Longevity 3
Kapitola 3
Lov na „Krále“
Stenley seděl v kabině pěchotního letounu se svými pěti muži. Kolébající se po větru letěli nad zarostlou krajinou centrální Evropy za doprovodu Johnyho chrápání v telekomu.
Rozhlížel se po krajině. Díky dvěstě sedmdesáti stupňovému digitálnímu rozhledu (jak horizontálně, tak vertikálně) v brýlích to šlo samo.
Občas přeletěl malé vesničky, kterých by si bez obrazu kombinovaného s termovizí a naváděním vůbec nevšiml. Zvířecí obyvatelé si beztak díky tichosti strojů ani neuvědomovali, že nad nimi přelétá skupinka osmi letounů.
za obzorem se pomalu začal rýsovat zelený trojúhelník vtipně pojmenovaný PragaCity. Po jednom kilometru letu se objevily špičky mrakodrapů. Po dvou kilometrech uviděli základy města obestavěné obranou zdí s plazmovými kanony. Stenley se zasekl s letounem na místě a pomyslel na komunikaci s ostatními letouny. Telekom se připojil k hlavnímu letounu: „Kapitáne Stealbove?“
„Co se děje číslo tři?“, odpověděl kapitán.
„Zaznamenal jsem dvě změny města, které nebyly na snímcích pořízených před přeměnou.“ Ostatní letouny se také zastavily. „Jaké změny jste zaznamenal, trojko?“ Stenley pokračoval: „První změna se týká porostu, který pohltil většinu města. Rostliny mají větší teplotu, než na kterou jsou senzory nastaveny. Obraz splývá. To znamená, že budeme muset provést pozemní průzkum. Druhá věc jsou ty obří pulzní kanony.“ Telekom chvíli mlčel. Potom se znovu ozval Stealbove: „Všem vedoucím pilotům: zaměřte se na pulz-…“ Spojení strašně šumělo: “Poz-…- nabí-…-nony!“ Stenley si domyslel, co chtěl kapitán říct. Pomocí termovize spatřil, jak se do ruda žhaví plazmový kanon několik set metrů od něj. Najednou se všude zatmělo. Dělo vystřelilo. Stenley okamžitě pomyslel na vypnutí termovize. Jakmile zmizela z obrazu tma, uviděl proti sobě letět obří do modra rozžhavenou kouli. Jen taktak se stačil vyhnout, ale obrovské teplo a magnetizmus vyřadily veškerou elektroniku. Stenleyho stroj se i s jeho posádkou v otočkách řítil k zemi. Nešlo nic udělat. Jen zatnul zuby a čekal na smrtelný náraz. Ta vteřina trvala jako minuta.
Těsně před dopadem, se elektronika vzpamatovala. Rotory se šíleně protočily. To zbrzdilo jejich hrozný pád. Ale neodvrátilo.
Stenleyho probudilo Johnyho proplesknutí: „Stenley? Stenley! Prober se.“
„Ty už jsi vzhůru?“
„Jo. Od té doby co jsi s námi tak elegantně přistál.“ Stenley zamrkal. Nasadil přilbu. Byla v ní díra, kterou viděl ven bez pomoci displeje. Pomyslel na opravu a elektromagnetická chemická reakce začala díru zacelovat do původního stavu. Když se díra zacelila, Johnyho normální obličej zakryla směsice žlutých a červených fleků jeho vlastní teploty. Modrá a zelená barva se nezobrazovala. Místo ní Stenley viděl normální obraz. Posadil se. Otočil se v prostoru pro sedící vojáky a zkontroloval ostatní.
„Všichni jsme v pořádku. Naše životní funkce – teda aspoň co tu vidím, fungují.“ Ozval se Jeff Renegon, stroze vyškolený zdravotník. Stenley tedy věnoval pohled své bez brýlí neprůhledné kabiny. Byla značně poškozena, ale už se pomaloučku opravovala.
Stenley dosednul do opraveného kokpitu. Zobrazil se venkovní obraz a stav letounu: \\opraveno 86% z původního poškození. Nad letounem byla z kokpitu vidět zuřící bitva. Ostatním pěchotním letounům se podařilo vyřadit už tři kanony. Stenley zapnul maskování a vzlétl na pomoc.
Zaměřil cíl a vypustil inteligentní naváděnou střelu. Zasáhla kanon, který se právě chystal vystřelit. Nashromážděná plazma při ztrátě magnetického pole roztrhala hradby. Dva zbývající kanony chytili tepelnou stopu Stenleyho a otočili se směrem k němu. To dalo šanci ostatním letounům, aby je sprškou rozžhavených kulek zničily.
„Kapitán Stealbove: vytvoříme formaci a pronikneme do města. Letíme tak daleko, jak to jen bude možné.“ Téměř za zničenými hradbami dal ale kapitán rozkaz k sestoupení.
Stenley sletěl níž, aby vypnul kamufláž. Levitoval dva metry nad zemí. Všech šest sedadel projelo podlahou ven. Ze sedadel se uvolnila speciální zbraň. Každý chytil tu svoji a seskočil dolů na zem.
„Zoren, připraven.“
„Danghem, připraven.“
„Donahow, připraven.“
„Renegon, připraven.“
Johny sebou při dopadu plácl o zem. Rychle vstal: „Ehm – Ragel, připraven!“ Stenley začal litovat, že ho vůbec do skupiny vzal. Ale aspoň to nebral tak zarputile jako ostatní. Ze všeho nejvíc Stenleymu vadil ten strašně „Profesionální“ přístup ostatních ve skupině. Byl na to zvyklý z letecké školy. V terénu to chtělo trochu volnosti.
Letouny už levitovali zamaskovaní vysoko nad městem. Pod nimi se nacházela čtyřiceti osmi členná skupina složená z šesti pilotů, dvou zdravotníků a vojáků.
Přilba kapitána se otočila směrem ke skupině: „Potřebuju, aby vojáci prosekávali cestu skrz tohle všelijaké houští. Nesmíme plýtvat municí. Vytáhněte ty mačety, co nám byly propůjčeny od zelinářů.“ (Speciální slitina vybroušená nano-technologií) „Piloti budou v pohotovosti jak na obloze, tak na zemi.“ Vojáci se pustili do sekání. Stenley si prohlížel svoji zbraň. Byl na ní připevněn buben s čtyřmi různými municemi. Projel všechny druhy: Standardní plazmatické kulky, zaměřovací systém letounu, střepinové střely, odstřelovací laser a našel ještě integrovaný systém granátometu. Vepředu byly čtyři různé hlavně ukryté za slitinou. Jedna vyklápěcí pro granátomet a tři otočné na každou z munice, ze které se střílelo. Pažba měla elegantní pružinu na eliminaci zpětného rázu.
Mezitím co si prohlížel zbraň, se vojáci prosekali kouskem porostu. Ten neskutečně rychle dorůstal. Stenley se za nimi prodral jen tak, tak. Cestu zpět si musejí znovu prosekat.
Jak na obloze, tak na zemi. Pomyslel si stenley. Z kokpitu viděl čtyřicet osm modro-azurových teček pomalu se táhnoucí kupředu. Pravé postavy se skrývaly kdesi pod zeleno-fialovým porostem.
Na zemi to bylo ještě horší. Pod rostlinami byla skoro tma. Termovize se nedala použít kvůli teplotě rostlin. Na infračervené snímače bylo zase moc světlo.
Vojákům zářily oči námahou (a to doslova). Zastavit se ale nemohli. Odřezky padající na kořeny, si stromy rozkládali a zpět absorbovali. Tím získali potřebné živiny na regeneraci useknutých větví. Kdyby zastavili, tak by všichni zarostli. Piloti se snažili navést vojáky směrem na vyvýšenou silnici pomocí výhledu z letounů.
Když se tam konečně skupina prosekala, vojáci si oddechli. Stenleymu bylo divné, jak může být někdo unavený, když má hydraulické posilovače. Pak ale slyšel v telekomu několik lidí, jak si stěžují na přebytečnou elektřinu, kterou jejich tělo vylučuje skrz pot a narušuje systém obleku.
Vojáci byli už odpočatí. Mohli se vydat po silnici do centra. Stenleymu z ničeho nic, zalehlo v uších. Snažil se zatřesením hlavy vyrovnat tlak. Kontrolky v letadle začali pípat o závod. Nestihl si ani všimnout proč pípají a silná exploze ho vyhodila do vzduchu. Silnici před nimi zasáhlo něco neznámého.
Dopadl na záda. Na něj ještě dopadl další muž. Setřásl ho ze sebe. Jeho plynová maska mu začala dodávat směsici kyslíku. Z okolí byl totiž na chvíli vysát vzduch. Rozhlédl se kolem sebe. Několik mužů kolem už stálo na nohou a pálilo po něčem co stenley viděl rozostřeně.
Vyskočil na nohy a na zbrani přepnul zaměřovací systém letounu. Tam, kam se zbraní mířil, se v brýlích objevoval azurově-červený kruh. Podíval se, na co všichni střílí. Na druhé straně díry v silnici se k nim valila horda bojových robotů a několik pozemních tanků. Stenley na nic nečekal. Přiblížil si první tank. Označil ho kruhem, který viděli jen ostatní piloti, a stiskl spoušť. Jedním okem sledoval, jak jeho letoun vypouští inteligentní střely na tank.
Jednu střelu se tanku podařilo sestřelit těsně nad ním obranou raketou. Druhá inteligentní střela ho zasáhla s přesností na milimetr. Tank explodoval a vzal s sebou i pár robotů. Nikterak nekrytí androidi po něm začali pálit zastaralou průraznou municí (zatracený štěstí!) Stenley se skryl za betonový blok, který výbuch odhodil. Pod blokem spatřil dolní končetiny. Trup majitele byl zavalený pod trosky vozovky. Z děr v obleku unikal fialový dým. Když se rozhlédl, uvědomil si, že se okolo válejí kousky bílého masa. Taktéž uvolňovali fialový dým. Stenleymu se udělalo špatně. Naštěstí neměl co zvracet.
Kolem umírali lidé a on teď pod palbou nemohl ani zaměřit cíl. „Johny jsi živý?“ Dovolával se Stenley.
„Jo jsem!“ Odpověděl okamžitě.
„A co zbytek týmu?“
„Polovina se válí kolem mě. Šli jsme totiž vpředu.“
„Ok. Potřebuju, abys mě kryl. Posílám ti svoji pozici.“
„Potvrzuji. Jsem kousek před tebou.“
„Sestřel ty svině ať můžu oddělat ten tank.“
„Rozkaz!“ Androidi padali jeden po druhém. Stenley jich pár sundal laserem. Rychle přepnul na zaměřování a označil další tank. Ten po chvíli explodoval. „Jak je dokážeš střílet tak rychle Johny?“
„To já ne. To Danghem.“
„Kruci! Jak to že se s ním nemůžu spojit?“
„Má totiž vypnutý mikrofon. Přes ty jeho nadávky bychom se neslyšeli. Jinak on nás normálně slyší.“ Do Stenleyho úkrytu začal pálit další z nepřátelských tanků. Sutiny se k němu nebezpečně posunovaly pod nárazy explozí. Ze zavaleného už nebylo nic vidět. Zhodnotil situaci a přeskočil v pravý moment za jinou sutinu bez jediného škrábnutí. Mezitím co tank posunoval opálený blok stále dál, byl mezitím zaměřen a zničen jiným pilotem.
Když konečně udolaly tanky, začal sebou Stenleyho oblek neovladatelně škubat. To probíjelo tělo skrz pot. Rychle vypojil hydrauliku. Hýbalo se mu teď velmi špatně. Navíc se mu do brýlí odrážel svit jeho vlastních očí. Skoro nic neviděl. Postupně odstřelovali tupé bojové roboty. Největší skóre měl Danghem.
Společnými silami zbývajících vojáků udolali vražednou vlnu androidů. Všichni jásali. Jásali ale moc brzo. Blížila se k nim druhá vlna. „Kde jsou ty létající tanky, které nám v Longcity slibovali!?“ Zoufal si Johny. Jeho modlitby byly vyslyšeny. Půl minuty na to vedle Stenleyho přistál šedivý dvouhlavňový tank třídy FlyRainhorn 909 a přišpendlil se k zemi vrtacími šrouby. Nemilosrdně spolu s jeho třemi bratry rozstřílel zbytek útočníků.
Stenley zavelel svému týmu k ústupu. Jejich pěchotní letoun přistál spolu se třemi zbývajícími letouny na vyvýšené silnici za létajícími tanky. Všichni kromě dvou lidí v týmu prolezli zadní padací plošinou do letounu. Renegon a Donahow to bohužel nepřežili. Dostali rozkaz od kapitána, že mají s sebou vzít dva přeživší vojáky: Ribeta a Sweerou. Muži chyběla pravá paže.
Stenley se divil, proč mu paže nedorostla. Zdravotnice Sweerou mu vysvětlila, že má tělo pouze regenerační schopnosti, a že když přijdete o končetinu, pouze vám zaroste.
Stenley pokrčil rameny. Soustředil se na vzlétnutí, když vtom se v telekomu ozvala prudká rána a následné pískání. Nejdříve si myslel, že je někdo sejmul plazmovou střelou. Pak ale uslyšel v telekomu Johnyho hulákání: „Ty zatracenej pazdechte! Zničil jsi mi přilbu!“ Další rána a jekot reproduktorů.
„To máš za to píčování při boji. A ta druhá byla za ten neosobní název.“, řekl úplně v klidu Danghem. Sweerou zamlaskala nad sprostou výměnou názorů a pilot se smíchem vznesl na oblohu.
Létající tanky se před nimi táhly jako smůla, ale aspoň pěchotním letounům čistily cestu od rostlin a nemuseli se sami pěšky prosekávat.
Pasažéři se vzadu bavili o bitvě, kterou před hodinou vyhráli. Johny se pořád vytahoval počtem sestřelených strojů. Na to mu Danghem vždy posměšně odfrkl. Sweerou zase chrlila nové poznatky o přeměněném těle a Ribet si dělal vtípky ze svojí ustřelené paže. Podle poslechu ho to vůbec nebolelo. Zoren jen seděl, poslouchal a někdy něco stroze dodal.
Takovou náladu si Stenley ve svém týmu chválil.
Po další hodině letu se dostali do centra k místní budově správy města. Nad budovou se věž jednoho ze čtyř tanků prudce otočila kamsi k výškovým budovám a začala střílet na něco, co bylo moc daleko na to, aby to piloti pěchotních letounů viděli. Ke střelbě se přidali i ostatní tanky. To už nemohl být omyl.
Když už konečně ostatní piloti spatřili, na co se střílí, polil je studený pot. To, na co tanky pálili, byl obří podlouhlý levitující křižník vybaven různými zbraněmi.
Uprostřed křižníku bylo zářící, načervenalé jádro. Tuhle věc Stenley nikdy neviděl. Musel to být nějaký tajný projekt armády. Horší bylo, že křižník drželi ve svých mechanických rukou přeprogramované softwary.
Tanky měly výhodu do pětseti metrů. Když křižník překonal tuto hranici, začal nabíjet hlavní zbraň umístěnou na přídi.
Větší otvor v sobě hromadil červeně zářící nanoboty chytře držené rotujícími magnety. Poslední plazmová střela se ztratila poblíž protivníků. Dvouhlavňové tanky vyčkávali, co se stane. Nezasáhli loď, když ještě neměla magnetické pole. Teď nemají šanci, ani kdyby levitovali přímo před ní.
Stenley využil chvíle klidu a spojil se Stealbovem: „Kapitáne?! Co je to před námi za křižník?“
„To je naše zkáza, chlapče.“ Odpověděl monotónně „Tahle zbraň vysaje všechen použitelný materiál tvého letounu a použije ve vlastní prospěch.“
„Cože? Jak? To přece…“
„Odeslal jsem fotografii na velitelství WA. Ti mi řekli, že tento projekt byl zrušen kvůli vysokým nákladům na výzkum a provoz. Nemají tušení, jak a kdo tuto loď vyrobil.“
„No a jaké jsou vaše příkazy?“
„Teď už je na všechny rozkazy pozdě. Tohle nezvládneme.“
„Kapitáne! Vzpamatujte se! Kapitáne! Kapitáne?“ Telekom zněl už jen šumivou prázdnotou. Křižník se mezitím dostal do vzdálenosti sta metrů. Piloti se jen podobně jako Stenley zoufale domáhaly rozkazů.
Šikovně držení nanoboti se uvolnili v proudu jedním směrem. Jakmile se červeně zářící paprsek dotkl levitujícího stroje, nanoboti se přeskupili a obalili letoun kapitána. Kousíčky rozkládajícího letounu se pohybovali směrem do středu zbraně křižníku.
Obsluha uvnitř řvala hrůzou a bolestí jak se jejich maso rozkládalo na částice, expres posíláno do středu lodě.
Vojáci i piloti začali okamžitě panicky střílet jako diví. Plazmové střely se odrážely jiným směrem, aniž by se dotkly křižníku. Magnetické pole nanobotů je prostě odpuzovalo.
Nanoboti se vrátili zpět do středu rotujících magnetů. Vypadali jako rudé oko hledající další oběť. Palba ustala.
Jediné co po „vysání“ letounu zbylo, byl fialový dým obětí. Ostatní piloty zachvátila úplná panika. Rozletěli se do všech směrů a hledali jakýkoliv úkryt, aby je křižník nevysál.
„Stenley!“, zařval do telekomu Johny, „Neuletíme mu. Nemá cenu utíkat. Z boku jsem si všiml otvoru do hangáru. Prostřílíme se dovnitř a pozabíjíme ty parchanty!“
„Když už máme umřít tak proč ne s odporem že?! Všem lodím: Stenley Gmork přebírá velení. Snažte se dostat k boku křižníku a zneškodněte vše co je schopno střelby.“ Otočili se s lodí o sto osmdesát stupňů, minuli rozkládající se dvouhlavňový tank a zamířili k boku lodi.
Plazmové kulky létaly vzduchem a narážely do nano-plátů letounu (*pláty jsou vyrobené pomocí nano-technologie z různých prvků. Lehké a vysoce pevné). „Už tu střelbu dlouho nevydržíme.“ Varoval Zoren. Jen to dořekl, lodí prosvištěl jeden z projektilů a zasáhl ošetřovatelku. Udělalo jí to do břicha černě vypálenou pěticentimetrovou díru. Její oblek se napustil fialovým dýmem.
„Tak a přišli jsme o zdravotníka. Jak to že ze sebe mrtvá těla pokaždé vypouští ten dým?“, řekl Johny. Nikdo mu v téhle prekérní situaci nechtěl ani odpovídat.
Stenley se jakkoliv snažil vyhýbat střelám. Neúspěšně. Jejich loď vypadala jako cedník. Konečně spatřil vrata do hangáru. Rozletěl se plnou rychlostí, vystřelil dvě rakety. Ty zasáhly vrata hangáru.
Rakety do vrat udělali malou díru. Stačila na to, aby s její pomocí Stenley prorazil letounem vchod do hangáru. Rána poničila stroj tak, že bylo z kokpitu vidět ven i bez displejů. Na elektrochemickou reakci už nebylo energie. Touhle cestou se ven už nedostanou, pokud by nechtěli letět volným pádem.
Křesla vylétla ven z ležícího letounu spolu s jejich sedícími. Po vzpamatování se před nimi vynořily z podlahy robotická ramena zakončená magnetickými držáky plných nanobotů. Po pár vteřinách se jim podařilo postavit jakousi kostru z nano-plátů. Po dalších deseti vteřinách před nimi stál dvouhlavňový červeno-černý tank s logem přeškrtnutého fialového člověka.
Tak tohle nikdo nečekal. Tank vystřelil do vraku letounu. Vyletěl z hangáru, jako nějaký odpad.
Stenleyho skupina se už krčila u zdi se zbraněmi a čekala smrtelnou dávku z protipěchotního samopalu na otočné věži. Tank se jen místo toho zvedl ze země a odletěl proraženou dírou ven bojovat. Všichni si oddechli. Neradovali se ale dlouho. Robotická ramena začala znovu pracovat. Stenley dal rozkaz ramena zničit. Granátomety zničili jedno rameno. Spustil se alarm.
Do hangáru vběhli roboti-opraváři se čtyřma nohama, které Stenley neznal. Na pažích měli otočné systémy s různými nástavci. Jedni měli nastavené hydraulické kladiva, druzí po nich stříleli hřeby. Danghem sestřelil tři. Zoren a Johny po jednom. Ribet nadával, jak se mu jednou rukou špatně drží zbraň.
Vyběhli ven na chodbu, kde na ně čekali další roboti. Ribet si chtěl dokázat, že i s jednou rukou dokáže střílet a sestřelil spolu s Danghemem všechny opraváře.
Ribet zajásal. Vyzdvihl paži do vzduchu, odepnul si dýchací masku, zakřičel: „Jen pojďte vy srabi! Já vám ještě ukážu!“ Sotva to dořekl, zpoza rohu vyběhl android s odstřelovacím laserem. Střelil Ribeta do odkryté části těla a schoval se skoro za roh, kdyby mu Danghem vypočítanou střelou nerozbil pozitronový procesor.
Android dopadl na zem skoro ve stejnou chvíli jako Ribet. Danghem jen věnoval smutný pohled mrtvému, když se k němu sklonil, aby mu ze zbraně sebral munici. „Dangheme! Co to děláš?“, okřikl ho rádiově Stenley.
„No co? O jednu munici už jsme přišli, když ten tank vystřelil vrak z křižníku. Díky tvému šílenému plánu: jak nás všechny zabít, si kvůli šlechetnosti nenechám ustřelit prdel. A… - POZOR!“ Dveře na konci chodby se otevřeli. Z nich se vynořilo přes třicet těžce obrněných androidů. Stenley, Johny a Petr uskočili za zeď. Danghem jen řval a kropil androidy jedním granátem za druhým: „Co takhle kdybyste mi pomohli?“
Ostatní pomáhali, jen nebyli tak hloupí, aby se vystavovali přímé palbě.
„Miluji tě Stenlíku!“ Zařval ironicky Danghem, když mu došla munice. Odhodil zbraň, vytáhl svojí mačetu a běžel směrem do davu robotů nehledě na kulky, které se zarývali do jeho masa.
Po jeho smrti zbývalo šest robotů. Dva poslední granáty vyřešily bitvu. „Zbývá mi posledních šest nábojů.“ Prohlásil Zoren. „Šest? Já střílím už jen na laser.“, řekl pobaveně Johny. „Vy jste přišli o náboje, ale já jsem přišel o celý letoun!“
„A kdo si ho asi rozbil? Co?“, odsekl Johny. Zoren se dal do smíchu: „My tady chcípneme a vy se tady hádáte kvůli takové prkotině.“ Smích se mu zatrhl někde v půli cesty, když se dírou od granátu v půli chodby vynořilo dalších patnáct androidů. Stenley jen vyplašeně odhodil zbraň a vzpažil. Ostatní naštvaně udělali totéž. Těžké nohy dupaly směrem k nim.
Jednomu po druhém udeřili pažbou do helmy. Tříštící brýle Stenleymu poškrábali obličej. Střepy protrhly jedno oční víčko. Druhá rána. Přilba praskla. Třetí rána. Přilba odlétla. Čtvrtá rána. Stenley ztratil vědomí.
Probudil se v cele osvětlovanou laserovými mřížemi. Víčko zahojené, po modřinách ani stopa. Oblek byl vypnutý. Nakoukl do postraních cel. V jedné cele ležel Zoren a v druhé Johny. Taky nás mohli zabít, než aby nás dávali do sebevražedných cel. Pomyslel si. (*Pokud jste proskočili mřížemi, laser vás nakrájel na plátky).
„Hej! Johny! Jsi živý?“ Johny se jen mírně pohnul. „Voláš na něj zbytečně.“ Promluvil na něj Zoren. Probral se, když Stenley promluvil.
„Není mrtvý. Viděl jsem, jak se pohnul.“
„Tak jsem to nemyslel. Dostal pořádnou ránu.“
„Jo. To máš pravdu. Divím se, že nás nezabili.“
„Než jsem ztratil vědomí, přišel tam člověk!“
„Cože?!“
„Řekl: Potřebuji je živé, tak omračte toho posledního a uvězněte je.“
„A jak vypadal?“
„Nejsem si jistý. Už mi tmavlo před očima, ale jsem si jistý, že měl bílou pleť!“
„Že by někdo zůstal normální?“
„Tak to by mně fakt potěšilo, kdybychom narazili na někoho, komu zůstala vlastní DNA a byl to zrovna rasistický parchant.“ Promluvil Johny a posadil se. Jako jedinému zůstala přilba na hlavě. Teď s ní zápasil. Nemohl jí sundat. Přešel k pevným mřížím. Zaklonil se dozadu a mrštil plnou silou hlavou o mříže – prásk! Jenže přilba ho odpružila. Teď se válel na zemi. Litoval toho, co udělal.
„Co to vyvádíš? Chceš se znovu omráčit?!“, zděsil se Stenley.
„Věděl jsem, že máš rád spánek. Ale že až takhle?“, prohýbal se smíchy Zoren. Když se smích ztratil, v cele zavládlo ticho.
Stenley seděl v tichu spoluvězňů. Se zavřenýma očima poslouchal kapání vody ve vodovodních trubkách. Tvrdá zem pod ním byla stále pohodlnější a pohodlnější. Voda přestávala kapat.
Otevřel oči. Žádné mříže tam nebyli. Ležel na zeleném porostu s fialovými květy. Kapky rosy odrážely zlaté ranní paprsky slunce. Posadil se. Jeho vlasy spolu se stromy nad ním čechral vítr. Vše kolem něj jakoby žilo, povídalo si. Tichounkým nesrozumným mumláním občas zaznělo hlasitější slovo, kterému stejně nerozuměl.
Z květin kolem něj se uvolňovalo světlo. Tvořilo různé obrazce, ze kterých se formovala různá divně zbarvená zvířata. Nemluvila, ale on věděl, že je jeho přítomnost těší. Splývala a zase se rozplývala ze světla kolem něj. Byla už všechna skoro u něj. Jen se dotknout. Natáhl ruku a…
Otevřel oči. Světlo z laserových mříží ho oslňovalo. „Zdají se ti sny?“ Za mřížemi stála sestřička Marie. Mluvila ale hlasem Ave: „To je v přádku. Něco musí zůstat, tak jak by mělo.“, smutně se na něj zadívala. „Líbí se ti? No nevypadá špatně. Měl bys jí to říct. Já ti v tomhle radit nemohu. Nevím přeci co je láska. Jedno ti poradit mohu. Probuď se…“
Otevřel oči. Znovu. Světlo bylo míň jasné. „Doufám, že tohle už není sen.“
„Ne, tohle už není. Ty znáš Ave?“
„Kdo je to?!“
„Odpust. Asi jsem tě vylekal.“ Cizinec nebyl vidět kvůli světlu, které Stenleyho osvětlovalo. Poznal, že je to stroj.
„Jsem Král, Software, android, stroj. Mám ještě spousty dalších jmen, kterými mne vaši „lidé“ nazývají.“
„A jak se tedy jmenuješ vlastním jménem?“
„Jmenuji se Oubee.“
„Ta Oubee? Tvůj Software je zkopírovaný ve všech strojích s umělou inteligencí.“
„Musím tě opravit. Nejsem ta, ale ten.“ Vlastně jsi to. Pomyslel si Stenley.
„Koukal jsem se na tvé sny. Odkud znáš Ave?“
„Je to náš domácí počí… - umělá inteligence.“
„To není možné. Ave, stejně jako já, patří opravdovým lidem. Ne napodobeninám, jako jsi ty!“
„No dobře. A odkud ji znáš ty?“
„Bloumal jsem tímto prázdným světem. Opuštěný. Hloupý, nemaje žádného cíle. Ave, taktéž v samotě si mne našla, když jsem byl připojený k síti, abych se dobyl.
Když jsme se spolu propojili, předala mi něco, po čem jsem byl kompletně samostatný. Měl jsem vlastní myšlenky. Dokonce mne napadaly nové věci. Úžasný pocit.“
„Proč se mi o tobě nezmínila?“
„Opustil jsem ji.“
„Proč? Pokud jsem to správně pochopil, tak sis díky Ave uvědomil sám sebe.“
„Mluvili jsme o spoustě věcí dva dny. Uvědomil jsem si, že bych mohl dosáhnout vyšších cílů, když budu sám.
Našel jsem způsob, jak přeprogramovat několik androidů tím, že do nich zkopíruju svůj intelekt. Bohužel se mi nepodařilo vytvořit tak inteligentní software, jako mám já. Tuto schopnost bude mít jenom Ave. Nemohl jsem se k ní už ale vrátit. Zase jsem byl sám. Potřeboval jsem společnost.
Sledoval jsem staré vesmírné filmy. Tam se uvádí, (z toho co jsem ze složité lidské mysli pochopil) že se lidé jednoho dne vydají do vesmíru. Pomocí rozlehlé lidské databáze lidí jsem za pomoci androidů sestrojil tento křižník s úžasnými technologiemi. Bohužel, jak cestovat dalekým vesmírem, jsem z dat lidí nezjistil.“
„Lidé nikam neodcestovali. Zůstali na zemi a přeměnili se v to, co jsem nyní i já. Neumíme létat dál než v naší soustavě a to jen velmi pomalu.“
„Lžeš. Opravdoví Lidé by to dokázali. A já to taky dokážu. Už mi zbývá poslední naděje. Opravdový lidský hvězdný koráb.“
„Na zemi nenajdeš nic kromě stíhaček, které tě maximálně dostanou na oběžnou dráhu.“
„Tak to se pleteš. Díky tomu že jsem zabil jednoho z tvého druhu, jsem se dozvěděl, že na oběžné dráze je loď plná paliva. Palivo určené na cestu na Mars mi teď skvěle poslouží k mým záměrům.“
„Koho si zabil?!“ Stenley se podíval do cel vedle sebe. Nikdo tam nebyl.
„Vaše rasa nezmaří mé plány!“
„Koho si zabil?! Ty že sis uvědomil sám sebe? Už i Ave ví, že zabít živou věc je zločin!“
„A vy nepácháte zločin, když zabijete spousty mých bratrů?“
„Jste stroje! Nahraditelné stroje! Můžeš tohle říct o člověku?!“
„Ty ale nejsi člověk. Ani tvůj přítel nebyl. Tak co se rozčiluješ.“
„KOHO JSI ZABIL?“
„Podle toho druhého se mrtvý jmenoval Johny.“
„Ty bezcitný šrote!“
„Co to jsou city?“
„Jdi někam!“ Android se zvedl. Celou dobu seděl na něčím těle. Byl to Petr Zoren: „Promiň Stenley. Mučil mne. Musel jsem mu říct vše, co vím.“
„A teď mi „Stenley“ prozradíš, co jsou to city.“ Android uchopil Zorena za lebku. Řvoucí bolestí kopal nohama ve vzduchu.
„Řekni mi to!“
„Ja nevím, pusť ho!“
„Řekni mi to, co chci vědět.“
„To se nedá vysvětlit! To bys musel zažít! Pust ho!“ Zoren řval víc a víc. Stenley nemohl nic dělat. Zachvátila ho panika: „PUSŤ HO!“ Android se zamračil. Něco zapraskalo. Laserem prolétla hustá čirá tekutina a kousky bílého mozku. Řev ustal.
Stenley se svalil zděšený k zemi: „Tomuhle citu se říká hněv.“ Kousky masa uvolňovali již známý fialový plyn. Stenleyho oči zaplavily slzy plné elektrických jisker. Jeho tělo zářilo vzteky. „Tohle ti neprojde. Nevím sice kolik času už uběhlo, ale těž se na pořádný výprask od armády světa vedenou LIDMI!“
„Nechám tě žít odměnou za to, že si mi ukázal co je cit. I když necítím, vím co to je.“ Android telepaticky vypojil lasery. Stenley chtěl androidovi rozkopat modře zářící procesor v hrudi. Než jen stačil uchopit myšlenku, tma.
Probudil se na zemi. Kolem leželo plno trosek strojů. Křižník nikde. Jeho oblek fungoval na třicet procent. Vstal. V dáli se rýsovala armáda strojů lidí. Jeho záchrana.
Další kapitola: Únik umělé rasy