YouTube

Vrátná se ani neobtěžovala zvednout hlavu od novin. Roman prošel, vystoupal do prvního patra a dal se doleva. Procházel chodbou a dveřím nevěnoval pozornost, věděl totiž přesně, kam míří.
U dveří číslo 23 se zastavil, prostudoval nahou krasotinku na plakátě a zaklepal.

Otevřel mu studentík, nejspíš prvák, usoudil Roman podle zastrčeného gympláckého trička a prestižek na nohách.
„Ahoj, kde máš spolubydlícího?“
„Šel právě do menzy na oběd.“
„Hele, já mu tu jenom na stole nechám nějaký materiály, jo?“
„Tak jo, pojď dál.“

Byl to miniaturní pokoj v dvojím provedení: dvě skřínky, dvě postele, nad nimi dvě poličky a vzadu u okna dva stoly s počítači.
„Tady je jeho stůl,“ ukázal studentík na počítač, sedl si ke svému PC a už si ho nevšímal.
Roman přišel ke stolu a začal rozepínat batoh, trvalo mu to celou věčnost, pak konečně věci položil na stůl.
Rozhlédl se po pokoji a pohled mu sjel k poličce nad Martinovou postelí.
„Jé, hele, tuhle knížku sháním, nevadilo by ti, kdybych si ji tu jenom na pět minutek prolistoval? Abych věděl, jestli stojí za to, si ji koupit.“
„Jo, sedni si, “ řekl studentík unaveně a dával mu intonací najevo: „Dělej si co chceš, hlavně mě neruš.“
„To je dobrý, já postojím," řekl Roman, ale studentík už se ani nenamáhal odpovídat. Roman chvíli zaujatě listoval, potom přešel k oknu vedle Martinovy postele a pokračoval v prohlížení, jeho myšlenky však utíkaly jinam…

Jak to vlastně všechno začalo? Bylo to ještě na základce, kolik mu tenkrát bylo? Dvanáct? Jo, to ještě nic netušil. Když o tom teď zpětně uvažuje, kam to mohlo jinam vést, když už v roce 2005 bylo nejprodávanějším vánočním dárkem v Tescu dětské odposlouchávací zařízení.

A o pár let později přišel první signál, rozmazlený synek ministra kultury se naštval na rodiče a jeden takovej vydařenej odposlech zveřejnil na netu. Byl to odposlech z ložnice ministra po nepříliš vydařené noční aktivitě. Bulvár jásal a celá republika s ním, byla z toho nakonec i divadelní hra, když se toho ujali známí recesisté Čtvrníček a spol.

Jak jen to začínalo, vzpomínal. Už vím, takhle to bylo:
„Co? Co se na mě tak díváš?“
„No nic, já jen - nezlob se Oldo, ale dřív sis dával se vším víc záležet, teď mám pocit, že si jenom odbudeš své a je to.“
„Jak odbudeš svý?“
„No… no, že tě vůbec nezajímá, co já….“
„Ale prosím tě, Marto, nezačínej s tím. Co mám dělat? Když tě chci vylízat, tak ležíš jak prkno, víš, že jsem to zkoušel. Tobě se to řekne, u tebe je to práce na 3 minuty, ale zkoušela sis někdy představit, jaký to je lízat 20 minut v kuse a pokud možno ještě nějak rytmicky? A kdybych za ty léta aspoň věděl jak, ale u tebe je to pokaždé jinak, já fakt nevím.“
„Takže na to kašleš a myslíš jenom na sebe! No to je dobrý. Tak víš co, pak si ale nestěžuj, že spolu spíme jednou za měsíc. Víš, mě nebaví počítat mouchy na stropě každej den.“
„Hele, jestli tě to tak nebaví, milá zlatá, tak já půjdu jinam, já klidně půjdu jinam a to si piš, že by bylo kam!!"

Roman se ani po letech neubránil smíchu. Tenkrát ten rozhovor sjížděli dvacetkrát za den, hlavně poslední věta byla hláškou, která kolovala na netu, v televizi, v rádiích, lidé ji měli místo vyzvánění, zkrátka mánie. Například, když tehdá Martina napomenula dějepisářka Bejhalová:
„Martine, jestli tady míníš vyrušovat, tak tu taky vůbec nemusíš být,“
Martin nádherně napodobil ministrův hlas i jeho typickou grimasu a spustil: „Tak teda ne, paní učitelko. Tak já půjdu jinam, já klidně půjdu jinam…“
„…a to si piš, že by bylo kam!“ zakřičela vysmátá třída jako jeden muž.

Jo, to byly časy, když byli s Martinem ještě kamarádi. Dnes chápal, jak dvojsečná zbraň je výsměch. Dnes už zdiskreditovanou rodinu ministra spíše litoval. S knihou v ruce došel až k oknu a rozhrnul mírně záclony, aby do pokoje více svítilo, potom se opět věnoval studiu knihy. Za pár minut dal knihu zpátky do regálu, rozloučil se a odešel. Při cestě z kolejí se mu hlavou honily stále stejné myšlenky…

Zlom přišel na střední škole, Roman byl takovej ten průměr, ani šikanovanej „autsajdr“, ani vůdčí osobnost, ale protože byl pěknej kluk, děvčata ho celkem brala. Teda nikdy s žádnou nechodil, však mu bylo 15, ale pár spolužaček mu dávalo najevo, že jim rozhodně není lhostejný. Jeho popularita ještě stoupla, když se skamarádil s Honzou a Martinem, což byli vůdci třídy. Z Romanovy strany to bylo přátelství čistě z rozumu, zkrátka nechtěl, aby ho šikanovali. Jeho taktika se zdála být úspěšná, než přišel den, kdy je Roman pozval domů, aby spolu „vočekovali jeho nejnovější gamesy". Zdálo se, že návštěva proběhla dle očekávání, zapařili, zanadávali na rodiče a učitele a shodli se na tom, že Míškové ty kozy fakt rostou, jak kdyby je zalívala. Jenže Roman netušil, že mu nechali v pokoji malé překvápko, skrytou kameru. Ach bože, jak tyhle věcičky zlevnily a tahle navíc byla napojená na internet, takže stačilo kameru umístit a pak už jenom stahovat potřebná data.

A tak den pokračoval jako vždycky, rodiče šli na večeři a Roman se rozhodl povolit uzdu svému nepoddajnému oři, který se hlasitě dožadoval pozornosti několikrát denně, a to ztopořením v tu nejnevhodnější dobu. Pustil si péčko, který si nedávno stáhnul, a jal se leštit candáta, jak se u nich ve třídě říkalo. Výstřik se mu ten den opravdu nepodařilo ukočírovat a část skončila na klávesnici. Zažil docela perné chvíle, když se náhle vrátili rodiče a Roman si jednou rukou natahoval kalhoty a druhou rukou odstraňoval špejlí sperma, které zapadlo mezi tlačítka klávesnice. Netušil, že to nebylo poslední drama. Pár dní proběhlo ve starých zajetých kolejích, než Honza s Martinem sestříhali jeho video a umístili ho na Youtube.

Ten den přišel Roman do školy a čekal to, co vždycky: nudu, pospávání, srandičky a flirtování s Jančou, krásnou spolužačkou, která seděla hned za ním a dávala mu najevo, že by snad i mohla jeho zájem opětovat. A místo toho přišlo peklo, peklo a posměch. Video bylo všude, nejprve to zhlédla celá třída na notebooku, který přinesl Martin, a z notebooku už to pak kolovalo na mobily většiny jeho spolužáků i spolužaček. Vždy když už se Romanovi zdálo, že video už přestává být pro třídu zajímavé, tak někdo vytiskl fotku a nalepil ji na nástěnku ve škole. Věděl, že nikdy nezapomene na ten výraz, kterým ho Martin s Honzou pozorovali, když to poprvé promítnuli. Ten krutý škleb. Nebyl tam ani náznak soucitu, museli vědět, že ho tím zničí, ale bylo jim to fuk a užívali si to na sto procent. S pobavením sledovali, jak rudne a vybíhá ze třídy v pudovém stavu honěného zvířete: pryč, zachránit se, utéct!!! Jenže myš může kočce utéct, ale před Youtube a internetem se utéct nedá. Tomáš se hodil na pár dní marod, ale co mu to bylo platné. Život už nikdy nebyl jako dřív, stal se z něho největší lůzr a nebylo možné svoji reputaci jakkoliv napravit.

Nikdy to nepochopil. To, jak se automaticky stal pro všechny holky nepřijatelným a žádná se na něj už nedívala jinak než s lítostí či pohrdáním. Nemohl pochopit to pokrytectví, možná kdysi dávno za komunačů by to chápal, ale dnes? Kdy každém puberťák ví o sexu všechno? Dnes, kdy se v každém druhém časopise dočteme, že masturbuje skoro každý? Jenže tahle rovnice neplatila. Lidé dnes odkrývají a nahrávají všechno, ale to neznamená, že vymizelo pokrytectví. A tak byl celou školu zesměšňován, zatímco Martin s Honzou získávali status „fakt hustejch týpků".
Martin dokonce sbalil Janu, vyspal se s ní a potom ji hned vyměnil za jinou. Když ji Roman viděl brečet, tak nevěděl, jestli jí to má přát, nebo s ní soucítit.

Choceň byla malé město. Bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se video dostane k rodičům.To byl další den, který by Roman z paměti nejraději vymazal, měl pocit, jako kdyby se na něj od té doby dívali jinýma očima. Klesl u nich až na dno. Pokrytci, jak kdyby otec byl v jeho věku jiný!!! Určitě si ho klátil od rána do večera, ale to bylo něco jiného, že? Proč, protože ho nikdo neviděl? Nicméně rodiče se stěhovat nehodlali, takže mu nezbývalo, než to s hanbou vydržet až do maturity. Odmaturoval velmi dobře, aby taky ne, bez kamarádů a randění měl na učení času až až.
S přijímačkama už to tak slavné nebylo, dostal se jenom na ekonomku v Brně, ale to mu bylo fuk, hlavně pryč, pryč z toho vidlákova!! A tak vstoupil štastnej do anonymního velkoměsta a chtěl začít nanovo, naivka, měl vědět, že minulost si ho vždycky najde. Na ekonomku se dostal i kluk z vedlejší třídy, který odkaz (nejspíš to byl on) hodil na školní síť a Roman byl opět tam, kde předtím, v prdeli. Nyní byl ve druháku a neřeklo se mu opět jinak než Roman-onan nebo zkráceně Ronan. Měl pocit, že se proti němu celý svět spiknul. Jak kdyby i rodiče před 19 lety tušili, co se stane a dali mu zrovna tohle jméno.

Vrátil se na pokoj na svoje koleje, chtěl si pustit nějaký film, jen aby zapomněl. Nakonec něco stáhnul, ale bylo to o tom, jak někdo vydírá úspěšnou právničku pornokazetou, kterou natočila, aby měla peníze na studium. No to snad ne! Ale co jiného měl čekat? Vždyť o čem je většina dnešních filmů než o záběrech explicitního sexu a dalších úchylek, pořád dál, dál, dál, nejlepší film je ten, kterému se podaří překročit další konvence.

Večer šel na ekonomickou párty, ale nebyl to dobrý nápad. Viděl všechny ty posměšné tváře, které na něj hledí. Nikdo se s ním nebavil a když už, tak si z něj dělali srandu, a tak šel raději domů, stejně se tam nic nedělo.

O dva dny později se podíval na školní net a bylo tam:
„Fotky z pařby, bomba, musíte vidět!!!!!“

Stáhl odkaz a přemýšlel, co se tam tak mohlo stát. Fotek bylo 631, Roman stěží mohl uvěřit, že se dá tolik fotek vyplýtvat na jeden večer. Začal je prohlížet, trvalo mu víc jak půlhodinu, než se jimi probojoval. Nebylo tam nic, ale vůbec nic zajímavého. Fotky smějících se ksichtů u stolu a u baru, fotky objímajících se holek, jedna holka se opila, tak ji ostatní podpírali, to bylo vše.
631 fotek nudy, no doprdele!!!! Jak se tam vlastně mohlo něco zajímavého stát, když člověk neměl ani čas pít, protože pořád někdo fotil, uvažoval Roman.
Tak to dnes chodí, lidi čekají senzaci, něco jako bylo to jeho video, a tak mají všichni neustále po ruce foťák a fotí a fotí, no a ono se nic neděje. Za pět let skončí školu a když se budou chtít pokochat fotkama ze studenstkýho života, tak je bude čekat 40 000 fotek ze všech možnejch večírků, kde budou ty stejný křenící se ksichty. Jedna fotka z tisíce bude třeba zajímavá, ale té už si mezi tou haldou nudy ani nikdo nevšimne. Lidi neumí selektovat a přitom to je v dnešní době informačního přetlaku to nejdůležitější. Kéž by se tak narodil dřív, kdy se internet rozjížděl, miniaturní kamery stály majland a každej měl čtyřiadvacet snímku ve foťáku.

Roman často myslel na sebevraždu. Co mu zbývá, vždycky to na něj někdo prozradí. První práce? Nedivil by se, kdyby si někdo ze školy zjistil, kde pracuje a poslal maila. Může jet do zahraničí, ale on nebyl ten typ, chtěl zůstat v Čechách. Zkrátka všude už bude vláčet ten svůj odkaz. Chtěl by se zabít, ano, chtěl by se upálit jako Palach, s dopisem, který obžalovává všechny tyhle hyeny a celou tuhle moderní dobu. Jen ať vidí, co způsobili!!! Chtěl umřít za Palacha, za Aničku Dajdou a za milion dalších lidí, kteří mají zpackanej život. Proč? Aby se pivní nuly u televize měly čemu smát.
Smrt, ale copak to je nějaké řešení? Vždyť by to určitě někdo natočil. A tím, že by to někdo natočil, by vlastně Roman prohrál. Jeho smrt by měla být unikem a protestem proti této bleskoidní době plné voayerů, ale byla by jen dalším polínkem do kotle bulváru a drbů. Na netu by kolovala dvě videa: „Podívejte, jak se ten lempl zabil" a „Podívejte, je to ten stejnej, co si tehdá honil to péro."
Co mu teda zbývá? Zestárnout, aby ho budoucí parchanti otravovali a natáčeli na mobily. Viděl takové záběry, nedávno to kolovalo, různé srandy z důchodců, stařík, který se spadl, když se snažil vylézt k okenní římse, kam mu schovali jeho poštu. Ne, před kamerou zkrátka nešlo utéct. Roman přemýšlel, kam to dospěje, patrně k neurózám a paranoidním obavám z kamer. Člověk se bude bát i vyčůrat v obavě, že někde číhá kamera. Anebo, že by na konec pokrytectví prohrálo a jakýkoliv stud vymizí, takže když uvidíme onanovat spolužáka nebo spolužačku, bude to asi jako když se dnes holka sehne a ukáže celé třídě tanga? Kdo ví, jenže není to fuk? Já žiju teď a tady, kdo mě trestá zpackaným životem, proč mě označkovali šarlatovým písmem? Co jsem provedl?

Znova, po tisícáté zahnal tyhle chmurné myšlenky a pochopil, že jediná šance, jak se jich zbavit, je myšlenka na pomstu. Ta jediná ho dokáže ještě vytáhnout z depresí. Pomsta, to byl důvod jeho návštěvy u Martina před dvěma dny. Podařilo se mu schovat miniaturní kameru na dřevený rám na kterém visela záclona. Předstíral, že poodhrnuje záclony, ale Martinův spolubydlící mu stejně nevěnoval pozornost. Roman si byl téměř jistý, že si kamery jen tak nevšimnou. Měl všechno předem promyšlené, věděl, že na všech pokojích jsou tyto dřevěné rámy a koupil kameru přesně v té barvě. A teď konečně nadešel ten lahodný čas, čas pomsty. Otevřel si k tomu vychlazeného lahváče, propojil se s kamerou a začal stahovat 48 hodinový záznam. Výsledek dvoudenního sledování stáhl během půlhodinky na disk. Spustil to a rychle překlikával: nudné záběry ranní hygieny, pokus o učení a…….trefa do černého.

"Jóóóó," zařval radostí tak, že se to rozléhalo na celém patře a pár studentíků si šlo zapnout televizi v domnění, že se hraje nějaký zápas. Vyšlo to, schválně si vybral víkend, protože bylo dost pravděpodobné, že si Martin přitáhne na pokoj svoji holku, kterou mu každý záviděl. Byla to nádherná černovláska jak ze žurnálu, shodou okolností taky holka z ekonomky, asi ji Martin potkal na nějakém svém tahu po městských klubech. Roman ji potkával denně na chodbách a snil o tom, jaké to musí být s takovou holkou v posteli, no teď to aspoň uvidí. Našel si začátek scény a spustil to.
„Ták copatu máme," promnul si ruce. „Hm standardní svlékání, oba vypadají, že mají popito. Žjóóóva," Roman hlasitě polknul při pohledu na Terezčino krásné tělo, prsa přesně tak akorát do ruky, nádherný zadeček, jedním slovem dokonalá. „Áááá jedeme dáál." Martinovi, na to jaký to byl pověstný chlapák, trvalo dost dlouho, než si nasadil kondom. „To jistě publikum ocení," poznamenal si pro sebe Roman. „Hm, misionář na začátek, fajn, proč ne. Ale nééééééé, ale nééééé, copak je to?" nevěřil Roman svému štěstí. Martin přerušil soulož, zpod postele vytáhl bičík a dokonce koňskou uzdu či spíše jí podobnou pomůcku ze sex shopu a Terezka se ochotně nechala ohnout, polkla koňskou uzdu a Martin už se jal rajtovat. Jednou rukou držel uzdu, jako kdyby právě krotil divokou klisnu (což nebylo daleko od pravdy) a druhou švihal Terez přes zadek. Terezka očividně neprotestovala a krocení si jaksepatří užívala.

„Hyjééééé," zakřičel radostí Roman a v odpověď mu přišlo nasrané: „Drž hubu, ty ožralej kreténe" od vedle. Roman to ignoroval, i kdyby měl od sousedů dostat přes držku, tohle za to stálo.

Zkouknul to pro jistotu ještě jednou, aby se ujistil, že se mu to nezdálo a šel si otevřít další pivo. Nyní seděl u počítače a přemýšlel. Tohle přece poškodí i ji, pomyslel si, i ona si ponese cejch toho, že ji každej kluk na škole bude vysvlíkat očima, pokřikovat na ni věty typu: „Nechceš se dnes stavit ke mně, Terezko? Postroj seženu a můžu sehnat i sedlo, jestli chceš?" Ale hned tyto myšlenky zahnal, vzpomněl si, jak se na něj dívala, když se jeho video rozšířilo. Bylo to v menze, stála tam, nádherná jako vždy, s ostatníma holkama a on prošel kolem a uslyšel ten smích a útržek věty: „To je ten, jak si honil…“
„Však uvidíš holka, jaký to je. Vítej do klubu." Když o tom tak přemýšlel, tak musel doufat, že ji Martin má rád, protože jestli ne, tak z toho vyjde spíš jako borec, než aby ho to poškodilo.
Možná by bylo lepší počkat, až si ho bude taky honit, jak dlouho to tak může vydržet? Nemůže si přece tahat Terezu na pokoj denně a jedno věděl jistě, mladej kluk to moc dlouho bez onanie nevydrží. Ale co, přemýšlel, hodím to na Youtube, počkám pár dní a když nic, tak tohle holt bude stačit. Přišel k umyvadlu a natočil si vodu. Podíval se do zrcadla, neviděl zrůdu, která ničí jiným život. Viděl oběť. Na zrcadlo nějaký předchozí student načmáral fixou nápis TIME. Roman věděl, co tím myslel, v roce 2006 se stali osobností roku všichni lidé, kteří prý přetváří novými programy (jako např. Youtube) svět. Redaktoři nějak zapomněli, že dát lidem do ruky moc, je vždy nebezpečné. Přesně tam frčíme, pomyslel si, za komunismu se lidé udávali policii, teď si na sebe straží kamery a zesměšňují se na síti. Lidstvo si na sebe uplétá slušivý kabátek orwellovského střihu. Asi to tak má být, já tyhle pravidla nevymyslel.
Dokončil úpravu videa, jako poznámku k odkazu napsal:
„Dear Martin and Tereza, I don’t really want to hurt you, I just want YOUTUBE happy!" a těšil se, až pošle odkaz celé škole, včetně profesorů.

Hodnocení