Paytonova cesta - část 1.

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Najednou se probudil. Kdo ví, po jak dlouhé době opět otevřel oči. Absolutní tma, úzkost a málo vzduchu. Za okamžik však uslyšel poněkud tlumené zvuky, po chvíli rozeznatelné hlasy a slova. Po zběžném ohmatání prostoru však zjistil, že to, v čem je umístěn, má pravidelný tvar, něco jako urna nebo hrobka – 4 rohy a 4 stěny. Byl absolutně fascinován a zároveň vyděšen, kde se to probudil. Bál se co přijde, a co má očekávat od hlasů zvenčí. Na druhou stranu však nechce zůstat zde, trčet v této díře a doslova čekat na smrt. Opovážil se tedy zařvat něco jako „Pomóc, dostaňte mě odtud, héj“ Řval tak dlouho, dokud neuslyšel prudké, opět tlumené nárazy, jako by někdo kopal lopatou do země. Po několika desítkách minut už hlasy slyšel srozumitelně, tak moc že jim dokonce i rozuměl. Potom už slyšel jen praskání kořenů a následné odsouvání desky. Najednou jako by ho praštilo do očí oslepující světlo. Několik okamžiků nedovedl rozeznat obrysy postav civící na něho s doslova otevřenou pusou a značným údivem ve tváři. Evidentně to nebyli lidé, leda, že by lidé teď měli modrou kůži a rudě žhnoucí oči. Oslepený muž stále zůstal vně hrobky s úžasem ve tváři. Nevěděl, co má říct, nevěděl, co má udělat. Každopádně tyto modré humanoidy vidí poprvé v životě. Když o tom tak přemýšlí, vlastně ani neví, kdo je on sám. „Kdo jsi, cizinče? Co jsi zač?“ oslovil ho jeden z trojice rudookých humanoidů. Právě ten, který svíral v dlani svou příruční zbraň u pasu v pouzdře. „To mi řekněte spíš vy! Asi jste mě něják probudili!“ Když se opovážil konečně vstát, sluneční svit mu osvětlil zbytek těla, zjistil, že má na sobě něco jako uniformu s nášivkou s jeho jménem Payton James Wallkey. Když se Payton vzpřímil a vylezl ven, bylo možno posoudit jeho výšku, byl o něco menší než ostatní 3 přihlížející. Payton už byl i tak pro svou rasu atypicky vysoký. Paytonovi netrvalo dlouho a dal si jedna a jedna dohromady a bylo mu jasné, že má co dočinění s jinou rasou než je on. Trojice humanoidů si rychle začala něco šeptat. „Nejsi náhodou člověk? Protože jestli ano, tak je to můj nejšťastnější den v životě“. „Člověk? Co jiného bych asi tak byl? Mimozemšťan?“ Začal se Payton smát. „Když jsme u toho, kdo jste vlastně vy?“. „Už dlouho hledáme jakékoliv známky a pozůstatky po lidech, ale to, že nalezneme živého člověka jsme opravdu nečekali. Ale když se tak ptáš, říkej nám Chissové. Legendy praví, že znovuzrození lidí znovu nastane, ale kdo by věřil těmto povídačkám.“ Uchehtl se jeden z Chissů. „Ode dneška jim ale asi začnu věřit. Zbytečně ale ztrácíme čas, čeká nás dlouhá cesta člověče.

Trojice Chissů vypadá neorganizovaně, soudil Payton dle nejednotného oblečení. Snad nebudou z armády, odtušil Payton. Zbraň měl jen jeden z nich, ostatní jen lopaty. Ostatně oblečení měli také spíše nuzné. Tuto oblast musejí znát jako své vlastní boty, neboť cestují pustou krajinou posetou odpadem a špínou zpaměti. Svět člověku přijde pustý, tichý a opuštěný. Dokonce až po 2 dnech cesty narazili na první známky zeleně a místní zvířecí vegetace. Na cestě ovšem byli dlouhou dobu na to, aby Payton zjistil, co jsou Chissové zač, zato mu nikdo neřekl nic o sobě. „Kam to jdeme? Proč jdu vlastně s vámi?“ vyptával se nechápavě. „Míříme do města člověče“ Odpověděl jeden z Chissů. Paytonovi přišlo, jako by to řekl s jakousi pohrdavostí v hlase, jakoby by to bylo samozřejmostí, že jdou do města. „Promiňte, ale já vůbec netuším, proč tu jsem, co mám dělat a do toho si připadám jako otrok, jako trofej z vašeho tažení“. „Chytrý člověk“ rozesmál se Chiss bezcitně. Otočil se na ostatní členy eskorty, kteří se tvářili nezúčastněně a s nadšením praví: „Tušíte vy vůbec, kolik bychom za něj mohli dostat peněz? Víte vůbec, kdo on je?“ načež mu společníci jen kývli a znuděně pokračovali v cestě. „Jsme na cestě už 4 dny, jak dlouho ještě…?“ opovážil se zeptat Payton. „Hahá, človíčka už bolí nožičky“ odpověděl mu jediný aktivní Chiss opovržlivě s ještě bezcitnějším výrazem, než má mlčky. „Zítra k večeru bysme tam měli být človíčku“. Byl to ten, který vždy odpovídal na jeho otázky. Jediný on projevoval iniciativu odpovědět Paytonovi na každou otázku, a to co možná rádoby nejvtipněji. Paytonovi přišel trochu vtipný svou arogancí a naivitou. Jen co promluvil, projevoval svou né příliš vysokou úroveň inteligence. Tito tři pochybní muži nejsou nic víc, než jen banda co prahne po penězích, kteří si říkají hledači pokladů.

Možná by si Payton představoval jiné uvítání a jiné zacházení po takové době. Když si Payton vzpomněl, že ještě před pár dny ležel kdesi v zemi a spal, bylo mu vlastně líp než teď. Je celý hladový a vyčerpaný z celodenních pochodů. Paytonova morálka po několika dnech klesla pod únosnou mez. Chisská jednotka s nepřetržitě připravenou pistolí nevzbuzovali moc přátelský dojem. Přátelské jednání jim totiž bylo zřejmě cizí. S Paytonem se moc nechtěli bavit a většinu cesty se trojice zotročovatelů bavila o tom, jak Paytona zpeněží a co s nimi budou dělat. Paytonovi ze všech těch rozhovorů, den za dnem bylo úzko a jeho hlava mu přišla příliš prázdná k přežití v tomto neznámém a nebezpečném světě. Slušnému chování a jak se chovat k významnému hostovi se zřejmě neučili a mimo to začínal chápat, že by něco měl dělat, než dojdou do města a bude bezmocný úplně. Po pěti dnech úmorné chůze konečně narazili na něco, co připomínalo les. Ovšem tak špinavému a hnusnému lesu se skoro ani lesem nedá nazvat. Les má obecně zelenou barvu. V tomto případě byste zelenou spatřili jen se zvýšenou snahou. Tolik odpadků a špíny jsem ještě neviděl, pomyslel si Payton. Tímto však pochopil, že tento les je jeho jediná a poslední šance, jak se dostat pryč ze zajetí. Po všech těch pustin a nemilého praskání vyprahlé půdy pod nohama už mají všichni dost. Jediná chvíle, ve které držitel zbraně, dá svou zbraň z ruky je, když se potřebuje najíst. Paytonův příděl jídla je míň než malý a cítí se oslabený.

Když si všichni pochutnávali na teplé sojové polévce s nějakými kořínky, už bylo téměř po všem, protože v tento moment chtěl Payton uděřit. A taky že se mu to povedlo. Přišel však o své jediné jídlo v tento den. Svou plechovou misku s polévkou šikovně hodil po jednom z Chissů, který měl vedle své levé nohy zbraň. Zasáhl tak trup těla, který mu nepříjemně opařila vařící polévka. Payton vzal nohy na ramena směrem k lesu. To, že opařený muž cuknul stranou a opařil tak druhého zotročovatele svou polévkou už však neviděl. Po několika metrech si všiml, že třetí se vzpamatoval velmi rychle, odhodil svou misku a rozzuřeně běžel za ním. V lese se mu přece jen snadněji ztratí. Po dlouhých 200 metrech nedovedl s jistotou říct, zda-li se poslednímu z Chissů oddaluje nebo ho dohání. Stále slyšel rozzuřené dýchání běžce. Jakoby ho honilo bláznivé zvíře, čekající na svou kořist, které chce rozsápat vše, co mu přijde do cesty.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.6, povídka byla hodnocena 13 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Není žádný komentář k povídce.