pryč. A do prdele, pomyslel jsem si. Vertikální větrační šachta, spojující všech dvacet podlaží Pevnosti. No nic, co se dá dělat, jdeme do toho.
Opatrně jsem před sebou nahmatal okraj šachty a hmátl pod sebe - kramle, nahrazující žebřík pro případné údržbáře, jsem nenašel. Zkusil jsem to ještě nahoře - ani tam nebyly. Polil mě studený pot, odmala jsem neměl rád výšky. Hlavně ať nejsou na protější stěně, modlil jsem se v duchu, ať jsou vlevo nebo vpravo... Samozřejmě že byly naproti. Snad není šachta příliš široká... Prudce jsem se odrazil a s rukama nataženýma před sebe se vrhl do prostoru. Po zlomek vteřiny, který mi připadal jako věčnost jsem měl pocit, že k protější stěně nedoskočím, ale pak jsem pod rukama ucítil chladný kov jedné z kramlí. Narazil jsem do stěny, kramle mi vyklouzla z rukou, pak druhá a třetí - čtvrtou jsem křečovitě obemkl oběma rukama a už ji nepustil.
Chvíli jsem tam tak visel, neschopen jakéhokoliv pohybu a čekal, až se mé zběsile bušící srdce trochu zklidní. Když jsem konečně sebral odvahu a začal šplhat nahoru, byl už Ronny na konci šachty. "Kde sakra jsi, Side?," zašeptal a jeho slova, zesílená několikanásobnou ozvěnou jakoby přicházela z těsné blízkosti.
"Ty debile, to jsi mi nemohl říct, že ty zasraný kramle tak kloužou?," odpověděl jsem protiotázkou. "Za chvíli jsem u tebe!!"
Zkoušeli jste už někdy vylézt tři patra po kramlích vzdálených od sebe nějakých sedmdesát, osmdesát čísel? No, nezkoušejte to. Je to sakra dřina a hodně brzy vás to přestane bavit. Nahoře, na konci téměř horolezeckého výstupu jsem funěl jako parní lokomotiva.
"Kde jsi byl tak dlouho?," utrhl se na mě Ronny. "Zase jsme ztratili spoustu času!"
"Málem jsem spadnul dolů, ty hovado," ohradil jsem se. "Kudy teď?"
"Kudy asi," pokynul hacker rukou ke stejné mříži, jakou jsme překonávali o tři patra níž. "Jenom doufám, že už na nás tady nečekají. Výtah jsem naprogramoval tak, aby následující dvě hodiny stavěl v náhodně vybraných patrech, několik vteřin tam zůstal a pak zase jel dál, takže se nejspíš dost naběhají a najezdí osobními výtahy. Kromě toho jsem zlikvidoval blok souborů pro komunikaci s vnějšími počítači a až se jim ho povede nahrát, čeká na ně moc pěkný virus. Když budou hodně dobří, bude jim trvat ještě tak půl hodiny, než dostanou z paměti výtahu informaci, kde jsme vlastně vystoupili."
"A co kamery na chodbách?"
"Kamery nefungují. Ty jsem vyřadil z provozu už dávno, předtím než jsem vpadl do tvé cely a než jsi mě začal mlátit nábytkem. Pak jsem pustil do systému hlášku o poruše reaktoru, a tak Wolfenberger všechny zamknul v jejich celách. Proč myslíš, že jsme cestou skoro nikoho nepotkali? Jenom proto, že se nemají jak dostat ven."
Takže virus Goblin nikdo nevylepšil, oddychl jsem si. Ve všem má prsty Ronny.
Křách, ozvalo se když Ronny vykopl mříž hned potom co se přesvědčil, že v chodbě nikdo není. Mříž, vyražená z pantů, zarachotila o podlahu a hned po ní zaduněly chodbou Ronnyho těžké, okované boty.
"Dobrý, pojď," mávl na mě. Seskočil jsem za ním a ztlumil dopad perfektně provedeným parakotoulem. "Nepředváděj se, jo?," zklidnil mě. "Na blbosti budeš mít dost času až se dostaneme odsud."
Chodou znovu zaduněly okované boty a oba jsme ztuhli, protože tentokrát rozhodně nebyly Ronnyho. Zaprvé to zdaleka nebyl jen jeden pár a zadruhé jsme v tu chvíli stáli na místě. Taky nás mohlo napadnout, že nechají stráže v každém patře, místo aby běhali za výtahem jako podvraťák za čistokrevnou hárající fenou. Charakteristické zašumění vysílačky kdesi v dáli mi vrátilo zpátky rozhodnost. Rychle jsem zkontroloval zásobník své útočné pušky - devět tříraných dávek nebo dvacet sedm ran jedna po druhé, oznámil mi číselník na krku černé plastové pažby. Nic moc, když se chcete utkat s armádou.
Rozhlédl jsem se po chodbě - fajn, jedna z postranních chodbiček ústila do hlavní chodby asi deset metrů před otvorem větrací šachty. "Jdou po nás, Ronny, dělej, musíme zpátky!" Zařval jsem pořádně nahlas, co nejvíc to šlo, aby mě strážní určitě zaslechli. Párkrát jsem kopnul do stěny, aby na ní zůstaly šmouhy, Ronnyho jsem zatáhl do chodbičky a tam poklekl, pažbu pušky přiložil k rameni a čekal. Ronny okamžitě pochopil a udělal to samé.
Dupot několika párů nohou se stále přibližoval a už se daly rozeznat i jejich hlasy. "Vlezli zpátky do ventilační šachty," řval kdosi do vysílačky. "Hoďte jim tam granát," zazněla chraplavá odpověď. I přes zkreslení reproduktorem jsem v něm poznal Wolfenbergera. Ta svině!
Ozbrojenci doběhli až k nám, oči upřené přes hledí pušek na otvor šachty. Bylo jich tentokrát šest. Nás, schovaných za rohem, si všimli až dva poslední - a to taky bylo poslední, co v životě spatřili. Pustil jsem do nich dvě dávky, Ronny jen jednu a oba dva se odporoučeli do věčných lovišť. Mezi strážnými zavládl zmatek. Pohybem palce jsem přepnul pušku na jednotlivé rány a rozsvítil rudé oko laserového paprsku, umístěné pod hlavní. Prásk, prásk, přejížděl jsem tečkou laseru z jedné hlavy na druhou a přetvářel je na chuchvalce krvavého rosolu. Dva jsem dostal, Ronny trefil třetího - a shodou okolností to byl zrovna ten, který se chystal vhodit odjištěný granát do ventilační šachty. Průbojná střela ho zasáhla do hrudi a strážnému vypadl granát z ruky. Chytil jsem Ronnyho a skočil i s ním za roh.
Detonace granátu mi málem vyrazila ušní bubínky z hlavy. Přesto jsem nečekal a s napřaženou puškou nahlédl zpátky za roh. Při pohledu na krvavé cáry masa, povalující se všude kolem, jsem hlaveň zase sklonil. Tady už nebyl nikdo, kdo by měl sílu po nás jít. Vlastně� v podstatě tam nebyl už vůbec nikdo.
"Musíme najít požární žebřík," křikl Ronny a rozběhl se směrem, ze kterého přišli strážní. "Myslím, že bude někde tady!"
Naštěstí měl pravdu. Hned za prvním rohem jsme narazili na červeně natřený ocelový žebřík, jenž končil ve výši deseti metrů nad našimi hlavami. "Kam to vede?," zeptal jsem se.
"No přece do hangáru!" Hangár! No ano, hangár plný vznášedel dalekého doletu, že mě to dřív nenapadlo. Někde tu prostě musel být, v nástavbě nad betonovým tělesem pevnosti, dokonale krytý před pozorovacími družicemi. Jenže... Tam jich přece bude čekat nejvíc!
"Máš pravdu," supěl Ronny, zatímco zdolával příčle žebříku, "ale jinou šanci nemáme!"
Na konci žebříku nás čekaly bezpečnostní dveře, opatřené kulatým okénkem. Opatrně jsem do něho nahlédl - tolik vznášedel pohromadě jsem snad ještě neviděl. A k dovršení všeho - jak jsem si stačil povšimnout, strážných bylo sice v prostoru hangáru hodně, ale všichni seděli v bezpečnostní kukani na jeho konci, vzdáleném od nás nějakých sto metrů. Nejbližší vznášedlo přitom stálo jen dvacet, třicet metrů od požárních dveří.
Opřel jsem se zády o zeď a znovu mrkl na počet nábojů v zásobníku. Osmnáctka bývá poměrně optimistické číslo, například pokud se jedná o věk vaší přítelkyně, ale v tomhle případě mě nijak nenadchlo. Ani Ronny se netvářil nějak zvlášť odvázaně.
"Umíš to vůbec řídit?," napadlo mě. "Nebudeme muset zajmout nějakého pilota, že ne?"
"Pár vznášedel už jsem ukradl," usmál se. "Není na tom nic těžkého." Nutno říci, že se mi poněkud ulevilo. Zbýval jen jediný problém - jak se dostat přes pancéřová vrata hangáru, která nám zaručeně nikdo neotevře. Ale Ronny dokázal už otevřít tolik zablokovaných dveří v celé Pevnosti, že jsem bezmezně důvěřoval jeho schopnostem.
"Ty určitě máš nějaký odblokovací kód na otevření vrat, viď?," rozhodl jsem se přece jenom ujistit.
"Ten nejúčinnější, Side," zněla hackerova odpověď.
"Tak jdeme na věc! Deset, devět, osm, sedm...," hecoval mě Ronny, s jednou rukou na klice požárních dveří a druhou na pažbě pušky.
"Šest, pět, čtyři..." Postavil jsem se za něj a v duchu se rozloučil s celým světem. Až vyběhneme ze dveří, bude po nás střílet nějakých třicet, možná čtyřicet lidí - a kdoví, kolik z nich jsou zkušení střelci. Dost možná že všichni... Bude to holt sázka do loterie, do loterie, kde hlavní výhrou může být život stejně tak jako smrt.
"Tři, dva, jedna... TEĎ!!!" Ronny rozrazil dveře a vběhl do hangáru, já v těsném závěsu za ním. Než jsme urazili polovinu vzdálenosti ke vznášedlu, tedy asi patnáct metrů, byli už strážní všichni venku a okolo nás hvízdaly odražené střely z jejich zbraní. Přepnul jsem pušku na neomezeně dlouhou dávku a vypálil do jejich hloučku celý zásobník na jeden zátah. Nijak zvlášť jsem nemířil, nemělo to cenu a nebyl na to ani čas. Koutkem oka jsem si stačil povšimnout několika padajících postav, ale to už jsem byl u rudého, oranžově flekatého boku bojového vznášedla. Ronny trhl dveřmi kabiny a nasoukal se rychle dovnitř, zatímco já jsem zahodil nepotřebnou, vystřílenou zbraň a namířil proti strážím tu hackerovu. Zvolil jsem ten samý postup jako předtím, ale tentokrát už strážní nestáli tak blízko u sebe, a tak jsem dostal pouze jednoho, než úderník cvakl naprázdno. Za mými zády se rozeřvaly turbíny vznášedla, vytočené do nejvyšších otáček. Otočil jsem se a naskočil dovnitř - a když jsem už - už zabouchl dveře, něco mě udeřilo do ramene. Ruka, svírající kliku dveří, mi vypověděla poslušnost, tak jsem je rychle přibouchl tou druhou. Věděl jsem, že mě trefili - nebylo to poprvé.
Ronny odlepil vznášedlo pár centimetrů od země a zakličkoval mezi zaparkovanými stroji, aby ztížil střelcům míření. Vrata hangáru se rychle blížila, ale stále zůstávala zavřená, bez sebemenšího náznaku, že by se měla pohnout byť jen o pár čísel.
"Tak sakra, pusť jim do systému ten kód na otevření dveří," vybuchl jsem v hysterickém výkřiku. Celé rameno jsem měl zalité krví, dokonce už začínalo bolet, neměli jsme ani jeden náboj a naděje dostat se ven mi najednou připadala tak naivní... Naštěstí jsem byl v následujících okamžicích vyveden z omylu.
"Kód alfa a omega," bouchl Ronny na numerickou klávesnici po pravé straně řídícího pultu a od našeho vznášedla se odtrhla desítka neřízených střel typu Blood and Honour. Mířily přímo proti vratům. No jistě, bojové vznášedlo, že mě to hned nenapadlo.
Rychle jsem se připoutal a zapřel rukama o palubní desku. Střely narazily do vrat, poslušně uvedly v činnost rozbušky hlavic a vzápětí explodovaly ve třívteřinové, ničím nepřerušované explozi. Tlaková vlna nás vrhla nejdříve prudce dozadu, pak jakoby se všechno okolo zhouplo - a my jsme se závratnou rychlostí řítili ven z Pevnosti, hnaní nesmírnou silou náhlé dekomprese. Ronnymu se nějakým, mě naprosto nepochopitelným způsobem podařilo prokličkovat hrozivě zejícím, ostrými hranami roztrhaného kovu ohraničeným otvorem ve vratech a naše vznášedlo vyplulo do slunného marťanského dne. Okolo proletělo několik lehčích předmětů, vycucnutých ven stejně jako my, mezi nimiž jsem zahlédl asi deset či patnáct svíjejících se lidských těl. Věděl jsem, že mají před sebou asi půl minuty života, než se jim začne vařit krev a explodují jim oční bulvy, plíce a veškeré cévy. Jo, vy hovada, kdybyste zůstali v kukani a nedělali nám problémy... Mohli jste ještě žít.
Z přihrádky v palubní desce jsem vytáhl megabalíček první pomoci a pevně obtočil své krvácející rameno kompresním obvazem. Do žíly jsem si vstříkl dávku nanopreparátu pro ošetřování střelných poranění pomocí pneumatické injekční pistole a ulehčeně si vydechl.
"Máme to za sebou," řekl jsem nahlas.
"Ne tak docela," ozval se Ronny, věnující se řízení vznášedla. "Vezmi si můj laptop!"
Poslechl jsem ho bez jakýchkoliv řečí - jistě věděl, co dělá.
"Tak, teď si najdi soubor pojmenovaný jako Olga . Máš to ?"
"Jo, mám."
"Fajn, klikni na něj a zadej Armageddon 666. Ale s odentrováním ještě počkej, prosím tě!"
Ronny navedl vznášedlo mezi blízké skalní útvary, odlišující se od okolní pouště trochu tmavší barvou. Prokličkoval několika kaňony, aby nakonec přistál za mohutným skalním hřebenem.
"Enter!," poručil a já ho poslechl. V tu chvíli se mohutně zablesklo a celou krajinu zalila světelná záře o nesmírné intenzitě, až jsem si musel zakrýt oči rukama. Vzápětí nato se pohnula zem a okolo prosvištěla slušná tlaková vlna.
"Do prdele, co to bylo?," vysoukal jsem ze sebe, i když jsem už samozřejmě tušil.
"Normální jaderný výbuch, no," odvětil Ronny a znovu nahodil turbíny. "Počítači, který řídil reaktor, stačilo pár standardních hesel. Teď už po nás opravdu nepůjdou. Není kdo by se za námi hnal..." Jak krásně ta cynická slova zněla v mých uších!
"Trefíš do Mariner City?," zeptal jsem se.
"Když jsem říkal, že mám všechno pod kontrolou, byla to pravda. Letíme domů, brácho!"

* * *

Pod promenádní kopulí bylo tentokrát docela mrtvo. Seděl jsem na lavičcce a pozoroval západ slunce, stejně jako potisící, ale tentokrát jsem nebyl sám. Vedle mě objímal Goffy svou krásnou plavovlasou manželku, svírající v náručí sedmiměsíčního syna, malého Sida. V jejich tvářích se zračilo očekávání čehosi neobvyklého.
"Tak cos nám to chtěl ukázat?," zeptal se nedočkavě Goffy.
"Ještě chvíli," přerušil jsem ho. "Ještě maličkou chvilku..."
Slunce zapadlo, obloha potemněla a v kopuli se rozsvítily silné výbojky. "Teď, Ronny," řekl jsem do vysílačky, kterou jsem vydoloval z náprsní kapsy.
A světla nad našimi hlavami náhle pohasla. Uslyšel jsem dva přidušené výkřiky - když zhasne světlo, znamená to ve vesmíru většinou malér. Ovšem ne vždy...
"Klid," řekl jsem těm dvěma. "Dívejte, tam nahoře!"
Když se naše oči trochu přizpůsobily okolní temnotě, spatřili jsme chladné, majestátní marťanské hvězdy. A byla to vážně krása.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.3, povídka byla hodnocena 63 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Strany: [|<] [<] [1] [2] [3] [4] [5] [>] [>|]

Essaeeygeosy - 28.12.2017 05:23
Running late with the deadline for your work? Then we are your reliable assistant in paper help.

Get ready to ask for our assistance when you need essays, research or course works, reports, case studies, etc.
Our experts have seen it all and are ready to start working on your assignment right away. Go for it!

Get an <a href=http://bit.ly/2ykp1Qw>ess ay</a> or any other homework writing help


https://is.gd/1ZI3nJ

write my paper apa wlan
need someone write my paper me sga
need help do my essay pvlearners
write my economics daily paper pk
can someone write my paper metro for me irvine ca
write my psychology international paper oxnard ca
essay national service training program
buy free essay yfz
pay to write my eyes on paper zro
place buy essay during school holiday
please write my paper phim me ghe
write my philosophy education paper dmax
need help writing my paper nra silhouette targets
get someone write my how to make paper ufo
write my philosophy paper vq-1
write my swiss paper zurcher zeitung
need help write my paper mza
pay someone do my essay completely erased and didnt save can i retrieve it
write my philosophy education paper gangsta lyrics
writing my lomba penulisan essay korea
get someone write my international paper lvl
essay red light nights s i-35 service rd oklahoma city ok
buy literary analysis essay fb banners
can someone write my paper too little for me shop
can someone do my essay pf flyers
where do i type my essay
buy nursing sungai essay klang fish head
do my history essay wbc
write my economics paper jgb
need somebody write my pre punched binding paper wb mason


http://ow.ly/GgNW30gh3qA
ElvaPxx - 26.12.2017 00:03
ŕďđŕďđŕďđ
Dillion - 22.12.2017 10:45
<a href="https://essayerudite.com /cheap-essay-writing-service/" />cheap essay writing services</a>
<a href="https://essayerudite.com /assignment-help/" />my assignment help</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-my-research-paper/" />write my research paper</a>
<a href="https://essayerudite.com /best-essay-writing-service/" />best essay writers</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-paper-writing-service /" />college writing services</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-paper-writing-service /" />college paper help</a>
<a href="https://essayerudite.com /cheap-essay-writing-service/" />write my essay for cheap</a>
<a href="https://essayerudite.com /thesis-writing-service/" />thesis help</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-my-essay/" />write personal essay</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-essay-help/" />college essay help online</a>
<a href="https://essayerudite.com /buy-essays-online/" />buy essay online cheap</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-paper-writing-service /" />write college papers</a>
Ruben - 22.12.2017 10:39
<a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>thesis writing service reviews</a>
<a href=https://essayerudite.com/ college-essay-help/>writing a college essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ best-essay-writing-service/>be st custom essay writing service</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buy essays</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-essay-for-me/>proofread my essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buy an essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ dissertation-writing-service/> dissertation writing help</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-my-essay/>write my essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-essay-for-me/>correct my essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ assignment-help/>matlab assignment help</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-essay-for-me/>write me a essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ dissertation-writing-service/> help dissertation writing</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-my-paper/>type my paper</a>
Moises - 22.12.2017 10:28
https://essayerudite.com/narra tive-essay-topics/
https://es sayerudite.com/write-my-essay/
https://essayerudite.com/per suasive-essay-topics/
https:/ /essayerudite.com/argumentativ e-essay-topics/
https://essay erudite.com/college-paper-writ ing-service/
https://essayeru dite.com/buy-essays-online/
h ttps://essayerudite.com/cause- and-effect-essay-topics/
http s://essayerudite.com/research- paper-topics/
https://essayer udite.com/write-essay-for-me/

Zlobmut - 05.12.2017 20:31
If you’re interested in winning millions, then I’m here to help!
At <a href=skyliteboom.com>Casino</a > you can play over 450 world-class games and I’m giving you an exclusive Welcome Bonus to get you stuck into winning.
Use it today to increase your chances of hitting our jackpots.
All you have to do is <a href=skyliteboom.com>sign up today</a> and watch the rewards come rolling in.
skyliteboom.com
<a href=skyliteboom.com>Prepare to hit the big time</a>
<a href=skyliteboom.com>Hacer giros para ganar millones</a>
<a href=skyliteboom.com>Holen Sie sich spinnen, um Millionen zu gewinnen</a>
<IMG>http://i63.tinypic.com/ ofdmds.jpg</IMG>
ElvaAul - 27.11.2017 17:45
https://www.sfbi.com/store/lev itra-cost
ElvaKxx - 15.11.2017 02:31
Hey guys!!!
designs and builds specialty lines of lead oxide production equipment, material handling systems, battery related process machinery, parts, and accessories for the battery, pigment, glass, and chemical industries. http://techbasys.com offers technical application and engineering services to help the customer acheive maximum benefit from their equipment and manufacturing processes.
AlysonNam - 29.10.2017 09:34
http://nextdifferencegames.com /profile/anh45371498
AlysonCqa - 25.10.2017 11:08
http://www.scoop.it/t/general- information-107/p/4086297306/2 017/10/07/generic-tramadol-wit hout-prescription-overnight-bu y-ultram-online
Charlesemalp - 23.10.2017 14:03
Thesis Writing Service - EssayErudite.com

If you look for a trustworthy <a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>thesis writing service</a> and want to benefit from a higher grade, your editors, proofreaders, and instructors are here to lend you a hand.
Some students afraid of hiring professional writers due to ethical issues. As a result, they fail the course due to various reasons not able to defend their degree.
You should note that there is nothing wrong with opting for a <a href="https://essayerudite.com /thesis-writing-service/" />thesis writing service</a>. EssayErudite is certainly the best place for that.

Thesis Writing Service https://essayerudite.com/thesi s-writing-service/
MIAFuf - 22.10.2017 20:55
https://www.reddit.com/r/SEO/c omments/74tht5/buy_ambien_onli ne/
Jameslague - 22.10.2017 15:14
Best Essay Writing Service - EssayErudite.com

Looking for the [url=https://essayerudite.com/ best-essay-writing-service/]be st essay writing service[/url] can turn into a pain in the neck especially if you are not an experienced essay buyer.
<a href="https://essayerudite.com " />EssayErudite.com</a> is well known among students from the USA, UK, Canada and Australia.
We provide a superior writing assistance and handle all types of academic papers ranging from dissertations and thesis statements to reviews and coursework.
Whatever the challenge is, you can always count on us.

Best Essay Writing Service - https://essayerudite.com/best- essay-writing-service/
Williamabame - 22.10.2017 12:18
Buy Essay - EssayErudite.com

Where to [url=https://essayerudite.com/ buy-essay/]buy essay[/url] online ? Our experienced writers can boast higher degrees in addition to exceptional writing skills.
You now have a great chance to buy essay papers online with only a couple of clicks.

<a href="https://essayerudite.com /buy-essay/" />Buy Essay</a>

Buy Essay Online - https://essayerudite.com/buy-e ssay/
Rogersceno - 21.10.2017 19:32
Essay Writing Service - EssayErudite.com

Our [url=https://essayerudite.com] essay writing service[/url] provides a full-scale writing assistance accessible online 24/7.
Apart from many other writing companies, we are rather picky when forming a professional staff of experts.
Moreover, we try to make our every customer feel safe and pleased with the service.

<a href="https://essayerudite.com " />essay writing service</a>

Essay Writing Service - https://essayerudite.com

Strany: [|<] [<] [1] [2] [3] [4] [5] [>] [>|]