Jen hra

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Autor: CeBrk
Povídka byla prevzata z www.cebrk.wz.cz

Kapitoly

Kapitola první - Krásné ráno

Bylo to ráno, jako každé jiné. Vlastně ne tak docela. Bylo to pondělní ráno. Pro mnoho lidí je první den v týdnu synonymem k nechuti a špatné náladě, a jistě není třeba zmiňovat proč tomu tak je. To ovšem nebyl můj případ. Patřil jsem mezi to mizivé procento lidí, kterým se poštěstilo dělat práci, jenž je bavila a přinášela jim uspokojení. Pracoval jsem jako hlavním level designérem v přední softwarové společnosti, zabývající se výrobou počítačových her. A když říkám přední, myslím to vážně. Ion Storm byla společnost s mohutným finančním zázemím a s ještě mohutnější pověstí tvůrce špičkových her. Každý jen trochu počítačovým hrám nakloněný člověk si jistě vzpomene na spoustu legendárních titulů, které se zapsali do dějin. Ale promiňte mi. Začínám mluvit spíš jako marketingový pracovník, než jako nestranný zapisovatel nedávných událostí, které od základu překopaly můj žebříček hodnot. Ale to už trochu předbíhám, začnu znovu pěkně od začátku.
Bylo to pondělní ráno roku 2038. Venku začínal nádherný letní den a já se chystal do práce. Je pravdou, že jsem většinu pracovních dní trávil doma u kompu a snažil se skloubit požadavek na kvalitní designérskou prácí s splněním celkem šibeničního termínu vydání. Tentokrát jsem však nebyl s to pracovat v klidu domova jen za tichého přihlížení mé roztomilé Lusi. Práce na naší vlajkové lodi již finišovala a já potřeboval být v kolektivu se stejně prací vzrušenými lidmi, jako jsem byl já sám. A že jsme měli být proč vzrušeni a na co hrdi. Naše nová akční hra „Real True“ měla vyrazit dech veškeré konkurenci. Samozřejmě že nemluvím o grafice, která přestala být začátkem třicátých let hnacím motorem prodeje. A není se co divit. Poté co se v roce 2014 dostal křemík na krajní meze své životnost v podobě 22-ti nanometrové technologie a použití rozličných materiálů v čele s diamantem se neukázalo o moc perspektivnější, byl čas na něco nového. A taky že jo. Uhlíková nanotechnologie pokročila natolik daleko, že nebyl příliš velký problém začít masově vyrábět procesory na bázi jednotlivých atomů a mnohonásobně zvětšit hustotu tranzistorů na jednotku objemu. Není to tak dávno, kdy jsem nadšeně jásal nad výkonem křemíkových placek od IBM či Intelu, které jsou dnes vhodné akorát tak pro úlohu okukovaného exponátu technického muzea. Nová generace počítačů umožňovala snadno programovat hry v kvalitě nerozeznatelné od reality. Ptáte se co tedy byl tím trumfem v našich rukách, když nešlo o grafickou stránku? Byla to umělá inteligence. Několikaletý tvrdý výzkum na vývoji algoritmů optimalizovaných pro multi-parelelní strukturu nových microprocesorů, které by byly schopny v reálném čase vyhodnocovat své chyby a učit se z nich, nakonec, zdá se, nesl své ovoce. A to ani nemluvím o implementaci pseudo lidského chování v podobě strachu, nadšení a nebo vzteku, jenž měli vzbudit v hráči dojem, že bojuje proti skutečnému nepříteli, který je schopen účinně taktizovat a vymýšlet efektivní způsoby a postupy jak dosáhnou kýženého výsledku… to jest, jak dosáhnout vaší anihilace. Již žádné předem naskriptované scénky a situace, či přímočaré sebevražedné vrhání se do náruče hráčova raketometu. Každá hra bude jiná. Je konec se zbabělým loadování s naivní představou, že již vím, kde se nepřítel ukrývá a co učiní. Prostě herní bomba! Až to uvidí ti nadutí programátoři v herní sekci Microsoftu, tak puknou vzteky!

Kapitola druhá - Práce

Cesta do práce mi trvala slabou čtvrt hodinku, ovšem dostat se přímo na pracoviště byla otázka minimálně dalších patnácti minut. Obrovská čtyř patrová prosklená budova o rozloze minimálně tří hekterů byla opravdu pastvou pro oči. Ale v porovnání s přibližně 5 x rozlehlejším areálem s dokonale udržovanou zahradou, to byl pouze všední jev. Nikdy bych nevěřil jaké divy a hlavně nádherné obrazce se dají vytvořit z různě barevných květin, tu a tam okořenených malými stromky a skalkami. Celý areál byl navíc umě protkán oblými cestičkami, vrchovatě posypanými menšími bílými oblázky, které ještě umocňovali uměleckou členitost zahrad. Veškeré této kráse vévodily dva tří patrové vodotrysky s trochu lechtivými sochami zobrazujících obnažené dívky se džbánky v rukách. A když ještě podotknu, že celý tento skvost byl zalit jasnými paprsky dopoledního Slunka a ozvučen uklidňujícím bzukotem hmyzu, je líčení hotovo. Není divu že Ion Storm zaměstnával kromě stovek softwarových odborníků i tři desítky zahradníků.
Po vstupu do obrovských prosklených dveří následoval již méně přitažlivý labyrint chodeb a velký počet bezpečnostních dveří s ještě větším množstvím ochranných „všeho-možného-skenujících“ udělátek. Teď už je snad jasné, proč byla cesta od práce na pracoviště otázkou tolika minut. Ještě než jsem se dostal do centrální haly pro programátory, nemohl mi uniknout nadšený jásot a tlumené radostné vzdechy, vycházející pravděpodobně ze stejného místa, kam mířily mé roky. A taky že jo. Všichni programátoři, designéři, animátoři a vůbec každý, kdo měl něco společného s vývojem naší hry, stál před velkoplošným plasmovým displejem a bedlivě pozoroval na něm se odehrávající dění. A že se tam toho dělo dost. Jak jsem se za okamžik dověděl, byla to první funkční předváděčka beta verze naší hry, s implementovanou umělou inteligencí. Jen co jsem vešel do dveří, uvítal mě kromě příjemného a lehce aromatizovaného závanu vzduchu z ventilace, nadšený hlas mé kolegyně.
Nazdar. Dobře že deš. Už se nám konečně podařilo včlenit AI algoritmy do hry a všechno běhá jako po másle.“ Ani mě nenechala se nadechnout k odpovědi a pokračovala.
Kde ses zase flákal? Od kdy se chodí do práce v děvět?
Co bych ti povídal. Musel jsem se ještě trochu postarat o Lusi, jestli mi rozumíš
Cože?! O Lusi?! Kolikrát se ti říkala, ať si tu svou chlupatou napodobeninu kočky pojmenuješ jinak?!
Nevím, asi hodněkrát, ne?“ Odpověděl jsem s předstíraným klidem, dusíc v sobě smích.
No počkej ty padouchu!“ Vykřikla Lusi a ohnala se po mě rukou."
Čekajíc podobnou reakci jsem rychle uhnul a jal se ji uklidňovat.
Ale přece by sis to tak nebrala. Je to krásné jméno pro krásné formy života“ Pronesl jsem konejšivě.
No dobře“ Odpověděla trochu klidněji „Ale máš to u mě skovaný
Ok, až budu potřebovat, tak si řeknu a vyberu si to“ Pokusil jsem se o vtipné odlehčení situace.
Lusi se lehce pousmála a já pokračoval.
A vůbec, pojmenovat kočku po tobě má kromě jiného i nějaké ty finanční výhody. Myslím že ta stará miska na mléko se mi bude o vánocích ještě hodit“.
Tentokrát jsem uhnout nestačil. Dostal jsem takovou ťafku, že jsem se druhou stranou obličeje připlácl na ergonomickou klávesnici. Po této trapné anabázi a po odstranění několika kláves z tváře, jsem se radši vrhl do práce. Přiznám se, že mi zrovna moc od ruky nešla. Ta nejzajímavější část, týkající se samotného tvoření map a levelů již byla zdárně za mnou a teď už šlo jen o rutinní, nudnou, ale nezbytnou snahu vychytat všechny chybky a nedostatky. Kolem sedmé večer, když mé okolí začalo nápadně připomínat samotu, jsem zavřel editor levelů a spustil nedočkavě samotnou hru, zvědav, na předvedení slavných AI algoritmů v praxi. Se singleplayerovou částí jsem se vůbec neotravoval a skočil jsem rovnou na multiplayer, kde by se měla ukázat schopnost počítačového protivníka v celé kráse. Z počátku se nic moc zvláštního na monitoru neodehrávalo. Moje celkem slušná zběhlost v akčních hrách, v kombinaci s dokonalou znalostí levelů mnou vytvořených, mi dávala jasnou převahu. Ale netrvalo to ani hodinu a začal jsem mít problémy. Nešlo ani tak o to, že bych dostával nějaký kotel, ale nebyl jsem s to protivníka zabít. Počítač začal hrát neuvěřitelně pasivně a jeho snaha přežít byla mnohem silnější než touha po mé smrti. Začala to být otrava. Ještě asi půl hodiny jsem zkoušel nepřítele takticky zahnat do pasti, ale jeho předvídavost se ukázala mnohem efektivnější, než má touha po krvi. Někde je chyba. Budu si muset zítra promluvit s AI programátory v čele s Lusi. Chce to přiřadit větší prioritu zabíjení, na úkor přežití.

Kapitola třetí - Lusi

Další ráno, ale tentokrát pro změnu úterní. Poněvadž mě včerejší zklamání z nedostatků v umělé inteligenci nedalo spát, vstal jsem vyjímečně již před šestou. Vyjímka to byla natolik vyjímečná, že jsem tím zmátl i Lusi, která nebyla z nově nastoleného harmonogramu dne evidentně příliš nadšena a pro výstrahu mě sekla přes obličej. Poté co jsem provedl nezbytnou ranní hygienu, rozšířenou o práci s desinfikátorem a uklidnil Lusi snídaní, nezbývalo než se v rychlosti obléci a vydal se směr Ion Storm. Při příchodu do programátorské haly se mi naskytl o dost odlišný obrázek vzhledem k včerejšku. Teda ne že by se místnost nějak razantně změnila. Design a výbava kolektivní pracovny jistě těšila každého konzervativního milovníka neměnnosti a starých pořádků, ale zato pohodová a nadšená atmosféra byla ta tam. Ještě než vysvětlím příčiny těchto labilních změn nálad, možná by se slušelo popsat zdejší prostředí.
Vedení nemělo potřebu šetřit penězi na výbavě a útulnosti veškerého interiéru a centrální pracoviště samozřejmě nemohlo být vyjímkou. Právě naopak. Na cca 400 metrech čtverečních půdorysu ve tvaru mírně protáhlého obdélníku, si ladně ležel huňatý a tmavě modrý koberec, který se asi musel dost pracně čistit. Obrovská okna vedoucí na východ, byla vybavena krystalickým zatmívacím mechanismem a zvědavému pozorovateli by se skrze ně naskytl úchvatný pohled na přední stranu areálu. Bílé nelesknoucí stěny krášleli nezvyklé látkové obrazy, převážně od Salvatora Dali, jenž decentně doplnovali poličky s nezbytným odborným čtivem. Ovšem většinu plochy zabírali plakáty s tématikou našich her… jeden lepší než druhý. Ostatně sám jsem velkou většinu z nich navrhoval. Stejně jako veškerou výše zmíněnou výzdobu. Nejdůležitější součástí a výbavou ale samozřejmě byly počítače s nezbytným ergonomickým nábytkem pro pohodlnou práci. Ideální teplota a příjemné klima bylo výsledkem komplexní automatizované klimatizace, která se kromě teploty starala i o poměr kyslíku ve vzduchu, vlhkost a decentní aroma.
Nebylo by to ani obvyklé ráno, kdyby se ke mně okamžitě nepřihnala Lusi, se svým klasickým úsměvem na tváři. Ona to byla vůbec zvláštní osůbka, která nijak nezapadala do místního koloritu. Měřila stěží 165 cm a byla drobné, až téměř křehké postavy. O co jí však matka příroda ochudila na mohutnosti, o to ji přidala na inteligenci. Lusi byla přední odborník na umělou inteligenci nejen zde ve státech, ale i na celém světě. Počet lidí, kteří s ní mohli vést zasvěcený rozhovor na úrovni, by se dal spočítat na prstech jedné ruky. A rozhodně si nesmíte myslet, že to byl jediný obor ve kterém vynikala. Ba právě naopak. Byla v pravdě renesančním člověkem se zájmem od sterilní matematiky, přes přírodní vědy až po umění a kulturu. Funkce jejího mozku, se řadila k nejvetším otázkám soudobé vědy... osmý div světa. Ale zpět k zajímavějšímu fyzičnu. Její postavu ještě opticky zmenšoval obrovský a nerozlučně s ní spjatý tmavě šedivý svetr, nebo co to vlastně bylo, který působil na první pohled dost hrubě a lacine, ale ne již na omak. Z jeho dlouhých, širokých a přeložených rukávů stěží vykukovaly drobounké prstíky s krátce ostříhanými a nenalakovanými nehty. Vůbec jsem nebyl s to pochopit, jak v tom mohla vlastně psát na své citlivé dotykové klávesnici. Prostě záhada. Kalhoty, ač modré a džínsové, působily jako blízký příbuzný svetru. Jejich délka bez problémů zakrývala Lusinina obnažená chodidla a rovněž jim nedělal nejmenší problém, vzhledem k číslu o několik většímu než by byl ideál, decentně zahalit ženské křivky své nositelky. Ale zdaleka nejzajímavější část se nacházela zcela na vrcholu této formy životy. Běloučké a jako chmýří jemné vlásky, se z velké části skrývali pod podivným látkovým čepcem s malinkým kšiltem. Při pohledu do jejího albínovitě bledého obličeje, na kterém se nenacházel ani jediným miligram pudru, nebo jiného líčidla a kterému vévodily dvě relativně velká modrá kukadla, jsem měl pocit, že hledím na anděla, který mi přišel zvěstovat nějakou radostnou zprávu. A co teprve když se usmála a její bělostné zoubky rozehrály charismatický koncert se stejně bledou pokožkou… nádhera. Další věcí která si zaslouží popis je její hlas. Pro stručnost podotknu jen tolik, že když si při příležitosti občasných neformálních interních konferencích, vzala slovo, netrvalo ani minutu a všichni posluchači měli problém udržet oči otevřené navzdory jejímu měkce melodickému a uklidňujícímu hlasu. Ovšem netrvalo to ani další minutu, co jsme byly všichni naopak vyburcování jejím rozohněným a zvýšeným hlasem, který nám mezi slovy oznamoval, že jeho majitelka považuje naše klimbání za krajně neslušné. Za povšimnutí stojí i povaha popisovaného subjektu. I přes svou inteligenci a takřka fotografickou paměť se Lusi řadila k dost roztržitým lidem. Já jsem ji ovšem podezříval, že to jen hraje. Povahu měla velice laskavou a za kousek vlídného slůvka by se pro ostatní rozkrájela. Její vztah ke byl ovšem dost odlišný. Na mé pravidelné a laskavě myšlené dobírání její osoby, povětšinou odpovídala manuálně… totiž tloukla mě. Musím ovšem poznamenat, že ač bleskurychlé, byly údery její měkkou dlaní spíš pohlazením, než čímkoliv jiným. Větší riziko zranění jsem pro sebe představoval já sám, když jsem se snažil reflexivně uhýbat jejím končetinám a ohrožoval tak svou hlavou jak okolní nábytek, tak i vlastní mozkovnu. Myslím, že když jsem už takhle popsal svou půvabnou kolegyni, mohu s klidem opět navázat na své vyprávění.
Poté co jsem vešel na tolikrát zmíněné pracoviště, přihnala se ke mně Lusi, klasicky se ani neobtěžovala s pozdravem a ihned začala komentovat můj zevnějšek.
Ale, ale. Koukám že tě ta tvoje Lusi nemá moc v lásce. Že bychom měli přeci jen něco společného?“ Pronesla ironicky humanoidní Lusi při pohledu na škrábanec, krášlící můj jinak jemný obličej.
Ano“. Pronesl jsem sklesle. „Dneska jsem se jí přiznal, že má shodné jméno s tebou, což evidentně pochopila jako smrtelnou urážku a zákeřně mne napadla“ Prohodil jsem škodolibě.
Snad ani nemusím prozrazovat co následovalo. Obě Lusindy mají v pravdě kočičí reflexy. Po této svérázné výměně názorů jsem uznal za vhodné, že je ideální čas zjistit, proč je veškeré místní osazenstvo tak skleslé. Moje předtucha, fikaně si spojující mé včerejší zklamání z AI, s dnešní depresivní náladou, se ukázala jako správná. Problém s umělou inteligencí nebyl jen závažnou trhlinou v sebevědomý celého týmu, ale i v časovém harmonogramu vedení, marketingu a distributora. Kromě mnou objevené chyby s pasivitou se začala razantně projevovat i záhadná nestabilita hry. Vzhledem k tomu, že v předešlé beta verzi s implementovanou klasickou umělou inteligencí, byla hra zcela stabilní, padala veškeré vina na programátory umělé inteligence v čele s Lusi. Ovšem ať padala vina na koho chtěla, všichni se horečně vrhli na hledání chyb. Lusi se svými kolegy se jala testovat jednotlivé části algoritmů, a ostatní programátoři začali hledat chyby převážně v rozdělování systémové paměti. Zbytek programátorského osazenstva, který nebyl příliš úzce seznámen se samotným jádrem programu, se zaměřil na hledání chyb v méně pravděpodobných vodách. Já sám jsem nehledal nic. V souhlasu se svou hloubavou povahou a hlavně se svou leností, jsem uznal za vhodné začít znovu pařit a pokusit se odhalit chybu tak říkajíc rovnou v praxi. Poněvadž jsem tušil chybu také v umělé inteligenci, vrhl jsem se na botmatch, stejně jako předešlého večera. Po navolení mé oblíbené duelové mapy mi už nic nebránilo v testování. Vzhledem k tomu, že se při každém restartu vymazávají odvozené algoritmy se záznamem nejefektivnějších strategií, začalo všechno zcela normálně. Asi tak po půl hodině se z naprosto jednostranných jatek začal stávat vyrovnanější souboj a po další půl hodince zavládla v mapě mnou očekávaná hra na schovávanou. Počítač se rozumně držel v lokacích, kde měl přehled o veškerém dění a odkud byl možný ústup několika směry. Časem přestal používat i výtahy a rozličné powerupy, aby neprozradil svou polohu. Nejpodivnější na celé věci byl fakt, že kromě chvályhodného zájmu o své přežití, se ani příliš nesnažil zabít mne, i když se mu k tomu naskýtala dobrá příležitost. Začala se mi v hlavě rýsovat tak odvážná myšlenka, že jsem neměl ani odvahu ji dále rozvíjet. Když už jsem byl unaven touto hrou na hm… kočku a kočku, ukončil jsem rozehranou mapu a začali ji znova s vícero protivníky. Opět vše probíhalo podle klasických pravidel. Asi tak po hodině jsem se i v této mapě s pěti hráči, začal cítit osamocen. A evidentně jsem nebyl sám. Podle tabulky nepřibývali fragy ani protivníkům. Ještě asi půl hodiny se mi tu a tam dařilo občasně zabíjet jednotlivé boty, kteří se ve větším počtu hůře schovávali než když byl jediný. Pak se ale situace zcela obrátila. V jednom jediném okamžiku se z lovce stal lovený a délky mých životů se dali počítat na sekundy. A to doslova. Botům se podařilo obsadit všechny čtyři respawnovací body a okamžitě po mém znovu obživnutí mi ukázali zač je toho loket. Ještě dřív než jsem stihl hru zhnusen opustit, provedl program nějakou mě neznámou chybu a spadnul.

Kapitola čtvrtá - Chyba

Už bylo asi osm hodin večer a v místnosti jsem zůstal již jen já s Lusi. Byl jsem dost unaven a představa teplé postele a s trochou horké čokolády mě nutila zabalit to pro dnešek s prací a dát se na odchod. Ale bylo tady něco, co mě nutilo zůstat. Vlastně dvě věci mě nutily zůstat. Naprosto fantaskní a naivní předtucha, kde hledat jádro problému a soucit s zarmoucenou kolegyní. Potichu s nemalými obtížemi jsem vstal z otočného křesla, které bylo nuceno posledních asi 5 hodin nepřetržitě trpět pod mým sedacím svalstvem, a pozvolna jsem se přišoural k totálně prací pohlcené Lusi. Dobrých deset minut jsem naprosto konsternován pozoroval, jak se dva šedé rukávy neslyšně pohybují nad dotykovou klávesnicí a v souladu s jejich přejížděním se na monitoru zobrazuje naprosto nesrozumitelný shluk písmen a znamének. A možná bych pozoroval toto dění ještě dlouho, kdyby rukávy znenadání nepřestali se svou činností a jejich majitelka se unaveně neopřela o opěrátko svého křesla s hlasitým povzdechem.
Kápla si na něco?“ Začal jsem potichu s trochu nesmělým hlasem konverzaci.
Možná“ Pronesla Lusi zamyšleně a po chvíli hrozivého ticha pokračovala. „Ale radši bych objevila problém někde jinde“.
Najednou jsem měl pocit, že jí naprosto rozumím. A podle toho jsem pokračoval.
Taky se ti zdá že ten program není porouchán, ale že je naopak až moc dobrý?“ Otázal jsem se ještě nesměleji než při první otázce. Poslední má slova byla vyřčena téměř neslyšně a s obavou, že se před ní zesměšním.
Lusi na mne upřela své unavené, blankytně modré oči a stejně tiše jako já, zlehka vydechla... „Ano“.
Jen jedno jediné kratinké slůvko. Slůvko tak často používané a opakované. Nikdy bych si býval nebyl pomyslel, že ho může někdo vyslovit tak, jak ještě nebylo vyřčeno. Ale je to tak. V tom zlomku vteřiny a s tím jediným kraťoučkým výdechem potvrdila Lusi všechny mé myšlenky za několik posledních hodin. A nejen mé, nýbrž i ty své.
To ticho by se dalo krájet. Ticho plné nechápajících představ a dumání na tím, co to tady vlastně vypouštíme z úst. Nebýt slaboulinkého cvrlikání cvrčků, které nejen že pronikalo do našich uší skrze otevřená okna, ale rovněž zapůsobila jako blahodárná facka vracející člověka zpět do reality, hleděli bychom tam s nechápavě otevřenými ústy doteď. První se ovšem vzpamatovala Lusi a jala se mi vysvětlovat fakta.
Víš, ony ty algoritmy nemají vůbec nic společného s tím co tady bylo předtím. Paralelní struktura uhlíkových procesorů si žádala pro své plné využití něco naprosto odlišného… ale kde to vzít? Při řešení téhle otázky jsem vycházela z prací doktora Pallyho o zapojené neuronů v lidském mozku. Převést všechnu sama sebe učící strukturu neuronů na prach obyčejný program je práce zhola nemožná, jak pro programátora, tak pro výkon dnešních kompů. Zjednodušila jsem co se dalo. Měli tam zůstat je nezbytné prvky pro vyhodnocování chyb a nedostatků, které měl program dokázat analyzovat a postavit na tom efektivnější postupy."
Aha“ Pronesl jsem naprosto nechápajíc o čem to mluví. „Takže z toho vyplývá…?
Z toho vyplývá…“ Navazovala má učená kolegyně. „… že naše slavná umělá inteligence v sobě obsahuje některé prvky…
Ano…?“ Nutil jsem Lusi vymáčknou nevyřčenou myšlenku
…prvky života“.
Takže tím že jsem dneska udělal asi 200 fragů, je ze mě masový vrah?“ Rozvíjel jsem naši hypotézu.
Je pravda že program zahrnuje i prvky bolesti, nutící počítačem ovládanou postavu k sebezáchranným akcím“.
Eh…?
Ne, masovej vrach nejsi… ale už to rači nehraj“.
A jak si vysvětluješ to padání?
Naprosté zahlcení paměti“ Odvětila Lusi stručně a při pohledu na můj osvícený výraz v obličeji rozvedla myšlenku. „Počítač si při učení vytváří svá vlastní data, která jsou nahrána v paměti a spolu se stále většími a většími zkušenosti se pochopitelně rozrůstají. Když chápání vlastní sebezáchovy naroste do určitých mezí, napadne počítač…tedy vlastně ty algoritmy… že ideální možnost jak zabránit svému hořkému osudu, je prostě shození kompu. Což provede tak, že začne produkovat obrovské množství dat, tvářících se jako normálně vyprodukované zkušenosti, jenž však nenesou žádnou informační hodnot a mají za úkol jen zahltit paměť. Je to vlastně taková…sebevražda
Aha. Ale netvrdila jsi, že jsou ony algoritmy osekané jen na nejzákladnější principy? Jak toho mohou vědět natolik o funkci počítače, aby byly schopny si takhle fikaně počínat?“ Tázal jsem se v naději, že udržím krok se svou kolegyní.
Nevím“. Odpověděla Lusi zjevně po pravdě.
No dobrá a co s tím budeme dělat? Padající hru, ve které si nepřítel hraje na schovávanou, vydat nemůžeme. A i kdyby se nám… ehm, tedy vám programátorům… nějak podařilo uchránit paměť od zahlcení a občas by se nějak promazala, pod úroveň kdy začnou ty defenzivní hrátky, nebylo by vhodné vypouštět do oběhu hru, ve které počítač… trpí
Jestli ovšem trpí. Zatím to je jen teorie. Musíme mít jistotu
A jak jí dosáhneme?
Prodiskutujeme to s ostatními“ Pronesla Lusi rozhodně.
Moc bych za to nedal, že se nám vysmějí“ Prohodil jsem sklesle.
To bych se na to podívala!“

Kapitola pátá - Řešení

A taky že vysmáli. Na mimořádné schůzi, kterou jsem svolal hned příští dne po našem neobvyklém rozhovoru, jsme vypadali jak dva idioti. Jen Lusinina pověst fenomenálního genia zabránila tomu, aby se shromáždění rozešlo po několika mých prvních slovech. Postupem času se nám sice podařilo přesvědčit zlomek přítomných a vnést trochu pochybností do řad nevěřících Tomášů (ovšem statisticky vzato tam byl Tomáš jen jeden), ale to bylo asi tak všechno. Ostatně ono se není čemu divit. Vedení nemělo nejmenší zájem jakkoliv protahovat vydání hry a naše hypotéza si vyžadovala vydat hru s klasickou AI, vesměs stejnou jako konkurenční tituly, což bylo pro vedení ještě horší varianta než odklad. Nakonec nám bylo důrazně „doporučeno“ vyřešit problém s padáním a defenzivními choutkami umělé inteligence v co nejkratším termínu, aby moha být hra vydána.
Máš ve svých širokých rukávech nějaký plán B?“ Tázal jsem se Lusi v místní jídelně, daleko od ostatních konzumentů.
Nemam, ale zato mam vztek! Oni mi nevěřili! Mě! Chápeš to?!
To si nesmíš tak brát. Nebyla bys první zneuznaný genius, kterého tahle planeta nosila. Buď ráda, že tě nechtěli upálit“. Pokoušel jsem se ji rozveselit.
Lusi na můj humor nijak nezareagovala a zamyšleně pokračovala.
Večer jsem přemýšlela…
…překvapilo by mne, kdybys někdy přestala“ Skočil jsem ji do řeči.
…a mám čím dál tím neodbytnějším pocit, že je naše hypotéza správná“ Pokračovala Lusi neohroženě v započaté větě.
To je fajn, ale vedení má pocti zcela opačný a kromě toho má vedení v rukou vedení“.
Jo, setsakramentsky dlouhé vedení…“. Rozvíjela Lusi mé lingvistické slovní říčky.
Musíme ten projekt sabotovat!
Cože?! Zbláznila ses?
Ty snad chceš vypustit na světlo boží miliony kopií hry, které bude pod rukama hráčů trpět jako zvíře?
No to ne, ale nemusíme se hned pouštět do nějakých teroristických akcí. To je proti zákonné. A bez tak bez tebe nedají ty algoritmy do cajku".
Ale daj. Natvrdo zablokovat paměť není nijak velký problém a ten defenzivní způsob boje se dát taky vyřešit. Včera po té frašce, co se nazývala schůzí, přišel John z mého týmu na celkem efektivní způsob. Který ovšem neřeší humánní problémy s tím spojené“ Vysvětlovala Lusi vážnost situace.
Kromě toho mám strach…“ Pokračovala v líčení tragické vize. „… co se může vyvinout z enginů postavených na naší hře, které chce vedení prodávat“.
A můžeš mi vysvětlit, jak si tu sabotáž vlastně představuješ? Zálohovací kopie AI algoritmů jsou pečlivě uskladněny na několika kopmech, u kterých většinu času někdo je a tvoje mazání bude přinejmenším krapet podezřelé. A to ani nemluvím o hlavní záloze zamčené v sejfu“.
To je prosté milý Wattsone“ Pravila Lusi klidně. „Do sítě nahraju vir, který vyhledá a smaže kompletně všechny soubory, které mají cokoliv společného s umělou inteligencí a pak se sám smaže tak důkladně, že po něm nezůstane ani jeden podezřelý bit. A hlavní zálohu prostě štípnem a zničíme.“
No jasně štípnout a zničit! Že mě to hned nenapadlo. Tak jednoduché, elegantní a přitom legální řešení“ Komentoval jsem ironicky její plán.
Nebude to takovej problém, jak to na první pohled vypadá. Přístupovou kartu k sejfu má 5 lidí a moc opatrní na ni nejsou.
Fajn. Takže to pro tebe bude hračka a já můžu jít s klidem domů“. Prohodil jsem zbaběle a zatvářil se naprosto nezúčastněně.
Ovšem Lusi na mne hodila tak pohrdavý pohled, který mě propichoval skrz na skrz, že jsem radši rychle obrátil.
No dobrá. Tak jak si to přesně představuješ?
Asi takhle…“ Začala má neohrožená spolupachatelka líčit jemně upředené plány geniálního zločinu. „… Všechno musí proběhnou naráz. Je nesmysl jeden den mazat data z kompů a další se dobývat do sejfu. To by vedení najelo na ochranná protiopatření. Na vytvoření viru budu potřebovat cca dva až tři dny. Až bude hotov, nahraju ho do počítačů s přesně určenou hodinou, kdy mají začít své dílo zkázy. A to bude ta samá hodina, kdy se mi dva přeškolíme na kasaře“.
Znělo to celkem rozumě… jestli se ovšem dá mluvit o mazání a loupení „živých dat“ jako o rozumném plánu. Ba co víc, jako o rozumném plánu dvou rozumných lidí.

Kapitola šestá - Plán

Těch několik dní bylo k nepřečkání. Lusi doma po nocích horečně pracovala na viru a já jsem poslední tři dny nenápadně sondoval situaci kolem sejfu, karet a jejich vlastníků. Měli jsme štěstí. Trezor, ve kterém byly uskladněny všechny možné zálohy, se nacházel v celkem přístupné a nestřežené části komplexu. Ostatně ono se není čemu divit. Tohle bylo vývojářské studio a ne vojenské skladiště biologických zbraní. Ochranné opatření se z velké části zaměřovala na vchody do budovy a na zabezpečení areálu. Náš plán se mi čím dál tím víc zdál uskutečnitelnější a proveditelnější. Možná až moc. Začal jsem si ve své bujné fantasii vymýšlet a představovat všechny možné i nemožné háčky a zádrhele, které by nás mohli v akci zaskočit. Chtěl jsem být připraven na všechny eventuality. Plán, který jsme si s Lusi prošli v duchu snad stokrát, vypadal nějak takto. Oba zůstaneme v práci pozdě do noci, kdy už budou všichni ostatní vývojáři pryč. Nemělo by to být příliš podezřelé. Lusi je známý workoholik a z práce odchází jako poslední skoro pravidelně. U mě to bude horší. Jsem známý tím, že se nikdy moc nepředřu, ale pro jednou se to snad nějak přejde. Přístupovou kartu do místnosti s trezorem jsme měli oba. Kromě toho trezoru se zde totiž nacházel i sklad odborné literatury, celkem nezajímavé instalační paměťová media k různým programům a taky hardwarové komponenty. Měl tam přístup téměř každý. S paměťovou kartou k samotnému sejfu to bylo horší. Jak už bylo řečeno výše, mělo k ní přístup jen pět lidí. Z nichž se nám jako nejjednodušší obět jevil zástupce výkonného presidenta Ion Stormu, jistý pan Collins. Jeho řečnické schopnosti a charismatické vystupování na veřejnosti, kterým nás často propagoval, byly pověstné. Ovšem s jeho citem pro bezpečnost to již bylo o poznání horší. Svou kartu nechával pravidelně ve své kanceláři ležet na stole. Kancelář sice zamykal, ale lehoučké dveře nebyl problém vyrazit. Jejich zamykací mechanismus, ať jednoduchý, ba přímo primitivní, se mohl zdát triviální překážkou, pro dva celkem inteligentní jedince, nebylo tomu tak. Ač jsem si našel na internetu podrobný popis jeho funkce, nepodařilo se mi následně zkusmo v praxi jeho obelstění úspěšně dokončit. Lusi na tom byla zrovna tak. Stačilo si jen dát bacha, aby se při vyrážení nenacházel náhodou v takřka prázdné budově, někdo poblíž. Pak už by to mělo jít ráz na ráz. Zmocníme se karty, otevřeme sejf, sbalíme zálohu a honem pryč. Při odchodu přes vrátnici nás již dávno nikdo nekontroloval. A i kdyby jo, tak 100 x 65 x 5 mm tlusté medium se dá schovat dost snadno na to, aby to neobjevil ani sebe podezřívavější hlídač.
Den D nadešel. Lusi mi kolem 23:30 posílala e-mail, že je vir již hotov a že se mám zítra připravit na největší herní loupežnou akci od pět a dvacátého července 2006, kdy byly v akční hře od Microsoftu objeveny fragmenty nového Carmackova enginu ze hry Doom IV. Její neutuchající optimizmus u mě místo očekávaného uklidnění vyvolal pocity zcela opačné. Microsoft musel tehdy zaplatit 50‘000‘000 $.
Celou noc jsem nespal. Strach a fantazie mi to nedovolily. Když ráno v šest začal budík svůj nepřeslechnutelný koncert, byl jsem již vzhůru. Protože nebylo potřeba nikam spěchat, seděl jsem dlouho jen tak do půl těla nahý v křesle a tupě hleděl na potichu puštěnou televizi. Nechápal jsem co se to vlastně děje. Ještě před několika dny jsem byl obyčejný a šťastný designér, který byl s životem vesměs spokojen a teď… Teď jsem se chystal ke krádeži pravděpodobně nejdokonalejšího a nejkomplikovanějšího programu všech dob. A co víc, záminkou ke krádeži byla nějaká, jinými neakceptovatelná, fikce, že je program živý. Nebo jak říkala Lusi, obsahuje samouvědomující se prvky, tak typické pro živé formy života. Nemohli jsme se mýlit? Nedělal jsem největší chybu svého života? Snad ne. Lusi je dokonale seznámena s oněmi algoritmy… a byla si tak jista. Když to všechno půjde podle plánu, nikdo si nebude moci spojovat s onou krádeží nás dva. I když… My dva jsme s tou teorií přišli a dost vehementně ji hájili. Navíc nebude problém zjistit, že to musel udělat někdo ze zaměstnanců. A my dva budeme hlavní podezřelí. Ale nebudou mít důkaz. Jestli se vir opravdu dokonale smaže a nikdo nás vysloveně neuvidí odcházet, či ničit zálohu, jsme z obliga. Proud mých myšlenek přerušila hladová Lusi, která se svou měkkou tlapkou domáhala pozornosti a snídaně. Pomalu jsem vstal a naprosto automaticky a bez přemýšlení jsem vykonal každodenní pohyby, na jejichž konci byla plná miska kočičího jídla.
Už jsem to doma nemohl vydržet. Stejně automaticky a bezmyšlenkovitě jsem provedl další ranní činnosti a vydal se do práce.

Kapitola sedmá - Akce

Cesta mi utekla ani nevím jak. Vůbec jsem si nevšiml že vycházím z domu, že jdu ulicemi, ani že kolem mne raší nádherné areálové zahrady. Probral jsem se vlastně až na pracovišti, když se ke mně celkem nenápadně nachomýtla Lusi a snad poprvé v životě mě pozdravila.
Ahoj“ Pronesla trochu zasmušile, s nuceným úsměvem na rtech.
Ahoj“ Odpověděl jsem stejným tónem.
Po chvilce trapného ticha Lusi pokračovala.
Viděl si ty típky v kvádrech co šli k šéfovi?
Típky v kvádrech?“ Opakoval jsem zmateně.
Jo, přišli asi hodinu před tebou. Tvářili se dost důležitě“.
Nikoho jsem neviděl. Sem trochu mimo“. Přiznal jsem po pravdě.
Ne víc než obvykle“. Odlehčovala situaci Lusi. „Chtěla jsem se jich zeptat co jsou zač, ale vypadali, že by mě byli schopni zabít i za špatnej pohled“.
Vláda?“ Začala se ozývat má paranoidní mysl.
Lusin kameně vážný obličej mě utvrdil, že to není až tak stupidní myšlenka.
Blbost, co by tu chtěli?“ Snažil jsem se o pragmatičnost.
Nevím, že by někde něco prosáklo?
To sotva. Bůh ví, co jsou zač
Snad. Na našem plánu se ale nic nemění“. Rozhodla Lusi rázně.
Vir je nahrán?
Nahrán a připraven
Takže už nezbývá než čekat“ Shrnul jsem nervózně situaci.

O 11 hodin později.

Bylo 18:51 a já s Lusi jsme se tvářili před posledními odcházejícími kolegy jako pilné včeličky. Když opustil poslední nechtěný workoholik místnost, přestal v tu ránu decentní ťukot a šustění svetru po povrchu klávesnice a rozhostilo se vůkol mrazivé ticho. Ještě asi minutu jsme seděli nehybně v seslích a dýchání omezovali jen na nezbytně nutné minimum, abychom nepřeslechli žádný podezřelý šramot. Když se nic nedělo, přijel jsem na kolečkovém křesle neslyšně k naslouchající Lusi a zahájil s bušícím srdcem rozhovor.
Seš redy?
Ne, ale lepší už to nebude“ Reagovala Lusi nezvykle vystrašeně.
Vidím že seš rozhodnost sama. Jdu omrknout okolí“. Chopilo se situace mé dočasně nalezené sebevědomí.
Zvedl jsem se zprudka ze židle a nasadil před svou půvabnou kolegyní nuceně sebejistý krok, který mi vydržel až k prahu místnosti. Mezi futry jsem se zastavil a použil všechny smyslové orgány k sondování situace. A že jich bylo třeba. Slunce se venku chystalo k západu a na chodbě bylo již celkem šero. Ticho jak v márnici. Kromě nás dvou jsem nikde neviděl ani živáčka. Pokynem ruky jsem naznačil, abych byl následován a sám jsem se vydal po měkkém koberci vpřed úzkou chodbou, lemovanou dveřmi po obou stranách. V automaticky přikrčené poloze jsem pozorně kontroloval, zda li nepostřehnu skrze skleněné výplně nějaký pohyb v jednotlivých kancelářích. Byly pusté. Zatím šlo všechno jako po drátkách. Napadla mne myšlenka, že by se mi docela hodil detektor pohybu, nebo tepla, jako v nějakém akčním filmu. Rychle jsem zaplašil nesmyslné představy, snažící se podvědomě zklidnit mou hlavu a radši se soustředil na své okolí.
Tímto způsobem jsem se dostal až ke Collinsově kanceláři. Stále nikde nikdo. V tu ránu jsem ucítil lehký dotek na zádech a v okamžiku jsem se otočil. Naskytl se mi blízký pohled do vyjukaných Lusaniných očích, která se celou dobu tiše plížila za mnou jako stín a na kterou jsem dočista zapomněl.
Fuj. Tys mě vyděsila“. Pronesl jsem tak tiše, že jsem se vůbec divil, že mě zaslechla.
Promiň“. Ozvalo se stejně hlasitě.
Tak jsme tu“. Pokračoval jsem po chvíli.
Jo
Ehm. Sakra, taky se ti nejednou chce tak na malou?
Jo“.
Uff, no nic. Nebudeme to zdržovat. Jdu na věc“. Pronesl jsem s předstíraným klidem a pokusil jsem se vyrazit dveře. Ale spíš než razantní vyražení dveří, tak dobře známe od policie z rozličných televizních detektivek, připomínal můj pokus spíše snahu zavřít neposlušnou ledničku.
Takhle to asi nepude“. Hodnotila spolupachatelka mou snahu.
A co takhle?“ Řekl jsem sebevědomě a přitom se postavil a kopl do dveří v místě zámku.
Ozval se dutý zvuk, který ač nebyl příliš hlasitý, zapůsobil na naše nastražené uši jako rána z děla. Okamžitě se ozvalo dvojhlasné „sssss…“. A oba jsme se přikrčili vystrašeně čekajíc, co se bude dít. Nedělo se nic… ani s okolím, ani s dveřmi. Stále tam jen tak nehybně stáli a vysmívali se mi i s obtiskem mé podrážky na svém jinak bělostném vzezření.
Moc ti to nejde. A teď tě navíc budou moc identifikovat podle podrážky… blbe.“
Hmm“. Odpověděl jsem souhlasně a jal jsem se vystrašeně čistit zrádné dveře.
Díky bohu to šlo snadno dolu. Když jsem byl s prací uklízečky hotov, obrátil jsem se na Lusi s vítězoslavným úsměvem na tváři. Lusi se na mne taky dívala, ale vítězoslavný úsměv bych na ni hledal marně. Koukala na mne asi tak, jak hledí učitel na žáka, který není schopen v páté třídě sečíst dvě dvoumístná čísla.
Co je?“ Otázal jsem se zmateně.
Ty seš teda zloděj. Jen co je pravda. Pust mě k tomu!
Ok. Posluž si“ Rezignovaně jsem odvětil.
Lusi si stoupla na mé ideální místo, odstoupila o krok vzad a vší silou kopla do mnou nedávno čistěného místa, svou klasicky bosou nožkou. Dveře se sice ani nepohnuly, ale zato má karatistická přítelkyně sebou tiše flákla o podlahu. Celé její snažení sice nebylo moc účinné, ale zato se odehrálo až překvapivě nehlučně.
Aha, tak takhle se na to musí. To si budu pamatovat, až budu utíkat z vězení“.
Sakra, sou pevnější než by se na první pohled zdálo“ Vymlouvala se Lusi.
Ták. A teď sem se nasral!“ Řekl jsem naštvaně a zopakoval Lusininy nedávné pohyby, ale tentokrát s efektivnějším účinkem. Ozvala se strašná rána a dveře se rozlítly. Asi tak za další desetinu sekundy se ozvala další, jak dveře narazily na něco v pokoji. Moje chvilkově adrenalinová nálada mě v tu ránu opustila a na nic nečekav, jsem se dal na ústup… a Lusi zrovna tak. Prolít jsem s Lusi v patách chodbu, kterou jsem ještě před chvílí zdolával asi deset minut, za tři vteřiny a zastavil jsem se až v našem výchozím bodě. Lusi se v panickém ústupu zastavila až u svého kompu a začala s neobyčejnou vehemencí předstírat práci. V této situaci jsme setrvali asi deset minut.
Slyšíš něco?“ Ozvala se konečně bojácná pracovnice.
Ne“.
Hernajs. To neumíš vyrážet dveře potichu?!
Ne
„Jdu omrknou situaci“. Vracel jsem plán do starých kolejí.
Všude bylo stále nepřirozené ticho a klid. Stál jsem na chodbě asi dobrých pět minut a když se nikde nic podezřelého nevyskytlo, pokynuv opět rukou na Lusi, vydal jsem se zpět k místu činu. Vyražené dveře byly lehce pootevřené a mě nezbývalo nic jiného než se pustit opět do čistění, zatím co Lusi opatrně vešla dovnitř. Ještě než jsem dokončil zahlazování stop, byla opět venku i s kartou.
Tak tohle bychom měli“ Pronesla trochu klidněji.
Fajn. Já už jsem taky hotov. Jdem k trezoru
Místnost s trezorem se nacházela o patro níž, celkem blízko u schodů. Normálně by nám tam cesta trvala asi 40 sekund, ale tentokrát to byla alespoň 10 krát na čas náročnější akce. Z toho ustavičného nervózního rozhlížení a naslouchání mi už začalo trochu strašit ve věži a za každým druhým stínem jsem viděl nějaké nechtěné osoby, ba přímo policii, nebo vládní agenty. Vyjukaný výraz za mnou se plížící zlodějky mě ujišťoval, že nejsem sám v této paranoidní vizi.
Tak sme tady. Místo činu číslo dvě je připraveno na své zdolání“. Komentovala Lusi události.
Já jsem využil příležitosti, že v okolí nikdo nebyl a vešel dovnitř za použití naší legální karty. Skrz okna směřující na východ vnikalo díky venkovnímu osvětlení jen minimum světla. Ovšem dost na to, abychom poznali kde je trezor. Oba dva jsme se zastavili před ním a jen tak tam stáli.
Tak na co čekáme? Otevři to a nestůj tady jako tvrdý y“. Napomínala mne spolupachatelka.
Kartu máš ty
Už ne“. Odvětila a při těch slovech mi ji hodila.
Uchopil jsem ji a snažil jsem se po hmatu zjistit kde má vlastně začátek. Ovšem v rukavicích, které jsme si oba fikaně vzali, to byla práce zhola nemožná. Po minutovém bedlivém zírání se mi podařilo identifikovat přední, zadní i ostatní směry přístupového media a mohl jsem rozehrát nejdůležitější část dnešní akce. Ještě jsem se významně podíval na Lusi a následně použil kartu na trezor. Ozvalo se decentní zapípání, červená dioda hasla a místo ní se rozsvítila zelená. Bylo zřetelně slyšet, jak se v sejfu cosi posunuje a dvířka se zlehka pootevřeli. Sedl jsem si na bobek a bojácně je otevřel dokořán. Ale ať jsem koukal jak jsem koukal, kromě obvyklých a nezajímavých záloh tam ta naše nebyla.
Sakra, že by ji schovalo vedení jinam?“ Ptal jsem se bezradně.
Kam by ji asi tak dávali? Všechny zálohy se vždycky ukládali sem“.
Já nevim, možná…
V tu chvíli se rozsvítilo světlo a ode dveří se ozvalo...
…možná ji už má někdo jiný
Okamžitě jsem se otočili a mezi dveřmi spatřily našeho šéfa v doprovodu dvou drsně vypadajících chlápků v oblecích.
Co tu děláte?“. Ptal se šéf, i když mu to muselo být jasné.
My?“ Chopil jsem se slova. „My nic. My tu ehm…
…my tu uklízíme“ pokračovala Lusi v líčení krapet pochybného alibi.
Trojice párů očí na nás chvíli nehybně hleděla a pak si vzal slovo jeden z oněch chlapíků.
Jestli hledáte zálohovací medium s AI algoritmy, tak tady je nenajdete“. Pronesl pomalu s perfektní artikulací, ale naprosto chladně a arogantně.
A ty seš kdo?“ Vyzvídala Lusi.
Do toho vám nic není. Jediné co musíte vědět je fakt, že váš současný projekt bude distribuován s klasickou umělou inteligencí“ Odpověděl druhý chlápek se stejným tónem jako první.
Dál už se s námi nezdržovali a dali se na odchod. Podíval jsem se na Lusi zcela nechápajíc nový sled událostí. V jejích očích jsem viděl stejné otázky, které trápily i mne.
A pokud jde o vás dva“. Přerušil šéf naše mlčení. „Máte padáka“. Řekl takřka stejně chladně jako nedávno odešlí pánové a nechal nás bez rozloučení čumět jeden na druhého.
Ptáte se co bylo dál? Vlastně už nic moc. Jediné co se dalo dělat, bylo jít domů. Oba dva jsme vyšli z budovy za neustálehé mlčení, které bylo přerušeno až mou bezradnou otázkou.
Co teď?
No, vzhledem k tomu, že momentálně mi už nic nepojede, bylo by od tebe docela kavalírské, nabídnout mi pohostinnost tvého příbytku.“ Odvětila Lusi zcela z jiného soudku.
Ale já mám doma jen jednu postel
To přeci vůbec nevadí.“ Pronesla. Lusi příjemně se usmívajíc.
Fakt ne?“ Otázal jsem se trochu překvapen a vyveden z míry.
Jasně, budeš prostě spát na zemi.“ Odpověděla Lusi s vychytralým úsměvem na rtech.

Kapitola osmá - Konec

A to je konec milý deníčku. Já a Lusi jsme opravdu dostali hodinovou výpověď a nezbývalo nám než se poohlédnou po práci někde jinde. Já jsem se uchytil jako bytový designér v jedné celkem bezvýznamné firmě a Lusi získala perspektivní místo v NASA. Od té doby jsem ji neviděl a kontakt jsme udržovali jen díky občasným e-mailům. Teď už asi pacifikuje své vědecké kolegy v Houstnu. Chybí mi.
A jak to dopadlo s naším slavným programem? Pokud jde o hru, stala se celkem úspěšnou, ale díru do svět neudělala. A pokud se ptáte na živé algoritmy, tak nevím. Ale jestli jednou ve zprávách uvidím, jak bezpilotní průzkumná americká špionážní letedla při válce v Kamerunu berou při střelbě do vlastních řad kličku, budu asi tušit, která bije…

Hodnocení

Průměrná známka je 2.4, povídka byla hodnocena 63 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

chorche - 04.01.2017 20:23
zapracuj na cestine.A to jako hodne.jinak dobre
Michal - 31.05.2014 12:23
Výborný námět i zpracování povídky. Bohužel chybí výraznější konec - pointa.
CeBrk - 12.02.2011 20:44
Fíha. Tolik veskrze pozitivních ohlasů si snad ani nezasloužím. Vynasnažím se nezklamat důvěru do mne vloženou, což nejlépe provedu tak, že už nebudu nic psát :-). Mé nadšené čtenáře tak pro příště nezklamu a ty kritické potěším.

tamaraz:
Díky. Je sice krajně neslušné odpovídat po více jak třech letech, ale snad mi bude prominuto. Ale k otázce. Ne, jde o dvě zcela odlišné dívky, byť jsou jejich jména podobná. Pověstný háček, jádro pudla a zakopaný pes je skryt v mé neschopnosti vymýšlet věrohodná jména hlavním hrdinkám.
Epidemik - 15.04.2010 16:47
Povídka je opravdu velmi dobrá, i když musím přiznat, že konec je tak trochu useknutý. Jinak chválím - je tam děj, napětí, má to spád, je to čtivé. Pokud zmizí gramatické nedostatky dokáži si představit, že budu tuhle povídku jednou číst v tištěné verzi.
Jméno není zadáno - 03.03.2009 21:40
Mě se povídka líbila moc! (Mám na mysli nápad a ztvárnění příběhu, ne čistotu použitého Českého jazyka :-))
nerv: Dalo by se vytěžit víc, ale pak už by to nebyla povídka. Takhle je to objemově dostačující. A není to rozplizlé.
tamaraz - 29.09.2007 19:24
Podle mě skvělé a pár gramatických chyb s radostí přehlídnu.Koukla jsem i na tvé stránky a líbí se mi styl jakým píšeš.Jen tak dál.Příběh Noční návrat mě absolutně pohltil.Je tahle Lusi stejná Lusy?Díky
nerv - 17.08.2007 17:45
Pěkně napsané, výborný nápad, ale zatraceně nedodělané. Z toho nápadu by se dalo vytěžit mnohem, mnohem víc...
Hombre - 23.02.2007 02:16
A co to je ta čeština?
g.beret - 26.02.2006 11:38
Nápad zveřejnit jí je můj. Já jsem na tom totiž dost podobně jako CeBrk - taky neumim psát česky, takže jsem chyby vesele ignoroval. ;) Povídku jsem sem chtěl protože má vynikajcí nápad.
CeBrk - 25.02.2006 22:10
Zdeněk - 21.02.2006 07:48:

O shodě podmětu s přísudkem jsem slyšel, ale to je asi tak všechno. Slyšet, chápat a správě používat, to jsou tři diametrálně odlišné věci. Alespoň pro mě. Čeština nikdy nepatřila k mým koníčkům a přiznávám se, že jsem se ani nikdy příliš nesnažil tento vztah změnit. Nicméně u takto veřejně publikovaných povídek by se měl autor chyb vyvarovat. Omluvou mi snad bude, že nápad ji sem umístit nevzešel mé šedé kůry mozkové :-). V každém případě dík jak za pochvalu, tak i za konstruktivní kritiku.
Zdeněk - 21.02.2006 07:48
Dost dobrá povídka, jen škoda mnoha pravopisných a mluvnických chyb. Slyšel jsi někdy o shodě podmětu s přísudkem? Např. dvířka se rozhodně nepootevřeli, ale pootevřela.
Jinak ale nápad dost dobrý a zpracování taky.