Čtvrtá říše - Kniha I.

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

1. Pád Třetí říše

Berlín, dne 23.4. 1945.

Milovaná sestřičko. Je mi líto, že dostáváš takové řádky. Ale jinak to nejde. Každý den, každou hodinu s námi může být konec. Předesílám, že Hermann u nás není. Ale jsem si jistá, že ho ještě uvidíš. Jistě se probije a bude třeba někde v Bavorsku pokračovat v odporu. Samotný Vůdce už ztratil veškerou víru ve šťastný konec…



Ten malý a zhroucený muž s jednou rukou za zády tu stál před malou skupinkou svých věrných. Po jeho boku mu stála jeho věrná žena. Jeden muž a tři ženy sledovali jeho marný pokus o navození klidného úsměvu a zdání, že o nic nejde. V očích mu bylo vidět, že byl se vším nějak smířen, ale když už má skončit i on, tak vezme všechny sebou.

Přešel nejdříve k vysokému muži s úzkou tváří a přesně řezanými rysy.

Byl to jeden z jeho nejbližších spolupracovníků a vždy mu byl nablízku a ve všem ho podporoval, i když to v poslední době nemělo už význam. Celý jejich velký plán se rozpadal jako domeček z karet.

Téměř šedesátiletý stařec mu podal ledovou ruku a mírně s ní potřásl. Pustil jeho pevné sevření a pohlédl na ženskou postavu stojící vedle něj. Znovu natáhl ruku a elegantně upravená a oblečená žena ji s hrdostí přijala. Tvářila se velmi odhodlaně a stále věřila ve velikost jeho osoby. Jenže kdesi v pozadí ji přemáhala panika, která se drala pomalu ven. Co se stane s ním a se všemi okolo? Objeví se někdy v dějinách jejich národa tak velký muž? O tom pochybovala. Jen on mohl přivést národ na vrchol a vystavět říší trvající tisíc let. Její svět se hroutil a ona by nejraději zemřela se svým mužem a dětmi po boku.

Potřásl rukou další ženě. Ta se jenom na něj s rozpakama podívala a lehce mu oplatila podání ruky. Tato osoba se zas viděla co nejdále z tohoto bunkru - mimo hluk kanónové střelby a hořící město nad jejich hlavami, které pomalu padalo do rukou jejich nepřátel.

Poslední z věrných ve skupince byla osobní sekretářka. Oči se ji leskly a v očích starce spatřila, co nikdo jiný neviděl. Byl to muž, který obětoval většinu svého života za velkou myšlenku. Samozřejmě, že ho následovalo mnoho lidí, celý národ, ale ona nepatřila k těm slepě následujícím či jenom těm, kteří se chtěli vyhřívat na výsluní slávy a moci, kterou tento muž představoval. Ona v něm viděla něco jako Ježíše Krista. Byl schopen obětovat mnohé ze sebe a dokonce i mnohé své následovníky, jen aby změnil celý svět který patřil vyvoleným. Měl sen o tisícileté říši, která konečně přivede svět do světla prosperity a dlouhotrvajícího míru zbaveného všeho a všech z nižších.

Až teď si uvědomovala, že, když ji říkali, aby se příliš nezaplétala s nacionalisty, měli pravdu. Avšak nyní se nešlo jen tak vrátit domů a říct: ano, měli jste pravdu. Nemohla se vrátit. Její svět se od té doby nadobro změnil.

Z venku neustále doléhali do vládní čtvrti, kde stál Reichstag, dělostřelecké granáty a zprávy o postupu sovětských vojsk jejich směrem. Zbývalo už jenom několik hodin než se rudoarmějci dorazí. Před několika hodinami se v podzemním bunkru říšského kancléřství konala poslední Hitlerova konference. Generál Weiddling podal hlášení o situaci. Nic nezakrýval – co se děje ve městě a v jakém stavu se nachází Říše. K dispozici už nějakou dobu nebyla munice, protože všechny sklady střeliva se nacházely v těch částech Berlína, které již byly v rukou Sovětů. Zoufalé to bylo i pro obránce s tanky – zbylo jich jen velice málo a přitom chyběly prostředky k jejich opravě. Tankobornící neměli téměř žádné Panzerfausty a ani ze vzduchu nebyly shazovány zásoby. Ulice Berlína bránilo už velmi málo skutečných vojáků a ten zbytek tvořili mladící ve špatně padnoucích uniformách Volkssturmu nebo slabí a vystrašení starší muži či ti, kteří byli již dříve prohlášeni za nezpůsobilé k vojenské službě. Pád Berlína je nevyhnutelný.

Tak to Weidling řekl Hitlerovi. Přítomní svědci se při svých pozdějších výpovědích vyjádří v tom smyslu, že Hitler na generálova slova nereagoval. Zdálo se, že rezignoval na svůj vlastní osud i na osud, který připravil své zemi. A poté, kdy dorazila zpráva od Keitela, že 9. armáda, působící mimo Berlín, je naprosto vyřízena, se Hitler rozhodl pro sebevraždu.


Kolem poledne 30. dubna se nacházely pluky 150. divize a 171. střelecké divize již ve výchozích postaveních, připravené k útoku na Říšský sněm. V průběhu sice slavnostního, leč krátkého ceremoniálu bylo rozdáno několik rudých praporů jednotkám 3. úderné armády, u nichž se předpokládalo, že budou mít nejlepší šanci tento symbol vítězství nad budovou sněmu vztyčit.

Ve 13.00 hodin zahřmělo a na budovu Říšského sněmu začaly dopadat granáty vypalované z téměř devadesáti děl a houfnic, stejně jako střely z tanků, samohybných děl a známých kaťuší. Mnozí příslušníci sovětských střeleckých útvarů se připojili střelbou z ukořistěných pancéřových pěstí.

Kouř a hromady trosek téměř zcela zakrývaly slunce. Pro zteč budovy Sněmu byl vybrán prapor kapitána Něustrojeva. Seržant Ischanov, jenž se krčil vedle kapitána, žádal svého velitele, aby mohl s družstvem proniknout do budovy jako první. Ischanov se svými muži vyklouzl z přízemního okna budovy ministerstva vnitra a všichni se začali plížit přes otevřený úsek rozbitého prostranství k Říšskému sněmu. Tam rychle zajistili vchody do několika chodeb, což platilo o otvorech ve vnějším zdivu. Kapitán Něustrojev pak s ostatními příslušníky prvosledové roty a rudým praporem vyrazili přes stejně prostranství k centrálnímu schodišti a do budovy ve zdech. Rota snadno vyčistila přízemí, ale brzy bylo jasné, že v horních patrech i v labyrintu suterénu se ještě nachází mnoho německých vojáků. Poschodí po poschodí začali sovětští vojáci likvidovat odpor Němců. Nejvyšší úkol, hluboce zakořeněný v mysli každého z nich, byl spojen s úsilím probít se na vrchol budovy a vztyčit rudý prapor. Vojákům, kteří provedou tento symbolický akt, bylo slíbeno nejvyšší vyznamenání – titul Hrdina Sovětského svazu. Seržanti Jegorov a Kantarija se za pomoci granátů probojovali po schodech do druhého patra a z jeho okna rudý prapor vyvěsili. Dostat se do vyššího patra se jim kvůli silné německé palbě nedařilo.

Bylo 14.25.

Přibližně ve stejnou dobu, kdy seržanti Rudé armády upevňovali prapor v okně druhého patra, Hitler s několika sekretářkami seděl u posledního jídla – k obědu byly špagety s jemnou omáčkou. Novomanželé Hitlerovi se pak formálně rozloučili s lidmi, kteří měli většinou slzy v očích. Po rozloučení se Hitler a jeho žena odebrali do svého soukromého bytu a zavřeli za sebou kovové dveře. Po krátkém přerušení ticha, způsobeném zcela šílenou Magdou Goebbelsovou, která chtěla ještě jednou vidět svého Vůdce, všichni s napětím čekali.

Po pěti minutách zazněl tlumený výstřel. Bormann vstoupil do Hitlerova pokoje následován plukovníkem Otto Günschem a Hitlerovým komorníkem…

2. Cesta ven

Téhož dne.

Berlín je prakticky celý rozbombardovaný a celý v rukou Sovětů. Přesto ještě několik míst v hlavním městě Říše bylo netknuto a nepoznamenáno krvavými boji. Jedním z takových míst bylo i jedno stále použitelné letiště.

V 16.15 hodin odpoledne na tomto malém letišti přistál letoun Ju 52 a z něho vystoupili vojáci SS určeni pro obranu hlavního města. Těmto vojákům nebylo víc jak 18 let.

Posádka letadla poté, co vyložila vojáky, se snažila rychle natankovat, aby mohla okamžitě opustit nebezpečnou zónu. Během této tankovací pauzy, pošťouchl palubního střelce kolenem jeho kolega, který měl funkci radiového operátora a kývl jiným směrem než se díval palubní střelec. Asi ve vzdálenosti větší než sto metrů od nich viděl stát na přistávací ploše proudové letadlo typu v 234. Oba nemohli uvěřit vlastním očím. Bez jakékoliv pochybnosti viděli před proudovým letadlem stát jejich Vůdce Adolfa Hitlera oblečeného do šedivého obleku a živě gestikulujícího s nějakými lidmi, zřejmě s jeho stranickými kolegy. Celých deset minut oba dva pozorovali tuto scénu, do té doby než v 16.30 hodin opět nevzlétli do vzduchu. Poté byli zcela užaslí a absolutně nemohli uvěřit tomu, když se o sedm a půl hodiny později v průběhu půlnočního vysílání vojenského rozhlasu dozvěděli, že Hitler spáchal sebevraždu. Tak koho bylo to spálené tělo, které našli později Sověti v zahradě Říšského sněmu?


Stejný čas, ale o téměř 1500 kilometru severněji.

Ledové a divoké vlny se vzdouvaly a s ohromnou silou narážely do skal rozeklaného norského pobřeží. Blížila se bouře. V této části světa je velmi proměnlivé počasí a teploty tu mohu někdy velmi rychle spadnout o několik stupňů. V jednom ze zdejších zapadlých fjordů panovala horečnatá práce. Nezbývalo moc času a jakékoliv zdržení mohlo mít nedozírné důsledky.

Slunce téměř zapadlo a mraky na obzoru tím dostaly zcela jinou tvář. Rudě ozářené nebe se mísilo s tmavými obrovskými mraky. Na nebi se odehrávalo představení, jež předznamenávalo soumrak bohů. Bílé vrcholky vln, jako by se chtěli přidat k tomu to ohromnému představení, začaly s podporou severních větrů vzdouvat stále výš a výš. Jejich síla neznala hranic. Nebe ztmavlo a nebeský orchestr se rozezvučel společně s tisíci záblesky.

Uvnitř jednoho z mnoha zálivů vzniklých při poslední době ledové bouchaly několika metrové vlny na obrovské masivní kovová vrata zapuštěné do skály. Zvaly lidi uvnitř umělé jeskyně ven na představení, jež bylo alegorií na události posledních chvil, které se udávaly v Německu. Jenže lidé uvnitř neměli čas a spěchali jak jen mohli. Do pěti ponorek typu U byly nakládány bedny s věcmi s nedozírnou cenou, pro toho, kdo věděl jak je využít.

Tato část světa byla ještě jednou z mála, kam nedorazili spojenci, aby zabránili nacistům v útěku. Proto se sem začali ke konci války stahovat všechny předměty a dokumenty získané během války. Kdyby je dostal jenom jediný z nepřátelských vojáků do rukou, mohl by být všemu konec a to by nikdo z přítomných nechtěl.

Podél jedné z betonových stěn krytého doku stálo mnoho kovových beden opatřených hákovým křížem a nesoucí označení Neu Schwabenlandu. Ihned je začali nakládat za pomocí malých jeřábů na palubu ponorek a několik námořníků si je podávalo a skládalo do podpalubí.

Tomu všemu spěchu přihlížel námořní důstojník. Na tváři měl několika denní strniště a jeho oblečení smrdělo potem a lodním olejem, který byl všude, takže se ho nešlo tak snadno zbavit. V seznamu odškrtával každou položku, aby měl jistotu, že na nic nezapomněli. Podíval se na své zlaté hodinky, které dostal na námořní akademii po závěrečných zkouškách od svého profesora.

Vzpomínal si sotva jak vypadal, ale pamatoval si jedno: byl to Žid. Proto když došlo na tzv. „noc dlouhých nožů“ a celé Německo začalo systematicky hledat a zabíjet Židy, on byl jeden z prvních, který neváhal a udal svého učitele. Stále měl v živé paměti ty jeho vyčítavé a vystrašené oči. Tehdy poprvé pocítil moc, která ho ovládla. Stal se z něj zapálený nacionalista a vstoupil do Hitlerovi strany NSDAP. Byl unešen jeho vizemi velkého Německa a rozhodl se následovat tuto vizi.

Ale teď ve spěchu prchal z Evropy, jako krysa z potápějící se lodi. Nevadilo mu to. On věřil. Věřil, že Velká tisíciletá německá říše znovu povstane jako pták fénix ze svého popela a převezme řízení světa v čele s Adolfem Hitlerem. Teď se pouze nacházeli v situaci, kdy musí přehodnotit své priority a přeskupit se. Evropa se stala až moc horkou půdou a jinde ve světě bylo několik míst, kde bylo možno se ukrýt a přečkat tuto bouři. Už několik plavidel bylo vysláno směrem do jižní Ameriky či Afriky a podobných zapadlých částí světa, avšak tyto ponorky společně s jejich posádkami a nákladem mířily úplně někam jinam. Směrovaly do místa, které Dönitz nazval zemí Shangri-La – místo známe každému, kdo se pohybuje v okultních vědách.

Kapitán Wilhem E. Dallman se vrátil znovu do přítomnosti a spatřil, že ponorky byly již naloženy a připraveny k odplutí. Zavolal na jednoho z mužů patřícího k dělníkům ponorkové základny. Přiběhl k němu a vyslechl si od něj několik příkazů. Poté mu předal nějaký balíček a svižným krokem přešel úzký kovový můstek k věži ponorky a vlezl dovnitř. Kovový poklop se za ním uzavřel. Těch několik dělníků sledovalo, jak ponorky mizí na širé moře.

Obrovská vrata se otevřela a dovnitř se začala valit ohromná vlna slané vody. Muži se stáhli k betonové stěně a jejich těla postříkala ledová sprcha. Byli celý promočeni a raději běželi se schovat dovnitř do obytných prostor. Jenom jeden muž stále koukal na pomalu ponořující se ponorky. Přes jejich kovová těla se převalovala jedna vlna za druhou až nakonec zmizely celé pod hladinou. Tehdy je spatřil někdo naposledy a už o nich nikdo nikdy neslyšel.

Muž se podíval na úhledně zabalený balíček. Povzdechl si a vrátil se za svými přáteli…

III. Zkouška sil

Téměř rok po ukončení války v Evropě.

Ledovými vodami v antarktické oblasti kolem Malvínských ostrovů pluje malou rychlostí velrybářská loď Juliana. Zrovna se chystá ulovit několik těchto velkých mořských savců. Posádka připravuje sítě a harpuny. Je celá bez sebe napětím a její členové čekají jak se dnes večer pobaví v hospodě a zapijí další úspěšný lov. Kapitán lodi je však jiného názoru. Dokud nic nechytí, nebude předcházet událostem. Kapitán Hekl je velmi svérázný muž, který se však nehoní bezhlavě za nějakým Moby-Dikem.

Zbývá ještě půl hodiny než dorazí do oblasti lovu. Kapitán pozvedne dalekohled položený na stole s mapou na můstku a podívá se na neklidnou hladinu. Jeho vycvičený zrak zpozoruje mírný pohyb vln, který by jinak laik nepovažoval za nic neobvyklého. Ale on dobře věděl, že tam je něco pod hladinou. Nařizuje posádce největší opatrnost a řídí loď v ústrety tomu pod hladinou. Doufá, že narazí na zatoulanou velrybu. Ale splete se.

Před jeho a zrakem posádky se nad vodní hladinu vynoří kovová věž. Jenom tak chvíli tam tak trčí než se otevře poklop na jejím vrchu. Vystoupí několik mužů v bídném stavu. Ti vyvěsí rudou vlajku s černým okrajem. Kapitán ji poznává – oficiální německá smuteční vlajka.

Pak se těchto několik cizinců otočí k muži – zřejmě k důstojníkovi – a vydá se s ním v malém nafukovacím člunu na palubu Juliany. V klidu vstoupí na palubu a posádka velrybářské lodi jenom tupě zírá, co se to děje. Stále nedokázali pochopit, že před jejich zrakem se vynořila nacistická ponorka.

Těchto několik návštěvníků v ušmudlaných a smradlavých uniformách přišlo na můstek za kapitánem Heklem. Měl z nich trochu strach. Jedním okem neustále pozoroval německou ponorku zda neotočí svou příď směrem na Julianu. Mužů na velrybářské lodi bylo dost, aby těchto několik zubožených mužů zvládlo, ale při pomyšlení na to, že kdyby se o něco pokusili, mohl by kapitán ponorky nakázat potopit velrybářský škuner i s několika členy posádky, pokud se nevrátí mu muži neohlásí či zpozoruje u velrybářů náznak odporu.

Za německou posádku mluvil důstojník. Používá velmi dobrou angličtinu a požaduje od kapitána část čerstvých zásob potravin. Žádost byla vznesena rozhodným tónem příkazu, jemuž by nebylo moudré odporovat.

Hekl ji vyslyšel a odvedl osobně návštěvníky do skladu, kde si vzali několik beden s proviantem. Na konec německý důstojník zaplatil za potraviny americkými dolary (pravými!) a dal kapitánovi přídavek 10 dolarů pro každého člena posádky Juliany.

Kapitánovi se ulevilo. Jeho nervy povolily ale stále byl v pozoru před ponorkou. Němci neustále nosily malé dřevěné bedny do člunu a zatímco se nakládalo, důstojník z ponorky informoval Hekla o přesné poloze velkého hejna velryb.

Němci nakonec odpluli a jak se objevili tak i zmizeli. Později Juliana našla hejno velryb přesně tam, kde bylo označeno, a posádka se mohla těšit na krásný večer.


Leden 1947, Antarktida.

Studená tříšť se rozrážela o mohutnou příď lodě, která se prodírala nekonečným bílým polem, kam až oko dohlédlo. Venku panovaly veliké mrazy, ale na můstku ledoborce Burton Island pociťoval kapitán spíše teplo. Měl orosené čelo, byl velmi nervózní a nebylo se čemu divit. Ledoborec včele klestil obrovské skupině válečných plavidel cestu nebezpečnými vodami Rossova moře, které bylo svými nehostinnými a nebezpečnými podmínkami proslulé více než sto let.

Další velkou neznámou byla loď samotná. Burton Island, loď, která teprve nedávno získala pověření a stále ještě prodělávala zkušební provoz u pobřeží Kalifornie, když byla zahájena operace High Jump (Velký skok).

Celá operace byla připravena s neuvěřitelnou rychlostí - byla to "záležitost několika týdnů,“ jak pronesl jeden z plánovačů akce. Zdá se být neuvěřitelné, že tak krátce po válce, která zdecimovala většinu Evropy a ochromila globální ekonomiky, byla podniknuta expedice do Antarktidy s takovým chvatem (využila hned první antarktické léto po válce), za takovou cenu a s tak obrovskou vojenskou výbavou.

V době operace bylo samotné námořnictvo rozloženo, protože bitevní flotila byla osazena převážně civilní posádkou, která zanedlouho dá mořím navždy sbohem. Námořnictvo bylo dokonce redukováno o lodě, pro něž nebyla posádka a čekalo se na odvod dalších branců. Také vzrůstalo napětí na zeměkouli, protože Rusko a Amerika vstupovaly do Studené války, možná do Třetí světové války, kterou by USA musely vybojovat s tragicky malým množstvím lodí a polovinou vycvičených mužů. To vrhá na poslání téměř 5000 mužů zbylého personálu námořnictva do odlehlé části planety, kde na ně číhalo tolik nebezpečí ve formě ledovců, sněhových bouří a nízkých teplot, ještě podivnější světlo.

Centrální skupina tvořena komunikační lodí USS Mt. Olympus, dvěma zásobovacími plavidly, ponorkou USS Sennet a dvěmi ledoborci (mezi nimiž byl Burton Island) plula jako první, aby prozkoumala oblast a vyčistila ji od případných nepříjemností, které je mohli potkat - ať už to znamenalo cokoliv…

V závěsu daleko za hlavní skupinou se nacházela východní a západní. Východní část byla složena z tankeru USS Canisteo doprovázeného hydroplánem Pine Island a torpédoborcem Browson. Západní uspořádání skupiny bylo podobného složení. Navíc celou výpravu podporovala letadlová loď USS Philippine a pozemní skupina pod vedením velitele Clifforda M. Campbella.

Co vede vůbec takovou to sílu na konec světa? To přesně nikdo z posádky a členů vojenských jednotek neví, kromě nejvyšších představených ve Washingtonu a na palubě letadlové lodi. V oficiálních instrukcích vydané šéfem námořních operací, Charlesem W. Nimitzemm se psalo:


1. Vycvičit personál a vyzkoušet vybavení v polárních oblastech;

2. Konsolidovat a rozšířit americkou svrchovanost nad největší oblastí antarktického kontinentu;

3. Určit možnost zřízení a udržení základen v Antarktidě a prozkoumat možná stanoviště základen;

4. Vyvinout techniky pro vybudování a udržování leteckých základen na ledu;

5. Rozšířit existující vědomosti o hydrografických, geografických, geologických, meteorologických a elektromagnetických podmínkách v oblasti.


Všichni z výpravy věděli, že to jsou jenom plky, a stejně i tak média, pro které bylo uvolněno jenom pramálo informací o této misi. Většina měla podezření, že nebyla sdělena pravda o pravém poslání expedice s tak obrovským vybavením vojenské techniky. Námořnictvo USA silně zdůrazňovalo, že Operace High Jump je jenom přehlídkou námořnictva. A aby tomu dodalo námořnictvo trochu na vážnosti a umlčelo případné odpůrce, zvolilo pro vedení expedice známého admirála Byrda; je to pro Američany národní hrdina; je průkopníkem technologie, která se stala základem pro moderní polární průzkum a výzkum, byl několikrát vyznamenán, podnikl mnoho expedic do Antarktidy a byl také prvním člověkem, který přeletěl nad oběma póly.

Ve skutečnosti je sem vedly cesty několika německých ponorek. Je široce známo, že během války mnoho těchto strojů se svými posádkami potopilo v severní části Atlantiku nepřeberné množství spojeneckých plavidel, které zásobovaly Británii a udržovali tak Nacisty na území starého kontinentu. Ale už není tak známé, že v Jižním Atlantiku byla aktivita ponorek ještě větší. Nikdo přesnou povahu a rozsah těchto aktivit pravděpodobně nezná, ale určitou představu si lze vytvořit z faktu, že mezi podzimem 1942 a podzimem 1944 bylo v této oblasti Atlantiku potopeno 16 ponorek.

Na letecké palubě Philippine část palubního mužstva odškrabávala námrazu a led z dráhy. Byla to velmi úmorná práce – sotva skončili mohli začít znovu – ale nutná proto, aby mohlo letadlo odstartovat. Z tak krátké paluby by se obyčejné letadlo asi neodlepilo, ale za použití přídavných raketových motorů, tzv. lahví JATO, bylo možné letadlo poslat do vzduchu. Piloti se naposledy domlouvali s kapitánem lodi a zjišťovali aktuální rychlost lodi. Samotný Byrd seděl připoután v sedadle v zadní části letounu a s trochou naděje a strachu se připravoval na první vzlet operace High Jump. Tak trochu si přál na poprvé najít to co hledali, ale zřejmě to spíše bylo jenom jeho zbožné přání. Dobře věděl, že podobné akce se nikdy nepovedou podle předpokladu, se kterým sem jeli, ale vždy se zvrtnou či alespoň se tak nějak trochu pozmění původní plán. Jeho sedadlo se začalo otřásat. Myslel si, že to už byly zapnuty přídavné motory, ale to se jen loď dostala na maximální možnou rychlost. Celá loď vibrovala, jak malý ratlík v zimě, když konečně dosáhla rychlosti 30 uzlů. Veliká letadla dostal povolení ke startu. Turbovrtulové motory se rozběhly naplno a letadlo pomalu a líně popojíždělo ke konci ranveje. Byrd koukal z okénka a sledoval jak dva skrčení muži podél dráhy sledují jejich pokus o start. Zdálo se, že jen tam tak stojí. Nikdo se nehýbal – zdálo se, že ani letadlo. Ale pak to přišlo. Pilot uvolnil postupně ventily všech JATO a s ohlušujícím rámusem plameny ožehly povrch paluby. Ledová námraza se roztekla a letadlo za sebou nechávalo jen očouzenou ranvej. Maximální výkon a stále se neodlepili. Konec paluby lodě se blížil. Přední podvozek se už nedotýkal povrchu a ponořil se do prázdna. Předek letadla jej následoval. Byrd stále sledoval ubíhající palubu. Ta náhle zmizela a objevila se přibližující se ledová hladina. Cítil jak se celé letadlo ve vzduchu propadlo a už si představoval jak se ponořuje do moře. V tom náhle letadlo odkud si nabralo rychlost a jej to přitisklo do sedadla. Nádherný ukázkový vzlet z paluby letadlové lodi. Polárník si oddechl a do svých pamětí později napíše: „Vypadalo to, že se nikdy neodlepíme od země a zdálo se, že to nikdy nedokážeme.“ Tak začala akce High Jump s tajným posláním na jižním pólu. Během příštích čtyř týdnů letadla strávila 220 hodin ve vzduchu, nalétala celkem 22 700 mil a pořídili kolem 70 000 leteckých snímků.

Potom mise, o níž se předpokládalo, že potrvá 6 až 8 měsíců, dospěla do předčasného a rozpačitého konce. Chilský tisk oznamoval, že výprava se dostala do potíží a že ji potkalo mnoho nehod. Mělo havarovat jedno letadlo se třemi muži, zřítily se dvě helikoptéry, ale jejich posádky byly zachráněny a jeden muž zahynul na ledu a velitel jednotky se téměř ztratil. Proč však spadlo tolik letadel, i když zkušené posádky nalítali tolik hodin a z počátku se zdálo – a dokonce i bylo -, že mají to nejlepší vybavení? Co se tam stalo ve skutečnosti?

Vraťme se trochu v čase zpět.

Východní a Západní skupina operace byly aktivní kolem Neu Schwabenlandu - kus území pod patronací Německa v Zemi královny Maud. Šlo o lokalitu, kde téměř přesně před osmi lety zakotvila německá loď Schwabenland (Švábsko). Tehdy němci strávili na Pobřeží princezny Atrid a na Pobřeží princezny Marty tři týdny. Během této doby dvě letadla ze Schwabenladnu podniklo několik letů napříč území Antarktidy a pořídilo několik tisíc leteckých snímků. Tyto snímky později ukázaly, že některé starší norské mapy oblasti z roku 1931 byly nejen nepřesné, ale někde i zfalšované. Tato oblast byla potom prohlášena územím Německa a stovky kolíků, nesoucí hákový kříž, byly shozeny z letadel na sněhem pokrytou zemi, aby označily nové vlastnictví. Tyto důkazy německé přítomnosti poté za osm let našli členové výpravy High Jump pohřbené pod několika vrstvami sněhu a některé dokonce i nezaváté.

Východní skupina se po celou dobu trvání expedice snažila o průzkum ji dané oblasti, ale navzdory neuvěřitelnému úsilí pořídit fotografie pro pozdější výzkum se ji tento pokus nezdařil. Bránilo ji v tom několik skutečností. V té době již pro fotografování nebyly vhodné světelné podmínky. Slunce se během posledních několika týdnů jen krátce mihlo na obzoru a šedivou oblohu pokrývaly mraky. Vody oklopující kontinent začaly rychle zamrzat a připoutávaly lodě do drtivého obětí. Velitel Východní skupiny Dufek váhal a nechtěl se jen tak vzdát.

Ve štábní místnosti torpédoborce Browson se radil s několika svými nejbližšími důstojníky. Byli tu jak piloti tak kapitán doprovodného tankeru Východní skupiny. Všichni ostatní členové posádky a personál plánování byl odkázán za zavřené dveře. Stáli kolem plánovacího stolu nad jejich hlavou jim svítilo jedno malé světlo a osvěcovalo stohy složek a různě podrobné mapy oblasti. Někteří jen tak stáli a koukali po ostatních a další se pokoušeli dělat, že tu nejsou a listovali v papírech. Byli tu už několik týdnů a nic se od jejich příjezdu nezměnilo. Alespoň ne k lepšímu. Počasí jim nepřeje a dokonce se objevili náznaky přítomnosti Rusů v této oblasti. Na jednom ze snímků z doprovodného letadla byla vyfocena válečná loď patřící sovětům – zřejmě novým nepřátelům Američanů. Zatím se drželi v povzdáli, na radaru je sotva odhalili, a udržovali maximální radiový klid. Možná ani neměli potuchy, že o nich Východní skupina ví. Ale to nebyla v tuto chvíli prvořadé. Jejich úkol byl jasný: odhalit náznaky přítomnosti nebezpečí o kterém se zatím jen šuškalo. A jaké byli dosavadní výsledky? Nulové!

Velitel Dufek hleděl na tu bandu. Tak s těma to pakama já musím pracovat? To mám všechno dělat za ně? Chopil se tudíž iniciativy: „Takže situace je nám všem jasná. Já po vás chci jen nějaké řešení, či alespoň náznak, že v tich vašich prázdných kebulích máte ještě mozek schopný myšlení.“

Ozval se jeden z pilotů. Takový ten zelenáč, který se přidal k námořnictvu, aby zažil dobrodružství. Nerad sebou nechával zametat jako s nějakým mopem a už vůbec ne nechat si srát na hlavu, i když to byl jeho nadřízený. Pocházel z farmy v Montaně a nechtěl, aby jej brali za vesnického Balíka, za kterého ho stejně většina považovala, a tak se ozval. „Pane, když znáte naší situaci, tak víte, že žádná naděje není. Rusové už zřejmě něco tuší a připluli sem ozbrojeni a jak je známo, kde je jeden Rus tam je i další. Dále, počasí se zhoršuje každým dnem… Oprava: každou hodinou. Už ani nemůžu se svými muži vzlétnout, aniž běsme riskovali letadlo a naše krky. Takže myslím, že řešení je velmi jednoduché: odjezd domů!“

To Dufka překvapilo. Nebyl zvyklí na takový tón, ale budiž. Chtěl, aby začali jednat, tak jednají. „Máte pravdu situace se zdá být velmi zřetelná, ale dokud nic nenajdeme, a to znamená, že nepotvrdíme či nevyvrátíme naše hypotézy, tak tu setrváme. A přítomnost Sovětů možná neznamená, že by sledovali nás, ale to, že sledují něco jiného, třeba to co hledáme. Takže proto chci zůstat v této oblasti ještě nějakou chvíli.“

Pilot mu pokývl na souhlas, ale stále byl vidět na něm postoj vzdoru vůči rozkazu, který by mohl odsoudit Východní skupinu k pomalé smrti uprostřed ledového pole s Rusy za zády. Podobná diskuze mezi oběma muži a pak i mezi ostatními trvala ještě několik hodin, ale nakonec velitel Dufek nařídil lodím plout na sever, aby unikli ledu, jako takový kompromis, se kterým všichni souhlasili. Možná budou moci uskutečnit jeden nebo dva lety, pomyslel si. Ale nakonec 3. března se na vodní hladině začal tvořit led a Východní skupina musela opustit Antarktidu.

Avšak Západní skupina na tom byla naopak, udělala pozoruhodný objev. Na konci ledna letadlo PBM pilotované poručíkem Davidem Bungerem z Coronade, Kalifornie, vzlétlo ze své lodě Currituck a směrovalo k pobřeží královny Marie (vzdálené přes 6 000 km od Východní skupiny). Po dosažení pevniny letěl chvíli na západ. Nejdříve letěl nad jednotvárnou bílou krajinou, ale pak spatřil tmavou holou oblast, kterou Byrd později popsal jako “zemi modrých a zelených jezer a hnědých kopců uprostřed nekonečných pustin.“

Když se sem Bunger později vrátil se svými muži, odhalil několik zajímavých detailů. Letadlo přistálo několik set metrů od této více jak 300 čtverečních mil rozlehlé plochy se třemi velkými jezery. Všichni se prodírali vysokou vrstvou sněhu a od látek, které měli krýt jejich nos a ústa před třeskutým mrazem, stoupal teplý dech. Jejich kroky byly čím dále lehčí jak vrstvy sněhu ubývalo a vody nezamrznutého jezera se blížily. Nárůst teploty, i když ne tak velké jak by dalo možná čekat, bylo cítit, takže si všichni sundali pokrývky hlavy a uvolnili svému dýchání volnou cestu. Mužstvo se rozprchlo po břehu jezera a kochalo se tou podivnosti před nimi. Burger došel na kraj kamenného hnědočerného břehu a poklekl. Sundal si dvě vrstvy rukavic a sáhl do vody. Byla teplá. Sundal si i druhou rukavici a spojil obě dlaně do malé nádobky. Něčeho si všiml plavat v tmavé a kalné vodě. Ponořil ruce a pak je pomalu vyndal, aby mohla voda po troškách skapat. V dlaních mu uvízlo několik mořských řas – červené, modré a zelené. Rozevřel znovu dlaně a řasy sklouzly zpět do jezera. Chtěl si osušit ruce, ale v chladném vzduchu nebylo jak a hned mu začali mrznout. Proto si rychle strčil několik prstů do pusy, aby je zahřál a náhle ucítil na jazyku slanou chuť. To jezero bylo slané! To znamenalo, že bylo nějak spojené s mořem. Tento fakt byl pro pozdější zjištění velmi důležitý.

Toho dne večer na palubě letadlové lodi Philippine se sešlo několik důstojníků, jejichž jména zůstanou utajená a zahalená časem. Šlo o poslední schůzi několika elitních mužů, kteří znali většinu pravdy skrytou pod věčným ledem Antarktidy. V rohu seděl Byrd a sledoval jejich rozmluvu. Byrd byl jenom postavičkou ve velké a vysoké hře ještě mocnějších lidí než jsou kongresmani či prezident. Byl přizván, aby se podílel na jejich hře, protože mu ani nezbývala jiná možnost, pokud si chtěl zachovat svůj dosavadní život - doslovně i obrazně. Podrobnosti neznal, proto tu dnes i seděl, aby se dozvěděl více.

„Němci to pěkně znovu podělali. Takhle to nemělo nikdy skončit, ale když už se stalo, tak se stalo. Ale pokud tu budou stále Oni, asi se to nikdy nezmění,“ prohlásil jeden z tajemných, Když uslyšel Byrd označení Oni, naskočila mu husí kůže. Stále neměl potuchy o jejich pravé identitě, ale kdykoliv byla o nich řeč zbystřil ještě více.

Ozval se další hlas. „Souhlasím, ale nemáme jiného zbytí. Pokud nechceme, aby vyšla ta věc na denní světlo, musíme tančit, jak oni pískaj. Bohužel jinak to ani snad nepůjde.“

Ze židle vstal jeden z mužů. Byl očividně naštvaný: „Vy jedny vlezdoprdelky… Co to říkáte. Tohle je naše jediná šance jak ty zmetky vykopat tam odkud přišli. Víte co tam vůbec dole je za poklady?! S tím by jsme to určitě dokázali. Stačí si tam jen zajit a vzít si to.“ Trochu se uklidnil a znovu se posadil. V šeru lampy viděl Byrd, jak se tento muž dívá do tváří svých kolegů a snaží se v nich rozpoznat, kdo s ním souhlasí a s kým by mohl počítat.

„Ano, ano. My dobře víme co je naším cíle – našim PRAVÝM CÍLEM. Ale v sázce je toho až moc a sázet to teď jenom na jedinou kartu je až příliš riskantní. Musíme si to pořádně rozmyslet, než něco uděláme.“

Mnoho následujících desítek minut se přeli, dohadovali a souhlasili, než dospěli k závěru. „Zítra tudíž zahájí naše hlavní skupina útok, předejte tuto informaci všem i na lodích obou skupin, ať o tom vědí a jsou připraveni. Zabijeme obě mouchy jednou ranou. Splníme oba cíle, ale rozumějte: oba najednou, ne jen jeden z nich!!! Rozumíme si?!“

Po skončení schůze Byrd odešel bez jediného slova a vyšel na prázdnou palubu. Foukal chladný vítr a on tu stál jenom ve své bílé pověstné uniformě. Pozoroval nebe. Dnešní noc byla jednou z mála plné hvězd. Sledoval je a přemýšlel. Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek. Bude mít zítřejší akce úspěch? Neskončíme jako Němci? Bude vůbec nějaký zítřek?

V tom jeho tok myšlenek přerušilo něco, co spatřil na nebi. Dobře věděl, že to není žádné jejich letadlo, ani žádné nebylo pozorováno (v případě, že by se mohlo jednat např. o sověty). A nemohlo jít ani o padající hvězdu či jiný přírodní jev na noční obloze. Ten pohyb tomu nenasvědčoval. Zpočátku se to jevilo, jako kdyby to pomalu padalo k zemi, ale pak to náhle změnilo směr a začalo to cikcak létat po obloze, jako šílená světluška. Náhle se onen úkaz rozpadnul na několik dalších stejných. Předměty se honily a tančily spolu tanec plný jasných barev. Jejich původně nažloutlé světlo se měnilo každou sekundu a jejich repertoár snad ani neměl konce. Tolik barev Byrd v životě nikdy nespatřil. Popadl jej pocit ztisněnosti. Oni už jsou tady, řekl si. Jeho strach najednou ustal a místo něj jej naplnila touha po odplatě za všechna příkoří na lidstvu. Zítra to musí všechno skončit….

Ale než se mohlo cokoliv stát, co mohlo zvrátit běh světových dějin, byla akce High Jump ukončena. Centrální skupina byla evakuována ledoborcem Burton Island z Velrybí zátoky 22. února 1947; Západní skupina se dostala domů 1. března 1947 a Východní skupina 4. března, pouhých osm týdnů po připlutí do Antarktidy.

Návrat domů neznamenalo vítězství, ale úplné fiasko. 14. dubna 1947 byl “vřele přivítán zpět“ ministrem války Jamesem Forrestalem a ihned na to předvolán do Washingtonu a vyslýchán Bezpečnostními službami. To co se projednávalo za zavřenými dveřmi zůstalo navždy přísně utajeno.


Ale několik týdnu před tím, 5. března1947, přinesly noviny El Mercurio ze Santiaga de Chile článek s titulkem „Na palubě Mount Olympu v jižních mořích,“ což přineslo jisté vodítko o tom, co se ve Washingtonu dělo:

„Admirál Byrd dnes prohlásil, že je naléhavé, aby Spojené státy podnikly okamžitá obranná opatření proti nepřátelským regionům. Admirál dále tvrdí, že nechce nikoho zbytečně strašit, ale je hořkou realitou, že v případě nové války by Spojené státy byly napadeny létajícími objekty, které jsou schopné doletět od jednoho pólu k druhému neuvěřitelnou rychlostí.“

Kdo byl tedy onen nepřítel, který vlastnil nebo létal s těmito stroji? Německo bylo zjevně poraženo a neexistovaly důkazy, že nově se vynořivší nepřítel, Rusko, vlastní takovou nadřazenou technologii. Určitě zde nebyla žádná známá země, jejíž aktivity by mohly vysvětlit invazi USA do Antarktidy.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.5, povídka byla hodnocena 18 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

bxlxtnczyfr - 24.05.2013 05:57
za7iQc <a href="http://fwvzhrjilwak.com /">fwvzhrjilwak</a>, [url=http://vdgzsbcflkmm.com/] vdgzsbcflkmm[/url], [link=http://jtgaqersclqj.com/ ]jtgaqersclqj[/link], http://gyyjqkcsscou.com/
gvxoxqw - 26.03.2013 17:09
mgjLQr <a href="http://nhsrisajyhxh.com /">nhsrisajyhxh</a>, [url=http://xysinopsccrc.com/] xysinopsccrc[/url], [link=http://jwpxgbnabwqy.com/ ]jwpxgbnabwqy[/link], http://ztqqeioeojkb.com/
gvxoxqw - 26.03.2013 17:09
mgjLQr <a href="http://nhsrisajyhxh.com /">nhsrisajyhxh</a>, [url=http://xysinopsccrc.com/] xysinopsccrc[/url], [link=http://jwpxgbnabwqy.com/ ]jwpxgbnabwqy[/link], http://ztqqeioeojkb.com/
gvxoxqw - 26.03.2013 17:08
mgjLQr <a href="http://nhsrisajyhxh.com /">nhsrisajyhxh</a>, [url=http://xysinopsccrc.com/] xysinopsccrc[/url], [link=http://jwpxgbnabwqy.com/ ]jwpxgbnabwqy[/link], http://ztqqeioeojkb.com/
eobzbmy - 30.09.2010 15:20
enxS4B <a href="http://oecixzalejvu.com /">oecixzalejvu</a>, [url=http://zykylegnozla.com/] zykylegnozla[/url], [link=http://nwpkjtwjvsjs.com/ ]nwpkjtwjvsjs[/link], http://ymuvgnzzvjyw.com/
čitateľ - 22.12.2009 11:04
nieje to zle napísané (až na pár chýb s slovoslede), ale okrem pár zmienok o "nejakých" svetlách mi chýba náznak scifi...