Šance

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Davy jásaly. Lidé házeli květiny na projíždějící automobil. V něm stál on. Národní hrdina. Člověk, který změnil průběh celé války. Odvrátil zánik lidstva.


Z vozu jsem mával na lidi, kolem kterých jsme projížděli. Dělal jsem to automaticky. Několik posledních dnů jsem byl obklopen houfem lidí, kteří plánovali můj život. Nikdo by dnes nevěřil, že jsme před necelým měsícem stáli tváří v tvář totálnímu vyhlazení, a nikdo nedokázal pochopit, jak se stalo, že jsme před týdnem vyhráli.


Sedím na můstku válečné lodi lidstva za pultem taktického důstojníka pro koordinaci zbraní. Jsem tu naprosto zbytečný. Zbraně už delší dobu nefungují. Admirál Bell sedí v kapitánském křesle. Je mrtvý. Všude po můstku se povaluje spousta mrtvých.

„Kdo je nejvyšším důstojníkem na můstku“, zakřičím.

„Vy poručíku“ ozve se někdo.

Zatmí se mi před očima. Nikdy jsem nechtěl velet vlastní lodi. Natož pak poslední flotile lidstva.

„Stav!“, vzpamatuji se.

„Flotila přestala existovat, jako bojeschopný celek, pane. Všechny svazy kromě prvního a čtvrtého jsou zničeny. První svaz čítá dvě fregaty, které již do boje nezasáhnou. Čtvrtý svaz se skládá pouze z korvet, které teď drží hlavní nápor nepřátelských lodí. Jestli vydrží ještě deset minut, tak to bude zázrak.“ odpověděl mi s ledovým klidem desátník Roger.

„Naveďte nás na kolizní dráhu s nejbližší nepřátelskou lodí třídy Leviatan.“ Dávám první a zároveň poslední rozkaz.

Před deseti minutami se ze seržanta Neumanna, člena vesmírné pěchoty, stal seržant Neumann pilot hvězdné lodi, takže má trochu problém s nastavením kurzu, ale nakonec to zvládá. Do nepřátelské lodi nikdy nenarazíme. Proměníme se v trosky ještě několik stovek metrů před svým cílem.


Vrátili jsme se do pokoje v hotelu, abych si trochu odpočinul. Neměl jsem ještě potřebu odpočívat. Když se nad tím zamyslím, vlastně jsem za poslední týden vůbec nespal a přesto jsem se cítil naprosto odpočatý. Otevřel jsem svůj rozvrh na další den a přečetl prvních pár řádků. Vše při starém, budu zase loutkou.


Město se změnilo. Tváře se změnily. Lidé zůstali stejní. Jel jsem ve voze a kynul jsem davu. Dělal jsem to automaticky. Už jsem se ani necítil jako člověk. Nenáviděl jsem ty davy. Měl jsem umřít, tam ve vesmíru na orbitu Země. Smrt by byla lepší než tohle.


Loď se blíží k nepříteli. Poslední zoufalý čin lidstva. Chci dát rozkaz k evakuaci, ale uvědomím si, že je naprosto zbytečný. Cílem našeho nepřítele je totální vyhlazení lidstva.

„Ježiši, dal bych cokoli, kdybych to mohl ještě změnit. Dal bych cokoli, za záchranu lidstva.“, zamumlám si pro sebe.

Stojí proti mně žena. Je nádherná. S úsměvem mi podá ruku. Přijmu ji a usmívám se také. Všechny mé starosti jsou v jediném okamžiku zapomenuty. V jejích očích se zalesknou slzy. Soucítí s námi.


Stál jsem před zrcadlem. Z něj na mě hleděl člověk, kterého jsem neznal. Měl jiné oči než já. Půlka tváře byla spálená a zjizvená. Odvrátil jsem pohled.


Město se změnilo. Tváře se změnili. Lidé zůstali stejní. Jel jsem ve voze a mával jsem na davy, kolem kterých jsme projížděli. Dělal jsem to automaticky. Již jsem nebyl člověkem. Já jsem umřel na orbitu Země.


Otevírám oči. Vznáším se mezi troskami vlajkové lodi. Docházím k zjištění, že nejsem mrtvý. Je to absurdní myšlenka, tohle se mi musí pouze zdát. Okolo prolétá nepřátelská loď třídy Leviatan. Jak asi vypadá uvnitř, pomyslím si. Najednou stojím na můstku cizí lodi. Všude sedí naši nepřátelé. Tohle je Leviatan? Jeden z nepřátel si mě všímá. Vytáhne zbraň a vystřelí. Mine. Natáhnu ruku. Všude kolem je smrt. Nepřátelé padají. Přicházím k prvnímu terminálu a zanořuji do něj ruku. Leviatan je pod mojí kontrolou. Zaměřím se na nejbližší loď nepřítele. Spouštím palbu. První střely je zastihnou naprosto nepřipravené. Ostatní nepřátelé se okamžitě zaměřují a opětují palbu. Přenesu se na další loď nepřítele. Celý postup zopakuji.


Seděl jsem na konferenci o našem nepříteli. Přijeli všichni důležití představitelé Země a jejích zbylých kolonií. Jednalo se o způsobu obnovení Flotily Země. Největším problémem jsou nyní lidské zdroje. Během posledního roku války přišlo o život takřka sedmdesát miliard lidí. Z více než stovky obydlených světů zbyla pouze Země a kolonie na Měsíci, Venuši a Marsu. Hlavní otázka zněla, kolik máme času, než přiletí další flotila nepřátel. Odpověď jsem znal. Nikomu bych ji však neprozradil.


Město se změnilo. Tváře se změnily. Lidstvo zůstane stejné. Jel jsem ve voze a mával. Dělal jsem to automaticky. Kdo jsem vlastně byl?


Mezi nepřáteli propuká panika. Všichni střílejí do všech. Část flotily se pokouší skočit pryč. Nemají šanci. Dočasně narušuji gravitační síly. Ustupující lodě se zhmotní v hvězdě naší soustavy. Boj pomalu končí. Během hodiny je po všem. Celá obávaná flotila nepřítele je v troskách. V myšlenkách začnu obnovovat naši vlajkovou loď. Děje se tak i v realitě. Stojím na můstku válečné lodi lidstva. Je to poslední loď, kterou máme. Admirál Bell sedí v kapitánském křesle. Je mrtvý. Všude po můstku se povaluje spousta mrtvých. Jsem jediný živý na palubě. Nechávám loď pomalu vstoupit do atmosféry Země. Připravuji se na náraz. Ten přijde za několik okamžiků.


Doufal jsem, že se lidé poučili. Jednání ovšem dopadlo přesně, jak předpokládala. Prosil jsem, abychom měli ještě jednu šanci. Dostali jsme ji a zahodili. Lidstvo se rozhodlo obnovit Flotilu a preventivně napadnout naše nepřátele. Tento krok už jsme jednou podnikli a málem nás zničil. Tentokrát nás zničí.


Projížděl jsem davem bytostí. Všichni okolo dělali nadměrný hluk a házeli na mě kusy rostlin. Matně jsem si vzpomínal, že je to projev vděku, obdivu a radosti. Teď jsem se stal někým jiným. Poslední vlastnosti těchto tvorů ve mně zmizely.


Probouzím se ve zdravotnickém zařízení pozemních sil. Nade mnou stojí příjemná sestřička.

„Omlouvám se, že váš budím. Máte návštěvu, kterou nebylo možné odmítnout.“ říká s provinilým výrazem ve tváři. Pokusím se na ni usmát, abych zahnal její starosti. Její tvář odpluje z mého zorného pole a objeví se jiná tvář. Je to sám vrchní kancléř Země a jejích kolonií.

Vysloví několik jednoduchých vět: „Jak jste to dokázal? Právě jste se stal největším hrdinou lidstva. Zachránil nás před vyhlazením. Každý vás bude chtít vidět“.

Z vozu mávám na lidi, kolem kterých projíždíme. Dělám to automaticky. Několik posledních dní mě obklopuje houf lidí, kteří plánují můj život.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.5, povídka byla hodnocena 2 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Wrunx - 12.01.2014 18:51
Pěkné. Pointa skryta mezi řádky. Nemusí jí každý vidět, protože z ní... mrazí :-)
Radana - 03.02.2009 12:20
Souhlasím s "Carthoo": nedotažené, zmatené, ale pro propracování by to mohlo být zajímavé!

Carthoo - 10.06.2008 12:04
Covece, mas to takovy prilis zmateny a tajemny. KDybys trochu rozvinul hlavni myslenku, rozepsal se podrobneji, myslim, ze by to bylo mnohem lepsi.
nerv - 29.05.2008 21:21
Zajímavé, ale bez vysvětlení.