Ticho před bouří XII

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Autor: Nemokt

Velkoadmirál stál ve sledovacím a informačním středisku Hromovládce a díval se do obřího holotanku, jenž zobrazoval celou soustavu Sempron se všemi detaily. Byly vidět jednotlivé asteroidy v prstenci kolem plynného obra. Údaje o jejich dráze, hmotnosti nebo třeba částicovém záření. Admirál si vychutnával tento vskutku božský nadhled, jenž na vlajkovém můstku vidět nebyl. Tam potřeboval pouze obecné údaje o nebeských tělesech a hlavní údaje o veškerých válečných lodích. Zde jsou zobrazovány, pokud by zde nějaká byla, i civilní plavidla.

Kolem asteroidového pole právě prolétal svaz beta kontraadmirála Pokriškyna složený z 1. eskadry bitevních lodí, 1. a 2. eskadry bitevních křižníků a doprovodu. Na druhé straně kryl alfa svazu bok 8. operační svaz, jenž se ujme Sempronu a přilehlých soustav až velkoadmirál odletí. Operační svaz se skládal z 8. eskadry superdregnoutů v doprovodu 11. es. BK, 13. es. TK, 12. a 26. es. T z druhé útočné flotily.

Alfa svaz se skládal z 2. operačního svazu, ve kterém se nacházel Hromovládce, 4. operačního svazu, doprovodu a přepravních lodí, jež přivážely také 18. prapor NP podplukovníka Rause.

Velkoadmirál stále sledoval 8. operační svaz, když se od beta svazu oddělila divize lehlých křižníků a zamířila blíže k plynnému obru. Velkoadmirál se zamračil, když se rozezněl signál oznamující přechod na pohotovostní stav. Všechny lodě samozřejmě byly v pohotovostním režimu, ale tento signál svolával obsluhy zbraní na místa. Ve stejném okamžiku se na pomocném displeji objevila tvář kontraadmirála Tuchačevského.

„Pane. Kontraadmirál Pokriškyn zaznamenal nějaké zvláštní emise vycházející z plynných mračen. Zdá se, že se v nich schovává několik lodí.“

„Dobrá admirále. V tom případě dejte pokyn, aby se k nám kontraadmirál Krakov více přiblížil a upravte kurz tak, abychom se přiblížili více ke kurzu beta svazu.“

„Ano pane.“

Velkoadmirál odolal pokušení odejít na vlajkový můstek. Jeho důstojníci potřebují více zkušeností a tak nechal celou skupinu rozdělit na jednotlivé svazy, aby si trochu užili, ale také, aby je mohl pozorovat. Stále přemýšlel nad tím, jestli je neměl nechat vlétnout do soustavy samostatně, aby měli opravdové samostatné velení, když se oba lehké křižníky najednou ostře otočily v úhybném manévru a zamířily do asteroidového prstence. Než tam ale stačily doletět, tak se jeden rozlétl a za několik okamžiků vybuchl i druhý.

Beta svaz se okamžitě zahalil do obalu rušiček a klamných cílů. Vylétlo několik stovek protistřel a také salva hlavních střel mířící přímo do plynných mračen. Velkoadmirál sledoval, jak se na pomocné obrazovce zvětšuje seznam poškozených lodí. Z mračen se pomalu začaly vynořovat lodě agresorů a velkoadmirálovi potemněly oči. Někdo za ním zalapal po dechu, když naskočila identifikace. Seznam poškození se prodlužoval, ale Hromovládce ani jiná loď stále werzianské střely nedokázala zaměřit.

První corseiská salva se dostala k cíli a velkoadmirál sledoval, jak se střely jež pronikly skrze protistřelovou obranu zakusují do nechráněných lodních trupů. Werzianské lodě musely být v klidovém režimu, když zahájily útok a jejich štíty stále ještě nestihly naskočit. Osm werzianských válečných lodí a dvacet bitevníků v doprovodu několika dravců se formovalo do útočné pozice. Kontraadmirál Pokriškyn se však nenechal zaskočit a jeho lodě udělaly pomyslný loping a tím srovnaly kurs s Werziany. Werzianské štíty se již zapnuly, ale spousta lodí byla již poškozena a admirál se zlomyslně zaměřil právě na ně, zatímco Werziané rozprostřeli palbu na všechny lidské lodě. Postupně se werzianské lodě začaly rozpadat pod lidským náporem.

Když byly rychle za sebou zničeny čtyři válečné lodě, wezianský velitel se rozhodl k ústupu. Velkoadmirál si uspokojivě všimnul, že se jeho lodě stočily ke směru bitvy a zrychlily na maximum. Kontraadmirál se rozhodl Werziany pronásledovat a velkoadmirál jen souhlasně přikývl.

Když beta svaz míjel místo, kde se Werziané ukrývali, stalo se několik věcí najednou. Werzianský svaz se najednou otočil a znovu se vrhl na lidi. Z mraků se vyřítilo na pět set werzianských stíhačů a vrhlo se přímo doprostřed lidské formace. Do teď lidé ztratili pouze ony dva lehké křižníky. Nyní se pod náporem stíhaček útočících na nejvíce poškozené lodě rozpadala jedna lidská loď za druhou. Lodě se semkly více k sobě a zamířily přímo k werzianským lodím.

Velkoadmirál se postranně mrknul na časomíru udávající dobu, kdy budou jeho lodě na dostřel, a poté se se semknutými rty otočil zpět. Ještě deset minut bude trvat, než se dostanou na účinnou vzdálenost. Od jeho lodí se oddělilo dvě stě padesát stíhaček, jež se nacházely na palubách lodí bojové stěny, ale velkoadmirál příliš nedoufal, že by byly nějak účinné. Jejich konstrukce byla zastaralá a jejich primární funkcí byl průzkum a pozemní podpora, ne boj proti jiným stíhačům. Nicméně si udělal v duchu poznámku o reakci kontraadmirála Tuchačevského.

Svaz beta se mezitím dostal k werzianským lodím a velkoadmirál sledoval, jak Werziané sestřelují vlastní stíhače místo lidských střel. Když vybuchla poslední válečná loď Werziané se dali na ústup. Stíhači stále zaměstnávali lidské lodě, když mezi ně vpadly lidské stíhače. Z mračen se vynořilo osm nosičů stíhačů a přiřadily se ke zbytkům bitevníků. Stíhače se již také odpoutaly a nechaly zdevastovaný lidský svaz na pokoji.


O patnáct hodin později seděli vlajkoví důstojníci v zasedací místnosti a zkroušeně se dívali na velkoadmirála, který si pročítal seznam ztrát a poškození. Již ho viděl ve své kajutě, stejně jako si tamtéž vyslechl hlášení kontraadmirála Pokriškyna, ale pro vytvoření odpovídající atmosféry to nyní opakoval ještě jednou.

„Svaz beta měl při příletu do soustavy 10 BL, 20 BK, 30 TK, 10 LK a 60 T. Z toho je zničeno nebo velice těžce poškozeno 6 BL, 8 BK, 16 TK, 4 LK a 42 T. To jsou téměř 60 % ztráty. Všechny ostatní lodě jsou více či méně poškozeny a to do toho nepočítám téměř stovku našich zničených stíhačů, bez kterých by byly ztráty ještě vyšší. Hlášení kontraadmirála Pokriškyna jsem již slyšel a nemohu konstatovat, že by se dopustil mnoha chyb. Ptám se. Jak se tedy toto fiasko mohlo stát? Odpovím si sám. Kontraadmirál vletěl do pasti, již bych ani já neodhalil. Na druhou stranu pustit se do takovéhoto křížku s eskadrou válečných lodí je dosti lehkovážné, nicméně je vidět, komu sloužil admirál Marx za vzor.“ Místností se ozval tlumený smích.

„Další věcí je manévr zkrácení vzdálenosti na minimum, který vyšel přesně tak, jak bylo zamýšleno. Kontraadmirál Tuchačevskyj prokázal kreativitu, když vyslal do boje naše stíhačky, aby alespoň zmírnil tlak.

Potom tu jsou jejich zdokonalené střely s elektronickým štítem proti odhalení, který naštěstí na krátkou vzdálenost příliš nefunguje, zatím.

Na druhou stranu se projevila vaše menší zásoba zkušeností. Kontraadmirál Krakov jednal příliš kostnatě a nepružně, téměř jako by se nejprve radil s příručkou. Kontraadmirál Tuchačevskyj zase jednal až příliš individuálně a nechal mezi svými jednotkami velké rozestupy. Kontraadmirál Pokriškyn se, jak už sem řek, nechal zase unést. Konečná vina však padá na kontraadmirála Tuchačevského jako velitele akce.

Nehodlám z tohoto střetnutí vyvozovat nějaké dlouhodobé nebo zásadní důsledky, ale nemohu nechat takovéto ztráty bez povšimnutí. Jako první důsledek je ten, že celý svaz beta zde zůstane jako podpora pro 8. operační svaz, a tím se tedy nezúčastní osvobození Corsei.“ Na přítomných bylo vidět, že tuto větu již čekali, přesto sebou někteří trhli. „No, a když jsme vyřídili tohle, můžeme se vrhnout na další bod programu. Podplukovníku, jaká je na povrchu situace?“

„Zatím mám na povrchu pouze dvě roty, ale vypadá to, že tam žádný problém není. Kosmoport a všechny průmyslové objekty jsou v pořádku. Rozvodná síť je však dosti poničená. Podle prozatímní samosprávy odlétli Telijani před dvanácti dny. Sabotéry pochytali do pěti dnů, ale co se s nimi stalo nám říci nechtěli. Podle několika náznaků se tu nechovali příliš jemně. Vojenské základny jsou zlikvidovány všechny. Zůstaly pouze dvě. Na kosmoportu a v paláci. Obě jsme obsadili, a až přistane zbytek praporu, začneme obsazovat strategická místa.“

„Jestli smím podotknout, tak Telijani zde nenechali žádné plavidlo schopné letu ve vesmíru a zničili všechna orbitální zařízení kromě řízení letového provozu a překladiště. To znamená, že dvanáct dní byla soustava nestřežena a Werziané si tu mohli dělat co chtěli. Mohli také přistát na planetě a vysadit tam kontingent námořní pěchoty. Možná by bylo dobré kdybychom prohledali nejen soustavu, ale také planetu a to docela opatrně.“ Ozval se komodor Elliott, velitel 2. es. bitevních křižníků.

„To mám rozhodně v plánu, ale mně spíš dělají starosti werzianské posily. Pokud by sem přiletěly ve stejné síle, jako byly ty, co napadly svaz beta, pak by to nebyl problém, ale pokud se vrátí, tak silnější, a to by mohl být problém. Nějaké ty posily by se poté hodily.“

„Ano, připravím rozkazy a nechám je poslat po přepravních lodích, ale nové jednotky nepřiletí dříve jak za osm dní, spíše za devět. Do té doby zde musíte být velice opatrní, kontraadmirále Krakove.“

„Ano pane.“

„Dobrá, já sem tedy skončil, a pokud na mne již nikdo nic nemá, pak se odeberu do své kajuty, abych nadiktoval příslušné rozkazy.“ Když se nikdo k ničemu neměl, tak se zvedl, rozloučil se a vyšel z místnosti následován svým pobočníkem. Na chodbě se k nim přidal nyní již rotmistr Sverdlov a všichni zamířili k admirálově ubikaci. Z konferenční místnosti odešli ještě další důstojníci, až tam nakonec zůstali pouze ti, kteří budou do budoucna tvořit operační svaz Sempron. Ve výtahu se kapitán Spown obrátil k velkoadmirálovi s trochu ustaraným výrazem ve tváři.

„Předpokládám správně, že jste nebyl příliš překvapen, když se tu objevili Werziané.“

„To znělo spíše jako konstatování, než jako předpoklad nebo otázka, Lukasi.“

„Ehmm, ano pane. Předpokládám správně, že proto jste letěl sem do Sempronu spolu s kontraadmirálem Krakovem, ale vzdal jste se velení, aby jste viděl, jak se budou důstojníci chovat v samostatných velících pozicích.“

„Předpokládáte velice správně Lukasi. Bohužel sem podcenil nepřítele. Předpokládal jsem malou průzkumnou jednotku, ale jak se zdá, Werziané od mé doby nějak zlepšili své vojenské dovednosti, nebo měli velice dobré zpravodajské informace, ale to je vlastně totéž. Jejich zpravodajská služba se soustředila na vnitřní problémy. Nikdy nevěnovali dostatečnou pozornost průzkumu a náležitému vyhodnocování zpravodajských informací.“

„Po skončení války a začátku telijské války jim jiná možnost nezbyla. Dokud se nezhroutila obranná linie, tak jsme je drželi zkrátka.“

„Řekl bych, že od té doby se dosti snažili.“

„Ano, pane, a co s tím provedeme?“

„Přesně nevím. Podle zpravodajců mají Werziané dosti velkou armádu. Prakticky polovina jejich obyvatelstva je v námořnictvu, armádě nebo v té jejich tajné policii. To jim dává velké možnosti, ale doufal jsem, že se zaměří na Telijany, když už je napadli. Alespoň na chvíli. Teď sem budu muset poslat další jednotky, a to minimálně další operační svaz, ne-li dva.“

„To nám dosti zkomplikuje rozmísťování jednotek. A navíc, pokud sem pošleme tolik lodí, budeme muset poslat i někoho s vyšší hodností.“

„Ano. Zřejmě to spadne na viceadmirála Titova. Jeho 1. operační svaz spolu s 8., kontraadmirála Krakova by měly v tomto sektoru znamenat dostatečnou sílu proti jednotlivým nájezdům nebo i proti invazi.“

„Ale admirála jste vybral za velitele jednotek v sektoru Mazapan, nehledě na to, že tím odtamtud vlastně odvoláte téměř všechny jednotky. Navíc jste ho tam chtěl mít kvůli jednání s prozatímní vládou na Urielu. Kdo se toho ujme místo něj? Nechci nějak hanit kontraadmirála Holdinga, ale nemyslím si, že on je na to ten pravý.“

„Já vím a mám stejný názor, ale jinak to zřejmě nepůjde. Zatím nevím, koho pošlu do Mazapanu, ale v tuto chvíli má Sempron přednost.“

„Ehm, ehm.“ Rotmistr za admirálovými zády si odkašlal.

„Ano, Marcusi?“

„Sice nemám ani ponětí, o čem se tady bavíte pane, ale smím podotknout, že jste zatím nevymyslel nic pro generálplukovníka Platonova jako odměnu za jeho iniciativu po tom incidentu?“

„Hmmm, to je velice záludný nápad a také škodolibý. Nicméně by to mohlo fungovat, protože jestli tam pojede vyjednávat armádní důstojník nebo námořní, je vlastně jedno. Jsem si jist, že generál bude velice nadšen, až se o vašem nápadu dozví, a určitě bude proklínat hodinu, kdy se mu ten návrh dostal na stůl. Myslím, že to uvedu jako jeden z důvodů pro vaše příští povýšení. Vymýšlí perfektní úkoly pro velitele, kteří nevědí co by roupama měli dělat a vymýšlejí na svého velitele různé opičárny.“

Rotmistr, jenž se pobaveně šklebil, se zatvářil trochu zaraženě, zatímco kapitán Spown již nemohl udržet smích, který se mu dral přes rty. „Víte, co se říká Lukasi? Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, a naposledy se budu smát já, tak bych, být vámi, moc na sebe neupozorňoval.“ Kdyby teď někdo výtah zastavil, viděl by v něm tři rozzářené úšklebky. Než však dojel výtah na místo určení, tak se všichni vrátili nazpět. Admirál nasadil vážný výraz s jiskrou v oku. Kapitán výraz snaživého úředníčka, díky čemuž měl admirál co dělat, aby svůj vážný výraz udržel. Rotmistr pak nasadil výraz nezaujatého profesionála.

„No, Lukasi, do porady štábu vás zřejmě nebudu potřebovat. Nadiktuji potřebné rozkazy, a než půjdu na poradu, tak se trochu protáhnu a projdu po lodi.“

„Jistě, pane. Uvidíme se na poradě a připravím tu prezentačku.“

„Dobrá Lukasi.“

Když admirál vešel do kajuty musel se usmát. Na stole stál kouřící hrnek čaje. Nikdy nepochopil, jak stevardi dokázali vědět víc, než zpravodajská služba, a když ne víc, tak dříve. Nicméně mu to vyhovovalo. Sedl si k terminálu a pomalu usrkl černého čaje s citrónem. Byl opravdu horký, ale výborný. Nejprve nadiktoval rozkaz pro viceadmirála Titova, poté generálplukovníkovi Platonovi, kontraadmirálu Janovské, a končil u podplukovníka Gorkého.

Poté vyšel na chodbu a zamířil k oddělení námořní pěchoty. Cestou se občas zastavil a promluvil si s členy posádky. Když přišel do oddělení námořní pěchoty uslyšel z tělocvičny skandování. Uvnitř pak byl kruh několika desítek ne-li stovek námořních pěšáků okolo zápasnického ringu. Uvnitř pak kolem sebe kroužili dva vojáci a soustředěně se snažili najít trhlinu v protivníkově obraně. Najednou se zarazili, když si všimli ticha, jež se rozhostilo, když velkoadmirál vešel. Všichni již stáli v pozoru a oba zápasníci se k nim chvatně přidali.

„Pokračujte pánové, nenechte se rušit.“

Oba zápasníci se okamžitě jali okolo sebe opět kroužit. Ostatní již neskandovali a spíše, než aby sledovali zápas, tak po očku pozorovali velkoadmirála, kolem kterého se utvořil uctivý prostor. Ten se zájmem sledoval oba zápasníky, a pak se zeptal rotmistra, kdo jsou.

„Ten velkej a blíž k nám je rotmistr Icarov, můj bejvalej velitel. Ten menší je kapitán Šolce, velitel našeho druhého oddílu.“

„Na kterého byste si vsadil?“

„Ani na jednoho. Oba sou naši nejlepší, a také jsou nejlepší přátelé. Aby si v tomto nekonkurovali, tak na to vymysleli takovej fíkl. Zápasy vždy končí remízou.“

„Tak až budu potřebovat kredity, tak vím kam mám zajít. Vsadím na toho, který zrovna vede, a nechám vyhlásit poplach.“

„A pak, že já sem záludnej.“ Než stačil admirál odpovědět, tak se kapitán v ringu vrhl na svého soupeře. Po několika okamžicích a téměř nepostřehnutelných pohybech se kapitán ocitl na rotmistrových zádech s nohou tlačící na jeho krk. Rotmistr nevzrušeně pronesl „bod“.

Po několika dalších zápasech se oba muži již značně zadýchaní a zpocení rozcházeli po nečekaně remízovém zápase. Admirál k nim přistoupil, přičemž mávl rukou nad tím, jak se oba postavili do pozoru.

„To byla výborná podívaná, pánové. Myslím, že tento druh zápasu ale neznám.“

„To bude proto, že byl vyvinut až za války proti Telijanům. Oni jsou větší a silnější a dosti nečekaně obratní, a standardní bojový výcvik se ukázal být nedostatečný. Proto plukovník Icarov spolu s majorem Šolcem oprášili jeden starý bojový styl, myslím, že se mu říkalo karate, trochu ho upravili, a Icaro-Šolceho styl byl na světě. Jen ten název se jim moc nepovedl, a tak se mu neoficiálně říká zerfall telij, zkáza Telijanů.“

„Hmm, zajímavé kapitáne. Sežeňte nějaké podklady a přijďte spolu s rotmistrem dnes na večeři do mé kajuty. Rád bych se o tom dozvěděl něco více.“ Oba se po sobě podívali a trochu koktavě odpověděli, že přijdou. Admirál se otočil a pomalu odcházel. Marcus Sverdlov ho následoval s pobaveným úšklebkem, ale jeho oči nepřestávaly pročesávat okolí, a jeho mozek analyzoval vše, co viděl, zda se nevyskytne někdo, kdo by chtěl snad jeho svěřenci něco udělat.

Netušil že to dělá. Vše se dělo na téměř podvědomé úrovni, nicméně se stále se šklebícím obličejem se vrhl mezi admirála a dva zápasníky, kolem nichž procházel. Vojáci se věnovali tréninku boje s noži. Nože byly sice pouze imitací bojových nožů, ale stále dokázaly velmi nepříjemně zranit. Jeden ze zápasníků se rozmáchl proti svému protivníku, ale ten se mu vyhnul, a on pokračoval dál. Bohužel, než stačil zabrzdit, zakopl a zřítil se na kolem procházejícího admirála. Nebo spíš by se zřítil, kdyby do admirála rotmistr nestrčil a sám pak neschytal ránu nožem, a jako návdavek k tomu na něho onen voják spadl.

Všichni tři se okamžitě hrabali na nohy. První se postavil velkoadmirál. Desátník, jenž upadl se tvářil, jako by na něho právě sáhla smrt, když si uvědomil co málem způsobil. Rotmistr se držel za pravý bok, ale s bolestnou grimasou se také postavil. Cvičný nůž zůstal ležet na zemi rozlomen na několik kusů. Bohužel se ukázalo, že špička chybí. Rotmistrovi prosakovala skrze prsty pramínek krve, jeho slova se okamžitě věnovala admirálovi.

„V pořádku pane?“

„Ano, já sem v pořádku, ale vy ne. Nechte si to okamžitě ošetřit a vy ho tam doprovodíte, když jste to spískal.“

„To nemohu dokud mne nevystřídá četař Krauzer, pane.“

„Nechte těch šaškáren a koukejte sebou hodit na ošetřovnu. Mezitím mne na další obhlídce doprovodí tady třeba rotmistr Icarov.“ Ten polkl a přikývl, vzal si od zraněného kolegy opasek se zbraní a bez dalších řečí se zařadil za velkoadmirála. Ten už pomalu odcházel a tentokrát zamířil k hangárům. Přitom přemýšlel, zda by se mu něco stalo, kdyby ho rotmistr nesrazil. Voják by do něho zřejmě jenom vrazil a on by ho pak mohl trochu seřvat, že má dávat pozor.

Takhle to však dopadlo mnohem hůř, protože jeho společník nebyl zrovna výřečný. Po několika jednoslabičných odpovědích na jeho otázky vzdal další pokusy zavést rozhovor. Nejprve se prošel hangárem pro výsadkové lodě a stíhačky. Promluvil si s několika techniky a piloty výsadkářů, a pak zamířil za svým hlavním cílem, do části pro stíhačky. Když si prohlédl poničené stroje, zamířil do kanceláře letky. Z deseti strojů které se nacházely na palubě se jich vrátilo pouze pět. Vstoupil do malé zasedačky, kde právě nějaký pilot diskutoval s technikem nad plánem svého stroje a zvažovali, jak nejlépe odstranit poškozený díl, jenž se zasekl do elektroniky. Když vzhlédli, tak se okamžitě postavili do pozoru s velice udiveným výrazem ve tváři.

„Pohov pánové. Můžete mi sem zavolat poručíka Caricina?“

„Jistě pane, dojdu pro něj.“ Pilot se sebral a spěšně odešel. Technik se pomalu chystal udělat to samé, ale admirál k němu přistoupil a prohlížel si plány. „Zajímalo by mě, jak se to mohlo stát. Za mne se začínalo používat šupinaté pancéřování, se kterým se toto nemohlo stát. Bylo lehčí, odolnější a levnější, proč se dnes nepoužívá?“

„Abych pravdu řekl, tak nevím, o čem to mluvíte, pane. Po pár letech války se s vývojem stíhaček přestalo a postupně se většina dokumentace ztratila. Dnešní stroje nejsou o moc lepší než ty, jež se používaly dříve.“

„Hmm, ano, však ono se to změní.“

„O tom já nic nevím. Smím odejít, pane?“

„Jistě četaři.“ Technik si sbalil svoje věci a ve dveřích se míjel s velitelem letky, poručíkem Caricinem. Ten předstoupil před admirála a zasalutoval. Ten pozdrav opětoval, posadil se na židli a pokynul poručíkovi, aby si sedl také.

„Těší mne, že se spolu konečně setkáváme, poručíku.“

„Upřímně řečeno, už jsme se setkali a to, když jste si přebíral Hromovládce jako vlajkovou loď.“

„Myslíte těch pět minut, co jste vydržel poslouchat můj proslov, a poté jste odešel. Nebo snad na večeřích, na něž jsem vás zval, a vy jste se z nich pokaždé vykroutil. Nebo snad, když mi všichni velitelé úseků podávali hlášení a vy jste místo sebe poslal svého zástupce? Pokud to berete takto, tak pak ano, už jsme se viděli. Rád bych si poslech hlášení z vašeho boje proti Werzianům, a protože jsem nechtěl riskovat, abyste neměl nějakou jinou práci, tak jsem za vámi přišel osobně.“

„Mé hlášení dostanete co nevidět, pane.“

„O tom jsem přesvědčený, ale já to chci slyšet živě a od vás.“ Poručík vypadal, že z toho není zrovna nadšený, ale také si uvědomoval, že nemá jinou možnost, pokud nechce neuposlechnout rozkaz. Tak si jenom povzdechl a pustil se do hlášení. Po půl hodině, kdy se ho admirál vyptával na všemožné věci, skončil s hlášením a oddechl si. Nicméně si oddechl předčasně, admirál zjevně spokojen začal z jiného soudku.

„Vy jste inženýr, že poručíku?“

„Mám ten titul, ale nepoužívám ho.“

„Zasazoval jste se dost o další vývoj stíhaček, jako levné vojenské síly, jež jsou v dostatečném množství schopny se postavit i lodi bojové stěny.“

„Jen jsem se o tom jednou nebo dvakrát zmínil na technickém oddělení.“

„Kdybyste řekl dvacetkrát, možná by to bylo lepší. Nicméně, když jste nepochodil na technické oddělení, tak jste se spolu se skupinou techniků alespoň podílel na vývoji zbraňových systému pro stíhačky.“

„Řekněme, že jsme po večerech trochu přemýšleli.“

„Hm, sice se říká že skromnost šlechtí, ale vy to trochu přeháníte. Co byste řekl na to, kdybych vaše zmínky vyslyšel a založil oddělení, které by se zabývalo vývojem stíhaček a okolím.“

„Že by to bylo konečně skvělé?“ Admirál se té sarkastické poznámce srdečně zasmál.

„Líbí se mi váš přístup nadporučíku.“ Ten se chystal něco odpovědět, ale když si uvědomil, jak ho velkoadmirál nazval, tak jen několikrát otevřel ústa naprázdno. Poté se trochu zakoktal, a teprve na třetí pokus z něho vylezlo srozumitelné slovo.

„Jak jste mne to nazval?“

„Vypadáte nějak zaraženě, to se na budoucího velitele výzkumného oddělení moc nehodí, nadporučíku.“

„Upřímně řečeno nevím, jestli je to ten správný výraz. Ještě jsem se nevzpamatoval, že jsem velitelem letky, a teď bych měl vést rovnou celé oddělení. K tomu to povýšení.“

„Aha, jsem si však jistý, že to zvládnete. Navíc jsem vám musel najít takové místo, ve kterém byste se naučil trochu podávat hlášení.“ Velkoadmirál se vesele usmál a novopečený nadporučík mu jeho úsměv opětoval. „Několik vědců a inženýrů je již připraveno. Vaším přímým nadřízeným bude plukovník Jurij Ivanovič Gorkij. Je to velitel našeho výzkumu a spadá pod zvláštní operace, čímž vše na čem budete pracovat bude tajné. Složky těch, kteří jsou již přeloženi do vaší sekce, máte ve svých rozkazech, které na vás budou čekat. Zbytek týmu si můžete vybrat sám. Můžete si požádat o kohokoliv, ale musíte si to obhájit.

Měl byste si však pospíšit, poletíte totiž na přepravních lodích, jež posílám zpět dnes večer. Ve Fénixu na vás bude čekat torpédoborec, jenž vás odveze na stanici Kutuzov, kde bude vaše pracovištěm. V rozkazech máte požadavky a stručné nastínění, kam se má váš výzkum ubírat. Také bych chtěl časem vzkřísit letadlové lodě, a to byste měli mít na paměti. Mám pro vás ještě takový námět na přemýšlení. Destruktor je obrovská loď s obrovskými prostory a možná by stálo zato se zamyslet nad tím, jestli by se nedaly skloubit s letadlovou lodí.“

„Ano, pane.“ Nadporučík vypadal jako by byl v tranzu.

„Myslím, že to pro začátek stačí. Nebudu vás již trápit a propustím vás, abyste si v klidu mohl přemýšlet.“

Nadporučík se zvedl, zasalutoval a odešel. Admirál ještě chvíli zůstal a prohlížel si dokumenty poházené na stole. Poté tichým hlasem promluvil k rotmistrovi stojícímu celou dobu mlčky u stěny za jeho zády.

„To, co jste tady vyslechnul, rotmistře, je tajné. Pokud se ke mne donese jediné slůvko z lodní šeptandy nebo nedej bože z oficiálních kanálů, tak půjdete před popravčí četu. Je vám to doufám jasné?“ Jeho hlas zněl, jako by jej pronášel soudce a kat v jedné osobě. Rotmistra hned tak něco nevyděsilo, ale poznal, kdy je něco myšleno smrtelně vážně a věděl, že admirál své sliby plní.

„Ano, pane, je mi to naprosto jasné. Nemám příliš dobrou paměť a tu a tam mi něco vypadne.“

„Dobrá, v tom případě můžeme tuhle procházku ukončit. Mám teď poradu se štábem.“



V konferenční místnosti sedělo šest lidí a jeden Lixian. Velkoadmirál seděl v čele, po jeho pravici kapitán Spown a fregatní kapitán Petrosjan, zpravodajský důstojník štábu. V druhém čele seděl komodor Tche´Al. Vlevo pak nadporučík Freiser, spojovací důstojník, korvetní kapitán Horndberg, taktický důstojník, a nadporučík Lowsonová, logistický důstojník.

Admirál si prohlížel svůj štáb a přemítal zda udělal dobře, že podlehl tlaku a znovu zavedl dva mezistupně v podobě korvetního a fregatního kapitána. V jeho době fungovalo námořnictvo i bez nich docela dobře. Na druhou stranu jeho lidé si na to už zvykli, a když se k němu dostala už i oficiální žádost sboru důstojníků, pak musel povolit i vrchní velitel. Alespoň je tedy upravil podle svého, protože comander-poručík a comander jsou příliš rozšířené. Nechtěl, aby se jeho lidé příliš ztotožňovali zpět se Sjednocenou flotilou.

Nadporučík Lowsonová právě rozebírala neutuchající problémy jejího oddělení, když lodí rozlehl kvílivý zvuk poplašné sirény. O několik sekund později se ozvala rána a loď se otřásla. Když se přítomní důstojníci zvedli, loď se vzepjala a většina z nich se svalila na zem. Světla zablikala a zhasla. Hned nato se rozsvítila nouzová, ale jejich mdlá záře byla jen výsměch oproti normálním světlům. Kapitán Petrosjan se dostal ke komunikátoru jako první, ale ten byl hluchý. Velkoadmirála i ostatní zamrazilo, když si uvědomili, jak velké poškození lodě je třeba, aby vypadla světla a komunikátory. Dveře se otevřely a jimi vešel již ošetřený rotmistr Sverdlov, pohledem prolétl místnost, a poté podal admirálovy svou vysílačku.

„Spojil jsem se s můstkem, a podle toho, co mi řekla fregatní kapitán Aichmanová, to vypadá, že nemají ani ponětí, co se stalo.“ Velkoadmirál jen lehce trhl hlavou na znamení, že to vzal na vědomí, a vydal se s důstojníky v těsném závěsu na vlajkový můstek.

„Tady velkoadmirál Lutr, volám můstek. Co se to tam sakra děje?“ Odpověděl mu poněkud zadýchaný kapitán Kirov.

„Byly jsme zasaženi. Jak se zdá, tak měl komodor Elliott pravdu. Na povrchu se strhly tvrdé boje. Hlavní reaktor Hromovládce vysadil. Jsme bez štítů, zbraní a motorů. Stejně je na tom dalších šest superdregnoutů. Všechny ostatní mají již plnou bojovou pohotovost a zdvihají štíty. Torpédoborce a křižníky se přesouvají, aby nás kryly před případným útokem.“ Kapitánův hlas zněl hluše a velkoadmirál se tomu nedivil. Hromovládce je prakticky bezbranný, a to po jediném zásahu. Ne, uvědomil si, že po dvou zásazích, ale to bylo vlastně jedno. Všichni se vřítili na vlajkový můstek a okamžitě se vrhli ke svým stanovištím, která jim uvolňovala současná obsluha. Admirál se zaškaredil na taktický holotank a přelítl své pomocné obrazovky. Většina na tom byla stejně jako hototank, bez signálu.

„Pane Horndbergu, zprovozněte holotank. Zapněte pomocné senzory. Nadporučíku Freisere navažte spojení se zbytkem svazu a admirálem Tuchačevským. Od podplukovníka Rause zjistěte, jak vypadá situace na planetě. Komodore Tche´Ale, vzburcujte námořní pěchotu v celé flotile, ať se připraví na výsadek. Nadporučíku Lowsonová, doufám, že už víme, co nás potrefilo. Pokud ne, tak ať se to rychle zjistí.“ Všichni se pustili do práce a velkoadmirál se obrátil ke svému pobočníkovi. „Jak se zdá Lukasi, tak poradu budeme muset přesunout na později.“ Kapitán na to nic neodpověděl a dál sledoval taktický displej, kam přicházela první data z pomocných senzorů.

„Myslím, že by mohlo být prozíravé vyčlenit několik torpédoborců, aby se roztáhly dál od planety, abychom se ujistili, že se odnikud nevynoří werzianský bojový svaz.“

„Výborný postřeh kapitáne, zařiďte to.“

Hlavní holotank se rozzářil a začaly se v něm formovat první obrazy. Torpédoborce se vydaly na cestu a velkoadmirál je sledoval na zrnitém a nepodrobném obrazu. Najednou obraz zablikal, naskočil zpět v plné záři, jak se na záložní datovou síť Hromovládce napojila ostatní plavidla a zpřístupnila mu své oči a uši. O chvíli později se ozval nadporučík Freiser.

„Torpédoborce hlásí čistý vzduch, pane.“ Velkoadmirál se otočil na svou spojovací obrazovku, kde byl kontraadmirál Tuchačevskyj.

„Dobrá. Přesto nechte své lodě v bojové pohotovosti, admirále. Nestojím o nějaké to překvapení.“ Kontraadmirál přikývl a odpojil se.

„Už se vám podařilo spojit s podplukovníkem Rausem, nadporučíku?“

„Je mi líto, pane, ale stále není k dosažení. Podařilo se mi však sehnat jeho zástupce, majora Gleba.“

„Dobrá, tak mi ho přepněte na obrazovku.“ Na obrazovce se objevil drobný mužíček s velkou a téměř holou hlavou. V pozadí byl vidět ruch polního velitelství.

„Jak to tam dole vypadá, majore, a kde je podplukovník Raus?“

„Podplukovník je v tuto chvíli v hlavním energetickém komplexu a snaží se ho ubránit. Werziani zde zřejmě opravdu vysadili pěchotu, ale zdá se, že to není jenom přepadová jednotka. Podle zpráv tu mají alespoň dva tisíce vojáku a několik tanků. Možná…, moment pane…, právě jsme zjistili další velké uskupení vojáků směřující přímo na nás. Mají s sebou tanky, těžkou techniku a leteckou podporu. Hodila by se nám tu posila, pane.“

Admirál pokynul svému náčelníka štábu. „Jsou na cestě, majore. Vaším hlavním úkolem je ochrana měst. Posílám dolů stíhačky, aby vám poskytly krytí, a pokud bude potřeba zasáhneme bombardováním z orbity.“

„Děkujeme, pane. Určitě se ozveme.“

Admirál jen kývl hlavou a přesunul svůj pohled na holotank, kde se od jeho lodí právě oddělila skupina výsadkových raketoplánů doprovázených stíhačkami. Z přepravních lodí vylétly menší přepravní lodě s těžkou technikou, ale hlavně s tanky a koptérami. Pro tuto akci jich velitelství poslalo jenom deset, ale i jedna byla hrozivý nepřítel. Obě skupiny se spojily a zamířily k výsadkové zóně.


Pozemní velitel prvního řádu werzianské armády Lorgan zhluboka vdechl dýchací směs ve svém skafu a žlutými zorničkami přejel své polní velitelství. Jeho lidé pracovali profesionálně, ale na všech bylo vidět, co si o rozkazu k útoku myslí. Byl to nesmysl. Podle jeho informací se měl vylodit celý prapor námořní pěchoty pozemšťanů, což spolu s podporou několika lodí, které by tu určitě zůstaly, bylo zlé samo o sobě, ale komtur, který zde byl na inspekci a po příletu pozemšťanů se přesunul na planetu, aby se zúčasnil operací proti nim nařídil útok už teď. Prý dokud nemají na planetě všechny vojáky a techniku.

Komtuři neměli teoreticky mít žádnou hodnost, ale prakticky byli nadřazeni velkovelitelům a o velitelích ani nemluvě. Velitelovi by vůbec nevadilo, kdyby tady byl komtur, ale pozemní komtur. Bohužel nebyl a on musel poslouchat vesmírného komtura, který podle všeho neměl zkušenosti ani s výsadky. Nejradši by ho někde zavřel, ale komtuři byli přímými zástupci vládců a zaútočit na komtura se rovnalo zaútočit na vládce, což mnoha Werzianům neprošlo.

Pomalu vydechl dýchací směs a své rozčílení odsunul stranou. Podíval se na displej, aby zkontroloval rozmístění svých jednotek. Měl k dispozici čtyři tisíce vojáků, tedy werzianský prapor, tankovou setninu s čtyřiceti tanky, dvaceti děly a dalšími šedesáti bojovými vozidly. Dokonce měl i dvě letky atmosferických letounů, které se dobrovolně přemístily z nosičů. Bohužel mu taktický displej právě říkal, že od lidských lodí se oddělily výsadkové lodě, stíhačky a velké přepravníky pro techniku.

Velitel se přinutil nezaklít, když mu počítač promítl trajektorii jejich letu, která vůbec nemířila ke kosmoportu. Tam velitel poslal tři smečky zvláštního určení, aby zlikvidovaly všechno, co přistane. Pokud se tam nikdo neukáže, má své nejlepší muže na tom nejnevhodnějším místě. Třetinu svých jednotek poslal s malou vzdušnou podporou přímo proti pozemskému předmostí, ale to mělo jen získat čas, aby mohl zbytek jednotek přesunout blíže k městu. Jako vojákovi se mu nelíbil jakýkoliv útok na město, ale čím blíže mu bude, tím menší je šance, že lidé ho budou bombardovat z orbity.

Pro lodě, které by tu zůstaly, měl připravené malé dárečky od útvaru zvláštních projektů. Když mu komtur nařídil útok, tak je chtěl nechat na zemi, ale ten rozhodl, že je vystřelí na několik pozemských lodí, aby je poškodily. Velitel nechtěl ukazovat novou techniku, když věděl, že to nebude mít na jeho boj žádný účinek. Když už je tedy rozkázal použít, zase zasáhl komtur a nechal je rozptýlit, aby zasáhly více lodí. Velitel by raději ty lodě zničil, ale musel uznat, že je rozumnější poškodit několik lodí, které pak budou snadnější cíle pro posily, než dvě z nich úplně zničit.

Jednou rukou zapnul komunikační terminál a spojil se s pozorovatelem umístěným poblíž pozemské výsadkové zóny. Když si poslech jeho hlášení, tak téměř zaúpěl. Z raketoplánů a výsadkových lodí se valí pozemská námořní pěchota v plných bojových pancířích, střední tanky Ranger a koptéry. To bylo velice zlé. On měl pouze lehké tanky a děla. Stejně tak proti jeho stíhačkám stála více jak trojnásobná přesila a obraz zkázy dokreslovaly koptéry. Se svou výzbrojí by dokázaly rozpoutat peklo mezi jeho muži.

To vše znamenalo, že je v hodně velkým maléru. Věděl sice, že mají přiletět posily, ale rozhodně tady už nebude nikdo, koho by mohly posilovat. Werziané by to určitě příliš neocenili a jeho rod by mohl přijít o své dlouho budované postavení. To nesmí připustit. Znovu se podíval na strategickou mapu a v hlavě se mu pomalu začal utvářet plán, jak své muže zachránit.

Okamžitě se spojil s velitelem oněch tří smeček zvláštního určení, kteří tam, kde byli, byli k ničemu. Všichni tito muži, stejně jako jeho velitelský tým, mu byli bezvýhradně oddáni vzhledem k tomu, že byli z jeho vlastního rodu, ale přesto onen velitel na něho chvilinku nevěřícně hleděl, poté potvrdil rozkaz a ukončil spojení. Poté se otočil ke svému velitelskému týmu, který ustal v činnosti, jak poslouchal ony rozkazy.

„Všechny jednotky se přesunou do města a zabezpečí ho. Civilisty nestřílet, pouze v sebeobraně.“ Velitel doufal, že to vyjde.


Velkoadmirál sledoval pomocný displej, na kterém byla zobrazena situace na povrchu Álfheimu a zamračil se. Hlavní werzianské jednotky se pomalu přesunovali k městu, ale jeho pozemní jednotky neměly šanci je zastavit. Stíhačky sváděly tvrdý boj s werzianskými. Všechny volné jednotky byly ve výsadkové zóně a koptéry nebyly ještě v provozu. Za pět minut budou a stejně tak budou volné i stíhačky. Ale za pět minut bude pozdě.

Viděl, jak se nepřátelské jednotky směřující na pozemní velitelství stočily a zamířily také do města. To se mu vůbec nelíbilo. Dokud budou ve městě, tak nebudou jeho lodě moci zasáhnout a i koptéry budou mít omezené možnosti. Na příposlechu pozemních kanálů zaslechl rozkaz, aby jednotky ve městě ho vyklidily, ale ty se neozvaly. Z města se proti postupujícím jednotkám ozvala sporadická palba, která po pár minutách přestala. Werziané tedy museli již mít vojáky ve městě, když se začalo bojovat. To se mu ani za mák nelíbilo.

„Podle informací z povrchu se stahují k městu úplně všechny jednotky Werzianů, a to i ty z energetického komplexu.“ V hlase jeho pobočníka bylo znát napětí.

„Hmm. Zjistěte mi, co se chystá podplukovník udělat, Lukasi.“

„Ano pane.“ Po krátké a tiché komunikaci se opět ozval. „Podplukovník nechce útok na město uspěchat, aby civilisti nepřišli k příliš velké úhoně. Nejprve chce zkonsolidovat síly a poté se prý uvidí.“

„Aha. Dobrá. Již konečně víme, co nás trefilo?“

„Ne pane. Každou loď zasáhly dvě střely. První upekla část elektroniky na škvarek a druhá, standardní hlavice pak vyřadila gravitační pohon. Ten je poškozen nejvíce a přitom nejméně. Vnější poškozené části se dají vyměnit nebo opravit mnohem jednodušeji než stovky elektronických obvodů rozesetých po celé lodi.“

„To je velice nepříjemné. Musíme vědět, co nás zasáhlo a jak se proti tomu bránit. Pokud jedna jediná střela dokáže vyřadit celý superdregnout z provozu, pak je to velice nebezpečná věc. Chci vědět, co je to za hračku, a pak ji chci taky.“ Kapitán se nad starým klišé usmál.

„Ano pane.“



Podplukovník rázně vešel do polního velitelství a zamířil si to rovnou ke stolu s holografickou mapou území, u které stál major Gleb. Stručný přehled si již vyslechl na cestě sem, ale teď chtěl znát čísla.

„Pane.“

„Majore. Jaká jsou počty?“

„Špatné. Většina werzianských jednotek je ve městě. Sedm tanků, dvě děla a asi dvacet obrněnců jsme zničili, ale zbytek se dostal do města. Stejně tak dvě stíhačky, které přečkaly souboj s našima a utekly se tam schovat. Vzdušný prostor ovládáme rozhodně my, ale ve městě je nám to platné asi jako mrtvému zimník.“

„Kolik civilistů se podařilo dostat ven oddílům nadporučíka Simmsové?“

„S těmi oddíly se nám nepodařilo navázat spojení. Město nekladlo téměř žádný odpor a podle Vševidoucího oka se ven žádné zástupy nehrnuly.“ Vševidoucí oko byla jedna z přepravních lodí, která zajišťovala rozmístění několika družic pro sledování povrchu. „Podle nich měli zřejmě Werziani jednotky ve městě už před útokem.“

„Hmm, to je sakra hnusná situace. Majore, zkuste někde sehnat plány kanalizace.“ Major se vzdálil a podplukovník si pomyslel, že by to chtělo malý zázrak, aby mohl napochodovat do města a znovu ho v klidu obsadit. Jako v ozvěnu jeho myšlenek se před velitelstvím strhl nějaký mumraj a dovnitř téměř vletěl četař.

„Pane, myslím, že byste měl jít ven a pozdravit návštěvu.“ S kyselým úšklebkem zmizel stejně jako přišel. Podplukovník se zamračil, ale ven vyšel. Venku na něho čekal čtyřruký cizinec oděný do tmavě zeleného bojového skafandru. Nebyl ozbrojen, ale přesto na něho mířily čtyři pulzní pušky. Vedle Werziana stál seržant v roztrhaném bojovém obleku. Pravou stranu měl čistě odříznutou, ruku obvázanou bio-obvazem a zavěšenou na krku. Levou rukou mu zasalutoval a poté ukázal na Werziana.

„Pane, tohle je setník Sagwers, nebo tak nějak. Zajal mne na hlídce asi tři kilometry odsud. Jeho velitel vám ho posílá jako záruku. Chce s vámi mluvit. Chce, abyste přišel do města a přesvědčil se, že civilisti jsou v pořádku.“

Werzian se díval na podplukovníka a nedával na sobě nic znát. To však nebylo příliš těžké. Z celého těla mu byl vidět akorát obličej skrze průhledný štít jeho helmy. Podplukovník si ho se zájmem prohlížel a trhl sebou, když Werzian zvedl ruku a něco nastavil na svém skafu. Po pár vteřinách se mu odsunul obličejový štít a celá helma se složila do přihrádky vzadu na skafu. Nikdo z přítomných snad Werziana doopravdy neviděl a všichni si ho teď se zájmem prohlíželi.

Měl drsnou kůži popelavé barvy. Černé vlasy spletené do silných provazců měl překryté jakousi jemnou síťkou. Hluboko posazené, modré oči se stále upíraly na podplukovníka. Silné nozdry se rozšířily, jak nasály vzduch. Werziané dýchali stejně jako většina rostlin dusík a vydechovali kyslík, ale třebaže tedy byli schopní dýchat lidský vzduch, chybělo jim v něm několik dosti důležitých prvků. Werzian tedy mohl ve zdejším prostředí přežít i bez skafu, ale jen po určitou dobu. Poté se dostavily stejné účinky jako u člověka, který měl málo kyslíku. Mimozemšťan měl ohromné svislé čelisti s dvěma ostny vyrůstajícími ze spodní části. Werzian je rozevřel do stran a odhalil další, které se pro změnu otevíraly stejně jako lidské, směrem dolů.

„Velitel mluvit vámi. Jít mluvit, ne bojovat.“ Většina vojáků otevřela pusu údivem. Podplukovník polkl na sucho a přikývl.

„Seržante, vemte ho do některého ze stanů a poté se stavte na ošetřovně.“

„Myslím, že to není dobrý nápad, pane.“ Vedle podplukovníka se objevil major Vojkov.

„Možná, ale já jsem velice zvědavej člověk.“ Major jenom pokrčil rameny, jak mu to jeho bojový oblek umožňoval. „Zpravím o tom admirála a uvidíme, co on na to.“ Major si cosi zabručel sám pro sebe, protože přesně věděl, jaká bude velkoadmirálova reakce. Pošle ho tam. Po pěti minutách se podplukovník vrátil.

„Pohlídejte mi na chvíli podnik, majore. Máte velení.“

„Ano, pane.“ Podplukovník si sedl do nedaleko stojícího terénního auta Scorpion, které vypadalo, jako když ho někdo svaří z nalezených kusů trubek a součástek. Spolu se dvěma vojáky, z nichž jeden se usadil vzadu u těžkého pulzaru, druhý si sedl na místo řidiče a rozjel auto směrem k městu.


Velitel Lorgan se na okraji města díval, jak se blíží lidský pozemní vůz. Viděl, že střelec je na svém místě, ale zbraň byla zamčena v přepravní poloze. Nicméně velitel nepochyboval, že během deseti vteřin může být připravena k boji. Vůz se zastavil na cestě před prvními budovami a vystoupili z něho dva vojáci v bojových oblecích. Třetí dál zůstával u palubní zbraně připraven poskytnout svým druhům palebné krytí.

Ti dva, co vystoupili se pomalu a obezřetně vydali směrem do města. Velitel vyšel z budovy a postavil se doprostřed silnice. Když k němu oba vojáci přišli, tak si všiml jejich služebních pistolí v odjištěných pouzdrech u opasků. Velitel před sebou zkřížil oba páry rukou a sklonil hlavu ve formálním pozdravu. Oba příchozí se vypjali a jejich ruce vylétli k čelu.

„Jsem velitel prvního řádu Lorgan.“ Řekl téměř čistou angličtinou. Menší z obou lidí postoupil o krok vpřed a kývl hlavou.

„Já jsem podplukovník Raus. Předpokládám, že to vy jste se mnou chtěl mluvit.“ Pokud byl nějak překvapen, že slyší tak čistou angličtinu, tak to na sobě nedával vůbec znát. Velitel poslal v duchu krátké poděkování za všemi proklínané nařízení, že všichni velitelé musejí projít intenzivním jazykovým výcvikem.

„Ano. Sem si jistý, že bych vám mohl způsobit ošklivé ztráty, ale také jsem přesvědčený že nikdo z mých lidí by to nepřežil. Proto vám nabízím dohodu.“

„Jakou?“

„Příměří a možnost ústupu z planety.“ Podplukovníkovo obočí vylétlo vzhůru a stejně rychle, jako vylétlo, tak se svraštilo.

„To bych musel konzultovat se svými nadřízenými. Jsem si však jistý, že pokud nepropustíte všechny civilisty, pak to nebude mít velkou odezvu.“

„Já si klidně počkám. Času mám docela dost, než pro nás přiletí. Zatím mohu vám, nebo pokud chcete předat zprávu osobně, pak vašeho vojáka zavést k civilistům, jak sem slíbil.“ Podplukovník si ho chvíli prohlížel zkoumavým pohledem, ale nakonec se otočil ke svému průvodci.

„Poručíku, zajistěte odeslání té zprávy.“ Poručík se zatvářil nešťastně, a poté vrhl nedůvěřivý pohled po veliteli, ale otočil se a rázným krokem odešel zpět k vozidlu. Velitel se otočil a následován podplukovníkem se vydal nejprve k obvazišti.


Podplukovník šel asi dva kroky za velitelem a pozoroval, jak jeho sloupcovité nohy obalené kovovou slupkou drtí suť velikosti lidské hlavy, na které by musel on několikrát poskočit, aby i v bojovém obleku vůbec pukla. Došli k podlouhlé budově, kde v přízemí Werziané umístili polní nemocnici. Viděl jak werzianští lékaři pečují o lidské vojáky ležící vedle werzianských raněných. Přistoupil k nadporučíkovi s obvázanou hlavou.

„Sakra to už dostali i vás, pane?“

„To by museli bejt jinčí, než by mne dostali. Sem tady, abych vás odsud dostal Fornhaime. Vás i všechny ostatní.“

Když odešli z lazaretu, tak ho velitel zavedl do budovy, kde bylo několik civilních představitelů města. Ti mu potvrdili, že kromě sebeobrany je Werziani nechali na pokoji. Po hodině se vrátil ke scorpionu. Ten stál stejně jako předtím a střelec byl také na svém místě. Z vozu pak zavolal na základnu, aby sem poslali přepravníky, které odvezou raněné. V tom mu velitel nijak nebránil. Poté se spojil s Hromovládcem. Spojili ho přímo s velkoadmirálem, na jehož hlasu nebylo možno poznat, v jakém je rozpoložení.

„Tak jak to tam vypadá, podplukovníku.“

„Město má malé poškození a civilní ztráty jsou taky minimální. Umožní nám odvést si všechny zraněné, u kterých to stav dovoluje….“



Velkoadmirál poslouchal hlášení podplukovníka Rause i werzianský návrh a přitom si mnul bradu. Nebylo Werzianům podobné, aby při možnosti způsobit nepříteli značné ztráty a potíže, ustupovali. Werzianský velitel chtěl, aby mu bylo umožněno ustoupit se všemi svými muži a technikou, až pro ně přiletí. Zajímavé bylo, že na slůvko až dal podplukovník důraz, což naznačovalo přesné citaci. Takže sem měl přiletět werzianský svaz. Byly dvě možnosti. Buď to velitel myslel vážně, nebo si myslí, že ty lodě ho dokáží odsud vyhnat.

„Řekl vám, kdy by pro ně mohli přiletět?“

„Nic konkrétního, ale z několika narážek to vypadalo, že tak za čtrnáct dní.“ Ozvalo se z reproduktoru. Velkoadmirál se otočil na Lukase stojícího vedle jeho křesla.

„Jak dlouho bude trvat oprava Hromovládce a ostatních?“

„Opravy Hromovládce a vlajkové lodě kontraadmirála Tuchačevského, Odyseus, by měly trvat tak týden. Oprava Herkula, Achilea a Iásona tak čtrnáct dní. Nejhůř na tom je Tvrdohlavec, ten bude potřebovat tak měsíční opravu. Technici říkají, že je nějak narušená přímo kostra lodi.“

Velkoadmirál to kývnutím vzal na vědomí. Tvrdohlavec byl loď staré třídy Tornádo a byl mnohem křehčí než pozdější třída Hrdina, ke které patřily ostatní. Chvíli přemýšlel a nakonec se rozhodl.

„Podplukovníku, vyřiďte veliteli, že jeho návrh přijímám a že bych se s ním velice rád setkal. Pozvěte ho na Hromovládce. Také mu však vyřiďte, že podmínkou je, aby se všechny jeho jednotky stáhly na otevřené prostranství.“ Na můstku to lehce zašumělo, ale jeho lidé si už zvykli na nezvyklá rozhodnutí.

„Ano pane.“

Hodnocení

Průměrná známka je 1, povídka byla hodnocena 24 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

vzduchoplavec - 24.11.2009 19:31
Můžu říct, že se na další tři díly, co můj zrak sahá :-), můžete opravdu těšit. Podle dalších heslovitých informací, které jsem obdržel, se společně s vámi můžu hodně těšit i na na ně navazující události. :-) Tímto jsem jim už teď udělal pěknou reklamu, no ne? :-D
Hasan - 08.11.2009 17:33
Za jedna,jak jinak.
Nestor - 08.11.2009 17:20
Konecne nejaka poviedka a vyborna davam 1