Jedna rána, jeden mrtvý

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

"Vstávej", kopl do mě naštvaně Frenk. Ani nepočkal než se zvednu a už se přesouval do svého rohu a do teploučkého spacáku.

Sotva jsem se rozkoukal. Pohled na hodinky naznačoval, že je pravé poledne, ale na planetě, kde neznají den to nic neznamená.

"Tak co?" prohodil jsem a s obrovským sebezapřením jsem vylézal do chladných prostor jeskyně.

"Co myslíš Davide? Co myslíš…," prohodil kolega tiše a mě bylo jasné, že se generál opět neukázal.

"Sakra, tvrdneme tu už šest dnů," svěřil jsem se ledové stěně. Frenk mě neposlouchal, nasadil si brýle a asi sledoval film, nebo něco na uklidnění. Měli jsme zakázaný jakýkoli kontakt se zbytkem civilizace, tak jsme si museli vystačit sami.

Navlekl jsem se do nejteplejšího oblečení, co jsem s sebou měl a potichu se došoural k ústí jeskyně.

Ta naše díra byla jednou z tisíců na ostrém útesu, asi kilometr vysokém, zhruba v jeho dvou třetinách.

Po břiše jsem dosáhl úzkého vstupního otvoru. Odstřelovačská puška tam ležela, přidělaná na trojnožce. Šedivé světlo bylo oslepující v kontrastu s téměř úplnou tmou v jeskyni, ale přivykl jsem si rychle.

Přitiskl jsem oko k dalekohledu na pušce a započal tak čtyři hodiny nudy. Dva kilometry ode mě se tyčila hlavní vstupní brána jednoho z největších vojenských center Altumů.

Znovu jsem přepočítal šrouby na každém křídle vrat, znovu jsem prohlížel kamínky na cestě, znovu jsem znechuceně zkoumal tvář nepřítele.

Prohlížel jsem si tu tři metry vysokou karikaturu, jeho šedavou až trochu namodralou pokožku. Jeho vypouklé oči s jedinečným pozorovacím úhlem. Jeho jednoduchou uniformu a trapnou paprskovou zbraň. Ani netušil, že na něj koukám skrz nitkový kříž v dalekohledu na pušce. Nemohl tušit že stačilo, abych polechtal spoušť a horký projektil by se vydal jeho směrem nadzvukovou rychlostí. A byla by mu nanic ochrana proti paprskovým zbraním a EMP puškám. Jeho odporná hlava by se rozstříkla dříve, než by ten odporný tvor mohl slyšet ránu.

Ale kulka v odstřelovačské pušce čekala na někoho jiného. Na jejich nejvyššího generála, který s takovým úspěch vedl několik útoků na naše kolonie. Na jehož rukou byla krev miliónů lidí.

Pokaždé když jsem uléhal k pušce, doufal jsem, že konečně přijede. Že uvidím překvapený výraz jeho doprovodu, až se generálovo mrtvé tělo skácí k zemi.

Věděli jsme, že každý musí před vjezdem do vojenského zařízení vystoupit z vozu, podrobit se prohlídce a teprve pak je vpuštěn. Každé auto je prosvíceno paprskem, který zabije vše živé, takže vystoupit bude muset i sám generál.

Když jsem pošesté přepočítával temně černé kameny na příjezdové cestě, ozval se náš detektor pohybu. Slabounce zapískal a já popadl do ruky triedr. Po příjezdové cestě se blížil Altumský náklaďák.

Srdce mi poskočilo, vzadu by mohl jet sám generál. Prohlédl jsem si celou cestu a zarazil se na vstupní bráně do armádní oblasti. Altuman vyšel ze své budky před obranou zdí a s namířenou zbraní sledoval přijíždějící vozidlo.

Zahodil jsem triedr a vrátil se k pušce. V hlavě jsem si opakoval poznávací znaky generála. Zelený lem na kevlarové helmě, nejvyšší vyznamenání v podobě zlatého pearsingu na jeho rádoby čele. Tmavší odstín uniformy…

Auto zastavilo. Vyskočil řidič z přední části kamionu a vyrazil vesele k hlídači u vrat. Svědil mě prst na kohoutku pušky, když se střídaly ty namodralé hlavy ve středu zaměřovače. Ale věděl jsem, že musím počkat.

Konečně se otevřely další dveře. V nich stál on. Zelený pruh na kevlarové helmě, otočil se mým směrem. Vyznamenání se mu blýskalo na čele. Musel jsem ještě počkat. Čekal jsem na chvíli, kdy zastaví a bude jisté že tak vydrží alespoň dvě sekundy. To je zhruba doba letu projektilu z ústí hlavně do jeho mozku.

Generál přešel ke službukonajícímu Altumovi, pozdravili se s vojenskou parádou a začal mu cosi vysvětlovat, ukazujíce svou hubenou paží k náklaďáku.

To byla přesně má chvíle. Stačilo lehce pohladit kohoutek a puška mě energicky kopla do ramene. Než jsem se vzpamatoval, rotovala již kulka v půlce cesty. Vyhodil jsem nábojnici, i když nemělo cenu znovu nabíjet. Než bych znovu zacílil, nenašel bych pravděpodobně nikoho, kdo postojí dvě sekundy abych mu mohl vystřelit mozek. Když pominu fakt, že dole nezůstal nikdo, kdo by stál za náboj, stejně bych střílel naslepo.

Vzal jsem do ruky pozorovací dalekohled, abych zhlédl své dílo. Generál ležel na zemi ve směru letu kulky. Půlka hlavy mu chyběla, jak v ní řádil projektil s nestabilní dráhou letu a celá postava byla o kousek dále, než před výstřelem.

"A kurva," ozvalo se mi za zády.

To mi teprve došlo, že se probudil Frenk a sleduje situaci malým triedrem. Mrštil s ním prudce o skálu, až se roztříštil a Frenk vyrazil zpět do jeskyně. Vrátil se s vysílačkou. Němě jsem na něj hleděl, nechápaje situaci.

"Tak se podiv, co se tam děje," spustil na mě zostra a naštvaně gestikuloval směrem mé střelby. Chopil se rádia začal ho pouštět.

"Kurva, kurva, kurva. Co se to kurva děje…" nepřestával nadávat.

Popadl jsem ještě jednou dalekohled a zkoumal jsem okolí. U náklaďáku stál náš prezident. Evidentně jel s generálem jako svobodný člověk, ale teď na něj mířili všichni zbylí Altumané a trhavými pohyby sledovali náš směr.

"Generál je mrtvý, přejděte na bojovou pohotovost," ozývalo se z rádia nepřetržitě na všech kódovaných frekvencích.

"Zkus nekódovanou frekvenci, musíme se dozvědět co se děje," prohodil jsem.

Stáhli jsme se dovnitř, aby nás nenašli a Frenk přemlouval operátorku, aby ho spojila s někým z velení.

"Jsme předsunutá jednotka G658DS3, potřebujeme kontakt s velením," opakoval do nekonečna.

Pak slečna polevila a spojila ho s kompetentní osobou.

"Celá jednotka G658DS padla v boji," přerušil Frenkovo opakování náš velící důstojník.

"Výsadková loď se zřítila, nikdo nepřežil."

"Tak musela spadnout, až po tom, co nás vyložila," zhodnotil situaci Frenk.

"Vykonali jsme rozkaz RDS4565, pane," dodal Frenk smutně.

"Sakra," ozvalo se z vysílačky a následovalo mučivé ticho.

"Vydržte v díře 30 minut. Vyzvedne vás loď," byla vysvobozující věta po minutách ticha.

"A ukliďte po sobě," dodal velící důstojník.

To že jsme použili nekódovanou frekvenci nám zachránilo život. Altumuané nepředpokládali, že by byl někdo tak hloupý, aby pro důležitý přenos použil nekódovanou frekvenci. Během půl hodiny, kterou jsme čekali, stihli zformovat pátrací oddíl a vydat se na náš lov. Našeho prezidenta si odvezli do chráněných prostor.

Hukot meziplanetární lodě byl pro Altumany velkým překvapením. Byla bez vojenských signatur, tak váhali se zahájením střelby. Loď se přiblížila k naší jeskyni a mi zdolali metrovou propast ladným skokem. Předcházelo nám kompletní vybavení.

Turbíny se rozhučely do nevěřitelných otáček a celá loď začala vibrovat. V tu chvíli spustili Altumané střelbu, ale bylo pozdě. To už jsme mizeli na vysokou orbitu a pryč z žhavého místa. Deset sekund po našem opuštění jeskyně následoval výbuch plazmového granátu, který zničil veškeré stopy po našem šestidenním ubytování.


Naše vláda zkusila svést střelbu na teroristy, ale nedařilo se jim. Mysleli, že je celá naše jednotka po smrti a tak nechtěli narušovat mírová jednání prohlášením, že je na Altumského generála připravován atentát. Prostě to riskli a udělali chybu. Oni, naše velení, ne já.

A nás za odměnu čekala další planeta a další mise. Teď mám chvíli volna a můžu sepsat svůj smutný příběh ve špinavém zákopu na podivné planetě, jejíž jméno si ani nepamatuji. Zítra opět vezmu pušku a půjdu dělat svou práci.

Smrt Atlumům…

Hodnocení

Průměrná známka je 1.5, povídka byla hodnocena 34 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Tony - 19.04.2011 10:22
piercingu, ne pearcingu
pear = hruska...