Ticho před bouří IX

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

ConPrétor se rozhlédl po pokoji. Kdyby u každé stěny nestál námořní pěšák ve slavnostní uniformě a s pulzní puškou v rukou, cítil by se v admirálově jídelně docela příjemně. Zadíval se na velkoadmirálovu tvář. Jeho korpulentnější tvář nezastřela výrazné energické rysy a jeho ledově modré oči vyzařující inteligenci sledovaly každý detail dění okolo něj.

Dobře střižená uniforma se nesnažila zastírat mohutnění kolem pasu ani se nesnažila dělat ze svého nositele žádného svalovce. U velkoadmirála bylo při pohledu na krátko zastřižené vlasy již znát stříbrné nitky stáří, ale ConPrétora by ho proto ani nenapadlo podceňovat.

Podle Telijských a lidských historických záznamů, jež se mu podařilo dát dohromady z obsazených planet, byl admirál výborný stratég a vůdce. On ubránil Corseu před Werziany a poté jí defakto dva roky vládl prostřednictvím jím dosazeným prezidentem a úplně převzal iniciativu po werzianské porážce u Sempronu. Přesto, že měl možnost stát se doživotním vládcem, se jím nestal, a díky tomu byl a je jeho politický kapitál obrovský.

Třebaže jeho taktické schopnosti pokulhávají za jeho strategickým myšlením a schopností politického manévrování, dokázal se z připravené pasti u Granady, což je jedna z hlavních planet Telijského tribunálu, nejen dostat s pětašedesáti procenty lodí, ale ještě dokázal napáchat nepředstavitelnou spoušť. Válka se tím protáhla téměř o padesát let, když se nečekaně vrhl doprostřed telijské flotily a rozdělil ji. Tím nastal zmatek a jeho stíhačky zaměstnaly jednu skupinu dostatečně dlouho nato, aby téměř zničil tu druhou.

Připravené zálohy ho sice donutily ustoupit, ale telijská flotila tehdy přišla o téměř patnáct procent svých jednotek a následující Korolanský útok odčerpal příliš mnoho sil připravených proti lidem. Proto dokázali obsadit několik desítek okrajových soustav a jejich dobývání zpět je stálo oněch padesát let, kdy se o ně přetahovali, dokud Korolané nebyli téměř poraženi. ConPrétor sebou v duchu zatřásl, když si všiml, že velkoadmirál na něho hledí s mírně povytaženým obočím, a malinko se usmál.

„Promiňte velkoadmirále, ale trochu jsem se zamyslel nad touto situací. Nikdo z nás si ji nedokázal ani představit.“

„Jsem si jistý, že pozdvižení na vaší straně bylo přinejmenším stejně velké jako na té naší. Některé mé důstojníky ranila málem mrtvice.“

Z kuchyňky se objevili stevardi a s neutrálním výrazem ve tvářích sklidili ze stolu. Velkoadmirál přešel z telijanštiny do standardní angličtiny a trochu formálněji pokračoval.

„Ve své zprávě jste se zmínil o příměří, ConPrétore. Upřímně řečeno, nejen mým důstojníkům se to zdá nemálo podezřelé. Navíc je udivující, že jste po své porážce u Země vůbec přežil, natož povýšil na jednoho z nejvyšších velitelů.“

„Ano, máte pravdu, pokud by vláda zůstala stejná, ale ona se změnila. Musím říci, že nemalou měrou díky vám a mé porážce u Země. Už po mnoho let bylo u nás jakési odbojové hnutí, jež se připravovalo na tento okamžik. Nikdo včetně mne však nepředpokládal, že události naberou takovýto směr a spád. Byli jsme nuceni uskutečnit naše plány mnohem dříve, ale nyní máme novou vládu i nové vrchní vojenské velení, a všichni si přejí ukončit toto nesmyslné zabíjení. Nejsme však nějaké pouhopouhé separatistické hnutí odtržené od reality. Podporuje nás jak První a Druhý tribun tak senát, což by mělo vaši otázku víceméně zodpovědět.“

ConPrétor si nevšímal kyselého obličeje comandanta Kpela, ani nervózního zavrtění podtribuna Alkana. „Stáhneme se z Fénixu a dalších šesti soustav jako výraz dobré vůle a důkazu, že opravdu chceme o míru vyjednávat v dobré víře.“

Velkoadmirál se zamyslel. Mezi Fénixem a oblastí, jež kontrolovali lidé byla jen jedna významnější soustava a to Sempron. Z druhé strany stolu se však ozval admirál Andrman.:

„A které soustavy máte na mysli?“ Hlavy všech se otočily k admirálovi s tvrdým výrazem ve tváři. Velkoadmirál si uvědomil, že to je asi největší míra emocí, jakou u něho viděl doposavad projevit. Lixiané přišli o svou mateřskou planetu před pěti lety, a tak nebylo divu, že většina z nich je stejně dychtivá jim pořádně zatopit, a dobýt zpět svou mateřskou soustavu jako viceadmirál Marx. Jejich císaři se to však dařilo maskovat naprostým klidem a bezvýrazností, alespoň prozatím. Stejně tak, jako velkoadmirál, hleděl do těch tvrdých oranžových očí i ConPrétor, který se bezděky zachvěl. Přestože byli Lixiané ještě méně fyzicky zdatní jak lidé, tak nepochyboval, že tento Lixian by ho namístě zabil, pokud by zůstali v místnosti sami. Nicméně byl na tuhle otázku připraven.

„Firex, Blank VI, Habitat III, Svobodná Kuba, Nová Havai a Sempron.“ Těch šest jmen vyselo ve vzduchu jako kletba.

Velkoadmirál na sobě nedal nic znát, ale uvnitř byl nemálo překvapen. Firex byla jedna z lixianských obydlených soustav a třebaže nebyla příliš opevněna vzhledem k faktu, že ležela na hranicích s lidmi, tak to byla dosti strategicky choulostivá soustava.

Svobodná Kuba, Nová Havai a Sempron neměly takovou strategickou hodnotu jako Firex, zato byly obydleny dohromady více jak pěti miliardami lidí. Všechny to byly jedny ze starších osídlených soustav a jejich ekonomika byla na dobré úrovni. Díky velkým dolům a zpracovatelským centrům tam byly vybudovány loděnice a několik desítek pevností střední třídy. Habitat III neměl ani dva miliony obyvatel, ale jeho strategická hodnota byla nedocenitelná. Ležel přesně na rozcestí k Mazapanu a Corsee. Pouze soustava Blank VI byla téměř bezcenná. Kromě toho, že sloužila jako předsunutá hlídková základna na hranicích s Werziany, se vůbec nedala jinak použít.

„Sem si jist že to je více než slušný návrh. Rád bych se již zde domluvil na uzavření příměří.“

„Je to opravdu zajímavý návrh, ale my můžeme mluvit pouze za Corseu a Lixus. Nevíme, jak se na naše jednání budou dívat ostatní.“

„Upřímně řečeno, to je nám jasné, ale také jedno. Pokud vy s námi uzavřete příměří, pak ani Kerberos ani Země nebudou mít dostatek volných lodí, aby nás ohrozily.“

„Chápu, ale nebude to tak jednoduché. O míru se můžeme bavit až poté, co opustíte všechny naše planety. Když říkám všechny, tak tím myslím, abyste se stáhli za původní hranice. Pokud toto učiníte jsme ochotni uzavřít s vámi příměří bez jakýchkoliv dalších podmínek. Jediné, co pak bude nutné dojednat, bude pohraničí. Sem si vědom toho, že to je dosti neslýchaná podmínka, ale je to dosti nasnadě. My nepřestaneme, dokud nebudeme mít zpět vše, co jste nám vzali, a poté budeme muset přejít již k dobývání vašich mateřských soustav, což si nikdo nepřeje.“

„To je neslýchané. Co vás opravňuje k tomu, že nám předkládáte takové návrhy.“ Podtribun se neudržel a rozkřikl se v telijštině, ale zarazila ho zdvižená ruka ConPrétora.

„My sice chceme mír, ale takováto ultimáta jsou dosti troufalá velkoadmirále. To, že vás v tuto chvíli nedokážeme porazit ještě neznamená, že to nedokážeme v budoucnu.“

„Sem si toho vědom a vlastně je to přesně ten důvod, proč jsem tuto podmínku nebo ultimátum, jestli chcete, předložil. Můžete chtít příměří právě z důvodu, abyste načerpali dostatek sil k další agresi. Na druhou stranu, co vás opravňuje myslet si, že bychom vás nedokázali porazit? Již jste se setkal s našimi destruktory a nedopadlo to zrovna nejlépe.“

„Trochu důvěry je potřeba. Navíc těch vašich zázračných destruktorů není víc jak tři, a také nejsou nepřemožitelné.“ ConPrétor se pohodlně usadil ve své židli a zaklesl si ruce. Velkoadmirál se na něho díval a poté se škodolibě usmál.

„A proč si myslíte, že máme jenom tři? To, že jste viděly tři v akci, ještě neznamená, že v několika příštích měsících jich nemůžeme mít dalších třicet nebo tři sta. Pravdou je, že dalších šest je právě teď v závěrečných zkouškách, než budou dány do řadové služby.“ Oba se dívali tomu druhému do očí a zkoušeli z nich něco vyčíst. Nakonec sebou trhl první ConPrétor.

„Blafujete velkoadmirále.“

„Já? Možná, ale vy určitě. Nevím, proč tak narychlo chcete mír, ale sem si jist že za několik dnů případně týdnu, bychom se dozvěděli, že u vás zuří občanská válka nebo něco podobného. Naše podmínky jsem vám řekl, a tím, myslím, naše jednání skončilo. Do hodiny od odletu z Hromovládce očekáváme vaši odpověď.“ S tím sáhl po tlačítku komunikátoru. „Kapitáne Spowne přijďte, prosím, vyprovodit naše hosty zpět ke člunu.“

„To je nemožné admirále. Vaše ultimátum musím předložit naší vládě, a jsem si jistý, že se jí rozhodně líbit nebude a také…“

„To stačí ConPrétore, naše jednání skončilo. Pokud se stáhnete do čtyřiadvaceti hodin z vámi řečených soustav včetně Fénixu, pak sem ochoten pozdržet další akce o řekněme dvacet dní, ale jakýkoliv podraz a zamířím si to rovnou čarou k Telijasu, a pak se té vaší vlády zeptám přímo, jestli se jí to stále nelíbí.“ S tím velkoadmirál vstal a odešel. Spolu s ním odešli oba Lixiané i generál Brawn. Po kratičké chvíli, při které se v jídelně vznášelo jakési husté ticho, se dveře na chodbu znovu otevřely a jimi vešel kapitán ve slavnostní uniformě.


„Myslíte, že to bylo rozumné, takto je rozdráždit. Oni možná nevědí, jestli máme opravdu tolik destruktorů, ale my to víme.“ Lixianský admirál šel pomalu vedle velkoadmirála a jeho bezvýrazná tvář poněkud ztratila na své upjatosti. Oba generálové šli mlčky několik kroků za svými veliteli, aby jim dali alespoň minimální soukromí na nadcházející rozhovor.

„Když nic neriskuješ, nemáš sice co ztratit, ale také nemůžeš nic vyhrát. Navíc sem tak úplně nelhal, nebo spíš sem jim neřekl celou pravdu. Opravdu se chystá stavba dalších destruktorů, akorát teď je připraven pouze jeden, a to, že pokud se nás pokusí podrazit, že se pustím na Telijas sem myslel smrtelně vážně.“

Lixian jen zkoumavě shlédl ze své výšky na člověka jdoucího po jeho boku a definitivně se mu potvrdilo, co mu o něm vyprávěl jeho otec. V ozvěnu jeho myšlenek se velkoadmirál ozval znovu.

„Víte, kdysi o mně řekli, že jsem otravný jak komár, tvrdohlavej jak mezek a nevyzpytatelnej jak sto let stará jaderná hlavice. Myslím, že toto přirovnání asi telijané nikdy neslyšeli, jinak by se netvářili tak, jak se tvářili.“ Velkoadmirál se pro sebe ušklíbl a zastavil se na rozcestí.

„Když mne omluvíte, tak vás do člunkového doku nedoprovodím. Musím zařídit ještě hromadu věcí, a tak se budete muset spokojit pouze s doprovodem generála Brawna.


„Oni se snad zbláznili.“ Raketoplán byl téměř v polovině letu k Petrohradu, když podtribun spustil. ConPrétor si pomyslel, že to vydržel dosti dlouho, než se ozval. „To ultimátum je naprostá urážka.“

„Klid podtribune Alkane. Oni se nezbláznili, jen mají všechny trumfy v rukou a uvědomují si to.“

„Neříkejte mi, že to, co chtějí, považujete za přijatelné. Přesně tomuhle jsme se přece snažili zabránit tím, že jsme jim nabídli toto zatracené příměří.“

„Ano, ale jak řekl ConPrétor. Nemáme možnost je zastavit.“ Podtribun se otočil na komandanta Kpela a zpražil ho pohledem.

„Nejsem sice voják, ale vím, že pokud se rozhodneme bojovat, pak sice utržíme dosti velké ztráty, ale rozhodně je bude bolet mnohem více ztráta jednoho křižníku než nás jednoho Garu.“

Ze zadního sedadla se ozval hrčivý hlas velitele soustavy. „A kolik jste ochoten obětovat telijanských životů za jejich zdržení nebo třebas i zastavení. Půl milionu? Milion? Dva? To jsou totiž čísla, se kterými musíte počítat. I kdyby se k Fénixské flotile a stacionární obraně přidala expanzní flotila, jíž měl ConPrétor na začátku bitvy o Zemi. Netroufám si říci, že bych já nebo kdokoliv jiný byl schopen tuto soustavu ubránit, aniž by utrpěl více jak sedmdesáti procentní ztráty.“

Podtribun se šokovaně otočil na prétora neschopen slova.

„To je realita, podtribune. Prétore, jakmile přistaneme, začněte s evakuací soustavy. Vezměte s sebou, co půjde, a co nepůjde, tak zničte. Samozřejmě pokud to bude telijského původu. Já připravím rozkazy pro ostatní soustavy a vy pro ně připravíte kurýry. Poté se nalodím zpět na Ogtaren a odletím oznámit tuto radostnou zprávu vládě a radě.“

Jak řekl, tak se také stalo. Lidé pozorovali, jak se malé a i větší houfy nákladních a přepravních lodí v doprovodu křižníků sunou k okraji soustavy a vstupují do hyperprostoru. Velkoadmirál to hemžení pozoroval na vizuálním displeji ve sledovacím a informačním středisku. Občas někde vykvetla malá supernova, jak autodestrukce ničily jednu telijskou pevnost a základnu za druhou. Někteří důstojníci byly dosti naježení na toto počínání, ale všechny základny, zpracovatelská centra, pevnosti, loděnice i těch několik málo lodí vyrobených a postavených lidmi bylo nedotčeno. Nakonec po dvaceti hodinách usilovného rejdění po celé soustavě se všechny zbylé telijské lodě shromáždily na orbitě Petrohradu a pomalu se vydaly k okraji soustavy. Byl to monumentální pohled pozorovat, jak se majestátní kolosy gargantuovských rozměrů pomalu šinou okolo jen o málo menších protějšků dosavadních nepřátel. Velkoadmirál již nechal odletět několik desítek fregat a korvet jako průzkum do oněch šesti soustav, ale i do jiných strategických míst, a naposledy se podíval na taktický displej, kde právě telijské lodě vstupovaly do hyperprostoru. Přistoupil k němu jeho pobočník a usmál se.

„Myslím, že to je asi rekord.“

„Co?“

„Pětadvacetihodinová bitva bez boje a soustava je naše. To je myslím rekord.“

„Ne to není rekord. To je diplomacie a štěstí.“

S tím velkoadmirál zahloubán do sebe odešel ze střediska. Velitel střediska přistoupil k jeho pobočníkovy s otázkou v očích. Kapitán se na něho podíval a pokrčil rameny.

„Myslí si, že pokud je nechá odejít, tak to bude zrada na těch tisících lidí, co zemřeli v boji. Právě vede válku sám se sebou, co udělá, když Telijani jeho ultimátum přijmou a úplně se stáhnou. Myslí si, že by mu lidi zazlívali, že je nechal vyváznout bez trestu.“

„To je přece nesmysl. Lidi by byli nadšení, kdyby tuhle válku ukončil.“

„Ano, vy to víte a já taky, ale velkoadmirál si to ještě neuvědomil. Stále jsou v něm zakořeněny hodnoty a řády staré sto padesát let.“ Kapitán si povzdech a pomalu odešel také.


V prostoru pásu asteroidů soustavy Fénix se vznášela loď, jež již od pohledu nepatřila ani jedné znepřátelené straně. Loď připomínající tvarem starozemskou ponorku. Loď se tiskla nepozorována k většímu asteroidu a její vládci pozorovali vše, co se v soustavě dělo. Pozorovali tuto válku již více jak padesát let a věděli o ní mnohem více, než by se mohlo zdát. Mnoho trosečníků mělo to pochybné štěstí být jimi zachráněni. Plavidlo se pomalu otočilo a jeho hlavní motory se probudily k životu, aby ho vynesly ze soustavy.


Na ulicích stály desítky tisíc lidí, jež se přišly podívat na průvod osvoboditelů. Nejprve jely těžké pásové tanky typu Apokalypsa, poté jely přepravníky s otevřenými nákladovými prostory, kde byli vidět mariňáci v plné polní. Poté jelo několik vznášedel s novými civilními představiteli a důstojníky, mezi nimiž byl i velkoadmirál. Průvod uzavíraly lehká zásahová vozidla pěchoty a lehké anti-G tanky. Těsně nad průvodem se vznášelo několik těžkých vojenských zásahových člunů a nepříliš vysoko nad hlavním městem Petrohradu bylo možno spatřit několik planetárních stíhačů.

Novgorod doslova praskal ve švech, ale stále do něj proudily davy lidí a vznášedel. Velkoadmirál se v prvních dnech uklidnil, když viděl, že lidé jsou nadšení osvobozením, ale poté začaly chodit zprávy o zvěrstvech, jež byly na planetě páchány na lidech, kteří kolaborovali nebo dokonce otevřeně pomáhali Telijanům. Musel dokonce vyhlásit stanné právo, aby udržel alespoň zdánlivý pořádek.

Chápal, co lidé cítí proti těm, kteří kolaborovali, ale nehodlal přihlížet, jak je lynčují. Právě dnes, když jel v průvodu po patnácti dnech, co Telijané opustili soustavu, začal první soud s těmi, co aktivně napomáhali Telijanům. Byl to pouze jeden proces, ale jak doufal, ukáže lidem, že to myslí vážně.

Prozatímní vláda se sice formovala velice pomalu, ale jím zvolení prezident a kabinet se již energicky pustili do díla. Nerad viděl jak se byrokracie rozrůstá, ale na prostém začátku jí prostě musí být tolik, alespoň to chápal. Z partyzánských hnutí, jež se mu zatím přihlásila, pomalu formoval jak pořádkové policejní síly tak pravidelnou armádu a ještě politickou sílu.

Když se na to podíval z jiného úhlu, tak se musel pochválit, protože za tak krátkou dobu toho stihl opravdu hodně. Samozřejmě nebyl sám, a hodně mu kupodivu pomohl admirál Delgado, jenž se ukázal jako přímo čaroděj při organizování veřejného mínění a politického zázemí. Stejně tak i generál Brawn, jenž dokázal udržet pořádek, aniž by způsobil nějaké krvavé incidenty, a doposavad musely jeho jednotky postřelit pouze jednoho člověka.

To vše proběhlo až idylicky hladce a velkoadmirál jen doufal, že to není klid před pomyslnou bouří. Zahnal takové myšlenky a odevzdal se jásajícímu davu a jen si probíral svůj dnešní rozvrh. Po průvodu přivítá na kosmodromu delegace ze Země a Kerberosu. Uvítá zbytek vrchního velení aliance. Poobědvá s novým prezidentem a jeho poradci pro veřejnost. Poté ho čeká další otravná konference s novináři, jež je snad jedinou rasou, jež nikdy nezhyne. A večer ho čeká ples na počest osvobození, kde bude spousta hlavounů a on uprostřed. Celý den proběhl hladce a bez nějakých překvapení, ale v mozku mu zatím potichounku zvonil zvonek na poplach.

Nevěděl co ani kde, ale věděl, že se něco stane, že mu něco uniká. Dokud se to neobjeví, nemůže s tím stejně nic dělat, a tak to večer pustil z hlavy. Na plese byl jako jeden z prvních, a tak si zatím užíval trochu nerušeného odpočinku u stolu se zákusky. Právě se ládoval dalším z vynikajících chlebíčků a liboval si v tom, že zase chvíli není středem pozornosti, když k němu přistoupil jeho pobočník, aby mu oznámil, že nejnovější návštěvník a překvapení večera právě dorazil.

Přikývl a labužnicky dojedl poslední kousek. Poté se vydal do předsálí, kde na něho čekalo několik postav, a ne všichni byli lidé. Když se s nimi pozdravil, odešel zpět do sálu a vydal se na balkon, kde bylo jakési neoficiální řečnické místo. Když si pomocí kapely zjednal ticho, všichni se k němu obrátily.

„Dámy a pánové. Tento ples je konán na počest osvobození této soustavy, jak všichni víme, ale já bych osvobodit každou lidskou planetu, jež svobodná ještě není. Dnes již víme, proč nám Telijané přenechali Fénix a ostatní planety za příslib míru. Někteří z vás si mysleli, že je to pouze úskok, jenž jim má umožnit zkonsolidovat své síly. Jiní upřímně věřili, že mají opravdu nové vedení, jež chce jednat, a jiní, že za tím vězí ještě něco jiného. Mohu vám říci že máte pravdu všichni.“

V místnosti to zahučelo údivem a rozlehl se šum tlumených hovorů, které však přestaly, když velkoadmirál pokračoval. „Ano mají nové vedení, které chce s námi opravdu jednat a přitom přeskupit své síly, a ano je za tím ještě něco jiného. Telijané čelí dalším dvěma válkám, jež hrozí jejich úplným zničením. Aby přežili, musejí s námi uzavřít mír, jinak prohrají.

Bohužel to není zrovna radostná zpráva, jak si všichni myslíte. Jedním z útočníků jsou Werziané a ti se zničením Telijanů nezastaví, ale obrátí se zpět k nám. Proto máme dnes vzácné hosty.“ Tím pokynul a dveře do předsálí se otevřely. Jimi vešli čtyři námořní pěšáci ve slavnostní uniformě následováni čtyřmi Telijany a dalšími šesti mariňáky. Vojáci se rozmístili po místnosti a admirál mezitím sešel dolů k nově příchozím. Do prvních stále ještě ohromených řad se prodraly představitelé vlády, aby je přivítali. Kromě několika málo vysoce postavených jedinců o jejich příjezdu nikdo nevěděl. Velkoadmirál se jal představování.

„Pane prezidente, toto je Čtvrtý tribun Darek. Tribune, nový Fénický prezident Pavol fon Kozkov.“

Čtvrtý tribun si položil dlaň na prsa a pokynul hlavou. Poté pomalu napřáhl k prezidentovi ruku. Ten ji několik sekund pozoroval, ale nakonec ji uchopil, a lehce jí potřásl. Když ji pustil ozval se tribun poněkud lámanou angličtinou.

„Jsem potěšit, že já vás poznat.“ Tím celý jeho proslov skončil a on pokynul Telijanovi, jenž stál po jeho boku.

„Jsem Šestý tribun Horrus pro zahraniční věci a když dovolíte, tak vám představím ostatní. Čtvrtý tribun je předseda Senátu. Senátor Kloren je diplomatický vyslanec a ConPrétor Bastet je velitelem vnějších světů.“

„Jsem také potěšen, že se takto setkáváme.“ Velkoadmirál po prezidentovi střelil pohledem a v duchu se zakabonil. „V představování se omezím jen na vybrané činitele, abychom to zkrátili. Velkoadmirála již určitě znáte. Toto je ministr zahraničí Grehem, ministr financí Artur,…“

Zatímco prezident představoval činitele, kteří budou nutní k nadcházejícímu vyjednání, velkoadmirál se zaměřil na ConPrétora Basteta. Jeho malá postava by byla mezi normálními Telijany považována za hendikep, ale jeho vojenská kariéra nenechala nikoho na pochybách, že to rozhodně není pravda. Jako velitel vnějších světů měl na starost všechny okrajové a dobyté sektory, tudíž i Corseu. Velkoadmirál, než šel na tento ples, si našel chvilku na prostudování jeho složky, již měla rozvědka. Rozhodně nebyl z umírněných telijanských důstojníků. Jeho agresivní strategie se velice podobala strategii viceadmirála Marxe a rozjetému buldozeru. Na rozdíl od Marxe k tomu však měl dostatek lodí.

„ConPrétore.“

„Velkoadmirále.“

„Čekal jsem ConPrétora Raduze.“

„Ten musí řešit trochu naléhavější problémy, než je zdlouhavé jednání o míru.“

„Chápu, že se musí věnovat korolansko-werzianské frontě, ale myslím, že jednání nebude tak zdlouhavé, jak si představujete.“

Telijan sebou trhl při zmínce konkrétního důvodu, proč zde není ConPrétor Raduz. Zdá se, že měl více věřit zprávám o tomto člověku a jeho schopnostech. Když se Raduz vrátil a přednesl lidské ultimátum, snesla se na něho taková bouře kritiky, že chybělo jen málo a nepřestál by ji. Za starého režimu by ji nepřestál určitě, ale nyní za ním stály jak První a Druhý tribun tak dosti velká část důstojníků tvořící nynější vrchní štáb. Když se bouře uklidnila, ukázalo se, že jim příliš mnoho jiných možností nezbývá, a také, že to Raduz věděl od samého začátku. Bylo rozhodnuto, že bude vypravena delegace, aby dojednala podmínky mírové smlouvy a také se pokusila o její zvýhodnění. Telijané v lidském prostoru kolonizovali pouze dvě planety, jež lidé chtěli kolonizovat sami, a tak je připravovali. Po začátku války se již ke kolonizaci nedostali. Naneštěstí však početné telijské komunity obývaly většinu lidských planet a zvláště pak těch největších. Většinou to sice byly rodiny vojáků a námořníků, jež byly do soustavy přiděleny, ale ne vždy. Delegace měla za úkol vyřešit hlavně také tento problém. ConPrétor sebou trhl, když si uvědomil, že se mu myšlenky zatoulaly.

„Ehm.. Zdá se, že máte dosti dobrý přehled.“

„Ano. Mám to v popisu práce.“ Velkoadmirál se lehounce usmál. Jeho přesně mířená narážka strefila cíl. Nyní pokynul směrem ke dveřím do konferenčního salónku a mlčky se k nim vydal následován Telijanem a dvěma námořními pěšáky. V salónku bylo šero a v krbu plápolal oheň, jenž dodával celé starožitně zařízené místnosti historický nádech. V místnosti již bylo deset lidí, z toho dva námořní pěšáci, dva stevardi, a poté pět Lixianů.

„Dámy a pánové, dovolte mi představit vám ConPrétora Basteta, velitele vnějších světů. Admirál Andrman a jeho nejvyšší důstojníci. Viceadmirál Muhatai, velitel druhé bojové skupiny, Viceadmirál Reagorn, velitel třetí bojové skupiny, Vicegenerál Oleng´sa, velitel pozemních sil, a kontragenerál Sekre´en, velitel námořní pěchoty. Dále pak admirál Trinch, náčelník vrchního štábu námořnictva, admirál Bek, velitel útočné flotily, viceadmirál Delgado, velitel první útočné flotily, viceadmirál Harrison, velitel týlu námořnictva, maršál Jašin, vrchní velitel armády, a generálmajor Platonov, náčelník vrchního armádního štábu.“ Nikdo z přítomných nepodal Telijanovi ruku, pouze pokynul hlavou, když bylo vyřčeno jeho jméno, a ConPrétor jim stejným způsobem opětoval pozdrav. Věděl, že pouze přítomnost velkoadmirála některým z nich brání, aby na něho rovnou nevrčeli.

Velkoadmirál však již pokračoval. „Sem si jist, že vyjednávání se pak zúčastníme, ale zde bych rád s vámi promluvil trochu konkrétněji. Doufám, že tím, že jsme tu jen důstojníci, trochu padne bariéra diplomatických vytáček a kliček, a budeme moci mluvit na rovinu.“ Přitom pokynul ConPrétorovi k polstrovanému křeslu, jež bylo zády ke krbu, vedle kterého stáli dva námořní pěšáci. Sám se pak posadil na podobné křeslo. Ostatní si pak sedli zpět tam, kde seděli, než oba důstojníci přišli.

„Má první otázka zní. Zda Telijané opravdu přijmou mé podmínky.“

ConPrétor se zamračil, našpulil rty, nebo spíš to, co by u lidí rty byly, a zahleděl se do sklenice cherery, což bylo telijské národní pití, jež bylo nalezeno v některých opuštěných telijkých domech. Chvíli se zamyšleně díval do modré tekutiny, a poté se rozhlédl po přítomných důstojnících. Ve většině obličejů bylo možno číst stopy nenávisti, tvrdosti, ale také výstrahu, ať si rozmyslí, co řekne. Nakonec se nadechl a obrátil se k velkoadmirálovi.

„Ano i ne.“ Velkoadmirál se zamračil, a jeho pohled ztvrdl, nebo spíše ještě více ztvrdl.

„Jak sem řekl už na začátku. Nechci slyšet diplomatické vytáčky ale jasné odpovědi.“

„Tak to řeknu trochu jinak. Naše vláda, námořnictvo i armáda je ochotna se stáhnout z většiny vámi určeného území, ale jsou tu věci, jež se musí projednat, podmínky, jež se musí určit, a desítky systémů, jež se musí vystěhovat, a to nelze udělat během několika dnů. Naše delegace má tato jednání zahájit a uzavřít smlouvu o příměří. Nemyslím, že by to byl nějaký velký problém. Poučili jsme se z dřívějška, a tak jsme na planetách patřících ještě nezlomené rase nebudovali velké civilní komunity. Nejste první rasa, jež nás donutila k příměří a poté k míru, takže jsme museli opustit její světy, na kterých jsme se zabydleli. Korolané nás však poté napadli v ten nejnepříjemnější okamžik.“ Při poslední zmínce se malinko usmál, aby dal také trochu najevo, že hostitel přec neví všechno. Velkoadmirál se malinko usmál.

„Lidé se nedají zlomit. Pokud byste znal naši historii, věděl byste, že vždy se našel někdo, kdo si chtěl lidstvo podmanit a pokaždé ztroskotal.“

„Něco málo o vaší historii vím a nepřekvapuje mne váš postoj, ale máme své zkušenosti. I když u nás vládl jakýkoliv represivní režim, vždy bylo s námi podmaněnými rasami zacházeno slušně. Nikdy jsme nepotlačovali jejich tradice ani jejich jedinečnost, a dokonce jim bylo po určité době umožněno postavit bezpečnostní a obranné síly. Abych použil lidský ironický výraz, pak jsou to nedobrovolní spojenci. Tím jsme ale odbočili. Naši lidé jsou na dobytých územích závislí a rozhodně se jich nechtějí vzdát jen tak bez nějakých záruk nebo obchodních podmínek. Kdyby Korolané a Werziané nezaútočili, pak si je ConPrétor Raduz jist, že by vás porazil. Možná ne hned, ale jiný výsledek by ani nebyl možný. I teď bychom vám mohli účinně klást odpor, a pokud bychom se smířili s většími ztrátami, pak bychom vás dokázali porazit i nyní. Sem pověřen vám nabídnout nejen příměří, ale i mírovou smlouvu, pokud budete souhlasit s postoupením některých systémů nám. Vybudováním zóny pro obchod a ponecháním nám času pro postupný přesun našich lidí z ostatních systémů.“

„Proč bychom vám měli přenechávat naše systémy. Sice je máte vy, my je dokáže osvobodit. Nepochybuji o tom, že lidé žijící v těch systémech by asi s tím nebyli moc spokojeni, kdybychom vám je přenechali.“

ConPrétor se podíval na postaršího muže s knírem a výložkami viceadmirála. Chviličku přemýšlel, a poté přiřadil k obličeji i jméno. Delgado, viceadmirál Delgado. Již se s ním setkal v bitvě u základny sjednocené flotily v systému Ichtio. Tehdy to byl kontraadmirál velící této základně a on tehdy ještě jako AsPrétor od něho dostal co proto. Přesto podle jeho složky to byl spíše úředník a teoretik. Později jako náčelník plánovacího štábu sjednocené fotily vymyslel operaci Apollo, jež s úspěchem zaútočila na týlové základny a ukradla, co se dalo. Nyní se mírné zelené oči zabodávaly do ConPrétora.

„Možná ano, možná ne, ale i kdybychom vás nedokázali zastavit ve vesmíru, vy nás zase nedokážete porazit na zemi. Nemáte dostatek pozemních jednotek, abyste mohli mít posádky na svobodných planetách a ještě útočit na obsazené.“

„Možná ano, možná ne.“ Ozval se hrdelním hlasem maršál Jašin, tak aby co nejvěrněji napodobil žoviálnost, s jakou stejná slova pronesl ConPrétor.

„Mne by zase zajímalo, proč jste zmocněn vy to navrhnout velkoadmirálovi a ne delegace prezidentovi.“ Tentokrát se ozval admirál Trinch, jenž jediný vypadal, že se ho válka vůbec nedotkla. ConPrétor se usmál a jeho žraločí úsměv nenechal nikoho na pochybách, že tento druh nelze podceňovat.

„Co si budeme vyprávět, admirále. Všichni víme, že skutečným vládcem zde je velkoadmirál. Delegace je zde jenom pro to, aby to nebylo tak okaté a aby naši politici měli pocit, že také o něčem rozhodují.“

„Takže u vás vládne vojenská rada?“ ConPrétor se otočil zpět k velkoadmirálovi, jenž byl pohodlně usazen v křesle a popíjel whisky s ledem a labužnicky si ji vychutnával.

„Nikoliv velkoadmirále. V tuto chvíli vládne První tribun prostřednictvím vlády, ale dříve vládla vláda a odsouvala senát stranou. Dnes je senát opět zákonodárný orgán, ale většina členů na to není zvyklá, a jejich nerozhodnost nebo naopak tvrdohlavost je dosti problematická. První tribun má v době války nezpochybnitelnou moc nad armádou, ale musí se zodpovídat senátu. Ne, že by byl podřízen senátu, ale zásadní otázky neřeší vláda jako výkonný orgán, ale senát co by zastánce lidu. Proto o míru s vámi nerozhoduje ani první tribun, ani vláda, ale senát, a ten si zrovna postavil hlavu. Mír ano, ale nevzdávat se tak snadno dobytého území. Proto mne první tribun pověřil vyjednáváním.“

„Aha.“

„Jsem dosti překvapen, že nám zde vyprávíte o vašich vnitropolitických problémech, když jsme vlastně ještě nepřátelé.“ Admirál Bek to řekl jakoby mezi řečí, ale jeho poznámka vyvolala podezřívavé pohledy vrhané na ConPrétora.

„Neříkám vám nic, co byste se stejně dřív nebo později nedozvěděli. Navíc trocha důvěry neuškodí.“

„Moc pěkné, ale tím jsme poněkud odbočili, o které systémy vám konkrétně jde? A co má znamenat ta volná obchodní zóna?“ Znovu se ozval viceadmirál Delgado a tvářil se při tom velice nelibě. V tomto všedně vypadajícím člověku třímal lev a ConPrétor ho rozhodně nehodlal probouzet.

„Většinou jde o okrajové systémy bez stálých obyvatel případně pouze s několika tisíci. Jedinou obydlenou soustavou je Tarqian II a samozřejmě obě soustavy, které jsme kolonizovali. Pokud jde o tu obchodní zónu, pak se nám jedná o pásmo, ve kterém by byly postaveny jakési neutrální stanice, jež by zajišťovaly obchod mezi námi a vámi.“

„Obchodní zóna je spíš politický ústupek než vojenský.“ Ozval se ze svého rohu maršál Jašin, který nyní stál a opíral se o stěnu v rohu pokoje a potichu rozmlouval s mariňákem stojícím tam na stráži.

„Z vojenského hlediska by to mohlo působit jako protipožární úsek případně nástražný drát. Na druhou stranu, když pomineme Tarqian který rozhodně neopustíme, o kolika soustavách se tu bavíme?“ Po otázce admirála Trinche se ConPrétor trochu zakabonil. Očekával, že zde bude kámen úrazu. Tarqian II byl Corseiským územím, ale zároveň to byl stěžejní důvod pro uzavření míru.

„Jedná se o dvanáct soustav, z nichž je obydleno šest, ale na Tarqianu budu muset trvat. Leží na přímé spojnici mezi naším územím a soustavami Ortebus a Brandenburg. Z vojenského ale i obchodního hlediska je to nepřípustná překážka. Na té soustavě trváme.“ Admirál se již nadechoval na ostrou odpověď, ale velkoadmirál ho předešel.

„To znamená, že na ostatních netrváte?“ ConPrétor chtěl již odpovědět, když si uvědomil, že na té otázce je něco špatně. Rozhlédl se a s údivem shledal, že téměř všichni ostatní se nevěřícně dívají na velkoadmirála. Obrátil se tedy zpátky a již opatrněji povídá.

„Rozuměl jsem dobře? Pokud bychom se stáhli ze všech okupovaných soustav bez podmínek pak nám vy přenecháte Tarqian?“

Velkoadmirál se zadíval do své sklenky whisky, pozoroval, jak led ředí zlatavou tekutinu. V tom se najednou ozvalo jakési zahřmění. Poté další a další, to se však již místnost lehce otřásala. Všichni se podívali na stůl, kde v položených sklenicích se tvořily kruhy, jakmile se ozvalo vzdálené zahřmění. Za dveřmi se ozvaly hlasy a rychlé kroky, jež proběhly po chodbě. V jedné z mariňáckých vysílaček zapraskalo. Seržant chvilku poslouchal, a poté řízně odpověděl.

„Rozumím, hned vyrazíme.“ Ostatní pěšáci si již sundali z ramenou pulzní pušky a drželi je v pohotovostní pozici.

„Co se děje seržante?“

„Do budovy pronikli teroristi, pane. Právě obsadili přízemí a teď bojují o schodiště. Máme vás doprovodit na střechu, kde bude evakuační člun.“

V místnosti bylo ticho. Pouze jakoby z dáli se ozýval nyní již rozeznatelný zvuk střelby. Seržant netrpělivě podupával, ale netroufl si nikoho z admirálů pobízet. Všechny oči se nyní soustředily na velkoadmirála, jenž si pohrával se svou sklenicí. Nakonec do místnosti vstoupil major v bojovém obleku a jeho oči metaly blesky, když se vpíjely do seržanta, jenž ještě neodvedl důstojníky bezpečně z budovy.

„Pane musíte jít okamžitě na střechu. Čluny jsou už….“ Najednou ho zarazila velkoadmirálova zdvižená ruka.

„Ne, majore, tam nás budou čekat. Obstarejte nám nějaké zbraně. Seržante vy se svými muži se připojíte k ochraně politiků a telijské delegace. Osobně mi ručíte za jejich životy i za to, že se nedotknou žádného člověka. Majore, kde vězí zásahové komando? Mělo teroristy alespoň zadržet ne-li rovnou zničit.“

„Bohužel jsou na druhé straně budovy a teroristi je odřízli. Sice nemají dobrou výzbroj, ale je jich několik set. Bude chvíli trvat, než je přemůžou.“ Na majorovi bylo vidět, že se mu to vůbec nelíbí, ale již věděl, že nemá cenu se hádat.

„Posílíte muže chránící politiky a se zbytkem se vydáme k zásahové jednotce, abychom tu udělali pořádek.“ Velkoadmirál do sebe obrátil zbytek whisky, vstal a vydal se ke dveřím. Po jeho příkladu učinili všichni zbývající důstojníci. Všichni šli mlčky za svým velitelem a v očích jim plál oheň, ale pouze maršál Jašin šel téměř radostně. V salónku stále plápolal oheň v krbu, a to, i když bylo již po boji. Stále plál svým oranžovím plamenem a jeho zář protínala ztemnělou místnost mihotavým světlem, jíž propůjčoval futuristický vzhled. Plál dál, dokud ho nezhasli sloužící, kteří druhý den uklízeli celou budovu.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.4, povídka byla hodnocena 23 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

nemokt - 17.05.2009 20:02
Jednoduše řečeno..... ANO.
vzduchoplavec - 15.05.2009 20:05
Tu spisovnou češtinu jsem tam, jak jsem už naznačil, vrazil já. :-) :-) :-) Čtu to většinou/ zhruba/ vždycky jenom jednou, když opravuju a někdy vyjímečně upravuju - to, čeho si všimnu, takže tam ještě má šanci něco zůstat (PS: podle jedněch dlouží ve slově výjimečně předpona, ale já se nikterak neostýchám působit normotvorně :-).

To, že v poslední době vychází Ticho před bouří vcelku pravidelně často, je dáno tím, že tyto díly už byly napsány a vlastně čekaly hlavně na tu korektůru, jak mi autor jednou, myslím, v tom smyslu napsal. Tehdy uvedl nějaké číslo, takže vím, že tímto dílem akce neskončila. Ale jestli přibyly další díly a příběh hodně rozvíjí, netuším.
maxmad - 12.05.2009 13:42
Nedostatek komentářů? Tak já tu jeden dám.
Rád bych použil superlativy. Je to skvělé počteníčko, když jsem narazil na tento server, byl (a jsem) nadšen ASIRIXem, u této řady bych viděl jedno plus navíc - tady ty díly přibývaj tak nějak "rychlejc". Jen se v tom motám, jak přibývají jednotlivé díly a pletu se mezi Cestou války, Rasou smrti, Roboty a Tichem před bouří. Všechny vyjmenované považuji za výtečné počteníčko. Nicméně vím, co je to rodina a ASIRIXovi sekám poklonu, že si vůbec najde čas.
Jsem zklamán z dnešní nabídky sci-fi, v obchodech je většina těchto oddělení zavalena žánrem fantasy a většina skřetů a zaklínačů mi už leze krkem. Budiž tento server požehnán. AMEN

PS: CO se týče češtiny, většina děje se odehrává ve spisovném jazyce a chybějící J ve slovíčku (J)sem na mně působí jako chyba, či spíše nespisovnost autora.
vzduchoplavec - 08.05.2009 09:27
Jirkovi: pokud by se tvá poznámka vztahovala i na moji práci, tak vzhledem k počtu komentářů mimo těch, které jsem si napsal sám :-) , by mi takový přístup snad mohl i vyhovovat, i když jsem si na něj rychle zvykl. :-)
Jirka - 08.05.2009 00:14
Nestorovi: no jo, možná právě proto, že je ta povídka tak dobrá, má tak málo komentů - není co kritizovat a nadšený výkřiky chvály, ačkoliv si je autor určitě zaslouží, možná přijde lidem trochu fádní psát :-).
Vzduchoplavci a Nemoktovi
Dík za Váš ohlas. Pokud jsem Vzduchoplavce stačil pochopit, děkuju za jeho postup - taky si myslím, že je lepší jemná citlivá korektura, která zachová autorův styl i za cenu, že zůstanou třeba nějaký formální nedokonalosti.
A na další díly se samozřejmě taky těším :-).
vzduchoplavec - 07.05.2009 19:41
Nestorovi: tak je to s většinou textů. U některých se dají přeskakovat i stovky stran. .-) Ten, koho to zajímá, ale ví, že literatura nejsou skripta a věnuje pozornost všemu. Dík za výstižné vyjádření faktu, že, aniž bych se vědomě snažil a plánoval to, má můj text jakousi pointu.

Jinak budu mít za chvíli opravu dalších dvou nemoktových dílů.
nemokt - 06.05.2009 07:27
Mne samotného mrzí také tento nedostatek komentářů. Nicméně Ti mohu slíbit že ještě bude dost příležitostí.
Nestor - 06.05.2009 00:01
Vzduhoplavcovi rozumie len on sam-nic v zlom staci precitat prvi a posledny riadok a vies co chcel povedat:)Seriu som precital celu a docitam ju az do konca prekvapujuce je len to male mnozstvo komentarov vzhladom na kvalitu tohto pribehu ktora je velmi slusna..davam 1
nemokt - 05.05.2009 06:48
Nebudu předstírat že jsem alespoň polovinu pochopil a tak se tomu zasměju. :-D Pro příště si dám větší pozor a nechám to jen tam kde je to schválně. Tedy budu se snažit.
vzduchoplavec - 04.05.2009 20:23
K tomu používání nespisovné češtiny. Hlásím se ke korektůrám posledních dílů série. :-) Já bezpečně vím, co by tam mělo být, a neváhám likvidovat "ty hrůzy". :-)Ale uvědomil jsem si, že když bych takto zařízl celý text, ztratil by své lidové kouzlo. Prostě, když postavy takto v přímé řeči spolu hovoří, buď si. Možnosti, jak to přijmout, jsou dvě: a) porouchal se jim galaktický komunikátor, mají-li jaký, b) dělají to schválně, aby je soupeř/partner neustále podceňoval, a více si vážil kvality svého humanitního/extraterestriálníh o vzdělání, a možná třetí :-) c) požádá-li mě autor, abych s tím něco dělal, udělám krátký proces nejen s mraky chybějících, nebo naopak přebývajících čárek rozdělujících řetězce slov do uspořádaných celků s vnitřními vazbami, s divokou proměnlivostí v používání zájmenných tvarů mě/mně, používáním i/y ve shodě, ale přeorám podle svého způsobu chápání i valence a prepozice slov, jejich skladby... Ne, lepší bude nechat to tak, jak to je,... a když tak se obraťte přímo na autora, mě to netrápí. :-)
Hasan - 03.05.2009 20:10
Jo
Jirka - 03.05.2009 17:28
Výtečná kapitola. Výborný čtení.
Snad jediná poznámka - je mi jasný, že sem tam kousek nespisovný češtiny je úplně na místě a čistě spisovná řeč se prostě občas nehodí. A taky, že se správná míra vybírá obtížně.
Takže - není to kritika, ale jen můj osobní dojem - vytrvalé používání "sem" místo "jsem" mě trochu tahá za uši. Doporučil bych zkonzultovat tento detail s nějakými dalšími čtenáři :-).