Ústa staré ženy

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Autor: Pelech, pelech<zavináč>email<tečka>cz
Stránky autora jsou na adrese tasemnice.kvalitne.cz.

„Dnes bude jasno až polojasno, místy přeháňky a ojediněle bouřky…“ vypnul jsem autorádio, jinak bych si musel tu moderátorku počasí najít a něco jí udělat. Na takovou předpověď by si člověk měl pořídit hrací kostku, aby si mohl vybrat jak dneska vůbec bude.

Seděl jsem ve Škodě Archangel, která mi byla přidělena právě na dnešní obchodní jednání. Ještě jsem měl chvíli čas, a tak jsem přemýšlel o včerejším filmu, na kterém jsem byl v kině. Došel jsem k závěru, že nemá cenu se nad ním zamýšlet – byl to prostě feťáckej nicneříkající film. Nechápu, jak někdo může natočit komedii, ve které polovina herců šňupe drogy, druhá polovina si to pálí rovnou do žíly a společně se tomu smějí. Jiný děj to nemá, pokud se tomuhle dá vůbec říkat děj. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem byl v kině na nějakém filmu, který se mi alespoň trochu líbil.

Naposledy jsem zkontroloval zásobníky, pohladil jsem svůj starý glock přes jeho modelové číslo 29 a zasunul ho do speciálního pouzdra za krk – při mých jednáních je to jediný způsob, jak ho skrýt (při takových těch ohmatávačkách jaké zná většina lidí z akčních filmů). Vytáhl jsem si kapucu od mikiny z kožené bundy, abych zamaskoval hrb vytvořený pistolí, do pravé ruky jsem uchopil kufřík plný padesátieurovek a vyklouzl z auta. Prošel jsem areál staré severočeské chemičky, minul jsem několik polorozpadlých a několik rozpadlých hal, než jsem se ocitnul před hranatou budovou s oprýskanou fasádou. Nepochyboval jsem, že jsem tu správně.

***

Sotva jsem vešel dovnitř, už jsem měl na ksichtě aspoň pět pavučin. Takovéhle podniky už si zkrátka nemohou dovolit uklízečku. Hned za prázdnou vrátnicí s rozmláceným sklem (a vším ostatním, co k takové vrátnici patří) se přede mnou z naprosté tmy vylouplo opravdu velmi spoře osvícené schodiště směrem do sklepa. Sklopil jsem oči k zemi, abych po vlhkých kamenných schodech nejel po zadnici, a kráčel o patro níž, kde jsem zabušil na oplechované dveře. V zámku zacvakal klíč a já stisknul kliku. Ve dveřích se objevil vysoký mladík v obleku se sportovní postavou, měl dlouhé černé vlasy stažené do ohonu, velké tmavé oči, výrazné rty a na klopě od saka vizitku se jménem Krispin – no zkrátka štramák, kdybych nebyl na holky, tak s ním snad uzavřu registrované partnerství!

„Tě bůh!“ slušně jsem pozdravil, jak mě doma učili a vkročil jsem do malé podlouhlé místnosti.

„Gutten tag,“ odpověděl mi Krispin (asi ho to doma učili trochu jinak než mě). Jeho pozdravem také náš pokec skončil a začal mě osahávat (jako v těch akčních filmech). Samozřejmě mojí bouchačku nenašel.

„In die Ornung“ řekl po ukončení hledání nějaké zbraně pod mým oblečením. V tom okamžiku jsem si všimnul, že v místnosti je Rattler a další dva fešní pánové sedící za nízkým stolkem.

„Dobrý den pane Rubicku,“ pronesl Rattler, „posaďte se u nás.“

Krispin mi hbitě přisunul starší, zeleně čalouněné křeslo, do kterého jsem se pohodlně rozvalil a položil svůj kufřík s penězi na konferenční stolek. Všechny oči v místnosti byly rázem upřeny pouze k němu.

„Je vyrobených 10 tun pervitinu, jak jsem si u vás objednal?“ narušil jsem hrobové ticho a přešel k věci.

Než mi stačil kdokoliv odpovědět, vběhl do dveří nižší muž se samopalem zavěšeným na rameni. „Poldové! Všude jsou poldové!“

Na nic jsem nevyčkával, vyskočil jsem z křesla a můj glock mi sám skočil do ruky. Dvakrát jsem vystřelil do běžícího chlapa se samopalem, než se mi skácel pod nohy. Už nevím, proč se mi to stalo, ale začal jsem panikařit a střílet od boku na muže zvedající se z křesel. Přitom jsem moc dobře věděl, že první, kdo po mně bude moci vystřelit, je Krispin. Už když jsem vešel do dveří, všiml jsem si boule pod jeho sakem, kterou mu nepochybně vytlačovala pistole. Naštěstí ho překvapily létající kusy masa z Rattlerových společníků a nebyl tak rychlý, jak jsem předpokládal.

Naštěstí.

Začali mi v zásobníku docházet moji desetimilimetroví kamarádi, vykašlal jsem se na kufr narvaný bankovkami a vzal jsem nohy na ramena. Ačkoliv jsem se při sprintu po schodech proklínal za to, že jsem tam ten zatracenej kufr nechal, neopovážil jsem se ani ohlédnout.

Šlo o život.

Kvůli mému zpanikaření mi začal po chvíli běhu docházet dech. Pořád mě ale popoháněl zvuk kulek prorážecích si svou cestu vzduchem a rozprašující polorozpadlé cihly pod oprýskanou omítkou. Přeběh jsem rozbahněný dvůr a doufal, že mě netrefí nějaký nadržený sniper od nás. Věděl jsem naprosto přesně, kam mám běžet, když se něco pokazí. Za opodál složenou hromadu hnoje hned za areálem chemičky. Nedalo mi to a ohlédl jsem se. Nikoho za sebou jsem neviděl. Přesto mi to sílu ani klid nepřidalo a naprosto bezhlavě jsem se řítil k hromadě nepříliš vábně páchnoucí kupě kravských sraček.

Nenápadně jsem vykouknul z mé skrýše a sledoval vybíhající, po zuby ozbrojené muže z budov staré chemičky. Čekal jsem,že po mně nepůjdou s vystřelovacími noži, ale že na mě začnou pálit z panzerfaustů jsem nečekal. Sice nevěděli kam jsem běžel, ale směr střelby měli správný. Už vylítl do vzduchu zkorodovaný Renault Master, který stál poblíž mé hromady hnoje. Nečekal jsem, až mě rozmačkají plechy ze staré dodávky, a velice rychle jsem se odplazil ke kolejím.

Mezitím už stačili naši snipeři odpovědět zaměstnancům chemičky několika střelami do hlavy. Bohužel padnul i můj oblíbenec Krispin s mým kufříkem, ležícím u jeho boku, s ouškem pořád křečovitě svíraným jeho prsty.

Poslední odpor našich ostřelovačů se neopovažoval ani nahlédnout ven ze svých úkrytů. Turka jsem mezi ostatními mrtvolami povalujícími se na dvoře neviděl, takže musel být ještě uvnitř. Proč by ale poslal Krispina s penězi ven? Něco mi tu nehrálo.

***

Střelba utichla a zdálo se, že několik zbylých Rattlerových pěšáků chrání přímo jeho někde v podzemích částech hlavní budovy. Rozhodl jsem se, že se vydám pro kufřík. Nenápadně jsem se přiblížil ke dvoru a prošel kolem několika mrtvých chlapů, jejichž krev se mísila s bahnem v téměř černou kaši. Až jsem došel ke Krispinovi, dřepnul jsem si, abych mu vytrhl kufřík z ruky. Otevřel jsem ho hned na místě, abych se ujistil, že nebudu mít průšvih a nebudu muset naplánovat s policií ČR doživotní splátkový kalendář.

„Do prdele,“ polilo mě horko, když jsem spatřil kufřík bez peněz. Jediný jeho obsah byly týden staré noviny a padesátý čtvrtý díl sci-fi série agenta JFK, tentokrát od Martina Pešky.

***

Okolo mě se už začínali sbíhat chlapy z URNy , kteří si do této chvíle kufru ani nevšimli. Rychle jsem si od jednoho z našich lidí půjčil neprůstřelnou vestu a vběhl jsem zpět do budovy. Plechové dveře byly odemčeny, tak jsem ostražitě vklouzl do místnosti, kde jsem ještě před několika minutami seděl. Kromě rozstřílených těl mrtvých společníků Rattlera tu leželo několik bezvládných těl. Ve vzduchu byl cítit rajský plyn. Ale kde je Rattler?

A kde jsou peníze?

Jak se odsud mohl dostat? Vrtalo mi hlavou, když jsem prošel snad každý kout budovy. Až v jedné úzké cimře s nápisem PRIVÁT na jejích dveřích jsem objevil velkou lesklou kovovou skříň, která v prostředí staré továrny byla jak pěst na oko. S očekáváním shledání se s mým kufříkem jsem prapodivnou skříň otevřel – oslepila mě neskutečná záře.

Když jsem mohl zase pohlédnout do skříně, oslepily mě segmentové číslice odpočítávající čas.

00:00:11

00:00:10

„Kurva,“ chtělo něco ve mně promluvit, abych pochopil, že to není odpočítávání večerních televizních zpráv. To slovo ze mě nikdy nevyšlo, ale ještě než se změnila čísla na ciferníku na

00:00:09

už jsem startoval, běžel a řval: „Véééééééééééén, véééééééééén!“

00:00:08

„Vééén!“

„Co?“

00:00:07

„Padej“

00:00:06

„Makejte,“

00:00:05

„po těch ..“

00:00:04

„…schodech!“

00:00:03

Už jsem si ani neuvědomoval, jestli běžím po správném schodišti. Z toho řevu a strachu, že mi bouchne něco za zadkem víc než můj vlastní prd, mě začalo divně lupat v hlavě mezi nosem a očima – lup, lup, v rytmu odpočítávání.

00:00:02

Na životě je nejhorší, že neexistuje možnost SAVE/LOAD.

00:00:01

Už to přijde, věděl jsem to a moje tělo s tím už také počítalo – každý sval i svěrač byl zatnutý.

00:00:00

Sevřel jsem pěsti a vylétl jsem z vchodových dveří jak vystřelený z praku. Asi jako létal Simir v každém díle seriálu Kobra 11 co frčel před dvaceti lety. V tom seriálu by se ale celá budova rozlétla na kusy létající kilometr daleko a (úplnou náhodou – štěstím) míjející hlavy všech přihlížejících. Možná by z ní šlehali plameny do výšky Petřínské rozhledny. Ve skutečnosti se ale budova chemičky jen za obrovského praskání sesypala jako domeček z karet a zakryla okolí prachem.

Byl jsem obalený jako řízek, jen mě usmažit. Prach ze zřícené budovy se začal přátelit s bahnem, do kterého jsem přistál při vyhlídkovém letu ze dveří.

Okamžitě jsem kontroloval, jestli mi nechybí nějaká končetina a nadšeně jsem musel zkonstatovat, že nechybí.

***

Cestou do Prahy jsem se svezl se svým šéfem, který se mnou už začal sepisovat splátkový kalendář. Dělal to s radostí. Neměl mě moc v oblibě – byl jsem podle něho až moc úspěšný. Když jsme dojeli na okraj Prahy, rozhodl jsem se, že pojedu domů metrem.

Vždy, když je mi špatně, jezdím MHD, a několik životních příběhů náhodných cestujících mě přesvědčí, že na tom ještě nejsem tak bídně. Někdy stačí ty lidi vidět. Někdy jen cítit.

Nechal jsem se vysadit na Ruzyňském letišti, nasedl do metra a začal přemýšlet o té podivné nerezové skříni, a kde bych zase mohl sehnat kufřík nabytý padesátieurovkami. Začal mě polévat vztek na sebe samého, až jsem z toho usnul. Většinou, když jsem naštvaný, tak z toho usnu. Tentokrát tomu napomohla možná i špetka rajského plynu v chemičce.

***

Probudil jsem se až na Slatinách, konečné Áčka. Abych byl přesný, probudila mě stařenka s velkýma očima, nahlas si povídající sama se sebou: „Eheheh, revizor, eheheh…“

I když, nejsem si jistý, jestli měla tak velké oči, nebo jsem je zrovna jen porovnával s mýma zalepenýma očima, mžourajícími na staršího chlápka v modré bundě, s huňatou čepicí na hlavě a odznakem pražské MHD v pravé ruce.

„Kontrola jízdenek!“

Ne stařenka, ale až revizor mě skutečně probral.

Prásk!

Křus!

Plesk!

Ozval se výstřel, za ním zvuk roztržení tvrzeného plastového sedadla v našem vagónu a poslední zvuk vydala stařenčina lebka, když do ní kus sedačky vyrazil díru velkou jako moje pěst. V tu chvíli jsem pochopil Vinnetoua, když říkal svému bílému bratrovi, že jeho kánoe bude děravá jako ústa staré ženy. Scénárista tenkrát musel prožít podobnou příhodu jako já, když ho napadlo takové přirovnání.

Podíval jsem se roztříštěnou lebku mrtvé stařenky po mém oblečení a půlce vagónu. Pak jsem si vzpomněl na revizora. Stál proti mně jako zaražený. Chvíli jsem ho pozoroval, když se najednou skácel na zem a začal řvát bolestí – to co rozbilo sedadlo byl gumový projektil, který revizoru nejspíš zlomil pár žeber.

Raději jsem zalehnul vedle muže lapajícího po dechu na podlaze metra a nenápadně se rozhlédl ven z metra. Nikoho jsem neviděl, ale slyšel jsem kroky. Kroky, které se mají namířeno bez pochyb ke mně.

K těm krokům se přidávaly další a rychlejší, jako by se snažili nastoupit do soupravy, než řidič zavře dveře a ozve se: „Ukončete nástup, dveře se zavírají. Příští stanice – Průmyslová.“ Ale nebyly to kroky cestujících, nýbrž tří chlapů, kteří si šli pro mě!

***

Beze slova mě dva z nich popadli za ruce a jeden mi chytil nohy a nesli si mě pryč ze stanice. Nebránil jsem se. Bylo mi naprosto jasné, že tyhle chlápci nejsou žádní amatéři a zbytečně bych se od nich nechal zmlátit. Už jsme byli skoro na parkovišti u staré škody Yeti, do které mě tři nabušenci hodili, když za námi běželi další dva muži, kteří se pravděpodobně postarali o řidiče metra a dozorčího ve stanici. Nechtěl jsem se zbytečně na nic vyptávat, všimnul jsem si, jak se mým únoscům rýsují pletence svalů pod černými overaly a z toho jsem usoudil, že bych mohl přijít minimálně o chrup, když by se jim nelíbily mé dotazy. Ale po chvíli zběsilé jízdy (podle mého orientačního smyslu směrem ven z Prahy) mi zvědavost a možná i strach poručili se zeptat alespoň: „Kam jedeme?“ Ve skutečnosti bych se chtěl zeptat na spoustu důležitějších věcí, ale chtěl jsem, aby trochu znervózněli a měli pocit, že vím co jsou zač. Popravdě jsem vůbec netušil, kdo by jim mohl dát příkaz mě unést a oni to moc dobře věděli. A vůbec se se mnou nebavili.

Ačkoliv byl Yeti podle vzhledu dost starý, pod kapotou burácel nový silný motor. Tohle nebylo tak staré auta, jak se zprvu zdálo, dokonce mělo pohon na všechna čtyři kola.

Jeli jsme z Prahy východním směrem okolo dvanácti minut přes několik vesnic, než jsme na konci jedné vesnice sjeli z hlavní silnice na polní a zajeli do lesa ke staré hájovně.

Auto přes hájovnou jen zpomalilo a svalovci mi otevřeli dveře, abych vyskočil. Dopadl jsem docela dobře, na to, že jsem vyskočil asi ze čtyřicetikilomentrové rychlosti, nebyl jsem na těle vůbec podřený. Yeti se proti mně smykem otočil po mokrém jehličí, až skoro zastavil, zahrabal a vystřelil ven z lesa.

„Dobrý den, pane Rubick,“ nepromluvil na mě hajný, nýbrž Rattler!

„Jak jste se sem dostal?“ čekal jsem, že to bude on. Ten chlap mi vážně začal nahánět strach. Jak se mu podařilo uniknout z té chemičky?

„Co by jste řekl, kdybych vás pozval dovnitř na kávu?“ Na to, že jsem ho chtěl ještě před pár hodinami zatknout pro obchod s drogami a nechal mu vystřílet menší osobní armádu, byl na mě podezřele milý. Kdyby mě chtěl ale zabít, jsem už dávno po smrti.

„Že kafe nepiju, ale rád bych si s vámi popovídal – jinak než v leže.“ Stále jsem se povaloval v měkké směsi bahna a jehličí.

***

Seděli jsme s Rattlerem v obývacím pokoji hájovny, u malého nelakovaného borového konferenčního stolku. On bez jakéhokoliv odporu usrkával kafe z nemytého plecháče a vysvětloval mi, že ve skříni v chemičce bylo teleportační zařízení, díky kterému se přenesl sem, vzdušnou čarou něco okolo 100km daleko. Stařenka v metru zemřela nešťastnou náhodou, protože vystřelený projektil mě měl znehybnit, jako znehybnil do bezbrannosti revizora. A to, že pije z nemytého plecháče mu vůbec nevadí, protože má v těle vytvořenou umělou imunitu vůči snad všem známým nemocem, včetně viru HIV. Bylo toho na mě opravdu dost a pořád jsem nechápal, proč tu s ním sedím já uprostřed lesa, a on nestojí uprostřed vědeckého kongresu.

„Jsem součástí jedné nevládní organizace v USA a mám za úkol vybrat nejlepší vědce, lidi s nadpřirozenými schopnostmi a někoho jako jste vy, kdo by tuto společnost udržoval v pořádku při osídlování Marsu. Po tom, co jsem vám pověděl, máte jen dvě možnosti - zemřít a nebo se přidat. Pokud se přidáte, odměnou vám bude kufřík, který byste dostal tak rád zpět, a nemalý pravidelný měsíční plat po dobu příprav na vaši cestu na rudou planetu i po dobu co začne rudá planeta zelenat. Během několika let naši hackeři přeprogramovali a odstranili všechny družice obíhající Mars, které by nám mohly zhatit náš plán. V současné době můžeme na Mars jen se zastávkou přes Měsíc, ale to se brzy změní a budeme mít vlastní přestupní stanici na oběžné dráze Země,…“ přerušil na malou chvíli svou řeč, poškrábal se na bradě, šibalsky se usmál a pokračoval, „vaše mise přímo na Marsu bude trvat dva roky, pak vás dopravíme zase zpět na Zemi, zařídíme, abyste si nic nepamatoval a budete si žít jak se vám nikdy v žádném snu nezdálo - nyní se rozhodněte, jestli máte dost odvahy účastnit se tohoto projektu, a chcete být přidán na seznam lidí, kteří beze stopy zmizeli, či je uneslo UFO, a nebo jestli chcete být přidán na seznam mrtvých,“ ukončil svůj monolog Rattler.

A tak jsem se rozhodl raději pro výlet na Mars než se nechat zabít tímto člověkem.

***

Ani jsem si nestihl dosnít vzpomínky na mládí, na Zemi a na to, proč trčím tady na Marsu s partou vědeckých fanatiků - probudil mě příjemně modulovaný hlas mé virtuální služky Anežky: „Dobré ráno, Pane Rubick. Je sedm nula nula druhého druhý dvaticíce sto šedesát dva pozemského času, venku je teplota vzduchu 13°C.“

V roce 2170 mi bude 150 let. To je už za osm let!

„Některý rána jsou pěkně zkurvený!“

Martin Peška

Hodnocení

Průměrná známka je 1.9, povídka byla hodnocena 19 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Není žádný komentář k povídce.