Já chci chleba

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Představte si kosmickou stanici, kde máte kromě své nudné práce i zábavu s materiály s paměťovým efektem. Můžete si předělat pokoj dle vlastní fantazie jen na povel, aniž by jste hnuli prstem. Ale jednou vás omrzí hrát si a z nudy začnete jíst a jíst a…

Konečně se zásobovací loď připojila k pozorovacímu stanovišti. Zasyčelo vyrovnání tlaků v zásobovacím průlezu. Měl jsem zrovna mrzutou náladu, poněvadž palubní počítač mne probudil o dvě hodiny dříve, než bylo naplánováno. Popravdě řečeno, ani se mi z hibernace nechtělo vstávat, člověk jaksi usne na půl roku a všechno okolo něj plyne nějak mimoděk. Zásobovací robot na mne hleděl, když jsem vylezl z rakve, jak jsem hibernačnímu zařízení říkal, pak se zase dal do své předem naprogramované práce. Chtěl jsem si s ním promluvit, ale roboti ještě nedospěli do tak inteligentního stádia. Jejich rozumové nadání se dalo přirovnat vycvičenému psu, i když už chodili po dvou jako člověk a také tak vypadali. Jedním aspektem se přece jen lišili, neměli klasické ruce, jen tři tlusté prsty s palcem na pažích a v malíčku ukrývali konektor pro připojení k počítači.

Dveře se otevřely a já vstoupil, vlastně vpadl do chodby stanice. Umělá gravitace mne mile překvapila, ale nedala se srovnat s pozemskou, jak mne ujišťovali školitelé.

„Jsem zde dobře na kontrolní stanici?“ snažil jsem se o humor a přitom jsem zasalutoval zdviženým malíkem pravé ruky. Tento pozdrav byl zakázaný, poněvadž jsme se museli ve výcviku hlásit zcela normálním vojenským pozdravem, ale pro zlost nadřízeným jsme se mezi sebou takto zdravili.

„Jsi a co má bejt,“ spustil na mne přísně jediný člen posádky. Po celou dobu výcviku jsem se k jeho datům nemohl dostat, takže jsem ani nevěděl, jak se jmenuje. Plné dvě hodiny jsem přemýšlel na zásobovací lodi, jak se při střídání služby představím.

„Jsem Gregor McDowell a střídám tě ve službě,“ představil jsem se, spíše jsem na něj vyštěkl. Bylo to něco mezi pozdravem a představením.

„Je mi úplně šumafuk kdo jsi, hlavně, že jsi tu,“ zavrčel nervózně, „uděláme předávku, ať mohu vypadnout.“ Pokynul rukou do útrob stanice.

Pokrčil jsem jenom rameny a následoval toho mladíka. Byl to mladík, tak jako já, ale něco mi na něm vadilo. Měl normální tvář, jen bez jiskry života, jako by z něj vyprchala energie. „Jsi nemocný?“ zkoušel jsem se ho zeptat.

Otočil se na mne a dlouhým pohledem si mne změřil. „Taky tak budeš vypadat,“ otočil se zpět a pokračoval dál do jediné velké místnosti.

Kancelář, lepe řečeno kontrolní stanoviště se hodně podobalo tomu ve středisku. Říkal jsem této místnosti kancelář, poněvadž byla takto zařízena. Toliko s tím rozdílem, že měla u malého okénka střeleckou pozici s magnetickým křeslem a vysílačkou. Tato místnost navozovala pocit kanceláře, ale jinak se jednalo o křížence jídelny, ložnice, pracovny, střeleckého zvonu a virtuální tělocvičny. Vše potřebné tato místnost splňovala pro daný úkol. Naštěstí konstruktéři aspoň oddělili záchod a sprchu, jediné dvě další mrňavé místnůstky. Ještě zde byl záchranný modul, ale ten se nepočítal jako další pokoj.

Těžkými kroky jsem ho následoval a v duchu si říkal, že až já budu předávat službu, tak budu veselý a s kypícím optimismem. Jeho monotónní předávání mi totiž strašně vadilo. Mluvil jen v krátkých, snad vojenských větách, navíc nebylo ani co předávat. Interiér stanice byl vyroben z neopotřebovatelných materiálů s paměťovým efektem, takže se nedalo nic rozbít, či zničit.

Poté, co mi předal stanici, se na mne opět zadíval a zakroutil nechápavě hlavou.

„Je snad něco v nepořádku?“ zeptal jsem se, poněvadž na mne tak podivně vzhlížel.

„Nic, jen za půl hodiny tu bude nákladní loď, podle letového řádu,“ pronesl zcela stroze, aniž by se usmál jedním koutkem úst nebo pohnul brvou.

„Tak brzy?“ podivil jsem se překvapeně, poněvadž jsem si chtěl užít lenošení a vyzkoušet si pár nových her na virtuální konzole, které mi nahraje robot, ještě než odejde a na celý rok za sebou uzavře dveře.

„Tak si to tu užij ve zdraví,“ procedil mezi zuby a dychtivě se dral do chodbičky, kde se obratně vyhnul manipulačnímu robotovi. Měl tolik naspěch, že se mému dotazu ani nepodivil a nezasmál.

„Budeš tu muset vydržet ještě dobrých deset minut, než odletíš,“ zvolal jsem za ním do chodby, ale nečekal jsem však od něj žádnou odpověď. Přistoupil jsem k robotovi a díval se na něj, jak už jen kontroluje, zda předal momentálně mému počítači veškeré data, jenž jsem si objednal. Jednalo se o nejnovější hry, za které se platily horentní sumy. Já je ovšem dostal zadarmo, protože člověk nebyl živ jen prací, ale i zábavou. Navíc nudu, na kterou mne připravovali, jsem chtěl zahnat právě těmito hrami. Člověku tak uteče rychleji čas, aniž by věděl jak.

Robot přestal svými tlustými prsty ťukat do klávesnice, otočil se na mne a ukázal na displej umístěný na jeho hrudi. Nenáviděl jsem tuto komunikaci, ale co se dalo dělat. Zadíval jsem se jen na pravý dolní roh displeje, kde byl konec řádku s blikajícím kurzorem, protože jsem věděl, že robot veškeré zadané úkony splní na jedničku s velkou hvězdičkou, takže jsem hleděl na číslici sto procent. Nakonec jsem ho poplácal kamarádsky po rameni.

„Běž, ať se ti tam nezblázní,“ pověděl jsem jen tak, bylo mi totiž líto, že roboti nemluví. Navíc jsem měl o bývalého nájemníka obavy, ale jinak mi mohl být ukradený.

Robot pokýval na souhlas hlavou, jediné komunikační dorozumívací gesto. Pokud něco chtěl, vypsal vše na displej, což zrovna udělal.

„Co ještě chceš?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že mi nikdy neodpoví hlasem.

Znova ukázal svou hruď a začal vypisovat stoprocentní naplnění kyslíkových nádrží, vody, jídla a dalších blbostí, které jsem měl v paměti zaryté z výcviku, takže jsem vše odbýval. Pokýval jsem souhlasně hlavou, konečně zmáčkl tlačítko pro potvrzení, že byly doplněny zásoby a nebyly nalezeny žádné závady, jak na vnějším i na vnitřním plášti.

Robot opět pokýval hlavou, otočil se a odkráčel přes chodbičku do zásobovací lodě. Dveře se za ním automaticky zavřely, jen chvíli trvalo, než se zásobovací loď pustila nyní jen mojí kontrolní stanice. Sedl jsem si k virtuální hrací konzole a spustil první hru. Neuběhlo však ani dvacet minut a rozsvítilo se zelené světýlko, oznamující připlutí nákladní lodi na pravidelné lince. Vypnul jsem hru a sedl si do střeleckého stanoviště. Magnetické křeslo se vytvarovalo do nepohodlného tvaru, který si zvolil můj předchůdce. Jednotlivými tlačítky jsem si nastavil vlastní pozici, v které se mi pohodlně sedělo.

„Tady je nákladní loď Herkules,“ ozvalo se z reproduktoru.

Podíval jsem se na monitor, dvoučlenná posádka mi mávala přes kameru. „Identifikujte se,“ řekl jsem přísně. Pokud číslo bude souhlasit, pustím nákladní loď dál. Pokud nebude souhlasit, dám posádce druhou šanci na opravu. V případě, že i na podruhé se obsluha netrefí, měla poslední, třetí šanci. Pak jiná šance nebyla. Zmáčknu tlačítko laserového zaměřovače a nákladní loď se nemilosrdně změní v ohromnou zář a následně v oblak prachu. Jednalo se však jen o Kronské lodě plující oběma směry, u kterých se nedalo zjistit jejich záměry. Pozemské křižníky byly opatřeny deaktivačním čipem, jenž zajišťoval náhodné spuštění zbraní na stanici nebo neuvážené jednání obsluhy. Nikdo nemohl tušit, jestli se služba nezbláznila. Rok byla přece jen dlouhá doba, bez blízké osoby, kamaráda či robota.

„Nový hlídač,“ pravil kapitán lodi. Jeho ruka zadala na klávesnici kód.

Chtěl jsem se také stát pilotem nákladní lodi a létat z planety Kron na Zemi. Neměl jsem však vysokou školu ani maturitu. Mrkl jsem na druhý monitor, licence, povolení k letu i identifikační číslo souhlasilo. „Šťastný let,“ popřál jsem posádce, která hned na to přerušila spojení a odletěla. To byl můj chleba, nic víc, jen kontrolovat identifikační čísla, čas příletu. V kurzu mi nebylo zcela jasné, proč mám tady celý rok tvrdnout, ale když jsem byl vybrán do užšího výběru, ihned mi bylo všechno jasné.

Tato stanice vznikla na obranu obchodů mezi lidmi a Krony, malých lidiček podobajících se vzrůstem liliputánům. Jejich planeta byla velká jako Jupiter s řídkou atmosférou, podobné té naší. Kronové žili pod povrchem a jen občas vycházeli ven, aby sehnali něco, co zrovna potřebovali. Jenže na povrchu již nic nebylo, jak vegetace, tak i zvířata, tudíž nemělo smysl vůbec vycházet na povrch. Takže bydleli pod povrchem své planety jako mravenci. Ano, někdy se jim i takto přezdívalo, neboť jejich život byl identický s těmito členovci. Jedni byli vojáci, dohlížející na správný chod společnosti, jiní zas jen nosiči, menší počet se staral o potravu, což byly houby, jenž si pěstovali v podzemních komůrkách. Taktéž se starali o královnu svého rodu, která rodila další členy podle potřeby a dělnice se staraly o potomstvo. Pokud jeden z Kronů zemřel, byl odnesen do podzemí k houbám, kde se provedl pohřební rituál. Po obřadu se na tělo zesnulého nanesly zárodky podhoubí, a tak se z něj stala živná půda. Tento podivný způsob pohřbu a následná recyklace nebyla náhodná. Na planetě se nenacházely žádné stromy a živočichové tak jako na Zemi. Proto se vše bedlivě spotřebovávalo. Kronové také drželi svou populaci na uzdě kvůli nedostatku potravy. Navíc její kůru používali k výrobě primitivních zbraní, oblečení. Houba jim sice poskytovala potravu, ale jenom v omezeném měřítku. Ještě z jednoho důvodu ji pěstovali a hospodařili s ní. Vyráběla totiž tolik potřebný kyslík, protože na planetě nerostlo vůbec nic, ani jediný strom, keř či lišejník, který by vyráběl tolik potřebný kyslík. V syrovém stavu byla pro lidi bohužel zcela nepoživatelná, ani tepelná úprava a dochucení nepřineslo nějak velký požitek.

Když byla planeta Kron objevena, původně nesla katalogové označení R7E9J5 – 16, stala se nehostinná planeta bez zjevného života zájmem vědců. Ti objevili obrovská naleziště toho nejjemnějšího jílu, potřebného k výrobě tepelných štítů raket s fotonovým motorem. Fotonové částice dovedly uvést do chodu motor k takové rychlosti, že se raketa začala pomalu tavit. Bez tepelných destiček by nenastala taková míra objevů v širokém vesmíru. Protože na Zemi bylo nedostatek nejkvalitnějšího jílu, začal se dolovat na jiných planetách. Těžba, zpracování a doprava však byla nákladná. Po objevení Kronu se situace změnila. Jílu bylo dostatek, takže se rozhodlo pro těžbu. Doprava sice byla drahá pro velkou vzdálenost, ale zase na tom někdo vydělal. Celková ekonomika se na celé planetě Zemi zvedla. Lidé dostali práci a kosmický průmysl expandoval jako nikdy před tím.

Po několika měsíčním těžení, vylezli ven Kronové na povrch. Ze svých děr je vlastně vyhnaly otřesy půdy způsobené rýpadly, mnoha nakladačů, řinčení startujících přepravních raket z ramp. Pro obsluhu těžebních stojů to byl silný šok. Okamžitě přiletěli vědci, delegace, zástupci nejsilnějších politických stran. Naštěstí byli obyvatelé této planety na velmi nízké životní úrovni, jenž se dala přirovnat k velmi ranému středověku. Rázem se s lidmi domluvili. Požadovali jen vodu, aby mohli po vydolování jílu žít i na povrchu. A tak lidé začali Krony učit, jak se žije na Zemi a vyměňovali si spolu zkušenosti. Samo sebou konsorcia na Zemi získávali jíl za hubičku. Voda v pevném skupenství se nabrala i s mnoha příměsemi cestou k planetě Kron z nějaké komety a nazpět se vezl tolik potřebný jíl, co se jen vešlo do nákladní lodi.

Postupem času předali lidé mnoho technologií Kronům. Ti ji dovedli snadno a rychle zužitkovat, což při jejich podceňované inteligenci nikdo nečekal a tak dolovali svůj jíl jenom za kus mizerného žvance. Rychle si přivykli na lehce stravitelnou lidskou potravu. Vůbec jim nevadilo, že pro ně určené potraviny již dávno prošly záruční lhůtou. Jejich dva žaludky obsahující několik druhů plísní, podobajících se penicilínu, dovedly i toto pro lidi nepoživatelné jídlo strávit. Ekonomika na Zemi se opět povznesla do velkých výšek.

Zvláště si přišli na své ti, co vymysleli stroje na jídlo. Do zásobníku byly vloženy mražené potraviny, přísady a počítač zhotovil jídlo dle předloženého a následně vybraného menu. Přestalo se klasicky vařit, počítač zařídil vše. Těmito kuchařskými počítači byly vybaveny jak dopravní lodě a nákladní lodě, tak i tato stanice. Stačilo si jen vybrat podle momentální nálady či choutek.

Kronové však nebyli omezení tvorové, jak se lidé dlouho a mylně domnívali. Okamžitě dovedli využít situace. Jednou totiž dopadla na jejich planetu neovladatelná nákladní loď s fotonovým motorem, posádka taktak nouzově přistála a ti, kteří přežili, rychle utekli. Obávali se totiž selhání chladícího systémů fotonových motorů a následné destrukce celé lodi. Kronové se ničeho nebáli, jako by neznali strach a okolo havarovaného kosmického plavidla se seběhli a okamžitě ji rozebrali. Informovali sice úřady o události na jejich planetě, ale moc nenadávali a ani se nedožadovali vysvětlení, proč nemají také takové plavidlo. Zanedlouho po několika pokusech ovládli svůj orbit. Co čert nechtěl, začali jíl dopravovat v obrovských kvantech na Zemi. Ekonomika se začala hroutit, poněvadž jíl prodávali hluboko pod cenou. Dovedli totiž postavit tak velké koráby, že se lidem o takových jenom zdálo. Nehledě k tomu, že maličcí Kronové nespotřebovávali tolik kyslíku, nutného k plavbě dlouhým vesmírem jako člověk a vůbec nedodržovali žádnou bezpečnost. Řídili se po staletí heslem - jedinec je postradatelný, celek neohrozí. Takže se dost často stávalo, že jejich lodě z jakýchkoliv důvodů explodovaly. Nelámali si s tím však moc hlavu a dál vyráběli své nespolehlivé gigantické lodě.

Ekonomika na Zemi šla rychle dolů, ještě více než byl objeven Kron a mnoho podniků touto expanzí Kronů zkrachovalo. Rychle totiž pochopili, že je lidská rasa bere na hůl a tak zaplavovali Zemi jílem a nazpět si sami dolovali vodu na zamrzlých planetách. Dokonce pronikli nenápadně až na Zem, kde si budovali svá podzemní království. Když se přišlo na jejich infiltraci, udělali lidi povznášející gesto a zanechali je svému osudu. Avšak jejich populace prudce expandovala. Nemilosrdně káceli stromy a tak ohrožovali pozemský ekosystém. Ničili okolní krajinu pro svoje houby. Proto je lidé rychle vystěhovali a učili je hospodařit na své planetě. Všechny snahy bohužel zkrachovaly. Nechtěli totiž žít takovým barbarským životem jako lidé, měli přece svůj staletím osvědčený styl života. Právě proto se zbudovala stanice, jako jakási obrana před jejich expanzí do okolního vesmíru. Ten, kdo neměl správný kód, měl být nemilosrdně rozstřílen laserovým paprskem, ať byl Kron či člověk.

Dnešního dne jsem zkontroloval pět lodí směřující na Kron a čtyři směrem na Zemi. Z toho bylo jen jedno plavidlo Kronské a proplouvalo po naplánované trase a ve správný čas. Uléhal jsem do postele zbitý jako pes, ani jsem se nepřevlékl do pyžama. Ve výcvikovém středisku jsem se dušoval, že aspoň týden nezamhouřím oka. Prospal jsem přece půlroční cestu sem, tak se mi nebude chtít ani spát, jenže ta zatracená umělá gravitace mne poněkud nečekaně zmohla. Navíc mne stále svědil pupínek na ruce s implantovaným mikročipem, jenž sloužil jako identifikace.

Po vstupu na stanici jsem nepociťoval tak jasný rozdíl v gravitaci, ale běhání od virtuální hry do střeleckého křesla mne unavilo, i když jsem jen dělal pár kroků a byl jsem v dobré fyzické kondici. Nyní mám nohy jako z olova a když jsem se snažil běžet, od pasu nahoru tělo vlálo jako vlajka. Navíc mne z umělé gravitace bolela záda jako hrom. Usínal jsem s předsevzetím, že si na ni brzy přivyknu či vymyslím nějaký fígl.

Ráno mne probudilo houkání poplašné sirény, kvílela tak žalostně, že mne z ní rozbolela hlava. Vyskočil jsem z postele celý rozlámaný, abych ji vypnul a zjistil, co se děje. Na monitoru blikalo červeně identifikační číslo, které souhlasilo s databází. Avšak loď nemohla odplout, dokud jsem ji nekontaktoval slovně a nepotvrdil správnost kódu.

„Co tam chrápeš?“ ozval se netrpělivý kapitán nákladní lodi.

„Něco jsem hledal,“ snažil jsem se najít jistou věrohodnou výmluvu.

Kapitán se rozesmál: „Mohl jsi kváknout, že jsi nový, mohli jsme tě nechat trochu prospat,“ rozchechtal se i se svým parťákem.

Stiskl jsem tlačítko pro volný let. „Šťastnou cestu,“ popřál jsem jim a bylo ticho. Vůbec se neobtěžovali dále komunikovat. Neměli vlastně ani důvod s někým se bavit, vždyť mne při troše štěstí zastihnou tak třikrát až čtyřikrát, poněvadž nákladní lodě mají výkonnější fotonové motory než zásobovací. Kdo si chtěl vydělat, musel být rychlejší.

Rozladěně jsem vstával z křesla. Došoural jsem se těžkýma nohama k jídelnímu automatu a vybral si z jídelníčku jídlo. Během tří minut byla snídaně připravena. Zasedl jsem za stůl a nežinýroval se, protože jsem mohl sníst, kolik jsem chtěl a co jsem si přál. Na sociální podpoře byly také automaty na jídlo, stačilo jen přiložit kartu s identifikačním čipem a jídlo jsem dostal. Pokrm byl jen takový jednoduchý, bez chuti a zápachu, navíc jenom dvakrát denně. Od jídla zadarmo se nedalo ani nic jiného čekat. Když se nad tím zamyslím, nebylo zcela zadarmo, bylo na dluh. Ten se pak splatil, pokud jsem si našel práci. Mnoho lidí však do práce nechtělo chodit, proč taky. Člověk mohl lelkovat a užívat si z peněz našetřených z práce načerno.

Hned jak jsem spořádal druhou porci snídaně, chopil jsem se svého večerního předsevzetí. Chodil jsem okolo stolu jako idiot, než mne napadlo změnit celou místnost v tělocvičnu. Otevřel se přede mnou obrovský prostor pro sportování, jen sedadlo s laserovým dělem zůstalo nezměněno za házenkářkou brankou. Takže jsem se rozběhl, jak jsem nejrychleji uměl. Byl jsem v perfektní tělesné kondici jako každý kosmonaut. Moje tělo se od pasu nahoru zaklonilo a nedalo se běžet ze všech sil. Když jsem doběhl k brance, záda mne bolela. Zkusil jsem se malinko předklonit, jako bych šel proti ostrému větru a rozběhl jsem se. Ihned jsem pocítil ladnost při běhu a ani mne nebolela záda. Udělal jsem tak několik kol, aniž bych pociťoval bolest v zádech a nebo byl z umělé gravitace okamžitě unaven. Nakonec jsem zjistil, že umělá gravitace není jen na podlaze, ale asi tak jeden metr kolem celého trupu stanice. Rozvázala se mi totiž tkanička u tenisek. Mohl jsem si obout i jinou vhodnější obuv, ale v mých oblíbených teniskách se mi lépe a pohodlněji chodilo. Položil jsem nohu na jedinou lavičku v tělocvičně a zavazoval si tkaničku. Sundal jsem nohu z lavičky a pocítil mírný odpor. Zkusil jsem tedy položit podrážku na stěnu a zdálo se mi, že mne umělá gravitace udrží, a tak jsem jen opatrně nadskočil. Noha se opravdu nechtěla od stěny odlepit. Při druhém pokusu jsem i druhou nohu přidal k té na stěně a ejhle, stál jsem na zdi, jako bych stál normálně na podlaze. Ještě s obavami jsem dělal drobné krůčky, ale potom, co jsem se otrkal, běhal jsem po stěnách i stropu a po podlaze dokolečka v mírném předklonu, aniž by mi gravitace činila jakékoliv potíže. Od radostí jsem vyskočil, což jsem neměl vůbec dělat. Protější umělá gravitace si mne přitáhla k sobě takovou razancí, že jsem si málem polámal kosti. Žebra mne bolela, ale neměl jsem je zlomená, ostatně měl jsem v sobě mnoho malých nanorobotů, kteří okamžitě zasáhli a ať jsem měl jakékoliv zranění, opravili je. Sotva jsem se postavil, napadlo mne, jestli by se dalo mezi oběma gravitacemi plavat. Vlastně mezi protějšími stěnami, mezi stropem a podlahou. Udělal jsem obyčejnou holubičku na jedné noze, pak jsem se dlouhým přemetem pomalounku odrazil od podlahy a už jsem se vznášel jako při levitaci. Opatrně jsem udělal několik plaveckých temp, ale nepohnul jsem se z místa, avšak v takovém stavu se daly provádět kotouly, piruety a jiné akrobatické výkony. Občas jsem ztratil nad svým tělem kontrolu a vychýlil se z nulové gravitace, takže jsem se okamžitě přilepil ke stěně či stropu. Za tři týdny jsem bravurně zvládl techniku akrobata na výbornou. Tato disciplína mne více bavila než střílení ve virtuálních hrách.

Bohužel i tato zábava mne přestala jednou zajímat. Navíc jsem musel každou chvíli odběhnout a zkontrolovat kódy, takže jsem si legrace moc neužil. Lidské křižníky vždycky byly v nejlepším pořádku, takže jsem jen rutinně zkontroloval čísla a popřál šťastnou cestu. Avšak u Kronů byla situace zcela jiná. Létala si podle libosti, nedodržovali letový řád ani trasu a létali i dvě plavidla naráz. Zkoušeli prostě mou trpělivost, která měla své meze jasně zakořeněné v instrukcích, přes které nejel vlak. Plavidla, která neměla povolení či špatné kódy, jsem nemilosrdně sestřelil. Obzor se pak jasně rozsvítil jasnými barvami, jenž světélkovaly dlouhé minuty, než části lodi a nákladu zcela shořely na prach. Tu a tam jsem sestřelil Kronské plavidlo bezdůvodně jen tak pro radost nebo z nudy. Bylo jich tolik, že si toho ani nevšimli. Stačilo potom pro nadřízené do klávesnice počítače namlátit, že zničené plavidlo vezlo více vody, jídla nebo jejich zatracenou houbu, než dovolovaly kvóty, a bylo vše vyřešené. Hojně jsem používal v hlášeních ten jejich choroš, poněvadž byl totálně zakázaný, poněvadž vstřebal úplně vše, od železa počínaje, po umělé hmoty konče. Právě po požití choroše, který krásně recykloval plast nebo PET láhve a nějaký Kron houbu pozřel, stával se na ní závislý. Houba přetvořila plast na syntetickou drogu pro Krony a pro člověka na prudký jed. Proto jsem je nemilosrdně kosil, sotva byli na dostřel. Byla to krutá zábava, ale fascinovaly mne světelné záblesky měnících se barev, trvající celé hodiny podle toho, co jejich plavidlo právě vezlo. Vlastně Kronská plavidla vezla jenom jíl k prodeji na Zem. Po rozstřílení se jejich náklad rozzářil nádhernými tmavými modrými barvami, které přecházely přes fialovou až do tmavě rudé. Občas zazářila jejich loď směsicí barev, když převáželi různé harampádí.

Avšak i tato zábava mne omrzela. Vydržel jsem si takto hrát víc jak tři měsíce, poněvadž ostrá střelba byla přece jenom něco jiného než běhat ve fiktivním virtuálním prostředí, které vytvořil počítač. Ve hře jsem si mohl naprogramovat, kolik vojáků budu mít proti sobě a kdo na mne vybafne. Kronské lodě byly něco jiného. Snažili se mne oblafnout a občas vyslali falešnou loď, aby v záři barev po sestřelení proklouzli na druhou stranu. Senzory však byly neomylné, takže nebylo jiného zbytí než zmáčknout tlačítko.

Ovšem i toto mne omrzelo a přišel jsem na novou zábavu, vše rozbíjet. Popadl jsem kupříkladu vázu ze stolku a třískl s ní o podlahu. Pak jsem jednotlivé části skládal k sobě, jenž se okamžitě spojovaly. Měřil jsem čas, za jak dlouho se váza sama uvede do původního stavu. Jednou jsem dával střepy kus od sebe, podruhé je naházel na hromadu. Nikdy však spojení netrvalo déle než třicet sekund. Nejvíce mne však fascinovalo, jak jednotlivé střepy okamžitě po rozbití zaoblily své hrany. Stanice totiž byla zhotovená z materiálů s paměťovým efektem, nedalo se tak nic zničit. Materiál si pamatoval svůj původní tvar a strukturu a za každých okolností se vrátil do původního tvaru. Navíc jsem si mohl jednou za čtrnáct dní změnit celý interiér podle své fantazie. Mohl bych vnitřní zařízení přestavovat i častěji, ale materiál potřeboval tento čas na dlouhodobé zapamatování zadaného tvaru. Pokud jsem tak učinil dříve, materiál se vrátil do předchozí podoby. Dovedl jsem si takto hrát celý měsíc, než jsem zase dal všechno do předešlého stavu. Předchůdce měl přece jenom cit pro estetiku, účelnost, praktičnost a celkovou estetiku, jenž ladila oku.

I tato zábava mne omrzela, dolehl na mne totiž stesk po domově. Žádného společníka jsem si vzít nemohl, ani pitomého křečka. Urgoval jsem svou stížnost s pádnými argumenty na nejvyšší místa. Přece pes, opice a další zvířena nahrazovala lidskou posádku v počátcích kosmonautiky. Bohužel jsem pohořel a bylo mi dokonce sděleno, že pokud budu takhle vyvádět, mohu se s kariérou rozloučit. Raději jsem se stáhl do ústraní a choval se jako předešlí členové. Říkal jsem si, že moje psychotesty byly v nejlepším pořádku, jinak bych vůbec neprošel.

Nyní jsem už věděl, proč předešlý nájemník tak rychle utíkal ze stanoviště. Sedět sám na zadku jeden pozemský rok někde na půl cesty od domovské planety Země a na půl cesty k první i možná jediné obydlené planetě Kron v celém širém vesmíru, nebyl žádný med. Bez žádného spolubydlícího, přátel či možné návštěvy a dovolené. I když stanice skýtala nepřeberné množství zábavy v přímém přenosu ze Země. Vlastně s půlročním zpožděním, takže jsem se nemohl zúčastnit her on line. Jinak jsem mohl jen sedět, kontrolovat kódy lodí, identifikovat je a nudit se. Abych zahnal veškeré vzpomínky na domov a přátele, rozmazloval jsem se dezertíky a pamlsky. Aspoň ty mi zpříjemňovaly pobyt na stanici. Říkal jsem si, že mám odolnou psychiku, ale nervy nebyly zrovna v nejlepším pořádku. Takže tukem jsem je obaloval a byl jsem v pohodě. Za čas jsem byl rád, že jsem se dobelhal do křesla a zkontroloval identifikační kódy. Přibral jsem dobrých dvacet kilo navíc a dále jsem narůstal na váze. Toho si však povšiml můj implantovaný mikroprocesor v ruce. Nevím sice jak dovedl mou váhu odhadnout, ale nahlásil nadváhu počítači, který mne informoval o zdravotním stavu. Okamžitě navrhl dietní menu a cviky, což jsem odmítl. Přikutálel jsem se k počítači a zrušil jsem volbu o pravidelném zdravotním stavu a dále jsem si zvětšoval porce, poněvadž pokrmy byly skvělé. Takže jsem si objednával z automatu Kalamáry s kaviárovou omáčkou, langusty plněné krabí pastou, tresčí játra s parmazánem a tak dále. Prostě jsem jedl, pojídal, ochutnával…. A pokud přece jenom něco nebylo podle mé chuti či představy, šup s tím do záchodu a objednal jsem si něco jiného. Zde totiž automat vařil a vydával jídlo dle chuti. Pro případ nouze bylo na stanici na dva roky potravin dopředu. Na sociálním zabezpečení vyráběl jídelní automat podle předem daného výběru samé hnusy bez chuti a vůně. Zato zde byly pokrmy vynikající, zásluhou menu, které se dalo předem dochutit a dosolit.

Když poprvé automat vypsal, že moje oblíbené jídlo nemůže zhotovit, poněvadž chyběla nějaká ingredience, byl jsem z toho paf. Situace začala být vážná, nikoliv však kritická, říkal jsem si. Začal jsem šetřit, a tak jsem si dával menší porce. Později jsem omezil moučníky a dezerty. Avšak bylo již pozdě. Konstruktéři totiž nepočítali s nekontrolovatelným plýtváním zásob, a tak ani stanici nevybavili recyklátory potravin nebo skleníkem s čerstvou zeleninou. Vše, co se dostalo do mísy na WC jako exkrementy, vyhozené jídlo, bylo okamžitě zmražené a vystřeleno co nejdál od kontrolního stanoviště. Mnohokrát jsem se ze zoufalého hladu pokusil automat násilně otevřít. Sotva jsem vypáčil kryt, už se dával do původního stavu. Všechny pokusy změnit vlastnosti či tvar vyšly vniveč. Materiál si pamatoval zatvrzele svůj původní formu, danou předem konstruktéry, které jsem nemohl ovlivnit. Proto jsem začal jíst jenom kečup a hořčici, jenž také brzy došly.

Hlad mne sužoval, i když bylo na palubě stále dostatek jídla v automatu. Podmínky byly stejné jako u trosečníků na moři. Měli okolo sebe plno vody, avšak napít se, byla jistá záhuba. Jenže v automatu bylo jídla co hrdlo ráčilo, jenže automat byl tvrdohlavý a již nenabízel žádná jídla. Vlastně odmítal cokoliv uvařit i nabídnout. Stále jen vypisoval na displej, že chybí jednotlivé složky pro výrobu toho či onoho jídla. Pojednou jsem zhubl až na kost. A bývaly doby, kdy jsem se jen valil se svými sto padesáti kily.

Nepomáhalo ani žadonění o přerušení či předčasné ukončení služby nebo doplnění zásob. Ze Země nepřišla v tomto ohledu žádná zpráva. Také nemohla žádná zpráva být doručena, protože šla půl roku na rodnou planetu. Upsal jsem se ďáblu, když jsem tuto práci vzal. Ve smlouvě stálo, že nebudu vystřídán za žádných okolností, pokud neuplyne podepsaná lhůta, protože zásobovací lodi trvala cesta od přijetí zprávy dalšího půl roku.

Také nákladní lodě mne nemohly nikdy vzít s sebou. Měly zakázané brát pasažéry a navíc létaly od stanice moc daleko, protože fotonové motory vytvářely za sebou vakuový vír. Nikdy jsem tento princip sice nepochopil, ale bylo to tak. Pokud jsem chtěl vidět loď na vlastní oči, jevila se mi z okna jako malá tečka v dálce. Až kamery a skenery dovedly přiblížit loď natolik, že jsem dokázal určit, pro kterou společnost létá. Proto plavidlo s lidskou posádkou nemohlo připlout blíže. I kdyby nakrásně připluly, neměl jsem se jak dostat do lodi. Průlezy totiž měly jiné rozměry a nebylo navíc pro mne na palubě místo. Jediná spása mohla přijít jedině od Kronů. Byli schopni postavit pro mne záchranný modul výměnou za jídlo a vodu. I kdybych jim celý automat dal, neměl bych stejně kam odletět. Na Zemi bych v tomto případě nemohl v žádném případě ani páchnout, hrozil by mi doživotní trest. A na planetu Kron se mi vůbec nechtělo. Stal bych se totiž psancem a mikročip v ruce by prozradil místo mého pobytu. Navíc bych musel vyndat ten zatracený čip a pak se před nimi samotnými schovávat, poněvadž Kronové byli schopní obchodníci a za něco by mne vyměnili. Záchranný modul jsem také nemohl použít. Ten se aktivoval jedině při požáru. Jenže vše bylo vyrobeno z inteligentního materiálu, takže nemohlo dojít k většímu požáru. I kdyby se mi přece jenom podařilo založit oheň a odstartovat v záchranném modulu, dostal bych všechno k úhradě. Odsoudili by mne k doživotním galejím na Kronu, což bylo nejhorší. Platily tam Kronské zákony se středověkou výchovou. Sebevražda nepřicházela v žádném případě v úvahu. Oběsit se jsem neměl na čem, otrávit se jsem neměl čím. Žíly si podřezat byl nadlidský úkon. Rozbité střepy z čehokoliv zakulatily ihned své hrany. Konstruktéři počítali opravdu se všemi možnostmi sebevraždy. Mohl jsem jen zešílet a čekat na vysvobození. Jen jednou jsem se pokusil rozbít si hlavu o zaoblenou hranu stolu, což se i skoro podařilo. Byl to však jen zoufalé a marné jednání z hladu. Upadl jsem na podlahu a čekal až se můj mozek zaplaví krví a vykrvácím z rány na podlahu. Beznadějný čin se však nezdařil. Nemohlo k vykrvácení ani dojít i s touto alternativou konstruktéři počítali a vybavili moje tělo nanoroboty, které jsem dostal již při prvním tréninku na Zemi. Tyto malé, pouhým okem neviditelné stroje, opravily poškozené části těla. Probudil jsem se po několika hodinách zcela zdráv, jen mne bolela hlava. Nanoroboti dovedli v lidském těle všechno opravit, zacelit rány, zničit myom v počátcích, avšak na bolest hlavy byli krátcí.

Z hladu jsem začal chlemtat i zubní pastu z dávkovače. Bylo ji mnoho i s různými příchutěmi, poněvadž jsem opomenul vyčistit si zuby po celou dobu. Vlastně mi tato ústní hygiena vydržela pouhý měsíc po nastoupení na stanici. Pak se mi nechtělo zdržovat těmito zbytečnými úkony. Nyní jsem ládoval do hladového žaludku celé litry zubní pasty. Kroutil jsem se po ní a doufal, že se aspoň takto otrávím, poněvadž zubní pasty obsahovaly plno bělidel, nanogranulí, nanorobotů se zubním tmelem, jenž po každém vyčištění zubů zacelily mikrotrhliny ve sklovině. Hlad jsem blbou pastou sice zahnal, zuby jsem po ní měl, že by mi je mohl kdokoliv závidět, ale i tyto zásoby jednou došly.

Až nyní jsem litoval sám sebe, že jsem byl lenivý a nenašel si nějakou poctivou práci. Avšak jako nezaměstnaný jsem neměl moc na výběr, takže jsem vzal, co mi zrovna nabídli. Za dosloužení, jsem měl dostat slušnou rentu a dům, zařízený podle přání, k tomu odpuštění dluhů ze sociálního zabezpečení. Možná právě tato nabídka mne zlákala, žít si jako boháč a mít všechno, na co jsem ukázal.

Co mi chybělo na sociální podpoře, dvakrát denně jídlo zadarmo z jídelního automatu. Nechápal jsem tedy, proč jsem se dobrovolně přihlásil. Mohl jsem být stále volný jako pták. V případě hladu zašel bych si pro jídlo a vzal si ho z automatu dle mého požadovaného výběru. Nikdy jsem nepoznal doopravdický hlad. Stačilo si takhle žít celý život na dluh a v mlhavé budoucnosti vše zaplatit, až bych si našel práci.

Vyzáblý na kost jsem se posadil do křesla, spíše jsem se křečovitě stočil a vzpomínal na časy, kdy si člověk vařil sám. Rozpomínal jsem se na dobu, kdy jsem byl ještě malý a máma mi mazala krajíc chleba s máslem. Jak jsem jím tehdy opovrhoval, nyní bych jej rád snědl a s chutí.

Pocítil jsem na jazyku, jak se chléb úplně rozplývá, proto jsem na sucho polkl. Žaludku se moje reflexní výplody vůbec nelíbily. Čtyři a půl měsíce neměl nic pořádně na práci, kromě vody, které bylo zatím dostatek. Nyní byl vyburcován chutěmi a reflexy, nic však k němu nedorazilo. Proto se hladově stáhl ještě více než kdykoliv před tím.

Nikdy jsem si nemyslel, že mohu zemřít hlady. Nad touto eventualitou jsem se musel pousmát, i když mi do smíchu moc nebylo. Inženýři mohli totiž nad mým případem polemizovat a opět stanici vylepšit nebo se spíše zamyslet, že na stanici vyrobené z materiálu s paměťovým efektem, s automatem plného jídla, zemřel hlady obslužný personál. S křečemi v břichu jsem pozdvihl nad klávesnici ztěžklé kosti, obalené jenom povislou kůží a z posledních sil ztvrdlými prsty jsem vyťukal do poslední zprávy: „JÁ CHCI CHLEBA! UMÍRÁM…

Hodnocení

Průměrná známka je 1.3, povídka byla hodnocena 168 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Strany: [|<] [<] [1] [2] [3] [4] [5] [>] [>|]

Zlobmut - 05.01.2018 17:34
If you’re interested in winning millions, then I’m here to help!
At <a href=skyliteboom.com>Casino</a > you can play over 450 world-class games and I’m giving you an exclusive Welcome Bonus to get you stuck into winning.
Use it today to increase your chances of hitting our jackpots.
All you have to do is <a href=skyliteboom.com>sign up today</a> and watch the rewards come rolling in.
skyliteboom.com
<a href=skyliteboom.com>Prepare to hit the big time</a>
<a href=skyliteboom.com>Hacer giros para ganar millones</a>
<a href=skyliteboom.com>Holen Sie sich spinnen, um Millionen zu gewinnen</a>
<IMG>http://i63.tinypic.com/ ofdmds.jpg</IMG>
ElvaWhn - 25.12.2017 13:18
ŕďđŕďđŕďđ
Kobe - 22.12.2017 11:26
<a href="https://essayerudite.com /write-my-paper/" />paper write online</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-my-research-paper/" />write research paper for me</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-my-research-paper/" />write my term paper</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-essay-for-me/" />write me an essay</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-essay-for-me/" />write my essay for me</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-paper-writing-service /" />college paper help</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-essay-help/" />college essay writing</a>
<a href="https://essayerudite.com /do-my-homework/" />cpm homework help</a>
<a href="https://essayerudite.com /write-my-research-paper/" />buy research papers</a>
<a href="https://essayerudite.com /dissertation-writing-service/ " />dissertation editing services</a>
<a href="https://essayerudite.com /buy-essay/" />buy essays</a>
<a href="https://essayerudite.com /dissertation-writing-service/ " />dissertation writing services</a>
<a href="https://essayerudite.com /dissertation-writing-service/ " />dissertation help</a>
<a href="https://essayerudite.com /college-essay-help/" />college essay</a>
<a href="https://essayerudite.com /do-my-homework/" />do my math homework</a>
<a href="https://essayerudite.com /assignment-help/" />java assignment help</a>
<a href="https://essayerudite.com /buy-essay/" />buy essay cheap</a>
Timothy - 22.12.2017 11:17
https://essayerudite.com/infor mative-essay-topics/
https:// essayerudite.com/cause-and-eff ect-essay-topics/
https://ess ayerudite.com/persuasive-essay -topics/
https://essayerudite .com/write-my-paper/
https:// essayerudite.com/buy-essays-on line/
https://essayerudite.co m/research-paper-topics/
http s://essayerudite.com/write-my- essay/
Esteban - 22.12.2017 11:06
<a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>thesis writing help</a>
<a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>master thesis writing service</a>
<a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>write my thesis</a>
<a href=https://essayerudite.com/ college-paper-writing-service/ >college paper</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buy an essay online</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-my-paper/>writing my paper</a>
<a href=https://essayerudite.com/ do-my-homework/>cpm homework help</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essay/>buying essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essay/>buy essay online</a>
<a href=https://essayerudite.com/ assignment-help/>assignment help</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-my-research-paper/>write paper</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-my-research-paper/>write my research paper</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-my-research-paper/>help me write my research paper</a>
<a href=https://essayerudite.com/ write-essay-for-me/>do my essay</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essay/>buy essay on</a>
<a href=https://essayerudite.com/ buy-essays-online/>buying essays online</a>
<a href=https://essayerudite.com/ college-paper-writing-service/ >best college paper writing service</a>
ElvaMud - 22.11.2017 15:21
https://www.sfbi.com/store/via gra-without-a-prescription
ElvaEpv - 14.11.2017 14:41
Hey guys!!!
designs and builds specialty lines of lead oxide production equipment, material handling systems, battery related process machinery, parts, and accessories for the battery, pigment, glass, and chemical industries. http://techbasys.com offers technical application and engineering services to help the customer acheive maximum benefit from their equipment and manufacturing processes.
AlysonMoh - 29.10.2017 02:33
http://www.dailymotion.com/vid eo/x63mqze
Avito321en - 28.10.2017 10:43
<b>&#1055;&#1086;&#1087;&#1086 ;&#1083;&#1077;&#1085;&#1080;& #1077; &#1073;&#1072;&#1083;&#1072;&# 1085;&#1089;&#1072; &#1040;&#1074;&#1080;&#1090;&# 1086; (Avito) &#1079;&#1072; 50%</b> | <b>&#1058;&#1077;&#1083;&#1077 ;&#1075;&#1088;&#1072;&#1084;& #1084; @a1garant</b>

<b>&#1047;&#1076;&#1088;&#10 72;&#1074;&#1089;&#1090;&#1074 ;&#1091;&#1081;&#1090;&#1077;, &#1076;&#1086;&#1088;&#1086;&# 1075;&#1080;&#1077; &#1076;&#1088;&#1091;&#1079;&# 1100;&#1103;!</b>

&#1043;&#1086;&#1090;&#1086; &#1074;&#1099; &#1087;&#1088;&#1077;&#1076;&# 1086;&#1089;&#1090;&#1072;&#10 74;&#1080;&#1090;&#1100; &#1042;&#1089;&#1077;&#1084; &#1074;&#1072;&#1084; &#1089;&#1077;&#1088;&#1074;&# 1080;&#1089; &#1087;&#1086; &#1087;&#1086;&#1087;&#1086;&# 1083;&#1085;&#1077;&#1085;&#10 80;&#1102; &#1073;&#1072;&#1083;&#1072;&# 1085;&#1089;&#1072; &#1085;&#1072; &#1076;&#1077;&#1081;&#1089;&# 1090;&#1074;&#1091;&#1102;&#10 97;&#1080;&#1077; &#1072;&#1082;&#1090;&#1080;&# 1074;&#1085;&#1099;&#1077; &#1072;&#1082;&#1082;&#1072;&# 1091;&#1085;&#1090;&#1099; Avito (&#1072; &#1090;&#1072;&#1082;&#1078;&# 1077;, &#1072;&#1073;&#1089;&#1086;&# 1083;&#1102;&#1090;&#1085;&#10 86; &#1085;&#1086;&#1074;&#1099;&# 1077;). &#1045;&#1089;&#1083;&#1080; &#1042;&#1072;&#1084; &#1085;&#1077;&#1086;&#1073;&# 1093;&#1086;&#1076;&#1080;&#10 84;&#1099; &#1082;&#1086;&#1085;&#1082;&# 1088;&#1077;&#1090;&#1085;&#10 99;&#1077; &#1073;&#1072;&#1083;&#1072;&# 1085;&#1089;&#1099; - &#1087;&#1080;&#1096;&#1080;&# 1090;&#1077;, &#1073;&#1091;&#1076;&#1077;&# 1084; &#1088;&#1077;&#1096;&#1072;&# 1090;&#1100;. &#1055;&#1086;&#1090;&#1088;&# 1072;&#1090;&#1080;&#1090;&#11 00; &#1084;&#1086;&#1078;&#1085;&# 1086; &#1085;&#1072; &#1090;&#1091;&#1088;&#1073;&# 1086; &#1087;&#1088;&#1086;&#1076;&# 1072;&#1078;&#1080;, &#1083;&#1102;&#1073;&#1099;&# 1077; &#1087;&#1083;&#1072;&#1090;&# 1085;&#1099;&#1077; &#1091;&#1089;&#1083;&#1091;&# 1075;&#1080; &#1040;&#1074;&#1080;&#1090;&# 1086; (Avito).

<b>&#1040;&#1082;&#1082;&#10 72;&#1091;&#1085;&#1090;&#1099 ; &#1085;&#1077; &#1041;&#1088;&#1091;&#1090;. &#1046;&#1080;&#1074;&#1091;&# 1090; &#1076;&#1086;&#1083;&#1075;&# 1086;.</b>

&#1055;&#1088;&#1086;&#1094; &#1077;&#1085;&#1090; &#1087;&#1086;&#1087;&#1086;&# 1083;&#1085;&#1077;&#1085;&#10 80;&#1103; &#1074; &#1085;&#1072;&#1096;&#1091; &#1089;&#1090;&#1086;&#1088;&# 1086;&#1085;&#1091; &#1080; &#1089;&#1090;&#1086;&#1080;&# 1084;&#1086;&#1089;&#1090;&#11 00; &#1075;&#1086;&#1090;&#1086;&# 1074;&#1099;&#1093; &#1072;&#1082;&#1082;&#1072;&# 1091;&#1085;&#1090;&#1086;&#10 74;: <b>50% &#1086;&#1090; &#1073;&#1072;&#1083;&#1072;&# 1085;&#1089;&#1072; &#1085;&#1072; &#1072;&#1082;&#1082;&#1072;&# 1091;&#1085;&#1090;&#1077;.</b >
&#1045;&#1089;&#1083;&#1080; &#1085;&#1077;&#1086;&#1073;&# 1093;&#1086;&#1076;&#1080;&#10 84; &#1079;&#1072;&#1083;&#1080;&# 1074; &#1085;&#1072; &#1074;&#1072;&#1096; &#1072;&#1082;&#1082;&#1072;&# 1091;&#1085;&#1090;, &#1074; &#1101;&#1090;&#1086;&#1084; &#1089;&#1083;&#1091;&#1095;&# 1072;&#1077; &#1090;&#1088;&#1077;&#1073;&# 1091;&#1102;&#1090;&#1089;&#11 03; &#1083;&#1086;&#1075;&#1080;&# 1085; &#1080; &#1087;&#1072;&#1088;&#1086;&# 1083;&#1100; &#1042;&#1072;&#1096;&#1077;&# 1075;&#1086; &#1072;&#1082;&#1082;&#1072; &#1076;&#1083;&#1103; &#1076;&#1086;&#1089;&#1090;&# 1091;&#1087;&#1072; &#1082; &#1092;&#1086;&#1088;&#1084;&# 1077; &#1086;&#1087;&#1083;&#1072;&# 1090;&#1099;, &#1087;&#1086;&#1087;&#1086;&# 1083;&#1085;&#1077;&#1085;&#10 80;&#1103; &#1073;&#1072;&#1083;&#1072;&# 1085;&#1089;&#1072;.
&#1044;&#1083;&#1103; &#1087;&#1086;&#1089;&#1090;&# 1086;&#1103;&#1085;&#1085;&#10 99;&#1093; &#1082;&#1083;&#1080;&#1077;&# 1085;&#1090;&#1086;&#1074; &#1075;&#1080;&#1073;&#1082;&# 1072;&#1103; &#1089;&#1080;&#1089;&#1090;&# 1077;&#1084;&#1072; &#1073;&#1086;&#1085;&#1091;&# 1089;&#1086;&#1074; &#1080; &#1089;&#1082;&#1080;&#1076;&# 1086;&#1082;!

<b>&#1043;&#1072;&#1088;&#10 72;&#1085;&#1090;&#1080;&#1103 ;: </b>

<b>&#1048;, &#1082;&#1086;&#1085;&#1077;&# 1095;&#1085;&#1086; &#1078;&#1077; &#1085;&#1080;&#1095;&#1090;&# 1086; &#1085;&#1077; &#1091;&#1082;&#1088;&#1077;&# 1087;&#1083;&#1103;&#1077;&#10 90; &#1076;&#1086;&#1074;&#1077;&# 1088;&#1080;&#1077;, &#1082;&#1072;&#1082; - &#1055;&#1086;&#1089;&#1090;&# 1086;&#1087;&#1083;&#1072;&#10 90;&#1072;!!!</b> &#1042;&#1087;&#1077;&#1088;&# 1077;&#1076; &#1076;&#1077;&#1085;&#1077;&# 1075; &#1085;&#1077; &#1087;&#1088;&#1086;&#1089;&# 1080;&#1084;...

&#1056;&#1072;&#1076;&#1099; &#1089;&#1086;&#1090;&#1088;&# 1091;&#1076;&#1085;&#1080;&#10 95;&#1077;&#1089;&#1090;&#1074 ;&#1091;!

<b>&#1047;&#1072;&#1083;&#10 80;&#1074;&#1099; &#1085;&#1072; &#1073;&#1072;&#1083;&#1072;&# 1085;&#1089;&#1099; &#1040;&#1074;&#1080;&#1090;&# 1086;</b>
________

&#1072;&#1074;&#1080;&#1090; &#1086; &#1073;&#1088;&#1091;&#1090; &#1072;&#1082;&#1082;&#1072;&# 1091;&#1085;&#1090;&#1099;
&# 1087;&#1088;&#1086;&#1076;&#10 72;&#1078;&#1072; &#1085;&#1072; &#1072;&#1074;&#1080;&#109
AlysonPvy - 25.10.2017 03:30
http://apparelmerchandiser.com /qa/index.php?qa=2520&qa_1=how -to-get-info-relating-to-rxinf ocenter-com
Charlesemalp - 23.10.2017 13:25
Thesis Writing Service - EssayErudite.com

If you look for a trustworthy <a href=https://essayerudite.com/ thesis-writing-service/>thesis writing service</a> and want to benefit from a higher grade, your editors, proofreaders, and instructors are here to lend you a hand.
Some students afraid of hiring professional writers due to ethical issues. As a result, they fail the course due to various reasons not able to defend their degree.
You should note that there is nothing wrong with opting for a <a href="https://essayerudite.com /thesis-writing-service/" />thesis writing service</a>. EssayErudite is certainly the best place for that.

Thesis Writing Service https://essayerudite.com/thesi s-writing-service/
Williamabame - 22.10.2017 14:43
Buy Essay - EssayErudite.com

Where to <a href=https://essayerudite.com/ buy-essay/>buy essay</a> online ? Our experienced writers can boast higher degrees in addition to exceptional writing skills.
You now have a great chance to buy essay papers online with only a couple of clicks.

<a href="https://essayerudite.com /buy-essay/" />Buy Essay</a>

Buy Essay Online - https://essayerudite.com/buy-e ssay/
Jameslague - 22.10.2017 13:52
Best Essay Writing Service - EssayErudite.com

Looking for the <a href=https://essayerudite.com/ best-essay-writing-service/>be st essay writing service</a> can turn into a pain in the neck especially if you are not an experienced essay buyer.
<a href="https://essayerudite.com " />EssayErudite.com</a> is well known among students from the USA, UK, Canada and Australia.
We provide a superior writing assistance and handle all types of academic papers ranging from dissertations and thesis statements to reviews and coursework.
Whatever the challenge is, you can always count on us.

Best Essay Writing Service - https://essayerudite.com/best- essay-writing-service/
Johnfix - 21.10.2017 17:49
Write My Essay - EssayErudite.com

Fed up of typing "who can write my essay" in the search bar?
Would you like to have a reliable helper always by your side?
Our website will come as an excellent solution to <a href=https://essayerudite.com/ write-my-essay/>write my essay</a> for everyone!

<a href="https://essayerudite.com /write-my-essay/" />write my essay</a>

Write My Essay - https://essayerudite.com/write -my-essay/
MIAUqw - 21.10.2017 17:11
http://christmascardsonline.th ezenweb.com/Buy-Ambien-Online- 10199657

Strany: [|<] [<] [1] [2] [3] [4] [5] [>] [>|]