Syn svého otce

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

V rozlehlé pracovně, jež svými rozměry připomínala spíš chrámovou loď, se rozdrnčel telefon. Takovou kancelář měl ve městě jen málokdo a většinou se náklady na její pořízení platily z mírně řečeno špinavých peněz. Za masivním dřevěným stolem, se ozvalo zaskřípaní. Mohutné křeslo, které pro zatím vystavovalo do prostoru jen bohatě zdobenou zadní část opěradla, se otočilo. Obrovská hustými, černými chlupy porostlá ruka, sáhla po sluchátku. "Ano," zahřměl hluboký hlas a jeho ozvěna se šířila místností. "Volá doktor Stein, pane Dextre," Odpověděl na druhém konci hlásek mladé ženy, "prý je to důležité, mám ho přepojit?" Obtloustlou tvář Tonyho Dextera, jednoho z největších obchodníků ve městě, ozdobil spokojený úsměv, "samozřejmě, už na ten telefon dlouho čekám, díky." Dexter, který často neděkoval, přejel rukou po své několika denním strništěm porostlé tváři a poškrábal se na mateřském znaménku pod bradou, symbolu své rodiny. Ve sluchátku se ozvalo krátké pípnutí. "Dexter, prosím?" (prosil snad ještě méně často než děkoval), řekl stroze, vážně, ne tak jako před chvílí, když mluvil se svou sekretářkou, přesněji řečeno osobní asistentkou, někdy až příliš osobní. "Dobrý den pane Dextere," ozval se nervózní, zakřiknutý hlas, "právě jsme dokončili poslední testy…" "Je to spolehlivé?" Skočil mu do řeči. "Na sto procent, sám jsem to již vyzkoušel, subatomární difuse, která nám dělala největší problémy…" "Dobrá doktore, to mi povíte později, čekejte mě ve čtrnáct, uděláme si malý výlet. Vy a já, osobně." Důraz na slově osobně, by byl možná až příliš přehnaný, kdyby jej nepoužil právě Dexter. "Zatím naschle."

Doktor Stein, na vědce poměrně mladý člověk, vypadal, po dlouholeté práci na svém vynálezu, o pár let starší a i teď, po rozhovoru se svým hlavním sponzorem, mu to na klidu a zdraví moc nepřidalo. Stál uprostřed své laboratoře, v zašedlém plášti a udílel tichým hlasem příkazy svým kolegům, kteří uklízeli různé přístroje a monitory. "Stalo se něco profesore?" Zeptal se jeden z pomocníků, černovlasý muž, který se tvářil, jako když žvýká šťovík. "Jen doktor," poznamenal sklesle, "nic se neděje, dohlédněte aby ve dvě bylo vše připraveno." "Spolehněte se doktore." "Díky, Jerry." Laborant se otočil a i se svým kyselým výrazem odešel z místnosti, která se během jejich rozhovoru úplně vylidnila. Klapnutí dveří jej probralo ze zamyšlení, přešel ke svému stolu a posadil se do nepohodlné kancelářské židle. Podíval se ještě na digitální hodiny a když zjistil, že zbývají ještě dvě hodiny upadl znovu do nervozity a apatie. Přesto zavřel oči a pokusil se trochu si odpočinout. Chvíli podřimoval, což se po dvou dnech neustálého testování, nebylo čemu divit.

Pár vteřin poté, co se na displeji objevil údaj čtrnáct, nula, nula vstoupil do laboratoře Dexter. "Dobrý den doktore Steine," pozdravil, ale ani se na sedícího muže nepodíval a hned zamířil k zařízení, podobnému sprchovému koutu v zadním rohu místnosti. "Dobrý den pane Dextere," promluvil odpočatě vědec, který na okamžik zaplašil obavy o možném zneužití svého vynálezu a cítil se pro tuto chvíli docela dobře. "Jste připravený na náš společný výlet?" "Samozřejmě, jen nevím kam a v kterou dobu chcete na svou dovolenou jet?" "Myslím a neberte to osobně, že pro svou dovolenou bych si vybral lepší společnost, náš výlet bude pracovní." Zakřenil se gangster, až se ve škvíře mezi jeho rty zaleskly, častým kouřením doutníků, nažloutlé zuby. "Tak trochu jsem s tím počítal," odvětil trochu rezignovaně. "Vaše investice by nebyly tak štědré, kdyby jste v nich netušil budoucí užitek." Popošel a postavil se vedle muže, usilovně zkoumajícího prapodivný objekt. Ten se otočil, aby zareagoval, na doktorovu ironickou poznámku, ale když spatřil odevzdaný výraz v jeho tváři, převedl radši téma hovoru úplně jinam. "Mluvil jste o problémech s nějakou atomovou dysfunkcí?" "Difusí," opravil ho, "ale to už jsme vyřešili, šlo o to získat vhodný zdroj energie." "Pardon, z fyziky jsem vždycky propadal," poznamenal trochu sklesle, přesto s jízlivým nádechem Dexter, "o ostatních technických předmětech, ani nemluvě." Otočil se zpátky ke skleněným dveřím té zvláštní věci, "a jaký zdroj energie jste nakonec použil?" "Slunce." "No to je skvělé v souladu s životním prostředím," usmál se, "můžeme požádat o vrácení ekologické daně." "Vidím,že v ekonomických předmětech jste exceloval," pichlavé poznámky teď sršely z obou, jako z kulometů. "To je praxe, Steine, jednou až vylezete z téhle díry, tak to taky poznáte," zamoralizoval. Doktor provokativně zhluboka vydechl, tak, aby to bylo co nejvíc slyšet, čímž se snažil vyjádřit co si o Dexterovi myslí. A to mi bylo ještě před chvílí docela fajn, pomyslel si. "No,vraťme se k vašemu pracovnímu," to slovo vyslovil s zvlášť znatelným přízvukem, "výletu." "Moc spěcháte doktore, teď s vaším vynálezem, máme spoustu času, můžeme se klidně vrátit včera a na dnešek si vzít volno." "Myslím, že to není tak jednoduché, vynález sám osobě není až tak důležitý," začal ze široka své vysvětlování, "mnohem víc mě trápí obecná pravidla jeho používání, aby nedošlo k časové disharmonii.." "K čemu to?" "No, prostě, aby nás na světě neběhalo sto stejných Albertů Steinů. Proto je také základní časová vzdálenost nastavena na třicet let a to oběma směry a při návratu se ocitneme na stejném místě a ve stejném čase, odkud jsme vyrazili. Ostatně toto by bylo v rozporu i s technickou konstrukcí." "Aha, a jaký je maximální dosah?" "Vzhledem ke zdroji pozitronů..," Dexter se už chtěl na něco zeptat, ale dřív než otázku položil, byla mu zodpovězena, "nebo jednoduše řečeno, zdroji energie, je teoreticky možné dosáhnout dvě stě padesáti let vpřed i zpět v proudu času. Ale extrémní vzdálenosti jsou poněkud riskantní, takže pokud třeba chcete spáchat atentát na George Washingtona, nedoporučuji to. "V Dexterovi hrklo, než pochopil, že je to jen vtip. "Hmm." "Málem bych zapomněl z minulosti, ani z budoucnosti není možné cokoliv odebrat, hlavní počítač ,si pamatuje strukturu přenášených objektů a při návratu je porovnává, samozřejmě to platí jen pro neživé předměty." "Ale zanechat tam něco můžeme?" "Tomu se bohužel zabránit nedá, ale i tak si myslím, že mé opatření maximálně zabrání ovlivňování minulosti, či budoucnosti, lidmi a neberte to osobně, jako jste vy." "V pořádku doktore, já vás vědce taky nemám moc rád," uchechtl se, ale ani tak nedokázal zakrýt to, že se ho poznámka dotkla, zvlášť od někoho takového jako je Stein, "myslím,že vím vše co potřebuji vědět,můžeme vyrazit?" "Teď pro změnu pospícháte vy, nechcete ani vědět jak to funguje?" "To asi brzo poznám." Kde se to v lidech bere ta věčná arogance, ta přehnaná, všudypřítomná ironie, ta kontraproduktivní nevraživost, to byly otázky, jež jim oběma pobleskly hlavou. "Bezpochyby,to poznáte, ale pouze prakticky," odtušil doktor, "teorie, je sama také zajímavá a kolikrát je pouhá myšlenka, lepší než samotný skutek." "Myslíte třeba jako dobročinnost?" "No to zrovna ne, ale.." "Dobrá, tak mi to vysvětlete," vzdal to gangster, "co mě hlavně zajímá, je to,jak se dostaneme zpátky?" "To je jednoduché," začal Stein ,který si pomalu zvykal na ironický kontext každé jejich věty a dokonce mu začal tenhle způsob konverzace připadat zábavný. Otočil se a zvedl ze stolu černou krabičku. "Použijeme časoprostorový komunikátor." "Něco jako mobilní telefon?" Prohodil Dexter spíš nedůvěřivě, než nechápavě. "Spíš jako dálkové ovládání od televize," upřesnil doktor funkci předmětu, jež mu půl roku,který strávil jeho vývojem, nedal spát. Tohle vysvětlování složitých vědeckých pojmů pomocí banálních příkladů z běžného života, ho taky začalo bavit. Jak může být někdo tak jednoduchý, pomyslel si. Slovo hloupý, tupý nebo blbý jeho slovník neznal. Lidé pro něj byli jednoduší nebo komplikovaní. Ani netušil, jak se v gangsterovi mýlí. Dexter dělil lidi do jiných skupin: nespolehliví, což znamenalo téměř mrtví a docela důvěryhodní, což znamenalo opět skoro mrtví, i když s poněkud menší pravděpodobností. Protože bylo nutné občas spolupracovat i s první typem lidí, snažil se vždy vyvolat dojem, že nad ním mají převahu, aby ho podcenili a on mohl v tu pravou chvíli zaútočit. Stein se v jeho očích pomalu posunoval směrem do první skupiny a tak už nebylo nutné hrát úplně blbého (v Dextrově slovníku se vyskytovaly i daleko hrubší slova), ale že by mu měl ukazoval své vysvědčení ze střední školy, kde byl nejlepším žákem v matematice a fyzice? Ostatně bylo to docela vtipné, pozorovat, jak se doktor snaží vysvětlit některé složité pojmy. Z tebe by nebyl dobrý učitel. "A jak funguje tohle?" Plesknul dlaní do skleněné výplně dveří, sprchového koutu. "Je to vlastně takový výtah," zkusil to zase po lopatě. Oba se při tom v duchu smáli. "Kolem prostoru pro cestující," otevřel a pokynul dovnitř, "se vytvoří tak silné magnetické pole, až dojde k časoprostorové deformaci," vstoupili dovnitř, "to však není můj přínos, tohle se už ví dávno, moje zásluhy jsou v tom, že dokážeme tu deformaci přesně řídit a taky nakonec tyhle dveře," sáhl po klice a zavřel, "na místě určení otevřít a vystoupit." "To jako vystoupíme z ničeho?" Zeptal se Dexter, který tím prozradil, že alespoň trochu ví o čem se tady mluví. Jako by věděl na co se ptát, napadlo vědce a dost ho to překvapilo. "Ano v podstatě,ano." "Ale nevzbudíme tím rozruch?" "Než se naše časová metrice ustálí, budeme v podstatě neviditelní." "A jak dlouho to potrvá?" "Pár vteřin," Steinovo podezření se tímto potvrdilo, celou dobu věděl o čem mluvím a jen ze sebe dělal jednoduchého. "A co když námi, abych tak řekl, někdo projde, co se stane?" "Nato radši nabudeme myslet, zatím se to ještě nestalo a to už jsme cestovali třikrát," úsměv od ucha k uchu, který zdobil jeho tvář ,se mu opravdu povedl. Gangsterovi se zas tak nezamlouval, doktor by nikdy nečekal, co jeho prostý (tímto slovem někdy nahrazoval jednoduchý) vtip udělá. Dexter dvoumetrová hora masa, zbledl, jeho nohy i ruce se roztřásly. Byl to vždycky tvrdý chlap a potoky krve mu nevadili, ale tuhle představu vzhledem ke svému vzdělání a vzhledem ke své dosti reálné představivosti nenesl příliš dobře. Stein netušil zdali jde o přetvářku nebo ne a tak se instinktivně pokusil zachránit situaci. "Zatím se,ale nic takového nepřihodilo," tři pokusy jsou přece poměrně dost a ať je ten chlap chytrý jak chce, tak to že dva z nich byly realizovány v rámci laboratoře a jen na vzdálenost pěti minut, určitě neví. Toto byla opravdu jedna z mála informací, kterou Dexter neměl, jeho nedůvěra ve všechno co začínalo slovem doktor, však způsobila, že se mu barva do tváří vracela jen velmi pomalu. "No," zazněl nejistě, po chvíli, snad metr na metr velkou místnůstkou, jeho hlas, "zkusím si dát pozor. Doktore?" Než mu stačil odpovědět, pokračoval, "pokud to není nezbytně nutné," opět jen krátká pauza, takže Stein stihl jen vydechnout, ale i kdyby měl čas promluvit, tak by asi radši mlčel, "nechci to vědět" "Okey", (fuj Alberte cos to vypustil z úst) trvalo to pár vteřin, než promluvil, s těmahle lidma, si není dobré moc zahrávat, zvlášť když jsou naštvaní a doktor věděl, že už si možná dovolil moc."Už mlčím." Dalších pár vteřin ticha, než prozměnu netrpělivě promluvil gangster, "a co bude teď? Kdy už pojedeme" "Promiňte čekal jsem že mi dáte koordináty." "Eh ?" Chtěl se asi Dexter něco zeptat, ale už vlastně nemělo cenu hrát si na prosťáčka, Stein už ví co si muže dovolit a co se mu stane, když si to dovolí, zatím je ve druhé skupině. "Jo,datum,čas a místo." Doktor tuhle proměnu tupce v docela normálního člověka nijak nekomentoval. "Je to spíš let než jízda", prohodil. "Ksakru," ulevil si Dexter, šmátrajíce rukama v kapsách od saka, kalhot a nakonec i košile. "Stalo se něco?" "Co? Ne jen nesnáším lítaní a taky nemůžu najít ty vaše kordilery." Tak tenhle přeřek nebyl v plánu, no vědátore, zasměj se a putuješ do první skupinky a hodně brzo taky pod kytičky. Tony byl velmi zásadový člověk, pokud dělal legraci úmyslně a ne že by po italských předcích neměl komediální nadání, pak byl smích v pořádku, ale smát se omylům, kterých bylo v jeho životě naštěstí poskromnu, to byla osudová chyba. Doktor měl to štěstí, že mu tahle nechtěná přetvářka, přišla už spíš trapná než vtipná, tak blbý (pomalu začínám myslet jako spodina,ještě začnu říkat je to cool a můžu si tady s tím padnout do náruče) přece určitě není, a tak ji nekomentoval dokonce ani grimasou v obličeji. "Á tady jsou", vykřikl Dexter téměř radostně nad pomačkaným kusem papíru. "26 . 7 . 1949 20° 12´ 20´´ Severní šířky a 73° 54´ 35´´ západní délky 112 metrů nad hladinou moře." "To je New York nebo ne?" "Hmm," ozvalo se místo odpovědi. "Bohužel je to příliš nepřesné na zaměření, v té době to místo může být klidně o padesát metrů nad nebo níže…" "Doktore, je tohle důležité?" "No docela ano, víte co by se stalo…" "Tak jsem to nemyslel, lze to nějak přesněji zaměřit?" "Ale jistě, mám tu centrální databázi, přímo z pozemkového úřadu a taky veškerou stavební dokumentaci od roku 1867, kdyby se jednalo o nějakou konkrétní budovu a …." "No vidíte tak mi v tom vašem počítači najděte budovu porodnice, při nemocnici George Washingtona v New York city, druhé patro." Doktor se pousmál, tam jsem se narodil, blesklo mu hlavou. Pak se zarazil, jeho prsty přestaly na chvíli běhat po klávesnici. Přemítal o svých opatřeních, o otázkách, které mu Dexter položil, domluva zněla komerční využití a pod tím si lze představit cokoliv. Ale co by mohl napáchat v porodnici? Třeba se tam taky narodil a chce se podívat jaké byl krásně dítě. Každopádně příště je nutné každou výpravu předem prověřit a prozkoumat její účel, vždyť to je rozumné i z ekonomického hlediska, až se vrátíme přidám do "obecných podmínek fungování Stein-Dexterova časoprostorového výtahu". Ještě než dokončil zadávání dat, ťukl se v duchu do čela. Jak mohl přistoupit na tak zcestný název pro největší vynález v dějinách lidstva. "Hotovo, můžeme jet," prohodil jakmile skončil. "Neříkal jste, že to spíš lítá?" I když se to zdálo nemožné, tak se spolu a nikoliv jeden druhému, poprvé společně zasmáli. "Ok, dostal jste mě." "Doktore, začínáte se mi líbit, už se chováte alespoň trošku jako člověk." Nápodobně pomyslel si, ale nahlas to radši Dexterovi neřekl. "Tady ten knoflík, jestli to chcete udělat sám," promluvil stále v úsměvu. "Ne díky nemám Kolumbovské ambice a pak možná si to zkusím někdy jindy." "Fajn," páčil a stiskl tlačítko na které doposud jen ukazoval.

Byl to zvláštní pocit, ale vzhledem k tomu,že Dexterovi neudělalo špatně, jako obvykle, když létal letadlem, nebylo to zas tak nepříjemné. Jako těch pár vteřin, kdy výtah brzdí v patře a cestující mají na chvíli pocit beztíže. Tohle trvalo déle, mnohem déle a k tomu ještě to bzučení elektřiny všude kolem. Mafiánovi se zdálo, že mu vstávají vlasy na hlavě a tak si je rukou připlácl zpátky na zpocenou lebku. "Klid tenhle pocit jsem měl na poprvé taky," promluvil, spíš zařval,doktor. Zvuk se nadále stupňoval." "Jedno z pokusných zvířat nám sice zbledlo strachy, ale jinak je to zcela bezpečné." Zase jeden z hloupý vtip, pomyslel si. "Jsme tu dokonale izolovaní, to venku by z vás nezůstala, ani molekula." Vše skončilo tak náhle jak začalo.

Dveře se otevřely do rušné chodby. Poté co zkontrolovali, že jim nikdo a nic nehrozí, oba vystoupili. "Bude to jen chvilka, doktore," snažil se zavtipkovat Dexter, ale do smíchu mu moc nebylo, ani ne tak z toho, co se chystal za chvíli udělat, spíš z pocitu jako by mu někdo přiškrtil přívod kyslíku nebo vzduchu? V tuhle chvíli nebyl čas přemýšlet o biologii, chemii, či čemkoliv jiném. "Co…. to…..", sípal. "Dýchejte z hluboka a trochu zpomalte, tady máte opravdu dost času." "Proč…," zaskřehotal. "Říkal jste nezbytně nutné a tohle za chvíli bez následku ustoupí," usmál se pro změnu Stein. Protože necestoval poprvé, svíravé pocity ho téměř okamžitě opustily. "Vy…," tentokrát se zvuk, jež z gangstera vyšel, alespoň vzdáleně podobal, lidskému hlasu. Dexter chtěl ještě něco dodat, ale na celou větu si pořád netroufal. Navíc bylo jasné co by následovalo, zvlášť podle toho jak se zatvářil. Chvilku stáli a aklimatizovali se. Dexter však ,ani v téhle chvíli nezapomněl proč je tady. V kapse od saka, nahmatal injekční stříkačku. Zatím ji však nevytahoval, jen po ní nervózně přejížděl prsty. Protože už dýchal docela normálně, obrátil pozornost svých stále trošku vypouklých očí směrem k místnosti, z niž se ozýval dětský křik. Ztráceli se v ní podivně se tvářící muži, jež pak vycházeli jako usměvaví, rozzáření, šťastní otci. Nikdo z nich, ani nikdo z lidí, proudících po chodbě si nevšímal tří podivínů postávajících nenápadně u zdi. Alespoň prozatím.

Agent Jackson senior, tu byl spíš ze zvědavosti, než proto, aby splnil to co mu přikázal, za jeho syna se vydávající chlap, který tvrdil, že přichází z budoucnosti. Divil se sám sobě, že na něj okamžitě neposlal psychiatra, ale bylo na něm něco podivného a teď se zdá, že instinkt, díky němuž vlastně získal tuhle práci, zase nezklamal. Doktor Stein tu, v sice šedém, ale plášti, nevypadal zas tak neobvykle, koneckonců byl to doktor (i když kvantové fyziky). Kdo by však chtěl totéž říct o Dexterovi, byl by zřejmě považován za blázna. Ten totiž v posledním návrhářském úletu, obleku od Armaniho, vypadal spíš jako drogový dealer z Bronxu, než jako šťastný otec, který se přišel podívat na svého potomka a zřejmě by nikomu nevadilo, ani to, že není černý.

"Co tu vlastně budeme dělat?" "Předpokládám, že vy tu na mě v klidu, bez rozruchu počkáte." "No to půjde asi dost těžko,ale já jsem v tom nevině," doktor nenápadně pokynul hlavou. Dexter se rozhlédl, pohledem se přitom střetl minimálně s pěti lidmi na chodbě. "Hmmm…, máte pravdu, přesto…" "Je to tajné, nebo mi to nechcete říct?" "Dobrá, bude to vlastně taková pojistka, když to budete vědět…" "No možná, že to zas tak moc vědět nechci…" "Mám tu nevyřízené účty, z jedním konkurentem ." "Proboha, s kterým, vždyť v tomhle roce jste vy sám, s prominutím batole." "Přesněji on je batole. V současné době," na chvíli se zamyslel jestli neřekl hloupost a pak pokračoval, "je někde zakopaný a já nemůžu přijít na to kde,takže využiju toho,že teď je zcela bezbranný" dokončil krátké vysvětlení svých pohnutek. "Mimochodem, já ještě nejsem na světě", dodal. Stein chvíli beze slova zíral před sebe, konečně pochopil o co mafiánovi jde, pak téměř jako by promluvil úplně někdo jiný, "vzhledem k tomu, že to bude asi někdo vám podobný, tak mi to ani nevadí." Dexter byl překvapen, bylo to poprvé co se mu člověka nepodařilo přesně odhadnout, to že by se vědec jen přetvařoval, ho ani nenapadlo. Pořád v jeho očích balancoval mezi první a druhou skupinou. "Doufám jen, že to moc neovlivní budoucnost." "Nebojte se doktore, jeho nikdo postrádat nebude." Utnul pro tuto chvíli Dexter rozhovor a vyrazil směrem k pokoji, plnému řvoucích kojenců. Vědec stál ještě chvíli bez hnutí, uvažoval jestli obhájí svému svědomí to, že se budou podílet na vraždě. Najednou byl zase sám sebou. "No výborně Alberte" ,promluvil sám k sobě. Teď zrovna v tuhle chvíli ho napadlo, jak krutí k němu rodiče byli, co si jako dítě musel vytrpět se jménem Albert Stein. Moment, vlastně jací rodiče, vždyť už v dobách, kdy si tady jako malé dítě snažil vykřičet plíce, žádné neměl. Žena, která mu dala život zemřela při porodu a otec, ten byl od počátku záhadou. Zahnal myšlenky o svém původu a vyrazil za Dexterem,který už zmizel v místnosti. "Tohle ho přece nemůžu nechat udělat," zavelel svému otupělému mozku.

"Promiňte," Steinovo trhnutí, přimělo Jacksona k akci, přistoupil k němu, "můžete mi říct vaše jméno ?" Přesně podle postupů FBI: 1. ověření totožnosti, samozřejmě zbraň v pohotovosti, kdyby došlo ke komplikacím a přitom ještě nenápadně, s přihlédnutím na bezpečnost civilistů 2. druhý krok následuje poté co je splněn první, ale… Odpověď na otázku, kterou položil, nedostal, ne že by se snad špatně vyjádřil nebo že by nebyla v lomozu na chodbě slyšet, ale nebyl tu nikdo kdo by na ni mohl odpovědět. Doktor Stein zmizel tak náhle, jak se před chvíli objevil. Dosud neteční lidé kolem, teď pobaveně zírali na muže v černém obleku, který promlouval k neexistujícímu člověku, na muže, který se fleku od kafe na podlaze ptá na jméno. "Blázen," prohodil nějaký odvážlivec v davu. Agent Jackson udělal malý krok zpátky, pak další větší, otočil se a téměř v běhu spěchal směrem ke schodišti. Být nenápadný nemělo smysl, teď šlo o to rychle vypadnout, tak aby jej vidělo co nejméně lidí.

Tony Dexter, který právě vyšel z místnosti zpět na chodbu, využil chvíle,kdy byly oči všech upřeny za prchajícím agentem. I když pravačkou galantně podržel dveře sestřičce, která právě vcházela s přepravkou plnou kojeneckých láhví, měl dost času, aby zahodil prázdnou injekci, jediný důkaz, do koše, který stál po pravé straně. Dveře se za dívkou zaklaply. Přemýšlel, kde už ji viděl, byla mu povědomá, ale hned ho to nenapadlo. Kde je ksakru Stein, rozhlížel se po chodbě.

Sestra, jež před chvíli usměvavá vešla, vyrazila ven s panikou ve tváři. Div že gangstera nepraštila dveřmi do zad. "Kruci," sykl, když si uvědomil, že po tom co udělal, měl už dávno následovat ,toho chlápka v černým kvádru, co vypadal jako fízl. Ozval se třesk rozbíjeného skla. Dívka pustila přepravku, kterou nestihla ani odložit. "Doktore, to, to dítě…," zakoktala, " …to dítě, nedýchá," zakřičela. Muž v bílém se okamžitě vyřítil z jedněch dveří snad ordinace a pospíchal k ní. Po cestě porazil několik čumilů, kteří se objeví všude tam, kde se něco děje. "Které dítě?" Křikl, "mluvte, sestro! Lucy!" Tupě zírala před sebe. "54. Peter von Gregor," blekotala v transu.

Dexter, který se otočil, když zaslechl její jméno, ji konečně poznal."Mami," zašeptal. Nikdo ho však neslyšel.

Doktor minul sestru, která se z šoku nějak nechtěla vzpamatovat. "54. je Albert Stein, ne von Gregor," zavolal ještě než zmizel v pokoji. Ta věta bodla Dextra do žaludku ,jako kudla z ruky nájemného vraha, které za ním konkurence pravidelně, naštěstí neúspěšně, posílá. "Do hajzlu," zaklel, kolena se mu podlomila, přesto však zůstal stát. Rozběhl se směrem pryč od toho místa, co nejdál od toho pokoje. Věděl že není pomoci, ta dávka by byla smrtelná i pro dospělého. "Co jsem to udělal," řval jeho mozek. Jasně, teď do sebe všechno zapadalo, proto jsem tak podobný tátovi, proto nikdo nic nevěděl o jeho minulosti, proto… "Proč mi to ten parchant, já, neřekl," promlouval jako schizofrenik, sám k sobě. Seběhl schodiště, vyřítil se před nemocnici, kde ho kolena zradila podruhé. Padl na trávník vedle přístupové cesty. Hlava ho pálila, zavřel oči. Jeho mysl se propadla do bezedné temnoty. Když po chvíli přišel k sobě, nevzpomínal si na nic ze své minulosti . Zahlédl dvě sestry, které vyšly ven z budovy a mířily směrem k nemocničnímu parku. Jedna z nich byla smutná, bledá, se slzami v očích a přesto tak nádherná, zamiloval se do ní na první pohled…

Na dlážděném plácku před několik desítek pater vysokou, prosklenou budovou, do sebe vrazili dva muži v černých oblecích. "Agente Jacksone," otočil se starší z nich, "pomalu chytáte manýry svého otce, ten taky nechodil na porady, ještě mi řekněte, že vás navštívili muži z budoucnosti a jste okamžitě zbaven funkce." Udýchaný, asi třicátník, ale možná taky možná čtyřicátník, se zašklebil, tak, jak se šklebil obvykle, i když tentokrát se snažil vzbudit dojem spíš omluvný než kyselý. "No, no, moc se neksichtěte," pokračoval jeho nadřízený, "máte štěstí, že zpráva o tom, že Dexter je mimo hru, přišla dřív než vy." Jackson chtěl něco říct, ale nedostal se ke slovu. "To mi napíšete ve své zprávě," pokračoval, "hlavně nezapomeňte na tu pasáž, proč jsme vás, s vynaložením nemalých prostředků museli dostat do ústavu experimentální kinetiky a elektrofyziky? Pokud jste si chtěl přivydělat, tak myslím, že jsou lépe placená místa, než laborant." Dokončil kárání se sarkasmem, pro agenty FBI tak typickým .Otočil se a odcházel. Mladý muž věděl, že má problém, i když u FBI problémy oficiálně neznají, sám si totiž na důvody svého jednání nějak nemohl vzpomenout. Jako by byl celé dny v deliriu. "Jsem rád, že jste naši zemi nepřipravil o další vědeckou kapacitu, jako posledně," promluvil ještě odcházející starší agent. Pak se prudce otočil, " apropó, váš příští příští úkol, je Peter von Gregor." "Odstranit?" Promluvil konečně Jackson. "Přirozeně". "A nebyl ještě včera žádoucí?" "Co bylo včera, dnes už není, to se stává." "Rozumím, nashledanou." "Nashle a příště včas…"

Hodnocení

Průměrná známka je 2.9, povídka byla hodnocena 16 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Honza - 03.12.2006 22:50
Tak jsem se chtěl podívat, jak vypadá nejhorší povídka. A teď nechápu, proč by měla být nejhorší. Trochu přičesat, zkrátit, hlavně je tu na rozdíl od "lepších" lepčí čeština..